Etapa druhá: Antwerp – Pont l´Evêqué
Ráno vyplouváme z Antwerp brzy – navzdory proudu, protože se do večera chceme dostat k Bruselu. Jenže sotva vyplujeme z komory na Sheldu a začneme se horko těžkou prokousávat proti proudu, zas řve motor…řešila jsem to už v přístavu, ale evidentně to prd pomohlo. Takže všechno vypnout, proud mě nese na břeh, vrhám se vrhnout kotvu…ufff. Sedíme a dáváme si kafe. Rozhoduju se, že to ještě zkusíme, ale pokud bude takhle blbnout dál, najdeme opravdového mechanika. Dneska jsme odjeli jen proto, že v Bruselu bude večer čekat poslední členka posádky. Po půl hoďce nahodíme a vyjíždíme z Antwerp. Vypadá to dobře, ale bohužel jen dvě hoďky…intervaly mezi houkačkama se stále zkracují. Takže stojím na kotvě vprostřed řeky, kolem jezdí obří krávy…po chvíli se nám ještě podaří přejet ke zdi s úvazama pro obchodní lodi a tam stoupáme metry s přílivem a pak klesáme metry s přílivem, zatímco čekáme na policejní člun, který nás odtáhne k opravně. Na úsek od moře přes Antwerpy až k Bruselu jsou totiž jenom dva policejní čluny, jeden je zrovna u moře a druhý jako na potvoru tahá ztroskotaného kanoistu z komory u Bruselu. Konečně po pár hodinách
nastal ten slavný okamžik, poliši přijeli, vzali nás na lano a odtáhli – ó hrůzo – zpátky do Antwerp, jenom tentokrát na druhý břeh, kde je za komorou jiný jachťák a tam maj servisáka… Jenže policejní člun komorou neprojede, tak nás nechává na molu uprostřed řeky a domlouvá, že pro nás z jachťáku přijede menší člun – no prostě parádní šou. Když se ve čtyři odpoledne konečně ocitáme u mola, je to fakt úleva. Servisák přijde druhý den ráno, sedíme s ostatníma, kdo na něj čekají a popíjíme české pívo…jedinečné univerzální platidlo za jakoukoli laskavost, mockrát mi na téhle cestě pomohlo z průseru. Poučení z cest č. 1: Vždycky mít dost českého piva. Ještě musím na nádraží pro Karolínu, která obětavě přicválala z Bruselu, jenom aby se tam podívala znovu s náma a se Sachmet. Druhý den ráno přišel servisák – a já jsem se pěkně bila do čela… Při koupi lodi jsem všechno projela, vyzkoušela – a taky bohužel věřila prodávajícímu, že stačí do toho lít naftu a olej a že motor je chlazený vzduchem, přes výměník…taková blbost… Kdybych si to líp prohlídla, došlo by mi že ta nenápadná trubice na boku, co vede do dna, je tam od toho, aby nasávala vodu…a tou vodou chladila, hihi…taková krávovina, nevšimnout si – na druhou stranu je fajn, že to nebylo nic horšího. Servisák povolil kohout a hrozně se smál, že ten chlap místo aby udělal to samé, nainstaloval houkačku… Naštěstí mu to přišlo tak humorné, že ani nechtěl prachy… Poučení z cest č. 2: Nevěřit ničemu, co říká prodejce lodi (zvlášť když je to postarší notář, který na ni nikdy nešáhnul vlastníma rukama). Po poledni se otevírá komora a spolu s dalším opraveným člunem vyrážíme po Sheldě na
Brusel – konečně. Naštěstí je to motorák a jeho majitel Eddy je ochotný nás trochu popotáhnout, protože proud nám už zas nepřeje. Tentokrát mu pomáháme vlastním motorem, který spokojeně přede a chrchlá vodu…ty dýzly fakt vydrží všechno. Kolem čtvrté se dostáváme za první komoru, konečně proud zmizel a my jedem zase na vlastní pohon. S Eddym trávíme ještě hezký večer v jedné malebné vesničce – má na lodi i ženu, tři děti a psa s roztomilou plovací vestou. Tráví na lodi vždycky v létě půl roku a zbytek roku sedí doma a vydělává, paráda. Druhý den konečně dorážíme do Bruselu, vyvážeme se v Royal Yacht Clubu a prolezeme nejzajímavější části města. Noční rozzářené Atomium je fakt paráda! Zvlášť když si člověk pod ním v pirátské hospodě dává belgické vafle a calvados Smile
I při vyplutí z Bruselu druhý den nás stíhá počasí, které přivezla nová posádka – samé přeháňky a sychravo. A vydržely nás pronásledovat celých čtrnáct dní přesně do chvíle, než si posádka číslo dvě sbalila kufry a odjela – od té chvíle už bylo jenom sluníčko. Ale zpátky za Brusel. Večer toho dne jsme přijeli na fantastické místo – v Ronquiéres je fantastický výtah pro lodě. Dvě vany proti sobě jezdí po kolejích na kopec. Postavili ho v roce 1968, je dlouhý 1432 m a stoupá do výšky 67,73 m. Každá vana na lodě má 91×12 m, je hluboká 3,5m a unese 1350 tun. Prostě jsme tam vjeli, zavřely se za námi vrata jako v komoře a vyrazili jsme nahoru. Výtah je lemovaný chodníčkem pro cestující a jede po kolejích rychlostí 1,2 m/s, takže celé stoupání trvá 22 minut. I přes ten liják to byl fantastický zážitek. Nahoře jsme vyjeli do kanálu, který se táhnul nade všemi ostatními prvky v krajině – pod námi byla pole, řeka, kopce, nad tím vším jsme pluli…prostě paráda! Bohužel jsme zjistili, že navzdory garantované hloubce kanálu nejde vjet do přístavu jen tak, že člověk zamíří mezi zelenou a červenou bójku a zakotví u mola – zkoušeli jsme to dvakrát, ale pokaždé jsme uvízli kýlem v bahně. Nakonec nezbylo, než se vyvázat na mostek u fabriky, kudy se nakládají ‚krávy‘. Další den nás čekal další technický zázrak. Ve Strépy-Thieu jsme zas sjeli dolů. Největším lodním výtahem na světě. Místo řady komor byl v roce 2002 dokončen jeden veliký výtah. Jedna kabina unese 8000 tun, má rozměry 112×12 m, hloubku 4 m a celé to jezdí po spoustě lan tlustýh jak moje ruka. Výtah je celkem 73 m vysoký a cesta dolů trvá 7 minut. Když člověk vyleze z lodi, postaví se dopředu a kouká do krajiny, je to fakt zážitek.
Dole jsme už zamířili směrem k francouzské hranici a nejbližšímu městu Valenciennes – bohužel kanál Pommeroul a Condé, který nám mohl zkrátit cestu o pěkný kus byl zavřený, takže jsme se velikou oklikou proháněli ještě dva dny jen abychom dojeli zhruba na stejné místo, jen o něco níž. To už jsme byli v té části Belgie, kde se mluví jenom francouzsky, takže naše počáteční domluvy v marínách byly docela humorné – kreslili jsme po pivních táccích měsíčky, kolik nocí chceme zůstat a tak…Když jsme takhle rukama nohama vysvětlili v zapadlé vsi v Roucourtu, že chceme z Amsterdamu do Marseille, jeden místní mořský vlk s obřím knírem se nejdřív deset minut chcechtal, až se za pivní panděro popadal a pak nám vysvětlil, že to bychom museli přes Paříž, která je na Seině a tam je přece proud…a že s plachetnicí a dýzlem jednoválcem to nikdy nemůžem projet…škoda, že jsem mu neposlala pohled z Korfu, chi chi…
No a už jsme si to frčeli kanálem du Nord. Ještě před dalším střídáním nás čekala další zajímavost – tunel du Ruyaulcourt. Byl 4,5 km dlouhý, byla v něm pěkná kosa a celou dobu jsem trnula, abych nepopostrčila krávu před námi,
která jela neuvěřitelně pomalu. Ten den, kdy jsme měli čekat další posádku v domluveném přístavišti, nás kromě tunelu čekala ještě další nepříjemnost – na hřídel se nám namotala spousta zeleně, nedalo se přistát u břehu, protože tam bylo moc mělko, tak nezbylo, než hupnout do plavek, přitáhnout loď co nejvíc stranou z plavební dráhy a potápět se a potápět, dokud jsme to zelené svinstvo neodmotali – ještěže mám tak obětavou posádku Wink. Se soumrakem jsme dorazili do Pont l´Evêqué a strašně jsme se divili, že střídající parta tam ještě není…Ono totiž ve Francii existují asi čtyři vsi jménem Pont l´Evêqué a v Paříži je pronto odeslali so Pont l´Evêqué kamsi u la Manche, který je nejznámější, anobrž se tam vyrábí calvados… Takže museli zpátky na Paříž a odtud do Noyonu a z Noyonu to k nám bylo ještě pěkný kus – tož jsme vyndali další český píva a šli prosit vedlejší krávu, aby sundala se střechy autíčko a zajeli nám pro posádku…a jako vždy to fungovalo.
Další díl: 4. Sachmet- etapa třetí: Pont l´Evêqué- Paris
[…] Další díl: 3.Sachmet- Etapa druhá: Antverpy – Pont l´Evêqué […]