3 týdny v Chorvatsku: Chobotnice, kraby a jiná havěť

Ráno bylo líné a dlouho koukáme s Tomášem do mapy a plánujeme kam poplujeme. Díky převládajícímu severnímu větru se rozhodujeme jet na jih na Kaprije. Je tam prý levné městské molo a tak bychom se zase mohli někde na noc přivázat. Cesta je jak v pasátu.

Zadní vítr nás pohodově tlačí a tak máme čas na blbnutí, koupeme se, taháme se za lodí lanem, hrajeme na kytaru a vůbec si užíváme krásnou plavbu. Později odpoledne přistaneme u městského mola za 110 kun. Vedle nás přistane ještě malinká německá plachetnice. Konečně vidím na moři menší plachetnici než jsme my!

Mám z ní radost, ukazuje se, že se dá plout na 6timetrovkách. Ostrov má jednu silnici a na té stojí jedno jediné vozidlo, hasičů. Sedneme si do hospody na večeři. Děti tak všemožně poletují kolem a když se u přístavního mola objeví velký trajekt, ihned zvědavě letí k němu. Pozorují, jak přistává, jak z něj vystupují lidé s plnými taškami nákupů co pořídili levněji na pevnině. Za soumraku se objevují místní děti a omladina. Roztahují na nábřeží látkové ubrusy a na nich vystavují svoje poklady. Různě velké mušle, klepeta krabů, langust a jiné dary moře nabízejí kolem jdoucím turistům, kteří si je prohlíží a sem tam něco pro radost koupí.

Potkávám dva kluky s kýblem. Mají v něm kraby a trápí je na suchu na mole. Jsou to pěkný macani a je mi jich líto. Chvilku smlouváme o ceně a pak je oba kupuji za 20 kun. Ten co byl živější, šel do moře a ten co se moc nehýbal šel do hrnce. Kluci byli s obchodem náramně spokojení a navrhovali mi, že zítra na večer přivezou spousty krabů. Jenže, kde my budeme zítra večer vůbec netuším. Jsme jako mořští cikáni, každý den jinde. Putujeme si po středním Jadranu a máme sebou všechno co potřebujeme, nikde se nezdržíme dlouho. Né snad pro to, že by se nám tam nelíbilo, ale určitě jsou tady někde dál ještě zajímavější a opuštěnější místa. Kluci jsou zklamaní, že další obchod už neudělají a tak odjíždějí.

V noci mě ze spánku vzbudí volání a pískání. Otevřu oči a poslouchám. Hej man, mám tady pro tebe ty kraby, chceš je? Kluci na kolech stojí na nábřeží a svítí baterkou do lodě.

Ráno vyrážíme na výlet. Dříve než slunce začne spalovat svým žárem jsme sestavili vrcholové družstvo a vyrazili nahoru na kopec. Cesta není nějak moc značená a tak jdeme intuitivně. Proplétáme se uličkami, projdeme kolem kostelíka a po sotva znatelné pěšině stoupáme do kopce.

Velké pavučiny nám občas pohladí tvář. Šimon, Luky, Stáňa a já capkáme po kamenech a předháníme se, kdo uvidí značku cesty. Konečně jsme na vrcholu ostrova a odměnou je nám pohled do všech světových stran. Vidíme další korálky ostrovů, otevřené moře a oblaka nad pevninou. Slunce také postoupilo a voda v láhvi pomalu dochází. Je čas jít dolu.

Odvážeme loď a odplouváme, když už jsem daleko od mola vidím postavičky kluků na kolech jak povykují, abych se vrátil, že přivezli další kraby. Zamáváme jim na pozdrav a plujeme dál. Ostrov Kaprije si v duchu sám pro sebe přejmenovávám na Kraby.

Vítr je dnes v klidu a tak vyrážíme na širé moře. Máme v plánu obeplout Žirje. Posádka se trochu nudí a tak přesídlí na Sole Mio. Zůstali jsme na palubě se Stáňou sami a užíváme si ten klid a ticho. Na volném moři vítr ustal a tak se jenom houpeme na vlnách a chytáme vánky. Pak nás to přestane bavit a tak nastartujeme (oslíka) motor. V dálce je krásný maják, ale je pro nás bez plachet a větru nedosažitelný. Dneska plavbu nebudeme hrotit, jelikož stejně nefouká a tak přistáváme v malé, ale nádherné zátoce Malá Stupnica na západní straně ostrova. Jsme nejdále od pobřeží a na hustotě lodí je to znát. Motoráky zmizeli zcela a v zátoce je jen pár plachetnic.

Horko a bezvětří nás sužuje. Vzpomínám na sněhem zavátou krajinu, saunovací bazén s ledovou vodou, ale příjemná by byla i sladká a studená voda z vodopádu Krka.

Děti vytáhly z moře nádhernou obří hvězdici a podávají si jí z ruky do ruky. Zevlujeme střídavě na lodi a střídavě na opuštěné pláži.

Už mě nebaví být pořád na lodi a na pláži, blankytné nebe mě sužuje a ze slunce mi začíná hrabat. Potřebuji někam jít pěšky, prostě se projít. Druhý den dopoledne vyrážíme se Stáňou trochu obhlídnout ostrov. Nahoře na kopcích jsou kamenné stavby a tak jdeme k nim. Ty ostrovy jsou většinou špatně prostupné. Kamení obrůstají trnité keře a často se člověk musí vracet a vlastně si cestu hledat. Když jsme dostoupali do půlky kopce, všiml jsem si do svahu zasekaného opevnění. Hned jsem pookřál. Že by něco z války?

Pustili jsme se do prozkoumávání betonových bloků a zbytků železa. Hmm to nevypadá na druhou válku, zdá se to být z pozdější doby. Na kopci je zbytek betonového opevnění a dokonce nápis Škoda. Možná tam byl umístěn náš exportní výrobek s dalekým dosahem. Nacházíme také kusy ostnatého drátu a nábojnici ze samopalu. Cedule, kterou jsme našli, říká v chorvatštině něco o bitvě z roku 1991, kdy se srbské námořnictvo snažilo dostat tudy do Šibeniku. No pasaran! Šibenik a okolí zůstalo Chorvatům a Srbové mají jenom malý koridor k moři. Na vedlejším kopci stojí další kamenná stavba a tak se jdeme podívat, co to je. Ukáže se však, že je to jen zbořenina domu osekaná od kulek.

Rozhled je nádherný a vidíme zátoku a obě lodě jako na dlani. Malé tečky dětí skotačí na pobřeží a my vyhlížíme na hladině vítr. Kde nic tu nic. Však předchozí dny foukalo slušně a tak si vlastně nemáme na co stěžovat. Kde kdo říkal, že v Chorvatsku v létě nefouká, ale letos to tedy rozhodně nebyla pravda.

Ráno odplouváme dál. Máme chuť na civilizaci. Dnes zase nefouká a tak se plácáme střídavě na motor a na plachty směr pobřeží. Tomáš je kdesi před náma a do vysílačky hlásí, že v kempu Solaris je nechali dvě hodiny gratis a tak vyhodili odpadky a něco nakoupili.

Taháme plovací lano z vody a plujeme kurz 130 stupňů tamtéž. Za hodinku vjíždíme kanálem do mariny a zároveň obřího kempu Solaris a vyvazujeme se u mola. Obsluha mávne rukou a my prcháme do supermarketu. Jediné varování, které teď na chorvatských meteorologických stránkách visí je před vysokou teplotou ve střední Dalmácii. Vzali jsme si to varování k srdci a v krámě zaútočili mrazák. Zmrzlina ve vaničce, Karlovačko a chlazené vody. Hlavu jsem na chvíli strčil i do mrazáku.

Jé to byla lábuž. Před krámem jsem otevřel petku ledového karlovačka a jako správný kočovný homeless jsem jí chlemtal. V upoceném triku a umaštěné čepici jsem vypadal jak kopáč po šichtě. V lodi se teploměr zastavil na 37 stupňů. Z maríny vyplouvá 7letý syn Luky. Má radost, že umí nastartovat motor, zařadit a kormidlovat. Stojím vedle něj a říkám mu, na co si má dát bacha. Nebojí se a jde mu to náramně. Dneska se budeme jenom chladit a žádné prudké pohyby.

K večeru doplouváme na ostrov Zlarin, do zátoky kde jsme kryti před Bórou.

Na pláži na ostrově chytnou kluci dvě chobotnice. Je to hotový National Geografic. Pozorujeme jak mění barvu, jak plavou a jedna vypouští barvu. Chapadla mají neuvěřitelnou sílu. Nakonec jednu pustíme a druhá je k večeři.

Recept na chobotnici:

Uříznout hlavu, vykuchat a vyndat zub, který je uprostřed.

Poté nakrájet na kousky, asi 2 cm tlusté. Pozor, chapadla se ještě 30 minut po oddělení od těla hýbou a přisávají.

Vařil jsem chobotnici 30 minut v mořské vodě. Maso zčervenalo. Poté jsem maso osolil, opepřil a dokořenil provensálským kořením.

Nakonec zbývá jen obalit v těstíčku z mouky, vajíčka a vína. Orestovat na pánvi a dobrou chuť.

Slabší povahy litovaly chobotnici, ostatní to snědli. Tohle je taky National Geografic, klasická ukázka potravního řetězce. Děti už si díky tomu nemyslí, že se ryby a chobotnice berou v krámě jen tak, ale vidí že je někdo musí ulovit, zabít a pak jsou teprve k dostání v sámošce. Zbývá jen zapít vínem a decentně si říhnout :-).

K dnešní večerní zábavě ještě patří vyndavání zabodnutých bodlin z mořského ježka z nohy. Jestli jste si stejně jako já mysleli, že kroksy od číňana jsou dostatečně bezpečná obuv proti ježkům, tak nejsou. Otestováno na lidech.