Široko daleko tu není další ploutvokýlová plachetnice. Soláry na palubě nám dávají nezávislost na marínách. Benzínu moc nespotřebujeme a tak jediným limitem délky pobytu na opuštěných místech je zásoba vody. Máme jí vždy kolem 50-60 litrů. Vystačíme s ní v pohodě 4 dny a kdyby byla nouze tak i déle.
Vysouvací kýl nám umožňuje zaplutí na minimální hloubku do nejzastrčenějších zákoutí zátok. S ponorem 30 cm můžeme vzít za povděk i různými opuštěnými a pobořenými moly. Sole Mio má dokonce ve výbavě zapékací formu na koláče, bábovky atd. Ta mísa nás fascinovala. Vůně čerstvé bábovky v zátoce, na ostrově daleko od pevniny, má něco do sebe, je to takový zvláštní druh mastňácké romantiky.
Sole Mio veze na palubě dvě děti podobného věku jako ty naše. Společně pak mohou lovit nepozorné pobřežní živočichy. Nejeden krab tak skončil v síťce. Hvězdice a mořští ježci se nemohu moc rychle hýbat a tak našemu pobřežnímu komandu také neunikly. Jejich výhodou je, že se nedají jíst. Snad jen ryby a chobotnice měli klid. Jenže i ten byl relativní.
S příjezdem Krušků se naše jachtařská výprava rázem změnila na lovecko-rybářskou. Nutno dodat, že veškerý náš lov probíhal na čistě amatérské bázi s primitivním vybavením. To nic neubírá na tom s jakým nadšením jsme od teď každý den večer a někdy i ráno chytali ryby. Dokonce i Věra, která ryby nejí, nekuchá a nebere do ruky, projevovala lovecký zápal, na ženu, odjakživa sběračku plodů, nevídaný. Ryby nám pravidelně přilepšovaly jídelníček a chutnaly myslím všem.
Ráno si sedneme s Tomášem do kokpitu a vymýšlíme, kam poplujeme. Cesta povede na Žut.
Pěkně fouká a tak odpoledne obeplouváme Žutskou Abu a kotvíme v průlivu mezi Abou a Žutem. Navrhuji výstup na Abu, ale děti prohlásí, že se budou raději koupat a že takovou kravinu jsem v tom horku mohl vymyslet jedině já. Vrcholové družstvo se skládá tedy z Tomáše, Šimona, Stáni a mě. Cesta na vrchol je trnitá a tak raději skáčeme po kamenech. Odměnou nám je krásný výhled na Kornátské ostrovy a celé daleké okolí.
Vítr pořád fouká silný a mezi ostrovy tvoří trysku. Stačí vytáhnout genu a hned nás to z průlivu vycucne ven. Rozhodujeme se stát v závětří ostrova Žut, kryti před severovýchodním větrem.
Kotvíme v malé zátočině a vyvazujeme se ještě lany ke břehu. Děti dělají závody na člunech a já se v zapadajícím slunci procházím po ostrově.
Po večeři si trochu zahrajeme na kytaru a zazpíváme s dětmi námořnický fláky jako Santiáno, Tři kříže, Luisiána atd. Uléháme se Stáňou kolem půlnoci a vítr už zesiluje. Moc se mi to nelíbí a tak natahuji ke břehu třetí lano. Pokouším se usnout, ale vítr hvízdá přes lana a jejich hvízdavý tón mě znervózňuje. Celá loď je ponořena do tmy a do sílícího hvízdání větru. Slyším pravidelné oddechování posádky. Vylezu ven z lodi a pro jistotu jdu vše překontrolovat.
Kotva drží, lana jsou napnutá. jsme mírně bokem k větru, ale co s tím teď v noci udělám.
Mohl bych povolit lana od břehu a zhoupnout se na kotvu. Jenže co když kotva povolí…
Nechám to raději být a zalezu dovnitř. Bóra sílí. Vítr začíná skučet a pak se lana rozdrnčí.
Vibrace ocelových lan (stěhů) rozezvučí celou loď. Stáňa se probudí. Co se děje. Přišla nás v noci navštívit domorodá obyvatelka BÓRA. Celou noc jsem vzhůru. Zdá se, že všechno drží a zatím jsme v bezpečí. Pomyšlení, že kdyby se však předřelo lano na břehu mi však nedovolí usnout. Kolem 7. hodiny ranní se Bóra začíná klidnit na stabilních 15-20 uzlů.
Ráno jsem tak trochu gumovej. Padlo rozhodnutí, že poplujeme dál a najdeme pro dnešní noc bezpečnější místo.
Po levé straně máme Kornaty. Vypadají vyprahlé jako poušť. Jako veliký žlutý had plazící se po naší levici. Velmi slušný předoboční vítr nás nese vpřed. Vítr občas v nárazech zesiluje a tak se oblékáme do vest a hárnesů.
Děti opět nechápou, proč že mají mít vesty a neustále smlouvají, že to nosit nebudou. Už jsem na ně musel zařvat ať si to okamžitě obléknou a přicvaknou se karabinou k něčemu pevnému.
Nic mě neděsilo více než lovit MOB vlastní děti bez vest z vody. Jó autorita taťky kapitána je u vlastních dětí přeci jenom omezená. Ostrov Žut pomalu končil a já očekával silný vítr zprava. Plachty jenom tak na půl a s rukou na otěži hlavní plachty jsme vyjeli ničím nekryti zpoza ostrova. Nic dramatického však nepřišlo, vítr byl tak akorát, jen změnil směr. Na novém horizontu se nám však zjevil žlutý hydroplán. V dálce sedal na moře a nabíral vodu. Vyletěl nahoru a letěl směrem k nám. Najednou se nádrže otevřely a všechna voda začala padat dolu.
“Hustýýýý to mi kluci ve škole nebudou věřit” hulákal Luky. Děti zíraly na opakované manévry dosednutí, nabrání a cvičné hašení. Nikdy jsem to také neviděl a koukal na to jak malej Véna.
Hydroplán kolem nás kroužil a jeho motory buráceli. Byl u nás tak blízko, že jsme jim viděli až do kabiny. Pak zmizel někam za obzor. Doplachtili jsme do velikého zálivu na Žutu. Vítr pořád foukal silně a tak jsme se rozhodli, že dneska se někde uvážeme na noc. Před restaurací Konoba Bain jsem se pokoušel přistát u mola. Vlnky mě však nebezpečně tlačily na molo a kymácely se mnou na všechny strany. Raději jsme si chytli bóji a uvázali se na ní. Stání nebylo zrovna moc pohodlné. Musíme však člunem na břeh a v místním krámku něco koupit. Doveslovat tam byla hračka. Zpátky proti větru jsem se celkem nadřel.
Vyložili jsme nákup, když v tom zachrchlala vysílačka. „Lente, Lente tady Sole Mio…..slyšíte mě?“ Právě připluli do zátoky a uvázali se v její protější části u hospody. Sole Mio stojí pevně přivázáná a to je pro dnešek náš sen. Odvazujeme se od bóje a vyplouváme za ní. Za chvilku už stojí dvě malé plachetničky bok po boku před hospodou. Dneska byl náročný den a ještě náročnější noc.
Večer plánujeme, že zajdeme na jídlo a dáme si nějakou mořskou potvoru. Mezitím se děti koupou na blízké pláži a my obhlížíme ostrov. Ve vedlejší maríně vyhodíme odpadky, osprchujeme se a nabereme do kanystrů pitnou vodu. Nádrže jsou zase plné, loď zajištěná a tak můžeme zevlovat. A že nám to docela jde. Pozoruji přistávání plachetnic a převazování obrovského katamaránu. Hergot, to je ale obluda, vůbec bych s tím nechtěl manévrovat. Katamaránů v chorvatských vodách docela přibylo, vídáme je často na moři, to jsem dřive nepozoroval. Večer si dám lignie na žaru, mé oblíbené jídlo. Děti taky spolknou chobotnici a Stáňa si dá krevetu s rýží. Věra na nás nechápavě koukala, jak to můžeme jíst. No ale byla v menšině. Jídla bylo dost, až nás z toho bolelo břicho a peněženka taky. Ale co, celých deset dní jsme stáli na kotvách v zátokách zadarmo a tak ve fondu peníze na večeři zbyly. Zaplať a zapomeň.
Pokračování příště