3. Janna 2012: HOKR aneb podavačská deprese

28.7.2012

Jako milovníci českého jazyka jsme samozřejmě během našeho pobytu doma v Čechách viseli lidem na rtech a hltali každé slovo. Koneckonců žijeme v Asii už hodně dlouho a máme strach, abychom neztratili s mateřštinou kontakt. Naučili jsme se tak i pár slov odborných, jako například frikulína neboli panička, co chodí na šoping a je frí a je kůl a hlavně je in. V rámci malého extempore do tajů zednického umění, kdy jsem si myslel, že vykonávám ušlechtilou funkci podavače, mi bylo vysvětleno, že jsem vlastně jen HOKR, čili hovado k ruce. Na podavače si ještě musím něco odpracovat. Trochu jsem se ofrňoval, ale to mi samozřejmě nebylo nic platné. Stále jsem jenom podával (ha! přeci jenom na tom mém podavačství něco bude!) cihly, vozil kolečka malty a otevíral pivo (samozřejmě nožem přes ruku jako chlapi).

Dnes jsme se pustili do výroby poličky na krabice Lock & Lock, které budou naplněny luštěninami. Prý jsou po tom dobré větry a dobré větry naší loďce velmi svědčí. Funkci HOKRA dostala Janička. Na mě, zkušeného podavače, připadlo měření, řezání, vrtání, šroubování apod. Poličku jsme vlastně už měli připravenou od včerejška, ale chtěli jsme ještě odmontovat obložení trupu a pořádně loď pod ním otřít, protože tam byly nánosy prachu už pár let staré. Akumulátorová vrtačka vesele bzučela a za chvíli jsme měli umyto a začali jsme montovat tu poličku. Já jsem ležel na posteli pod poličkou a ruce jsem natahoval po nástrojích a součástkách, které mi Janička otráveně podávala.

„Co je? Splín?“ Janička vypadala nějaká nesvá.

„Trochu.“

„Počkej, až to bude hotový, naplníš si to věcma a to tě rozveselí.“ Byl jsem samozřejmě mimo. Příčina Janiččiny mořeplavecké melancholie mi unikala.

Takhle se to táhlo celý den. Já jsem velel „přines to a podej ono“ a Janička běhala tu pro šroubek, tu pro vrták, „tyhle kombinačky ne, ty malý“… Sem tam nějaké to uklízení bordelu, kterého jsem za sebou zanechával nemálo, ji rozhodně nemohlo dostatečně intelektuálně stimulovat. O uspokojení z manuální činnosti ani nemluvě.

Pár posledních vrtů, několik úderů kladivem a bylo hotovo. Radost veliká, poličku jsme hned naplnili dobrotami, které brzo půjdou do papiňáku.

Pak mi bylo konečně sděleno, jak je to vlastně s tou Janiččinou melancholií. Na dnešní den jsme měli v plánu ještě napojit starou pumpu od motoru na vrtačku, že bysme s ní zítra vypumpovali nádrž a přefiltrovali naftu. Problém byl v tom, že jsme si sice byli stoprocentně jistí, že tu pumpu někde máme, ale nevěděli jsme kde. Nejlogičtější úložiště bylo ve skříni v kokpitu, ale já se dušoval, že tam jsem to prohrabal a že tam to není. Janička se ale nedala, že si to ještě přehrabe sama. V rámci své podavačské deprese totiž prolezla celou loď a byla si jistá, že ta pumpa musí být jedině v místě, kde ona nehledala a nehledala tam jenom proto, že já tvrdil, že tam to nemůže být. Právě tahle kokpitová skříň je plná spousty těžkých předmětů, jako je třeba bedna na nářadí, a tak jsem samozřejmě galantně nabídl svou pomoc, že to vyhážu.

„Ale já chci taky něco dělat. Dneska mě to nebavilo, jenom něco podávám a to je hrozná nuda.“ Deja-vu! Přesně to jsem pociťoval, jako HOKR na stavbě doma. To čekání na další požadavky je tak otupující, že je člověk vlastně hrozně rád, když mu řeknou, že má přeházet metrák uhlí. Konečněěě, oddechne si, konečně činnost. Nečinnost je tak děsně oblbující.

„Nech mě to aspoň vyházet, ať mám taky pocit, že něco dělám.“ A jak řekla, tak udělala. Nejlepší na tom bylo, že za chvíli byla na světě i ta ztracená pumpa. Ale stejně ji asi nebudeme moct použít, protože je dost zlikvidovaná. Nakonec si Janička alespoň zlepšila náladu výměnou membrány na bilge pumpě.

Poučeni dnešními událostmi, zítra práci lépe rozdělíme. Já budu čistit nádrž (na což se mimochodem DĚSNĚ těším) a Janička bude čistit trup lodě, na což se, jak sama svými vlastními slovy dotvrzuje, po dnešním podavačském dni, OPRAVDU těší!