2. Janna 2012: ZPĚT NA PALUBĚ

25.7.2012

Po třech měsících „prázdnin“ doma v Čechách nás Tchaj-wan uvítal deštěm po tropické bouři, která se právě hnala na Hong Kong. Jannu jsme našli v naprostém pořádku, v podpalubí skoro sucho, sem a tam trocha prachu, ale i přesto, že jsme loď nechali v tom tropickém žáru a vlhku dva měsíce úplně zabedněnou, pěkně voněla.

Prvních pár dní bylo trochu rozpačitých. Děsné vlhko, teploty kolem 30, pásmová nemoc. Když jsme z Tchaj-wanu na konci dubna odlétali, opustili jsme náš byteček na souši a na dobro jsme se nastěhovali na palubu. Naše dizertace jsou dopsány, mohli jsme se tedy zbavit studijních materiálů. Do lodi jsme naskládali haldy knížek, kterých jsme se nebyli sto zbavit, že prý je přebereme, až se vrátíme. Ke stolku v kajutě jsme uvázali dvě skládací kola. Ty že pak někam strčíme. Jsou tři hodiny ráno, v hlavě nám ještě hučí motory letadel, ve kterých jsme strávili posledních 15 hodin, venku jemný deštík, což v tropech znamená, že pot, který z vás bez ustání stéká, nemá kam odtéct – dojem prádelny je dokonalý. Vedle kol a hald knížek jsme vtěsnali dvě krosny a dva batohy. Naštěstí jsme měli před odjezdem tolik rozumu, že jsme si nechali dvě lůžka v kajutě volná, takže jsme alespoň mohli hned zalehnout. Ráno moudřejší večera.

Probudili jsme kolem sedmé. Slunce vykouklo skrze mraky a hned začalo neúprosně pálit. Hra začíná. Škatulata hejbejte se! Vyložili jsme šaty, protože kromě pár dárků a laptopů jsme z domova nic jiného nevezli – na knihy bylo vyhlášeno přísné embargo. Hned bylo jasné, že nás čeká další redukce našeho hmotného majetku. Kola jsme zatím zamkli na zádi a hodily přes ně velké pytle na odpadky. Krásně to nevypadá, ale nám jde přeci o zdravý rozum! Tři obří tašky jsme naplnily knížkama a uložili jsme ji u kamaráda Tábority Tomáše Juříčka. Tu největší ještě naložíme až pojedeme někdy na podzim do Hongkongu, odkud můžeme poslat balík do Čech. Tchajwanská pošta totiž přestala poskytovat lodní dopravu. Balíky lze poslat jedině letecky, což není právě levné. Dvě menší tašky, jednu naplněnou českými, druhou anglickými publikacemi, jsme se slzou v oku věnovali Tomášovi. Stokrát sláva elektronickým knihám! Nebýt elektroniky, tak bychom na Jannu naložili maximálně nějakých 150 knih a to je sakra málo. Zvlášť pokud jde o beletrii.

Teď tedy začíná to, na co jsme se tolik těšili. Život a práce na lodi. Jsme z toho jak opilí, svět se s námi kolíbá a nám je dobře. Dnes je zataženo, teplota v lodi nám poklesla pod 30 stupňů, takže je vlastně docela příjemně. Puštěný máme jenom jeden větrák.

Uvědomili jsme si taky, jak rychle jsme si navykli na ten prostor a klid a pohodlí, které jsme doma měli. Pro pitnou vodu si už chodíme v kanystrech, musíme si hlídat baterie, které už dosluhují. Prostě pomalu se aklimatizujeme do života na lodi, kde všechny základní denní úkony často vyžadují trochu úsilí. Ale radosti, ty jsou o to intenzivnější!

V následujících dnech náš čeká dost práce. Jak jinak! Dosud jsme si našli čas na opravy jenom toho nejnutnějšího, teď musíme z Janny udělat pohodlný domov.

A jedna zpráva nakonec:

27.7.2012

Místo: Tchaj-wan

Aktuální klimatické podmínky: přes den 30 stupňů a více, tropické noci

Ležím na lůžku na levoboku (Péťa má to na pravoboku) a uprostřed noci se převalím z boku na bok. Nejprve si ale musím odlepit vlasy z krku a rozprostřít je za hlavou přes polštář, aby se ke mě opět nepřilepily…

Nasedáme na skútr a já si opět musím povolit původně vysoko na temeni svázané vlasy a uplést si cop, abych si mohla pohodlně nasadit na hlavu přilbu…

Míchám salát, ochucuju polévku, hnětu těsto na chleba, pracuju s epoxy, natírám, lakuju… všude se připlete alespoň jeden můj vlas…

Ostřížím okem přehlížím celkem čistou podlahu uvnitř kajuty, když v koutku směrem, kterým obvykle fouká větrák, zpozoruji chuchvalec blonďatých vlasů, Péťovy jistě nejsou…

Začínám opět pomýšlet na to, jaké to bylo, když jsem se před osmi lety nechala ostříhat nakrátko. Pro jistotu jsem se ještě podívala na pár fotek z dob, kdy mi nikdo neřekl jinak než Sinéad O’Connor, ale ve skutečnosti jsem byla v tu chvíli již rozhodnutá. Zdá se vám to i přes výše popsané důvody příliš radikální? Promítněte si následující situaci: Připlouváme s lodí do krásného kotviště s průzračnou azurově modrou vodou. Jen co se zasekne kotva a poklidí základně loď, Péťa skočí bez váhání do vody, zatímco já ho závistivě pozoruji z paluby a rozmýšlím se, jestli mám skočit za ním, i když to bude znamenat namočit si vlasy a potom především smýt z nich všechnu tu sůl, abychom neměly z lodě rázem solný důl? Jedno je jisté, s ježkem bych byla všeho toho váhání ušetřena! A navíc, nejenže se zbavím hřebenu, gumiček apod., ušetříme i za šampón!