12. července, Potopa a hloubkoměr
Ráno jsme koukali na emaily a já se po několika dnech opět kouknul jestli už mi nepřišlo hodnocení za minulý semestr. 80 bodů! Prolezl jsem! Bylo to o fous, protože jsem si vybral jedinou zbylou zajímavou hodinu, ale o předmětu jsem naprosto nic nevěděl: Intelligent agents. Nakonec z toho vylezlo hodně ekonomie a počítačová simulace trhu, což mě tak strašně nebavilo, že jsem myslel, že se na hodinách ukoušu nudou… Měl jsem pocit, že se mi to i docela povedlo, ale chyběl jsem na ústní prezentaci (nemoc) a profesor ani jeho asistenci na moje emaily, jak je na Taiwanu zvykem, neodpovídali. No nic, hlavně, že se dobré dílo povedlo.
Ta dobrá zpráva mě nabila energií a tak jsem se hned začal sápat na stěžeň, ale Janička mě stáhla za trenky, že prý nejdřív snídaně a zuby vyčistit a já nevím co ještě. Janička mojí přemíru iniciativy nazývá kobylení a vždy mě umravňuje klasickým zaklínadlem: „zklidni hormon“. Hormon jsem tedy na Janiččino přikázání zklidnil, posnídal, i zuby jsem si vyčistil a už jsem seděl na vrcholku stěžně.
Dodělal jsem světlo, které předtím stále vyhazovalo jistič, namazal kladky, které strašlivě vrzaly a nepochybně dost iritovaly kolem drinky popíjející masňáky a napůl jsem opravil kolejnici pro velkou čelní kosatku, jejíž jezdec se zachytával za vyhnutý kus plechu. Natáhli jsem také nové lano na vytahování spinakru, protože to staré lano bylo hloupě taženo na kladce vedle lana pro kosatky a zbytečně se dřelo o přední stěh. Nyní je na nejvyšším bodě stěžně, čímž jsme získali skoro 15 cm. A máme další eso v rukávu, kdykoli budeme přepadeni slabými větry a budeme zrovna bez hrachu a čočky.
A pak byl oběd a potom siesta.
Zajímavá událost, kterou jsem málem zapomněl zapsat. Ráno došla voda, tak jsme natáhli hadici, že napustíme nádrž. Nechali jsme vodu běžet a šli si čistit zuby. Když jsme přišli zpět ještě jsme chvíli dopouštěli, než jsme pumpu vypnuli. Po zapumpování ruční pumpičkou v kuchyňce, ale voda z kohoutku nepřestala vytékat. Běhali jsme kolem pumpičky a snažili se na ten zázrak přijít. Pak jsme zaslechli čůrek vody z podpalubí. Teklo odněkud z přídě. Asi voda přetekla a teče kolem nádrže. Odházeli jsme letiště, pod nímž je schovaná naše sladkovodní nádrž. Když jsem odšrouboval víko na nádrži, vyvalil se na mě proud vody. Plastická nádrž byla nafouknutá k prasknutí. Pomalu jsme vodu odpouštěli a zároveň pumpovali vodu z podpalubí. Pochvalovali jsme si, že se nám to stalo tady a v klidu a že alespoň pěkně propláchneme šachtu v podpalubí a otestujeme pevnost sladkovodní nádrže.
Odpoledne začal boj s hloubkoměrem. Za prvé jsme zjistili, že nemáme tří ampérovou pojistku na ochranu počítače hloubkoměru. Nejmenší jističe v našem panelu jsou 5A. Vyrazili jsme tedy koupit pojistky, protože tak malé jističe zdá se nedělají. Druhý problém byl se samotnou instalací. Chtěli jsme mít snímač hloubkoměru nainstalovaný uvnitř trupu, což má několik výhod. Za prvé není třeba vrtat další díru do trupu. Snímač má navíc průměr dva palce, tj. asi 5cm což je pořádná ďuzna. Za druhé je snímač bezvadně chráněn před porostem, odřením apod. V případě poruchy není třeba vytahovat loď s vody. Nainstalovat ale snímač uvnitř trupu může být pro určitý typ lodí nemožné. Je nutné, aby byl snímač umístěn co nejblíže středu, v kolmé pozici a materiál trupu pod snímačem nesmí být porézní.
Pro funkci hloubkoměru je nutné zajistit, aby signál vysílaný snímačem procházel materiálem o stejné hustotě. Hloubkoměr se dá ošálit tím, že ho ponoříte do tekutiny (normální voda stačí) která je vylita přímo na čistý laminát. Nejlepší je asi kus sololitové trubky uříznuté v potřebném úhlu a přilepené přímo k trupu. Do trubky se pak nalije voda, do ní se ponoří snímač a celé se to nějak zakryje.
Nejprve je ale třeba najít vhodné místo. To se dělá tak, že se celý systém zapojí, snímač se strčí do igeliťáku naplněného vodou (snímač je celý vodotěsný). Potom je třeba ošahat vytypovaná místa, kde bychom snímač chtěli mít umístěný, ideálně co nejdále na přídi a blízko středu lodi. Ne všude ale snímač dokáže vyslat signál skrz trup nebo se signál odrazí od vzduchové bublinky v laminátu. Je tedy také nutné vědět jaká je právě hloubka vody.
Nám se nakonec podařilo správnou hodnotu zachytit, ale museli jsme pytlík s vodou pokládat do louže vody. Původní švédský majitel přilepil šikovně sololitovou trubku do prostoru pod letištěm v přídi. Starý hloubkoměr jsme vyhodili, protože už nefungoval. Bohužel ten nový měl asi o pět milimetrů širší okraj. Zasedl jsem tedy s pilníkem a jal se okraj obrušovat. Šlo to hrozně pomalu, takže jsem popadl nůž a umělohmotný okraj jsem jednoduše okrájel. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno. Najednou mě to připomnělo, dětství u Lužnice u Tábora, jak vyřezávám z borky. Myslím, že mě nenapadlo, že za pár let budu sedět u Indického oceánu v Singapuru a vyřezávat si z Marelonu (obchodní název umělé hmoty, ze která je snímač vyroben).
Do trubky pro uchycení snímače jsme nalili vodu a začali snímač nastavovat. Nic. Hrozně dlouhou dobu jsem snímačem mlel a stále nic. Nakonec první vlaštovka. Snímač bylo z nějakého důvodu nutno trochu naklonit. Malý náklon nevadí, protože přístroj si sám úhel přepočítá. Kdykoli jsme ale hloubkoměr vypnuli a zase zapnuli, nic se nedělo. Možná je dno porostlé sajrajtem. Skočil jsem do vody a kus trupu umyl. Nic. Pak se nastavování snímače ujala Janička a nakonec našla polohu, ve které vždy bylo dobrá odezva, ale stále přetrvával problém s vypnutím hloubkoměru.
Protáhli jsme zatím kabel od snímače až do našeho rozvaděče a pak až k displeji, který jsme máme venku v kokpitu. Zabrali to hodně času a jednu novou díru v přepážce.
Den skončil s tím, že zítra to nějak uděláme.
13. července, Nedělní plachtění
Je neděle a tak jdeme plachtit. Už to všechno musíme konečně vyzkoušet! Ale nejprve je třeba rozřešit záhadné chování hloubkoměru. Chvíli jsem s tím ještě bojoval, ale vždy když jsem našel polohu, ve které byl dobrý signál z zkusili jsme přístroj vypnout a zapnout, nic se nestalo. Už jsem chtěl vyrazit na dnešní výlet bez hloubkoměru. Škoda krásného dne. Ještě to šla zkusit Janička a nakonec jsme na to přišli. Problémem byla moje netrpělivost. Bylo třeba vždy počkat déle než několik sekund. Občas skoro půl minuty než se na displeji rozsvítily povzbudivé čtyři metry hloubky. V tom byl tedy zakopaný pes. Posbírali jsme tedy růže, které nám přinesla naše trpělivost, poklidili poslední bordel a začali odvazovat. Motor poslušně naskočil a poklidně brumlal, zatímco Janička zavolala rádiem marínu, abychom mohli vyjet. Prošli jsme si zběžně kdo co odváže, kam to odhodí, co bude kontrolovat atd. Dal jsem pomaličku zpátečku, Janička naskočila za letícím lanem od zadního úvazníku. Jsme zde zaparkování přídí k molu, aby nám kolemjdoucí neustále necivěli do „bytu“. Musíme proto trochu nacouvat, což není tak snadné, protože Janna, díky tvaru kýlu, couvá jenom nerada a kormidlo má jenom malý efekt. Takže mírně nacouvat, zároveň pomaličku točit na pravobok, dávat pozor abychom čeleněm nepoškrábali loď vedle nás a pak plnou parou vpřed, devadesát stupňů doprava kolem posledních pontonů, pak doleva kolem zdi a majáku a jsme v Johorském průlivu.
Zaseklo se nám lano pro vytažení hlavní plachty za stupínek na stěžni kousek nad spreadery. Rychle jsem tam vyšplhal zatímco Janička to hnala na 2000 otáček, při kterých Janna letí rychlostí 7 uzlů. To je na loď naší velikosti docela slušné. Faktem je, že náš Brumla má 28 koňských sil, což je trochu víc než bývá u lodí naší velikosti obvyklé. Byli bysme spokojeni i s menším motorem, ale předešlý majitel to viděl jinak.
Chtěli jsme jet celý den na motor (a zároveň plachtit), ale řev motoru nás brzy přestal bavit a navíc foukal pěkný svěží vítr 7-10 uzlů. Vyjeli jsme asi kolem 11 hodiny a brzy se začali ozývat hlasy, co že bude k obědu. Janička rozhodla udělat něco jednoduššího – vajíčka. Hlavní bylo vyzkoušet, jak se na sporáku bude vařit v náklonu. Zatím nemáme pořádné zábradlí pro hrnce, jenom takové nespolehlivě vypadající dráty, které přišli se sporákem. Ukázalo se, že hrnce drží bezvadně i s nimi. K jídlu jsme loď „zaparkovali“ nastavením plachet neboli pomocí heaving-to. Bylo to vlastně naše první zastavení tímto způsobem a povedlo se nám už na
druhý pokus. Bylo to přesně tak, jak to je popisováno v knížkách. Loď se najednou zklidní a jenom pomaloučku je unášena větrem. Podle GPS byla naše rychlost 0.7 – 1 uzel, ale byli jsme v přílivovém proudu a navíc jsme se pohybovali dopředu. Před námi oficiální kotviště nákladních lodí, oběd jsme měli (skoro) ve stínu tankerů.
Po obědě jsme proplachtili kolem písečných náspů a nakoukli do nezmapovaných zátok. Jeli jsme kolem náspů až na okraj Malackého průlivu, kde jsme se chvilku pohoupali na větších vlnkách a pak se začali vracet. Vítr jsme měli přímo zezadu, vlnky asi půl metrové a tak jsme se kymáceli divoce ze strany na stranu. Anglicky se tomuhle kymácení říká rolling a tak jsme se neudrželi a začali zpívat country klasiku: Rolling, rolling, rolling/…/Rain and wind and weather/held the band forever/wishing my girl was by my side…
Inu moje dívka byla tu se mnou a já sní a pěkně jsme si to užívali. Houpání nás přestalo bavit a tak jsme začali křižovat. Vytáhli jsme modrý drifter, který jsme předtím použili jenom jednou v téměř naprostém bezvětří. Teď foukalo kolem 6 uzlů a já moula si myslel, že tu ohromnou plachtu udržím v holých rukách. Rychle jsem lano, za které jsem plachtu vytahoval pustil než mi stačilo servat maso k ruky. Odnesl jsem to jen s malým puchýřem. Lano vylétlo bleskově z kladky a i s plachtou skončilo ve vodě. Rychle jsem přiskočil a vše vytáhl na palubu. Další poučení: konec tohoto vytahovacího lana musíme také přivázat, stejně tak jako ostatní. Nějak jsme na to zapomněli.
Proto jsme ostatně dnes vypluli, abychom vše vyzkoušeli. Přepnul starý halyard, vytáhl náš krásný modrý asymetrický spinakr až kam to šlo, nastalo malé cuknutí a Janna se s nádherným modrým křídlem rozletěla vpřed. GPS ukazuje 7 uzlů. Plesáme. Dočetli jsme se, že Monsuny májí výborné plavební vlastnosti, ale teprve když to vidíme na vlastní oči, dochází nám plný význam tohoto hodnocení. U maríny jsme byli coby smet.
Pustili jsme motor na neutrál a ještě chvilku plachtili. Pak jsme v klidu připravili loď pro vjezd do maríny, uvazovací lana na přídi, zádi a uprostřed, odražeče uvázat na bok, složit plachtu. Nervozita byla cítit. Poslední vjezd, který jsme navíc absolvovali před třemi měsíci v zimě, se maličko nevydařil. Špatný odhad větru, ztráta kontroly, ale skončilo to jenom malým ducnutím do mola. Jel jsem proto zvlášť pomalu, Janička elegantně sestoupila na molo, uvázala springlinu, pak zadní lano a přední, vypnout motor a byli jsme doma. Míra našeho plesání exponenciálně narostla.
[…] Další díl: 23. Janna: Singapur- Langkawi POTOPA, HLOUBKOMĚR a NEDĚLNÍ PLACHTĚNÍ […]