20.července 2008. Jak se dopoledne rozfoukal vítr, začali jsme plachtit. Janička měla „ranní nevolnost“, ale tu zpravil chleba s čokoládou. Pluli jsme docela dobře, až jsme se dostali na velkou „planinu“ na západ od přístavu Klang. Vykoupali jsme se a chtěli jsme pokračovat dál. Při kontrole motorového prostoru jsme ale objevili divné tekutiny pod motorem a taky pár matek, šroubů a podložek. Většina pocházela ze spojky mezi převodovkou a hřídelí. Tato spojka je držena čtyřmi šrouby: jeden chyběl úplně, nevšimli jsem si toho stejně jako si toho nevšimli „odborníci“ z Volvo Penta v Singapuru.
První závažný projev naší nezkušenosti: věřili jsme a neprověřovali. Pravda je, že k motoru jsme se zatím stavěli dost lhostejně. Nemáme ho totiž rádi. Chybějící šroub jsme nakonec našli – ležel celou dobu mezi kupou starých šroubů, napínáků a čepů, které jsme nalezli v krabičce v lodi a bylo nám líto je vyhodit. Naštěstí jsme k němu měli matku i podložky. Další ze čtveřice šroubů měl uštípnutou hlavu, proto jsem ho vytáhl ven, aby se nevykloktal a nenarážel do převodovky.
Už jen tři bytelný šrouby
má náš proklatej šíf
tak ještě pár dlouhej mil
zbejvá nám, tam je cíl
a tak zpívej ó Langkawi.
Polykej whisky a mořskou tříšť
jsme zase o kousek blíž
až začne zase vítr nám vát
tak nemusíš se už pirátů bát.
Začal jsem notovat a pokračoval v práci. Třetí šroub se začal uvolňovat také, tak jsem ho vší silou dotáhl. Pouze čtvrtý šroub držel…
Také uchycení ruční pumpičky na palivo, pod kterou je našroubován filtr, se uvolnilo. Filtr byl proražen a maličko z něj vytékala nafta. S filtry jsme si už něco zažili. Jsou to takové hladké plechovky, a když jsou od nafty, tak po nich ruce kloužou opravdu bez jakéhokoli tření. Pořádně jsem filtr otřel, zhluboka se nadechl a oběma rukama zabral. Přitom jsem musel pod filtrem držet igeliťák, protože filtr je plný nafty a neradi bysme, aby ty cca tři deci nafty skončily v podpalubí. Filtr naštěstí povolil už na druhý pokus. Zavázali jsme ho i se zbytkem nafty do igeliťáku a strčili k odpadkům. Až budeme na pevnině, vyhodíme to v nějaké autoopravně. Janička mezitím připravila nový filtr. Pečlivě jsem otřel styčné plochy, těsnicí kroužek na filtru jsem potřel jemnou vrstvou oleje a nový filtr jsem našrouboval zpět. Je to taková podivná operace. Filtr je třeba šroubovat jen do chvíle, když se těsnicí kroužek dotkne styčné plochy, a pak udělat jenom o půl otáčky navíc. Jinak by se těsnící kroužek příliš zmáčkl a netěsnil by, jak má.
Opravy to byly zdánlivě primitivní, ale důvod, proč se ty šrouby uvolňují, není asi tak jednoduchý. Nejspíš špatné uložení motoru.
Práce to byla hnusná. Vítr byl slabý, takže jsme jeli velice pomalu, a kdykoli přišla vlna, vzala nám vítr z plachet a divoce s Jannou zahoupala. Stál jsem s nohama rozkročenýma nad hřídelí, v hlubokém předklonu, hlavu až u kolen. Výpary dieselu, krev nahrnutá v hlavě, teplota asi 32 stupňů. Loď sebou hází ze strany na stranu 20 stupňů sem, 20 stupňů zpět. Nebylo mi zrovna dobře. Chvíli co chvíli jsem se prudce narovnal a divoce lapal po čerstvém vzduchu. Ale nedalo se nic dělat, šrouby musely zpět. Nádech, ponořit hlavu do skříně, matka na konečcích prstů, chytnout matku na šroub… sakra, zase spadla. Sáhnout pod převodovku, ve směsi oleje, nafty a jiného sajrajtu nahmatat matku a znova. Pak pořádně zabrat klíčem.
Vše utaženo a zkontrolováno, motor ale jen zaškytal a nic. To už ale známe. Pár zapumpování ruční pumpičkou, motor se opět rozběhl a my si oddechli. Dali jsme si večeři a doufali, že druhá noční plavba bude stejně bezproblémová jako ta první a že na zítřek budeme u ostrova Penang. Na sever od nás se ale začala stahovat mohutná mračna a přes celý obzor jako na povel začaly práskat ohromné blesky. Původně jsme měli naplánovanou večerní hygienu – polít kýblem z moře, namydlit, spláchnout a pak opláchnout sladkou vodou. Místo toho jsme vytáhli foulies, jak se říká oblečení do bouřek, vysoké krtečkovské kalhoty s laclem a pořádná bunda s kapucou. Připravili jsme si také postroje, abychom v případě pádu přes palubu zůstali s lodí. Stále nefoukal skoro žádný vítr. Zdálo se, že se bouřka stahuje k západu. Změnili jsme proto mírně kurz a zamířili více na východ. Nechtěli jsme se dostat ale příliš blízko pobřeží, abychom měli prostor k manévrování a v cestě jsme navíc měli mělčiny, kde by nás mohli překvapit lámavé vlny.
Přišlo pár větrných poryvů, naše větrná turbína řvala jako pominutá, začalo se stmívat. Celá noc byla trochu jako ze sna. Překvapivé bylo, že jsme se ani moc nebáli. Vzájemně jsme se kontrolovali v tom, co je třeba dělat, a loď jsme vedli bez velkých problémů. Bouřka vybičovala vlny do výšky, kterou jsme odhadli na jeden až dva metry, krátké a příkré, ale Janna je bez problémů rozrážela. Oba jsme zůstali v kokpitu a střídavě jsme spali. Největšími vlnami jsme kormidlovali ručně, ale beztak jsme jeli skoro poslepu. Vítr zmizel stejně rychle jako přišel. Jenom vlny zůstaly. Chtěli jsme ulevit motoru, ale plachtit se téměř nedalo. Velké vlny nám vyhazovaly ty zbytky větru z plachet.
Během noci jsme se vyhnuli jen tak tak rybářské lodi, přibližně stejné velikosti jako my, která mířila přímo na nás. Později jsme se dozvěděli, že to je pověra malajských rybářů, kteří takto riskují a snaží se přejet kousek před přídí jiné lodi, aby na ní přenesli smůlu.
V jedné chvíli se nám také kvůli mohutným nárazům na vlny uvolnila nádoba na chladící kapalinu. Zastavili jsme, nasadili jsme ji opatrně zpět a provizorně ji přivázali. Loď se kývala jako pominutá a my se museli držet jako klíšťata. Opět jsme nastartovali motor a pohyb lodě se uklidnil.
K ránu, při jedné z kontrol motoru si Janička všimla dalších šroubů pod motorem. Moře bylo stále rozvlněné. Vypnuli jsme motor a vytáhli plachty, abychom alespoň trochu pluli a hlavně abychom se tak divoce nekymáceli. Vítr nám ale stále nepřál, a tak kromě kymácení jsme navíc trpěli práskáním plachet, jak se vždy naduly a pak s pořádnou ranou zase splaskly. Nejhorší byla hlavní plachta, stáhli jsme ji proto úplně a snažili se loď vyrovnat alespoň na kosatku. Moc to nepomohlo, ale bylo to lepší než nic. Prostě bez větru to nejde.
Těch pár šroubů nebylo moc zásadních. Jeden opět z ruční pumpy, která je zavěšená pouze s jedné strany a je poměrně těžká, připočteme-li ty tři deci nafty. Je proto pochopitelné, že je jednou z prvních věcí, které se uvolní. Další šroub byl z krytu na zadku motoru. Horší bylo, že jeden ze čtyř stojanů, na nichž byl motor připevněn, byl zlomen. Pokračovali jsme proto pouze pod plachtami, ale vlny neustávaly a udržet plachty naduté bylo velmi těžké.
Pomalu jsme se šinuli za neustálého plácání plachet a střídavě jsme spali.
21.července, Lumut
Ráno jsme byli asi 30 námořních mil od pevniny. Žádný vítr. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a pustit motor. Už jsme měli okoukáno, jaké otáčky způsobují nejméně vibrací. Naštěstí to bylo 1800-2000 otáček což je naše doporučená rychlost, která nám zaručuje, podle okolností, rychlost 6-8 uzlů.
Bylo jasné, že motor musíme co nejdříve spravit. Na jih asi 40 mil od nás byl přístav Klang, na sever asi 50 mil malý přístav Lumut. Klang nás odpuzoval velkým provozem. Jedná se totiž o veliký přístav. Lumut by měl být mnohem příznivější a navíc jsme o jeho návštěvě přemýšleli už dříve. Nikde o tomto místě není moc informací, ale Pardeyovi o něm píší jako o překrásném místě s kotvením na řece.
Vyrazili jsme tedy opět pod motorem a bez větru směr Lumut. Po pár hodinách se objevili ostrůvky pod ostrovem Pangkor a brzy i průliv mezi Pangkorem a pevninou, kterým se vjíždí do řeky. Hned jak se objevili první náznaky větru jsme motor vypnuli. Navíc jsme pod motorem objevili další matku a už jsme to nechtěli víc pokoušet. Rychlost jsme měli dobrou, kolem druhé hodiny bychom měli být na místě.
Projeli jsme flotilou rybářských lodí a poprvé jsme viděli zajímavý úkaz, kdy barva moře přechází téměř okamžitě z tmavě modré až černé do tyrkysové zeleně. To se setkávají setkávají dva proudy.
Jak jsme se přibližovali k průlivu, opět nás zmátlo zkreslení skutečnosti vůči tomu, co jsme četli z námořní mapy. Trefili jsme se ale bez problémů. Neměli jsme sice detailní mapu, ale měli jsme Sailing directions od americké NGA, které poskytovali dostatek informací, aby malá loď jako ta naše mohla bezpečně proplout mělčinami v průlivu. Nějakou vzdálenost od průlivu jsme se začali pokoušet kontaktovat Lumutský přístav na VHF, ale na žádném z běžných kanálů jsme neuspěli. Vůbec nikdo nereagoval. Trošku jsme z toho byli nesví, dokonce mě na chvíli napadlo, že jsme někde jinde… Pokračovali jsme ale dál. Plachtění bylo perfektní a ohromně nám pozvedlo jinak trochu pokleslou náladu.
Chvíli jsme bojovali s naším modrým drifterem, ale brzy jsme ho opět sundali protože jsme potřebovali dělat rychlou sérii obratů po větru ve velice úzkém plavebním kanále. Proti nám jezdili trajekty a kousek před námi vjela do kanálu malajská bitevní loď. Úžasná podívaná.
Konečně se objevilo koryto řeky. Pozorovali jsme místní provoz, jak si zkracuje cestu těsně kolem pobřeží, ale nakonec jsme rozhodli, že to raději vezmeme regulérní cestou vytyčenou bójemi. Byla to sice docela zajížďka, ale mapu jsme neměli, těch pár minut navíc nás rozhodně nezabije. Elegantně jsme vyplachtili po řece na silný boční vítr a jak se před námi objevil první stěžně začali jsme opět zkoušet své štěstí s VHF. Nikdo na naše volání nereagoval, ale i tak už jsme byli mnohem klidnější. Scenerie na řece byla překrásná, před námi cíl naší plavby, sice neplánovaný, ale o to bude možná zastávka tady zajímavější. Přiblížili jsme se k maríně udělali dvě kolečka a když stále nikdo neodpovídal, vytočili jsme pěknou piruetku s ladným obratem po větru a vklouzli do jedné z kójí v pontonech. Zatím nemáme pomocný člun, takže jsme odkázáni na maríny.
Poprvé jsme také poznali, co je to „námořnická chůze“. Jak jsme vstoupili na břeh, začali jsme se kymácet ze strany na stranu. Prý jsou i lidé, kteří dostanou z toho kymácení „mořskou nemoc“.
Vyvázali jsme Jannu k molu a vztyčili žlutou vlajku na znamení, že ještě nejsme proclení. Byli jsme napjatí, co nás teď čeká. Nikdo se neobjevoval. Kouknu na hodinky. Čtyři hodiny. Sebral jsem pasy a papíry od lodi a vydal jsem se do jachtklubu.
Jachtklub v Lumutu je na první pohled takový parádní bílý koloniální palác, ale jinak to tu vypadá víc jak v chorvatském autokempingu, než jako v sedmi hvězdičkovém hotelu pro zbohatlíky, kde jsme byli doposud.
Mlaďoučká malajská recepční v muslimském závoji ani nemrkla, jenom mi sdělila cenu za stání (35 ringitů za den!) a odkázala mě na imigrační v nedalekém městečku Manjungu. Dnes to už ale nestihneme. Je to náš první vstup na cizí území na lodi. Nebyli jsme na takovýto postup zvyklí. Na letišti vás nikam nepustí dokud neprojdete sérií kontrol a razítkování. Byli jsme trochu nervózní, že jsme tady jakoby nelegálně, ale je to úplně normální. Po vstupu do cizí země se musíte nahlásit do 24 hodin. Naše první námořní setkání s Malajsií mělo nádech klidu a svobody. Hned se nám tu začalo líbit.
Janiččiny dojmy z bouřky
Naše první velká plavba. Jak jsme si slibovali, že jen co vyplujeme, budeme mít spoustu času na čtení, odpočinek, tu či onu práci doděláme hravě za cesty – kde že. Naivní představy! Místo toho jsme byli celou cestu zapřažení – tu kormidlování, tu úpravy plachet, tu kontrola a opravování motoru, tu navigace mezi tankery a tahači… zkrátka vše jen ne veget. Vzpomínám si, jak jsme se po první noci na cestě (tj. druhé počítám-li i kotvení u Pisangu) oba těšili, jak si následující noc odpočineme. Bez okolků se přiznám, že jsem se cítila pekelně unavená a navíc jsem celou cestu měla nějak pocuchaný žaludek, nechutenství a neustálý průjem, který mě asi taky na síle nepřidal. Když ale přišla bouřka, z vidiny klidného spánku okamžitě sešlo. Místo odpočinku, další téměř probdělá noc – celkově jsme oba spali možná hodinu až dvě. Několikrát za tu noc jsem si říkala, zda vůbec v pořádku doplujeme. Nechtěla bych se potopit hned na své první plavbě. Slyšel by nás někdo, kdybychom volali o pomoc? Máme dost jídla a pití, abychom vydrželi k Sumatře na druhé straně průlivu? Co budeme teď s Jannou dělat? Je to opravdu to o čem jsem tak dlouho snila? Jak ale jinak poté, co jsme do lodi investovali tolik energie a peněz?
Péťa jde na chvíli spát, já jdu rychle do lodi zkontrolovat pozici a kurz. Rychlá zastávka na kyblíku a ujmout se místa u kormidla. Doufám jen, že ty tmavé mraky všude kolem nepřinesou další bouřku! Brumlo, vydrž! Pomalu se začíná rozednívat. Na východu objevují červánky. Jako na povel se mi vybaví říkanka s Hiscocka: Red skies in the morning, mariner’s warning, red skies in at night, sailor’s delight! Jen ne další bouřku, prosím! Za chvilku začínám pospávat. Co dělat, abych se udržela při smyslech? Jdu dolu do lodi a vyndavám si mapy, GPS a počkat – vždyť my máme Sailing directions! Co kdyby tam bylo něco o Lumut? Vše si beru do kokpitu a střídavě studuji Sailing directions a sleduji rybářské lodě kolem nás. Péťa klidně spí. Pomalu ale jistě se přibližujeme k Lumutu. Péťa vstává asi za hodinu a půl. Bez chuti k jídlu, spíš z pocitu, že bychom měli jíst, odcházím namazat chleba k snídani. Nakonec snídaně dopadla stejně jako každé jiné jídlo během cesty. Jen co se zakousneme, okamžitě cítíme, jak nás jídlo posilňuje a nakonec jsme rádi, že jsme se falešnými signály žaludku nenechali odradit. Poslední kus cesty úžinou mezi ostrůvkem Pangkor a pevninou a potom ústím řeky do Lumutského jachtklubu si vynahrazujeme útrapy dosavadní plavby. Počasí je nádherné, sluníčko svítí a zrovna když jsme to potřebovali, zvedl se příznivý vítr, který nás za pomoci neméně příznivého proudu donesl až k našemu provizornímu cíli. Před molem jsme ještě naposledy na chviličku nakopli Brumlu a úspěšně přirazili k molu.
Odpolední plachtění do přístavu bylo prostě něco nádherného. Tak trochu nás to přeneslo ve vzpomínkách na plachtění na řece Tanshuei na Tchaj-wanu. Vybavila se mi věta naší korejské kamarádky ze Singapuru: počasí není vždycky nejlepší, ale těch pár hezkých dní prosto stojí za to! Jak pravdivé!!! A vůbec, my jsme to zvládli! Jsme opět na pevné zemi! Péťa nás šel nahlásit do jachtklubu a já rychle poklidila ten největší nepořádek v lodi. Za chvíli půjdeme někam na pořádnou večeři a pak SPÁT. Na to se těším. Pořád mi ještě v hlavě hučí zvuk motoru a větrného generátoru. Péťa přináší ne zrovna dobré zprávy o ceně maríny, ale vše se tak nějak ztrácí na pozadí vidiny číslo jedna – jist a spát. Ráno moudřejší večera, říkám si.
U mola jsme potkali jednoho z námořníků na kotvě. Myslím, že to byl Mike z trimaránu. Odkázal nás na Angličana, žijícího dlouhodobě v Lumutu. Julianova dílna byla ve skutečnosti přímo naproti brance u mola. Zeptali jsme se ho na možnosti oprav a on nás rovnou naložil do svého auta a zavezl pár metrů dále k místu, které vypadalo jako překladiště písku a kamení. Několik náklaďáků a bagrů tam nakládalo písek a štěrk na velké námořní valníky, které jsou vlečeny námořními tahači na dlouhatánských lanech přes Malackou úžinu do jiných přístavů v Malajsii. Cestou ze Singapuru jsme jich viděli několik. Valník, měřící minimálně 50 metrů, stejně jako lano nejsou vůbec osvětleny a v takových případech je smrtelně nutné umět identifikovat typ lodě podle světel. Zachytit se do lana by bylo pro loď naší velikosti asi osudné. Valník by nás v mžiku rozdrtil a posádky tahače by si toho ani nevšimla.
Julian nás představil Johnovi, Indovi, který měl být schopen nám pomoci. Domluvili jsme s ním na další den. Julianovi jsme jen tak nadhodili, že sháníme levný teak nebo jiné tvrdé a moři odolné dřevo. Julian téměř na fleku změnil směr a zavezl nás do blízké pily. Pila byla samozřejmě čínská, takže jsme čínsky navázali kontakty a Julian nás odvezl zpět.
Bylo kolem půl páté, v pět zavírali na imigračním. Proč se tedy honit, legalizace našeho vstupu do Malajsie může počkat. Vysprchovali jsme se a vydali se na obhlídku Lumutu.
Ve směnárně, na kterou nás navedla silná Indka, jsme vyměnili sto eur a začali se poohlížet po nějaké indické kuchyni. První, do které jsme vešli se nám moc nezamlouvala. Špína, malý výběr, jidlo jakoby tam v oleji plavalo už několik dní. Kousek přes ulici byla další, která se více blížila našim představám a hlavně byla plná lidí. Ujal se nás starší zamračený ale ochotný hromotluk s prošedivělými vousy. Briani s kuřetem a druhé se skopovým, ještě přihodit nějakou zeleninu a už jsme se oblizovali až za ušima. Popíjeli jsme k tomu limetkový džus a bylo dobře na světě.
Zpátky na loď to bylo asi 15 minut. Hned jsme padli a usnuli, jak zabití. Spali jsme víc jak dvanáct hodin.
[…] Další díl: 26. Janna: Singapur- Langkawi TŘETÍ DEN NA MOŘI A BOUŘLIVÁ NOC […]