17.července 2008, Den před plavbou
Dnes jsme chtěli jít původně plachtit a otestovat poslední úpravy. Pak jsme se ale pustili ještě do dalších oprav a Janička se vydala nakoupit, teď už úplně poslední fůru zásob. Nakonec jsme tedy nevyjeli. Stále jsme ještě nevyzkoušeli kotvení. Usínali jsme plni očekávání z toho, co naše první velká plavba přinese. Je možné, že už zítra vyplouváme?
18.července, Poprvé vyplouváme
Den D. Ráno jsme ještě zaběhli koupit náhradní olej do motoru, v poledne měli přijít celníci. Najeli jsme k pumpě a natankovali skoro plnou nádrž nafty. Říkám skoro plnou, protože na nádrži nemáme žádné odměřovaní a proto jsme nuceni sondovat tyčkou. Při doplňování jsme si naší sondovací tyčku kalibrovali – po dvaceti litrech jsme si na ní udělali zářezy. Pak nás čekalo placení našeho několika měsíčního pobytu v maríně. Bez mrknutí oka se nám pokusili naúčtovat 450 singapurských dolarů (asi 320 amerických dolarů) za elektriku. Zplna hrdla jsem se zasmál. To platit nebudeme. Je jasné, že takhle snadno vydělávají peníze. Chlapík (mimochodem ředitel maríny) ani nemrkl a začal nám vyjmenovávat všechny naše spotřebiče, které podle něj za tu velkou spotřebu mohou: klimatizace (nemáme), lednička (nemáme), elektrická pumpa (nemáme) a tak pokračoval a já s klidem odpovídal své „nemáme“. Jediné co jsme na jejich elektriku pouštěli byl notebook a 350W vrtačka (která mohla být dohromady zapnutá sotva 1 hodinu). „To platit nebudeme, běžte to předělat!“ Chlapík se zatvářil úlisně a naoko pokorně se omlouval, že pravděpodobně došlo k omylu při opisování elektroměru. Jo, jasně. Další překvapivou částkou bylo to, že nám naúčtovali celý měsíc, místo slíbených 14 singapurských dolarů za den. Bohužel nám to slíbil někdo jiný a on je prý šéf a on rozhoduje o cenách. Z toho už jsme se nevykroutili. Nakonec jsme ale platili jenom o něco víc než jsme předpokládali.
S pocitem oškubání jsme se vrátili na loď. Já jsem nasadil brýle a oblezl pod vodou loď, lodní šroub jako poslední kontrolu. Janička začala vařit a v tom se objevili celníci. Bylo to naše první opuštění státu na lodi a byli jsme tedy pořádně nervózní. Celníci ale ani nechtěli vidět loď, jenom orazítkovali naše pasy a seznam posádky. Z kanceláře maríny nám ještě přinesli Port Clearance certifikát.
Najedli jsme se, naposledy se osprchovali a po rozloučení s Alexem z katamaránu jsme se odvázali a vypluli na naší první velkou plavbu.
Za zdí maríny se do nás opřel zatím nejsilnější vítr v jakém jsme byli na vodě. Uvítali jsme to radostně, protože jsme chtěli na noc zakotvit u nedalekého ostrůvku Pisang. Hned se nám zaseklo lano na vytažení hlavní plachty. V pátek se asi opravdu nemá vyplouvat. Dvě hodiny jsme křižovali proti větru a po malé změně kurzu, který znamenal, že můžeme jet delší dobu jedním směrem jsme zapojili autopilota. Ten jen poslušně zapípal a ujal se své práce. Dali jsme si ruce za hlavu a užívali si skvělou jízdu v cca 20 uzlech větru. Za chvíli jsme byli u okraje Malackého průlivu.
Vjezd do průlivu pro nás byl velkým krokem. Poprvé sami na otevřenějším moři, poprvé mezi „skutečnou“ námořní dopravou, poprvé jsme budeme projíždět místy která jsme nikdy neviděli, z dohledu maríny, brzy snad i z dohledu pobřeží.
Na chvíli jsme se nechali dezorientovat prostorovými vztahy na moři, kde „vedle“, „za“, „před“ a „u“ jsou velmi matoucí předložky. Malý ostrůvek těsně za ostrovem před námi se ukáže být velkým ostrovem ještě pořádně daleko. Navigovali jsme ale s klidem a náš dnešní cíl se pomalu blížil.
Odpoledne jsme ostrov konečně zahlédli a protože nastalo naprosté bezvětří a my byli ještě přes deset námořních mil daleko, povolali jsem motor, stáhli plachty a na hladině bez jediné vlnky jsme uháněli rychlostí kolem 8 uzlů dopředu.
Za hodinu se na pobřeží ostrůvku začali objevovat rybářské osady. Po lidech ani památky, alespoň v okulárech našich dalekohledů. Objeli jsme ostrůvek z druhé strany, abychom byli kryti před případným větrem. Byli jsme v asi sedmi metrové hloubce a ukázalo se že pod námi je pěkné tvrdé bahno, ideální pro kotvení. První pokus o zakotvení se nám totiž nevydařil a tak jsme museli kotvu vytáhnout. Byli jsme trochu zmatení, čekali jsme že se stočíme podle větru, ale ukázalo se že proud je tu trochu silnější. Nakonec se ale kotva pěkně zachytila, trochu jsme ji ještě více zaryli na zpátečku.
Na noc jsme se navlékli do našeho krásného oblečení do bouřek a uložili se v kokpitu. Janička nejdřív nemohla vůbec usnout, ale pak se nervozita přesunula na mě a tak jsme vždy trochu klimbnuli, pak vyskočili a začali zkoumat, zda se nám neuvolnila kotva a my se nepřiblížili ke břehu. Kotviště jsme ale vybrali dobře. Nebylo sice ideálně kryto, ale síly které s námi na řetězu vládli by nás podle všeho hnali dále do hluboké vody jak od ostrova, tak i od pevniny na východě.
K ránu jsme napjatě sledovali, jak se na západ od nás formují mračna, ale z bouřky nás líznul jenom okraj a navíc od jihozápadu a potom od jihovýchodu jak se bouřka přesunula. Pěkně foukalo, trošku jsme ujeli na kotvě a pořádně nás spláchla průtrž mračen.
19.července, Druhý den na moři
Po dešti jsme se oklepali a asi tak kolem osmé vyrazili. Vítr nefoukal. Po hodině hlomozu jsme motor vypnuli a pomalu se šinuli pod plachtami. Nic zvláštního se nedělo. Odpoledne už jsme byli z nestálého větru a malé rychlosti trochu otrávení, tak jsme opět pustili motor a začali se připravovat na první noční plavbu.
Janička objevila, že nám někudy teče do lodi. Stopa vedla k těsnění na hřídeli, odkud ale jenom čas od času ukápla kapka, což je v naprostém pořádku. Těsnění je z jakési tvrdé gumy a musí se chladit. Muselo to být odněkud ze zadní skříně v kokpitu. Ta je ovšem plná harampádí, které jsme museli vyskládat do kokpitu. Hned tam nebylo ani k hnutí. Výfuk byl v pořádku, také zátka, kterou máme ucpaný jeden ventil, na který chceme později napojit další podpalubní pumpu. Voda se zdála vytékat kolem hřídele kormidla. Nejvíc to teklo při plavbě na motor, kdy jsou na hřídel vyvíjeny největší tlaky. Tento objev přinesl trochu mrzutou náladu do řad posádky, ale nebylo to žádná velká tragédie – každou hodinu stačilo párkrát zapumpovat a voda byla pryč.
Noční plavby jsme se docela obávali, ale ukázalo se, že to nic strašného není. Stále jsme si připomínali citát Jeroma FitzGeralda v jeho knize Sea-Steading: spousta lidí se bojí plout v noci, protože si myslí, že přes den vědí kde jsou. Rozhodli jsme se plout na motor a spát v kokpitu, abychom si mohli vzájemně rychle přispěchat na pomoc. Pravidelně jsme se střídali v hlídkách, navigovali a polohu kontrolovali vůči hloubce, bójím a majákům. Každý jsem si museli objet jeden dva tankery nebo tahače, které to měli namířeno přímo přes nás, ale jinak jsme celou noc prospali.
[googlemaps https://maps.google.cz/maps/ms?msa=0&msid=203062861515513852405.0004cf3000cd1897985b0&hl=cs&brcurrent=5,0,0&ie=UTF8&t=h&ll=1.346042,103.428834&spn=0.240946,0.406915&output=embed&w=425&h=350]
Další díl: 26. Janna: Singapur- Langkawi TŘETÍ DEN NA MOŘI A BOUŘLIVÁ NOC
[…] Další díl: 25. Janna: Singapur- Langkawi POPRVÉ VYPLOUVÁME! […]