3 týdny v Chorvatsku: Malá plachetnice a velká dobrodružství

První výpravu k moři s vlastní plachetnicí provázely horečné přípravy prakticky na všech frontách. Aktualizovaly se mapy v tabletu, instaloval se na poslední chvíli soft na kotvení i počasí. V kuchyni se hromadily zásoby potravin jako na expedici na půl roku. Pobíhal jsem po lodi a na poslední chvíli jsem měnil starou autobaterii za novou trakční atd.

Právě přijela zásilková služba a na zem přistál náš nový nafukovací člun. Radostně jsme ho začali nafukovat, ale bylo nám divné, že je pořád tak měkký. Radost nás přešla po objevení dvou řezných děr. Ksakru, co teď s tím! Člun přivezli z Bratislavy a vyreklamovat člun bude dost obtížné. Navíc odjezd k moři je už pozítří! Šel jsem si dát studený pivo a připsal jsem na list nedořešených věcí další jednu. Nevím, zda něco nedělám špatně, zatím se mi zdá, že list se mi stále zvětšuje, místo toho aby ubýval.

Stáňa nakonec prokázala velkou dávku komunikačních dovedností, když přesvědčila prodejce, že nám musí člun ihned vyměnit za nový. Prodejce nejprve tvrdil že to je na zodpovědnosti dopravky ale nakonec ustoupil. Kývnul s tím, že pro nový člun si musíme dojet do Bratislavy. UF. Takže jsem večer překopal trasu do Chorvatska, na cestu přes Slovensko a Maďarsko.

Den D.

Vyjíždíme z domova s naprosto smíšenými pocity, zda to za to stojí. Stres balení, chystání a posledních úprav na lodi se na nás všech čtyřech podepsal. Pustíme si Matušku, zapneme navigaci a jedeme. Cesta po roletě zvané D1 v pruhu za kamióny neubíhala zrovna dvakrát rychle. Auto žralo jak tank, ale postupně ukusovalo kilometry k cíli. První cíl byl Bratislava. Menší komplikace proběhly jen v chaosu na hranicích, kdy jsme si museli vystát asi tak hodinovou frontu na dálniční známku. Další zastávka byla až u Tesca v Bratislavě.

Odpřáhnul jsem loď a Stáňa odjela k prodejci na rodinnou oslavu pro člun. První úkol jsme tedy zvládli. Nový člun byl v kufru a nás čekala cesta na Balaton. Rozhodli jsme se, že nic nebudeme hrotit a právě tam bude naše noční zastávka. Cesta ubíhala dobře a tiráci mi blikali dálkovými světly jako že už se mohu zařadit. Byl jsem rád, že nás takhle vzali do party. Připadal jsem si jak ten debil co předjíždí náklaďák i když jede jen o 10 km víc. Dozadu jsem neviděl a tak jsem si mohl jenom domýšlet, kolik šoféru co spěchají darovat někomu ledvinu, mě vzadu problikávalo.

V podvečer jsme dojeli až k vesnici Balatonsársó. Zaparkovali jsme na parkovišti u pláže a hned jsme se šli vykoupat (nebo tedy spíše projít vodou). Balaton nás přivítal vlnami a hadem který se šel vykoupat těsně před námi. Bohužel nejmladší člen výpravy, syn Luky, pojal podezření, že ho ten had ve vodě určitě kousne. A taky že jo, chvilku poté šlápl Luky na kamínek, ale pro něj to byl ten zlý had, který ho kousnul. Do vody už pak nechtěl.

V nedaleké smažírně ryb jsme si dali rybu s hranolky a já jsem vzpomínal, jak jsem kdysi jezdil k Balatonu jako malý kluk s rodiči. Zjistili jsme, že je to pořád přívětivé místo, kde se dá levně najíst, pokoupat se, případně si půčit kola a projet se. Maďaři nepropadali hysterii a nechali mě stát a nocovat na parkovišti a ani nechtěli nic zaplatit. V noci se k nám přidali dva karavany z Polska.

Další den jsme vyrazily dále na jih. Celník na maďarsko-chorvatský hranici chtěl vidět vnitřek všech karavanů před námi.Když ale přišel k nám a kouknul se na schůdky, jen ledabyle mávnul rukou, ať jedeme. Konečně jsme dorazili k moři, lépe řečeno k Proklanskému jezeru, kde jsme měli naplánováno sundat loď na skluzu. No jo jenže už jsme na Balkáně a tady už věci bývají trochu jinak než si to člověk naplánuje. Prvně, skluz byl dost divoký –  štěrkovo travnatý podloží. Nějak jsem k němu nepojal důvěru a tak jsem se rozhodl pro záložní variantu v Pakoštane.

V ten okamžik, kde se vzal tu se vzal, starý dědula přiběhl a že tady to nesundám a že musím vedle do vesnice. Ihned mě nasoukal do svého 40 let starého piána a vyrazil se mnou dál hledat další skluz. Žena a děti zůstali stát na silnici a já jsem si připadal trochu jakoby unesen. Přijeli jsme vedle do vsi před hospodu. Dědek přes ulici něco zařval do hospody a hned začaly z hospody padat tipy, kde by to šlo.

Celé to vypadalo jako když nespokojený zákazník řve na personál že je zabije a oni na něj zpátky. Nicméně dobrý skluz jsme stejně nenašli. Vrátili jsme se tedy s nepořízenou zpět a chystáme se odjet, když v tu chvíli přijdou dva chlápci. Začali nás  přesvědčovat, že ten skluz je naprosto v pohodě a že tam sundavají dvoutunovou loď běžně. Byl jsem nalomený a utahaný a tak jsem řekl že jo.

Druhý den loď krásně sklouzla do vody, postavili jsme takeláž a sjeli jsme autem do Šibeniku na kapitanát pro povolení k plavbě. Pán na kapitanátu byl milý a celé to trvalo asi 20 minut. Popřál nám šťastnou plavbu a my mohli vyrazit za dalším dobrodružstvím.

Pro dnešek to znamenalo vylézt s dětmi nahoru na pevnost. V odpoledním žáru a  bez klobouku, to bylo jako chodit kolem vysoké pece. Teplota 36 ve stínu se stávala pomalu každodenní realitou a my si museli zvyknout.

Konečně plujeme

Vyrážíme přes Prokljanské jezero směr Skradin. Vítr fouká proti nám a 4koník na zádi s ním statečně bojuje. Vítr mu ale dává pořádně zabrat. Jak bude asi na moři, říkám si v duchu, když tady fičí jako blázen. Dávám povel do vest a děti se mnou diskutují, zda opravdu musí a že jim je v tom horko a bla bla bla. Naštěstí jsme za chvilku ve Skradinu a tak vyhlížíme, kam se v této drahé maríně píchneme. Nakonec mě zaujalo na levé straně jakési rozbořené molo a tak si to k němu hasíme. Hloubka povážlivě klesá a tak vytahujeme kýl a kormidlo.

Přistáváme bokem k molu na hloubce 70 cm. Doufám, že odliv nebude víc než 30 cm, ale už jsme na řece Krka, tak snad to vyjde! Posádky okolních plachetnic s ponorem kolem dvou metrů vylezli z kajut a nechápavě se podivují, kde to stojíme a jak je to možné. Uvážeme Lente, ofendrujeme bok a hurá do města. Právě včas, protože loď do parku Krka k vodopádům právě odplouvá.

Vodopády jsou nádherná masovka plná lidí. Přestože prázdniny stále nezačaly,  je tu hlava na hlavě. Vody plno a pstruzi všude. I tak to ale stojí za návštěvu. Projdeme okruh kolem dalších jezírek a vodopádů a předposlední lodí odplouváme zpátky do Skradinu. Lente se radostně pohupuje u břehu a ještěrky nám jí celou dobu hlídali.

Po večeři za soumraku vezmeme člun, děti a barely na vodu. Jedeme jako piráti potichu k molu maríny nabrat vodu. Děti mají radost, že je nemá nikdo vidět a tak si hrajeme na takovou malou vodní loupež. Přistáváme s člunkem vedle mega jachet stojících v první řadě, čekám ve člunu až děti naberou vodu a pak v klidu a potichu odplouváme zpět. Každému jsme samozřejmě úplně ukradení ale hra je hra. Ještě jednou vyrážíme do přístavu, tentokrát s lucernou veslujeme tmou až k městskému molu, kde necháme člun mezi rybářskými loďkami.

Couráme se Skradinem, cikády vřískají a na hoře na pevnosti v úplné tmě pozorujeme hvězdy. Verunka, nevím co jí to popadlo, chtěla vědět jak se tančí polka a tak hopsáme na věži ve tmě polku.

Dole v přístavu posedávají rybáři a povídají si. Sedí u stolu a kouří, nevšiml jsem si, že by i něco popíjeli. Zato o pár desítek metrů dál jsou zakotvené megajachty plné žrádla, lodníků co blejskají nerez, pikolíků a asi i nudy. Sedneme si na člun a veslujeme zpátky. Lucernu máme rozsvícenou, když tu se proti nám vyřítí motorák ve skluzu s italsky hlaholící posádkou. Samozřejmě je neosvícen. Zhoupneme se na jeho vlnách a pokračujeme až domů. Když jsme na Lentilce, jak naší malé lodi důvěrně říkáme, máme pocit, že jsme vlastně doma. Je tu vše co zde potřebujeme. Ačkoliv je to plachetnice malá, máme tu zásoby jídla na měsíc, vodu na čtyři dny, benzínu dostatek na 30 moto hodin. Oblečení do různých podmínek, záchranné vesty lékárničku, člun a také knihovničku s řadou titulů a žánrů.

Pokračování příště