Kdy máme přijít na odbavení „check out“? Ptáme se na customs v Suvě. Dvě hodiny před vyplutím zní odpověď. Přicházíme na domluvený čas, čekáme hodinu, dvě a pověřený úředník nikde. Nakonec se nás ujímá jeden ze sedmi pracovníků a odbavuje nás. Odplout dnes však již nelze, za chvíli bude tma. Co ale předpisy? Pozor tady platí „fiji time“, kde dnes znamená zítra. Složitě ještě vyměňujeme Vanuatskou měnu a poté dlouho do noci směňujeme v baru RSYC /Royal Suva Yacht Club/ poslední fidžijské dolary za „Fiji Bitter“.
S ranním úsvitem v sobotu 16. června vyplouváme. Předpověď bohužel vychází. Dopolední západní vítr nahání vody do zálivu a v úzkém průlivu je protiproud dobré čtyři uzle a v nejužším místě náš motor pracuje naplno, aby proud překonal. Ostrov Beqa máme v poledne na traversu a nastavujeme WP na 480 mil vzdálený ostrov Anatom. Vytahujeme všechny plachty a následuje krásná plavba na převážně zadoboční vítr. Jeden den se vítr téměř ztrácí, přesto po pěti dnech jsme před Anatom, nejjižnějším ostrovem Vanuatu.
Před vesnicí Aneityum /na Vanuatu se přepisuje foneticky výslovnost/ spouštíme kotvu, vyvěšujeme žlutou vlajku a člunem proplouváme reefem podle klacky značené trasy. Ve vesnici probíhá fotbalový a volejbalový turnaj. Hráči mají dresy, někteří mají kopačky, jiní hrají bosy, pomezní i hlavní rozhodčí, jen hřiště je nakloněné a nerovné. Kde jsou postranní čáry zná jen rozhodčí. Zápal s jakým hrají, bez záludností, filmování či dohadování by mohl být vzorem mnohým hráčům na právě probíhajícím ME. Jeden ze střídajících hráčů se představuje jako zástupce zákona na ostrově a vyřizuje nám vstupní doklady. Potvrzují se dohady o nepřiměřenosti poplatků. Pro začátek 4000 vatů /1000 CZK/ za biosecuriti. Policista se vrací do hry, my procházíme vesnicí jak z minulých století. Konstrukce domů z tenkých kmenů, střechy ze svázaných listů, stěny z upletených rohoží. Prkenná podlaha půl metru nad zemí, ohniště v přilehlé chýšce. Všude čisto, udupané cestičky, bujná zeleň, květiny, čistě oblečené množství dětí.
Jen několik ze stovky chýší má sluneční kolektory. Všude banánovníky, papáje, chlebovníky, mangovníkové stromy, kasawa, taro, yamy, místní zelí a kokosové palmy do nedohledna. Navštěvujeme místní školu, seznamujeme se s ředitelem, dvěma učitelkami a jedním poškolákem. Obdivuji úpravnost sešitů žáků a krásný grafický projev učitelů na tabulích. Část dětí ve škole i bydlí a většina se zde i stravuje. Vše obdivuhodně prosté, úpravné a velice sympatické. Učitelé jsou placeni státem, ale mnoho dalšího potřebného zajišťují rodiče. Na škole visí seznam čím, kdo z rodičů přispěl. Někdo finančním příspěvkem, jiný něčím do kuchyně nebo otepí dřeva.
Samozásobitelský charakter hospodaření neumožňuje získání finančních prostředků. Hlavní vymožeností vesnice je rozvod pitné vody a televize ve společenské chýši. Následující ráno zde sledujeme přenos z fotbalového ME. Místnost zdaleka není plná, ač venku postává mnoho mužů. Důvod? Za sledování TV se platí a v přepočtu 15 CZK jsou pro mnohé veliké peníze. Odpoledne překotvujeme k blízkému ostrovu Mystery Island. Zde teprve chápeme, že ostrůvek je hlavním zdrojem příjmu místních obyvatel. Malý ostrůvek s písečnými plážemi, několika prostými bungalovy a zejména rozsáhlým vkusným tržištěm a maličkým letištěm. Vše je určeno pro návštěvníky z turistických lodí, které se jednou za měsíc na ostrově zastavují. Pro místní je to jediná příležitost jak směnit vlastní produkty za hotové peníze. Ještě krásné potápění a v podvečer vyplouváme směrem k ostrovu Tanna. V ranních hodinách jsme před Cookovou zátokou Port Resolution. Nechladící motor nás donutí proplouvat mezi útesy do zátoky na plachty. Zakotvujeme a Pepa s Pavlem odplouvají do vesnice na průzkum, zatímco já odstraňuji technické problémy. Na ostrově je činná sopka a ta bude zítra naším cílem. Již tři hodiny chůze po cestě tropickou džunglí jsou zážitkem. Potkáváme bosé vesničany s dětmi a nezbytnými mačetami v rukou. Ještě, že pojídání bílých skončilo před 150 lety. Uvítací brána na úpatí sopky je především místem výběru poplatku za návštěvu vulkánu /900 CZK/. Na dalších kilometrech se již půda otřásá, slyšíme výbuchy a nad vrcholovou plošinou se již zvedá jen z čerstvého popela a lávy kužel sopky. Při pohledu do kráteru, ze kterého se co chvíli vyvalí dým a létají kusy žhavé lávy, není důvod neuvěřit teorii o žhavém nitru Země. Zasyceni sopečným prachem a zápachem se s úlevou vracíme zpět.
Na zpáteční cestě nám zastavuje track a mladík na korbě nám hlásí, že naše loď byla zachráněna před ztroskotáním. Hrůza mně jímá. Ze břehu vidím Sayonaru zakotvenou na stejném místě. Při návratu se zastavuji na sousední kanadské lodi Figmont a Christian s Petrou potvrzují, že sledovali, jak naše loď začíná dryfovat a s pomocí dvou člunů ji přetáhli zpět a popustili řetěz. Přitom jsme měli 30 m řetězu na 5 metrové hloubce a závaží na řetězu k tomu. Nechápu. Děkujeme sousedům, popíjíme pivo a domlouváme se na setkání v Jižní Africe.
Další z ostrovů Erromango nabízí jediné kotviště Dillons Bay. Do zátoky ústí řeka a jejím ústím je možno vplout až do vesnice. Opět velice vlídné přijetí vesničany a ujímá se nás David Tahumpri, provází nás vesnicí a vede cestou podél řeky na jeho pozemky. Několikrát se brodíme prudkým proudem řeky až do Davidova údolí. Šedesátiletý David hbitě vyšplhá na kokosovou palmu, srazí několik ořechů a osvěžujeme se kokosovým mlékem. Z jiného stromu přináší neznámé druhy ovoce, žvýkáme cukrovou třtinu zatím, co David shromažďuje plodiny k transportu do vesnice. Částečně oloupe ořechy, posvazuje vlákny ze šlupky, z velikých listů splete vaky na kasawu, taro, zelí, vše převáže čerstvým lýkem, usekne klacky a s vaky zavěšenými na nich se vracíme do vesnice. Po cestě ještě natrháme citrony, papáje, banány a vykoupeme se v řece. David je osvícený domorodec. Uměle pěstuje sazenice santalového stromu a vysazuje je. Santalové dřevo je nesmírně ceněnou surovinou. Nad kotvištěm má rozestavěný jachetní klub, připravuje kotevní bóje a hlavně si přál získat českou vlajku do výbavy klubu. Obdarováváme jej užitečnými věcmi, českou vlajkou a s dojetím se loučíme.
V podvečer vyplouváme na 80 mílový úsek k ostrovu Etáte, do hlavního města Port Vila. Od Suvy se postupně zhoršuje startování motoru, až před Port Vila nenastartuje vůbec. Zapínám generátor, křižujeme proti větru a po dvou hodinách dobíjení motor chytá. Vplouváme do chráněné zátoky a na mělké vodě zakotvujeme. Pokouším se ve městě najít odbornou pomoc ohledně startování, ale úroveň místních specialistů je nízká. Zkoušíme štěstí u vedle kotvících solo jachtařů a jeden z nich Australan Steve je odborník motorář. S neskutečným zápalem se pouští krok za krokem do hledání závady. Nalézá nezapojený, mezi baterie zastrčený silový kabel. Zapojuje. Vše OK. Opravářům na Fidži se zdál asi přebytečný, navíc jiné barvy, takže jej raději uschovali. Dokud byly baterie silné i přes slabší kabel motor startoval, při menším napětí však nebyla šance.
V Port Vila nás opouští Pavel, který odlétá do Čech. Škoda. Pavel byl velice platným členem posádky. Na vývěsce vychvaluje svoje kvality jistý Mike, hledající místo v posádce do Austrálie.. Kontaktujeme jej a popluje s námi. Dokupujeme, bohužel velice draze, scházející zásoby na možná šesti týdenní plavbu a v úterý 3. 7. vyplouváme směrem k Nové Guinei.
Vanuatu na isolovaných ostrovech nabízí exotiku zcela výjimečnou, hlavní město zaujme snad tržištěm, jinak je provinčním městem bez ducha a nějaké pozoruhodnosti. Přebujelá byrokracie si jen na vstupních a výstupních poplatcích vybere téměř 4000 CZK na osobu.
Jarda Bernt, Thursday Island, 23. 07. 2012
[…] Další díl seriálu Sayonara- Vanuatu […]