25. července 2008. Dnešní den jsme strávili téměř celý na lodi a usilovně jsme pokračovali v plnění plánkonspektu. Hned ráno jsme se s Péťou pustili do vytrhávání teakového obložení zbylých dvou částí kokpitu na levoboku. Když jsme zjistili, že pod teakovým obložením je překližka nasáklá vodou jak houba, rozhodli jsme se celé obložení sundat a situaci nějak vyřešit.
Navíc v laminátu pod obložením bylo z nějakého důvodu spousta děr. V některých byly vruty, které držely celé obložení na místě, ale spousta děr byly zjevně k ničemu a pouze jimi tekla voda do lodi. Podle fotografií jiných Monsunů jsme zjistili, že některé lodě mají sedačky v kokpitu obložené teakovými prkýnky s mezerami mezi, něco jako na lavičce v parku. To by vysvětlovalo tu spoustu děr. Proč ale nebyly ty díry utěsněny se už asi nedozvíme. Zkrátka a dobře, vše muselo dolu. Naším cílem byla loď, do které vůbec neteče.
Teakové plaňky byly k překližce přilepeny něčím co vypadalo jako epoxy a ať už tím lepidlem bylo cokoli, nechtělo to pustit. Pouze tam, kde byla překližka shnilá, šly obě vrstvy od sebe oddělit. Bojovali jsme s páčidly a sadou dlát, které používal ještě Péťův děda a dosáhli jsme určitého úspěchu.
Odpoledne jsme pokračovali v prácech v kokpitu, šmirglovali jsme laminát pod vytrženým dřevem, vrtačkou jsme pročistili všechny díry a pak je zalepili zahuštěným epoxy. Při míchání epoxy jsme zjistili, že obě naše dávkovací pumpičky jsou nepoužitelné a po zkušenostech ze Singapuru, kdy nám v jednom případě schlo epoxy skoro týden, jsme se rozhodli milé pumpičky vyhodit a míchat si lepidlo sami. Výsledek byl skvělý. Za hodinu dvě bylo epoxy jako beton a i moje práce se silikou se posunula k ještě větší dokonalosti. Čistě zarovnané dírky v kokpitu mluví za své.
Když jsme skončili, bylo už téměř půl šesté, a tak jsme rychle do člunu naházeli shnilou překližku a odpadky, k tomu věci na sprchování a čisté prádlo a veslovali jsem jako o závod, abychom se rychle umyli a stihli připravit večeři, která byla domluvena na šestou hodinu a na kterou jsme pozvali i našeho dobrodince Mikea. Ještěže máme papiňák, díky kterému jsme zpět na lodi rychle vykouzlili rýži s fazolemi v kokosovém mléce a Péťa nastrouhal mrkev na náš oblíbený mrkvový salát. Uprostřed příprav dorazil Mike z vínem, které měl ještě z Langkawi, a party mohla začít. Dobré jídlo, dobré pití, vybraná společnost. Když se Mike loučil, dolil nám každému ještě skleničku, a tak se dnes i Péťa konečně dočkal klidného spánku.
26.července, Mike Supertramp
Ráno jsme vstávali pomalu a opatrně. Už ani nevím, co jsme dělali. Zřejmě nic moc, snad kromě toho, že jsme začali zpět dopisovat náš deník. Kolem desáté nás vyzvedl Mike. Doprovodili jsme do ho prádelny, a pak jsme společně čekali na autobus do Sitiawanu. Mika tam jezdí skoro každý den (díky tomu máme vždy celý den jeho člun pro sebe) za kamarádem fotografem a třídí si u něj v ateliéru fotky. Na dnešek jsme se s ním domluvili, že nás vezme sebou a že nám ukáže, kde co v Sitiawanu je.
Mikovi je něco přes šedesát. Původem ze Zimbabwe, kde měl farmu, ale po politických převratech a po smrti své ženy Afriku opustil a vypravil se Austrálie, kde pracoval jako mechanik v dolech. Teď žije z penze a plachtí už přes 30 let. Postavil tři dřevěné (formované a lepené epoxy) trimarány a na jednom z nich žije. Jeho loď se jmenuje, podle filmu Charlieho Chaplina, Supertramp.
Mike je naprosto bezstarostný a rád organizuje vše kolem sebe. Sám přiznal, že je to tím, že žije sám a je zvyklý vše dělat určitým způsobem. Navíc je to typ člověka, který než dokončí jednu věc, už má promyšleno, jak na druhou, což znamená, že nemyslíte-li alespoň podobným způsobem jako on, jen těžko mu lze stačit.
Janičce bylo dneska trochu šoufl, asi z toho vína, už dlouho jsme toho tolik nevypili. Vystoupili jsme s Mikem v Sitiawanu, on nám ukázal pár míst, železářství, ovoce a zeleninu, dobrou vegetariánskou čínskou jídelnu apod. Když jsme se rozloučili, vydali jsme se rovnou na oběd do té jídelny. Mike je vegetarián, jak nás upozornil, když jsme ho zvali na večeři, a hned vzápětí nám představil své oblíbené jídlo – kuře v tomatě s karotkou, takový místní polotovar, který je ovšem neuvěřitelně chutný, jak jsme se brzy přesvědčili.
Náramně jsme si v té čínské jídelně pochutnali. Omáčka stříkala na všechny strany, oblizovali jsme se až za ušima.
Dalším úkolem dne, když jsme už byli najedeni, bylo navštívit místní supermarket, větší než je v Manjungu, a zjistit, čím bychom se tam mohli zásobit. Cestou jsme ale narazili na cukrárnu a neudrželi jsme se a zasedli ke zmrzlině, velmi dobré nutno podotknout. Po Janiččině ranní nevolnosti už nebylo ani památky. Nevolnost ale přišla na mě, když jsme vstoupili do obchodu. Supermarkety prostě nemusím. Brzy mě to ale přešlo, když jsme začali narážet na věci, které jsme sháněli. Silikon na promazání kolejnice pro hlavní plachtu, mucholapka atd. V potravinách pak měli pár pochutin, které v Manjungu nevedli, a další pak byly levnější. Opět jsme nenašli banány. Zastávka na autobus zpět byla hned před obchodem, proto jsme mohli ještě zajít pro banány do zeleniny, kterou nám ukázal Mike a vynahradit si tak zklamání, že nám autobus ujel právě před očima.
Zpátky v Lumutu jsme se ještě nejprve stavěli na internet. Jakmile jsme se pak na lodi začali usazovat k odpoledního nicnedělání, zavolal nám náš mechanik, že by potřeboval 3000 ringitů zálohu. Že prý přijede za pár minut. V tomto smyslu byl skvělý. Žádné velké dohadování a přemýšlení, jak zavolal, měli jsme jistotu, že tu bude do deseti minut. Jenže my jsme neměli v ruce tolik peněz. Rychle tedy do člunu, odveslovat ke břehu a do banky.
Cestou nás potkal Phinton a pozval nás na pivo k němu na loď. Na to jsme se těšili celou dobu, co tu jsme. Phinton žije totiž na dřevěné lodi, kterou sám postavil, v podstatě totožné lodi jakou mají Pardeyovi. Slíbili jsme, že tam budeme do hodiny.
Za chvíli jsme byli z města zpět i s penězi. Mike, mechanik, už na nás čekal se svým parťákem u brány. Naložili nás do auta, což nás dost zmátlo. Asi chce peníze přepočítat v soukromí. Jenže oni nastartovali a začli, že nás vezmou na večeři. Inu, čínská krev se v nich nezapře a bez jídla není obchodu. Hned jsme je ale zarazili, že už máme něco domluveno. Zastavili u vchodu na molo a že půjdeme na loď, něco ještě potřebují zkontrolovat. Jít ale mohl jen jeden. Byli jsme na kotvě a ani jeden z nich neuměl plavat. Mike tedy popadl vysoustružený kryt motoru a i přesto, že neuměl plavat neohroženě skočil do člunu, který se pod ním divoce rozkýval, až ve mně hrklo. Mike se také hned uklidnil a křečovitě se chytil lavičky, na které teď už seděl.
Jak jsme dorazili k lodi, začal jsem se ohlížet, zda se neobjevil Mike z trimaránu, jehož člun používáme. Samozřejmě, že se Mike právě objevil na břehu. Mechanik Mike tvrdil, že mu stačí jen pár minut a hned se pustil do práce. Zatelefonoval jsme Mikovi na břeh na jeho nový mobil a Mike mě samozřejmě ujistil, že není kam spěchat, že on má sebou svou zdravotní plechovku Guinesse a že mu nic nechybí. Mike mechanik se ujistil, že vše pasuje, tak jsem ho naložil zpět do člunu (tentokrát nastoupil velice opatrně). Janička se zatím pustila do výroby večeře. Při vylézání z člunu ovšem nezbývalo mnoho a mohli jsme zachraňovat jak náš nový kus motoru, tak i jeho výrobce. Odvesloval jsem Mika na jeho loď a vrátil se k Janičce. Pojedli jsme a za chvíli jsme už přiráželi k Phintonově Pateke.
Pateke je druh husy, jak jsme se hned dozvěděli. Phinton se nějaký čas podílel na projektu na jejich záchranu. O Phintonovi jsme se nedozvěděli tolik. Stavěl loďky na Novém Zélandu a stále hledal tu správnou loď, která by ho přenesla přes oceány. Přemýšlel o oceli, ale nakonec skončil u dřeva. Tu pravou loď našel náhodou. V jakémsi časopise vyšel článek od Pardeyů s fotkou a popisem jejich lodi. Právě se usadili na ostrově u NZ, tak se Phinton za nimi vypravil a přes všechna varování se pustil do stavby lodi. Zabralo mu to 10 let.
Já jsem měl z Phintona nejdříve trochu divný pocit. Mluvil takovým zvláštním způsobem, řekl bych až povýšeně, (jakoby jeho okolí bylo plné primitivů a idiotů) a často to doplňoval blahosklonným úsměvem. Budilo to pocit, že se člověku vysmívá. Skutečnost byla naprosto odlišná. Jak jsme si oblíbili Mika, který si to u nás „kazil“ jenom občasným světáctvím, cynismem a tendencí komandovat (to vadilo hlavně mě, protože mám podobný zlozvyk), o to víc jsme se cítili jako doma s Phintonem. Večer u něj byl nádherný. Nejprve jsme ho zasvětili do naší situace, a pak se pustili do prohlídky jeho krásné dřevěné lodě.
Vyprávěl nám, jak se seznámil s Pardeyovými. Ani nevěděl, že i oni asi před dvaceti lety navštívili Lumut.
Janička si jistě vzpomene na další detaily z večera.
27.července, Výlet na člunech
Phinton dnes odjíždí do Tchajska poohlédnout se po práci jako učitel angličtiny. Dozvídáme se, že učení angličtiny se neplatí tak dobře jako na Tchaj-wanu. Velkoryse nám nabídl, že po dobu, co bude pryč, můžeme používat jeho člun.
S Mikem jedeme na blízkou plážičku oškrabávat dno člunům, které jsou dlouhým stáním na moři obrostlé mořskou vegetací, mušlemi apod. Krásné místo i na careening, tj. vyplavení lodě na břeh. Lumut je zkrátka ideálním kotvištěm. Snad až na ty komáry.
Dali jsme si pozdní oběd a zbytek dne strávili hledáním solenoidu, elektrického vypínače na plyn, který jsme ovšem nenašli. Loď máme sice malou, ale jak se ukazuje, úkrytů je tu víc než dost. Při jeho hledání jsme alespoň vyházeli zadní skříň v kokpitu a podívali se, jak je utěsněná hřídel kormidla, abychom byli připraveni na opravu.
Večer sprcha a limetkový džus ve městě.
Další díl: 29. Janna: Singapur- Langkawi DÍRA V LODI
[…] Další díl: 28. Janna: Singapur- Langkawi OPRAVY […]