Odpoledne vítr i nadále zesiloval a před večeří už jsme měli v hlavní plachtě druhý réf a rolovací genou jsme vyměnili za réfovací kosatku. I tak jsme jeli 5,5 až 6 uzlů. Začaly se pomalu zvedat vlny, a jak z nich Janna surfovala, rychlost překračovala chvílemi i osm uzlů. K večeři jsme si udělali instatní vegetariánskou rýži od Jessicy Ou, mimochodem velmi chutnou, a zatímco náš věrný Cape Horn kormidloval, my jsme se klidně najedli a s trochou nervozity se ohlíželi na stále se zvětšující vlny.
Noc ale proběhla klidně, oba jsme krásně spali, hlídky nám rychle ubíhaly a potkali jsme jen jeden tanker. Ukázalo se, že strategie jet co nejdál od břehu, se vyplatila. Když jsme konečně dorazili do úrovně Luzonu, byli jsme od břehu asi 70 mil.
Jen co jsme si na velké vlny zvykli, začali jsme doufat, že vítr vydrží a že nás rychle dofoukne až do Puerto Galery. Odpoledne ale začal vítr pomalu ustávat a večer už jsme opět ve slabém větru bojovali s vlnami, které zůstaly po monzunu a vytrvale nám braly vítr z plachet. Doslova.
Následující dva dny jsme trávili hypnotizováním plachet. Kdykoli se naduly a vydržely vyduté déle jak deset vteřin, upřenými pohledy jsme se snažili udržet jejich tvar. Pak jsme ale ucítili, jak se jemně zvedá záď Janny po vlnění, které přicházelo ze zadoboku, Janna se na vlně zhoupla a mrskla stěžněm. Když plachty jenom na chvíli splihly, jásali jsme si. Většinou byla ale síla větru slabší než rychlost, jakou se mrsknul stěžen, plachty zkolabovaly a pak se se silným prásknutím opět napnuly. Janna se přitom děsivě otřásla a my s ní.
Když tohle práskání pokračovalo delší dobu, stáhli jsme nejprve hlavní plachtu, pak i velkou kosatku. Jestliže se trochu třepotaly vlajky, našli jsme v sobě ještě sílu vytáhnout gennaker z lehoučkého nylonu, který se vyduje i ve velmi slabém větru. Bohužel i gennaker často jenom zplihle visel, v horším případě si s ním kymácející stěžeň mával jak nadšený pionýr s praporem na Prvního Máje. Což nám dost lezlo na nervy.
Rychlost jsme už pomalu přestali sledovat, ale kdykoli se ozvala příďová vlna, která znamenala jediné, totiž že Janna nabírá rychlost větší dvou uzlů — vlastně to bylo spíš takové slabounké zurčení, ale v tom tichu a lepkavém dusnu to znělo jako serenáda — poskakovali jsme nadšeně po palubě s vidinou křištálově průzračných kotvišť, stínu palem a studeného piva. Naše nadšení většinou netrvalo dlouho, plachty šly znova dolů a Janna se bezmocně pohupovala jako korek a driftovala.
„Kdy už tam budem?“ jsme se přestali ptát už od devatenácté rovběžky. S horkem jsme bojovali buď mořskou koupelí nebo alespoň poléváním se mořskou vodou z hadrového kyblíku, který jsme si nedávno ušili ze staré hlavní plachty. Při jedné z našich koupelí jsme si všimli, že nám na trupu začal během cesty růst nový druh škeblí.
Zároveň jsme si uvědomili, jak rychle se teplota moře otepluje spolu s tím, jak se blížíme více na jih. Jen co jsme se přiblížili k Luzonu, tropické denní teploty ale přinesly i naše staré známé večerní bouřky, které jsme si dosud živě pamatovali z naší poslední plavby Malajsií a Filipínami. Přes den byla obloha vymetená téměř bez jediného mráčku, ale odpoledne kolem třetí, čtvrté hodiny, se začaly nad pevninou, která byla stále ještě v nedohlednu, tvořit mohutné bouřkové mraky, ze kterých se se soumrakem začalo hrozivě blýskat. Zavedli jsme opět večeře se západem slunce, abychom se alespoň v klidu najedli, předtím než ta podívaná opět vypukne.
Naštěstí se nám ale všechny bouřky vyhnuly, pouze jednou nás jedna pofoukla směrem k jihu, z čehož jsme se nakonec radovali a tak trochu si přáli, aby nám šla ještě chvíli v patách, ale zhruba po hodině vítr opět ustal a opět jsme museli stáhnout hlavní plachtu, která nepřetržitě práskala, jak vlnění vytloukalo slabý vítr z plachet.
Po pěti dnech plavby jsme byli víceméně ve dvou třetinách cesty, ale náš postup za poslední dva dny a obavy, kdy vůbec za stávajících povětrnostních podmínek do Puerto Galery dorazíme, nás vedly k rozhodnutí zamířit do Subic Bay, bývalé americké vojenské základny na jihu ostrova Luzon.
Subic Bay byl sice vyhlášený tím, že místní úředníci si žádali nehorázné úplatky za své služby (až 50 dolarů za člověka a to jak celníkům, tak imigračním, plus 60 dolarů za loď hygienikovi), ale třeba Kaspar z Céluanu, se kterým jsme se setkali na Tchaj-wanu, nám říkal, že prostě zaplatit odmítl a bylo. Další výhodou Subic Bay oproti třeba Puerto Galeře byl fakt, že je zde kromě maríny také velká loděnice, kde jsme doufali najít někoho, kdo nám pomůže vyřešit záhadnou poruchu našeho motoru.
Ukázalo se, že musí jít o něco závažnějšího než jen o vadný o-kroužek, protože poté co jsme vyměnili celý filtr, nešla vůbec napumpovat nafta z nádrže. Vytáhli jsme moudré knihy a začali studovat, čím to může být. Podezření padlo na závadnou palivovou pumpu, nejspíš praskla membrána, což by znamenalo, že musíme objednat novou a čekat, až nám ji odněkud, nejspíš z Evropy, pošlou.
Zatímco jsme bojovali se slabými větry, Péťa se pokusil za konstantního houpání pumpu rozmontovat, abychom se přesvědčili, zda se máme připravit na nejhorší. Viděli jste už někdy, co se v té pumpě usazuje za sajrat? Takové podivné krystalky, něco jako dieslový jantar. Péťa balancoval ve strojovně a já chytala nástroje, šroubky a kanistry, které lítaly po kokpitu, kdykoli se Janna nečekaně zakymácela, když ji hodila nějaká větší vlna.
Ispekce pumpy nicméně kromě špíny žádnou závadu na membráně ani nikde jinde neodhalila, a tak jsme pojali podezření na manuální palivovou pumpu, která ovšem rozebrat nejde. Bylo jasné, že musíme zamířit ke břehu a poradit se s nějakým mechanikem. Také jsme chtěli co nejdřív dát vědět rodičům, že jsme stále ještě naživu, aby si o nás nedělali zbytečně starosti. A tak jsme nakonec zamířili do Subic Bay.
Zbývalo nám nějakých 40 mil, kdyby foukalo, mohli jsme dorazit do cíle ještě před večeří.
Ráno ovšem opět nefoukalo, pluli jsme pouze na částečně zplihlý gennaker, a tak jsme se rozhodli, že si dopřejeme koupel tažením za lodí, neboli power-wash. Jen co jsme se po jednom spustili po žebříčku do vody, vítr trochu zesílil a jízda za náhle již opět uhánějící lodí byla opravdu bzukot.
Radovali jsme se, že bude konečně foukat, zapojili Cape Horna a zasedli k četbě, kterou rušily pouze tankery, kterých náhle kolem nás přibylo. Nejspíš jsme zrovna projížděli nějakou plavební dráhou. Ještě štěstí, že zrovna foukalo a my mohli manévrovat, kdyby se k nám nějaký náhodou přiblížil. Tankery si ale od nás držely uctivou vzdálenost a jediné blízké setkání proběhlo s hejnem delfínů, které se nám na chvíli proháněli kolem přídi.
K obědu jsme si udělali salát ze ztenčujících se zeleninových zásob a toužebně vyhlíželi pevninu. Kolem jedné hodiny ale vítr opět ustal za chvíli už jsme se opět ploužili. Potřebovali jsme jet na jihovýchod, ale abychom se dostali do dobrého úhlu k vlnění a udrželi jakžtakž vítr v plachtách, museli jsme jet alespoň na boční vítr buď na východ nebo na západ. Chvíli jsme se tedy přibližovali směrem k pobřeží a čekali, zda se vítr nezesílí, jako tomu bylo předešlého dne po obědě. Ale Neptun se nejspíš rozhodl, že nám to tak snadné neudělá, a tak jsme kolem druhé udělali obrat po větru a jeli pro změnu na jihozápad, čili od pevniny.
Pak vítr ustal úplně a my přejeli jedněm zoufalým filipínským rybářům síť. Nejdřív jsme si mysleli, že nás srdečně zdraví a ukazují nám kudy vjet do přístavu. Teprve když jsme zpozorovali dva malé praporky, došlo nám, že nás ženou od své sítě. Ta se naštěstí jen protáhla pod Janniným plným kýlem a my s omluvami driftovali dál na jih. Vidina večeře v přístavu se pomalu rozplývala a my se potili čím dál víc. Péťa se rozhodl, že si dopřejeme další kolo kýblování, ale stoupnul si moc blízko k otevřené přední lukně a část vody z kyblíku skončila i v naší zelenině. A tak jsme rychle nastoupili s hadry a začali tu potopu likvidovat.
Kolem páté začalo konečně trochu víc foukat. Najednou jsme jeli opět skoro 5 uzlů a voda kolem nás zurčela, jak Janna rozrážela vlnobití, které nás celý den tak trápilo. To už jsme se přiblížili blízko k pevnině a rozpoznali první stromy a sluncem sežehnuté svahy. Do hodiny jsme měli vjet do zátoky, na konci které se nacházel cíl naší plavby, Subic Bay Yacht Club.
Rychle jsme si udělali večeři, abychom mohli potom v klidu manévrovat. Vítr stále sílil, a tak zatímco rizoto čekalo v papiňáku, stáhli jsme rychle gennaker a vytáhli háčkovací genu a hlavní plachtu, do které jsme rovnou dali první réf, aby se nám lépe manévrovalo, protože nová hlavní plachta přesahuje přes zadní stěh a při obratech se o stěh otírá. Jen co jsme ale zasedli k jídlu, vítr začal opět slábnout a do půl hodiny jsme už opět bojovali, abychom vytáhli co nejvíc z každého poryvu.
Zhruba v sedm hodin jsme se přiblížili k vjezdu do zátoky a Neptun jako na potvoru opět vypnul vítr. Naštěstí nás to unášelo pryč od pobřeží a útesů, ale měli jsme strach, abychom se neocitli uprostřed plavební dráhy vedoucí do přístavu. Zakotvit jsme nemohli, byli jsme stále v příliš velké hloubce. Zavolali jsme vysílačkou do jachtklubu a zeptali se, zda by nemohli poslat někoho, kdo by nás vtáhnul dovnitř.
„Negative, sir. Nemáme žádný člun, který by vás mohl odtáhnout.“ Tolik jsme se těšili, že těch 9 mil, které zbývaly od vjezdu do zátoky k jachklubu vyplachtíme, ale namísto toho jsme teď v bezvětří driftovali stále blíže plavebnímu kanálu a na sever od nás jsme navíc opět zpozorovali zlověstné blýskání. Bouřka v blízkosti útesů bylo to poslední, co jsme v tu chvíli potřebovali.
Zkusili jsme zavolat správě přístavu, zda mají radar a mohli by nám říci, kam bouřka míří. Zároveň jsme jim sdělili, že jsme bez motoru a driftujeme v blízkosti vjezdu do přístavu. O bouřce nic nevěděli, ale nadšeně se toho chopili a začali organizovat loď, která by nás mohla vtáhnout dovnitř. Strachovali jsme se, kolik si za to asi řeknou a zároveň se modlili, aby začalo alespoň trochu foukat.
Za chvíli nám volali zpátky z kontrolní věže, že už nám posílají loď, která nás zachrání.
„Ale my nepotřebujeme zachránit, nám nic není, jen máme rozbitý motor a nefouká,“ bránili jsme se hned. Kontrolní věž ale nehodlala změnit slovník a celou dobu jsme z vysílačky poslouchali, jak nám organizují „záchranu“.
Pochopitelně jen co bylo vše zorganizováno, začalo foukat a my opět začali plachtit směrem k ostrůvku Grand Island, který je oficiálním vjezdem do přístavu. Zavolali jsme tedy kontrolní věži, že opět plachtíme.
„A co odtah?“
„Rádi bychom, kdyby zůstali poblíž, kdyby opět přestalo foukat.“
Přitáhli jsme plachty a snažili se jet co nejvíc proti větru směrem k ostrůvku. Za chvíli jsme už v dáli rozeznali reflektory lodi, která nás měla odtáhnout, následované děsivým bručením silných motorů. Co nám to proboha poslali za monstrum? Zděsili jsme se. A v tu chvíli jako na potvoru opět přestalo foukat. Mohutný přístavní člun, dlouhý asi padesát stop, Triboa se přiblížil k Jannině pravoboku a skupinka Filipínců se začala okamžitě shánět po lanech.
Zatímco já jsem kormidlovala, Péťa už naštěstí připravil tažná lana a teď se dohadoval s kapitánem, jak nejlépe Jannu táhnout. Kapitán trval na svém předním a zadním laně, ale nakonec se Péťovi podařilo vnutit mu dlouhé lano navázané na Jannině zadním vazáku, které přivázali na přídi Triboa. To bylo hlavní tažné lano, které doplňovaly dvě lana, která měla držet Jannu po jejím boku, jedno na přídi a jedno pojistné na zádi.
Triboa se tyčila hrozivě vedle maličké Janny a z výfuků, které byly bohužel otočeny naším směrem nepřestávala chrlit proudy vody. Naše malé odražeče se srážely s dvěma obrovskými mastnými černými monstry, které přivázala posádka Triboi na svůj levobok.
Když byly lodě uvázány, dal kapitán povel kormidelníkovi, aby se rozjel. Triboa zařvala, Janna sebou hrozivě cukla, lana skřípala, a jen co jsme vystřelili vpřed, zakřičeli jsme s Péťou jedním hlasem:
„Pomalu, doprdele!“
„Pomaleji už to nejde, to je nejpomajelš co můžem jet!“ hlásil kapitán.
„Poslali jste špatnou loď, je na nás moc velká, stačil by obyčejný člun s přívěsným motorem. Tohle nejde!“ křičel Péťa ve snaze přeřvat hluk motorů.
Kapitán ho ale ignoroval a vydal pokyn, ať jedeme dál. Jakmile se lodě stabilizovaly a Triboa udržovala stálou rychlost, tlak na Jannina lana a vazáky se trochu povolil, ale naše nervy zůstávaly stále napjaté k prasknutí. Tak takhle jsme si závěr naší plavby nepředstavovali!
Neustále jsme baterkou kontrolovali jednotlivé vazáky a modlili se, aby těch devět mil co nejrychleji uteklo. Jeli jsme rychlostí kolem 5 uzlů, což znamenalo, že do jachtklubu pojedeme necelé dvě hodiny…
Náhle Péťa zakřičel na kapitána:
„Hej, kam jedeme?“
„No přece do jachtklubu!“
„To je na druhou stranu!“
Z nějakého záhadného důvodu si prvních pět minut nikdo nevšiml, že kormidelník si to místo do přístavu namířil přímo na otevřené moře. Kapitán se rozhlédl a vytřeštil oči a zaběhl do kajuty dát pokyny kormidelníkovi.
Provedli jsme tedy otočku dlouhým obloukem a vyrazili opět ke Grand Islandu. Ale jen co jsme minuli ostrůvek a vjeli na otevřenou plochu uvnitř zátoky, opřely se do nás z okolních kopců silné poryvy větru, které na hladině vytvořily ostré vlny. Janna a Triboa začaly divoce poskakovat a Jannin stěžeň se kymácel ještě zlověstněji než během driftování. Lana skřípala, že jsme jen čekali, kdy už konečně prasknou a pak jsme najeli na jednu větší vlnku a Janna byla mrštěna stranou, zachycena předním lanem a mrštěna znovu směrem k Triboa.
„Dost!“ zařvali jsme. „Takhle nám zničíte loď! Pusťte nás, teď už je vítr, my do jachtklubu sami doplachtíme!“
Ale jakmile se vás jednou zmocní přístavní správa, jen tak vás ze svých spárů nepustí. Kapitán kontaktoval kontrolní věž, která znovu volala do jachtklubu, kde najednou objevili malý člun, který by nás mohl odtáhnout! Skřípali jsme zuby a čekali, až se dotyčné plavidlo objeví. Asi po půl hodině dorazil malý motorový člun – konečně plavidlo, které se hodí pro Jannin odtah.
Malý člun přirazil k levoboku, Tribou jsme odehnali od pravoboku a začali převazovat lana a odražeče. Člun operovali dva Filipínci, jeden okamžitě vyskočil na Jannu a začal nám brát lana z rukou. Zahnali jsme ho zpět na člun a za chvíli už jsme kryti člunem (vítr foukal zleva) uháněli směrem k jachtklubu. Tentokrát byla jízda mnohem příjemnější i přes ostré vlnky, které jsme museli i nadále překonávat. Až na občasné zaškubnutí jela Janna majestátně vedle člunu, skoro jako by ho sama vezla.
Když jsme se přiblížili k jachtklubu, Triboa nám byla mimochodem celou cestu neustále v patách, přestalo opět foukat, takže bychom pod plachtami asi přeci jen bývali nedojeli. Přesto jsme se pořád v duchu nedokázali zbavit myšlenky na to, co kdyby… Třeba by zafoukalo, třeba by se nám podařilo proplachtit kolem Grand Islandu dovnitř zátoky a potom bychom třeba našli mělčí místo, kde bychom zakotvili, kdyby vítr náhodou ustal. Tolik jsme se těšili, že si tu cestu pouze na plachty dotáhneme pod plachtami až do konce, ale místo toho jsme teď s hrůzou očekávali, kolik nám následujícího dne naúčtují za odtah a jak moc nás zkásnou v jachtklubu…