3.8.2008. Včera neděle byla a snad proto se ani nám moc do práce nechtělo. Tedy zpočátku snad i docela ano, neboť ráno bylo zataženo a foukal příjemný vítr, ale poté, co jsme po snídani odveslovali na ranní trh za účelem nákupů (matka na upevnění konstrukce, aceton, kolínko na sifon od motoru apod.) a skolilo nás dusno a bezvětří polomrtvého městečka ještě umocněné zavřenými obchody, včetně našeho cíle cesty – čínského železářství, pracovní elán z nás pomalu ale jistě vyprchal.
Cestou zpět jsme zvažovali zastávku na limetkový džus, ale černá mračna, která se začala stahovat kolem městečka, nás postrčila směrem domů. Zatímco Péťa utahoval rig, já jsem vybalila ovoce (konečně jsme sehnali banány) a dala se do přípravy oběda – zeleninového rizota ala co „dům dal“, to jest co „loď dala“. Po siestě, která se v mém případě nějak nepovedla, jsme si v seznamu úkolů před odjezdem do Langkawi stanovili několik položek, které bychom mohli do večeře úspěšně zvládnout. Dělba práce se ukázala jako nejlepší recept na zdar a před pátou hodinou jsme již měli vyměněné kladky pro vedení otěží kosatek včetně elegantně zadrátovaných šeklů, obalenou hadici od podvodního ventilu vedle motoru včetně pumpy, vyměněnou žárovku v zadním světle, převinutou velkou kostku, která se nám při manipulování trochu rozvinula, a vylepšené vedení otěží pro dvojitý boomvang.
Po zaslouženém koktejlu v podobě pomerančového džusu s vodkou jsme posedávali v kokpitu, Péťa rozmýšlel a kreslil návrh na boomgallows, já si vytáhla šití, ale když jsem chtěla začít stehovat, odložil Péťa starý zámek od vchodu do lodi, který už nějakou chvíli studoval a snažil se přijít na to, zda bysme ho mohli ještě použít, a vyhlásil, že na to, že je neděle, jsme toho udělali už dost. Po dvou dnech socializování a večeří venku jsme rádi zasedli v šest hodin k naší obvyklé brzké a lehké večeři a vychutnávali si klid nedělního podvečera. I naši ostatní sousedé se zdáli být nakaženi stejnou lenivou atmosférou, neboť když jsme veslovali kolem půl osmé na břeh do sprchy, všichni byli očividně schovaní v útrobách svých plovoucích domovů a náš, tj. Phintonův, člun byl jediným toho večera na krátko přivázaný u mola (vlastně ještě tam byla Mikova Bitch).
Cestou zpět jsem hrdinně bojovala proti silnému proudu, ale místy mi musel Péťa pomáhat, aby nás řeka nesnesla příliš daleko od kotvících lodí. Po možná 15 minutách jsme přirazili k bodu Janny a já byla zralá na novou sprchu. V noci jsme se přesunuli před jedenáctou hodinou dovnitř do lodi, kde Péťa spal lépe, ale já pro změnu hůře, a tak jsem se za chvíli přesunula zpět do kokpitu. Péťa se ke mně kolem druhé v noci připojil, až nás ve čtyři ráno zahnal déšť zpět do lodi. Před pátou déšť na chvíli ustal, ale vzápětí se spustil o to víc a navíc začal foukat silný vítr, který mlátil s malou plachtou, která zakrývá luknu. Po chvilce váhání jsme si oblékli nepromokavé bundy a plachtu odvázali. To už bylo jasné, že se na nás žene pořádná bouřka. Naše další Sumatera. Neklidní a neschopní dalšího spánku, vytáhli jsme GPS a kontrolovali jsme polohu.
Zpočátku se změny souřadnic nezdály nijak velké a stále se daly přičíst stočení větru a pohybu lodi na řetězu kolem kotvy. Pro jistotu jsme začali vyhlížet i ven a monitorovat naši polohu a vzdálenost vůči ostatním lodím a zelenou bóji kousek pod námi na řece. Rodney byl hned vedle, což nás trochu uklidnilo. Stále jsme se ohlíželi za sebe k černé linii mangrovníků na břehu. Rodney stále zůstával na tom samém místě, ale i přesto se břeh nebezpečně přibližoval. Rodneyho kotva se taky musela utrhnout! Okamžitě jsme naskákali do nepromokavého oblečení, otevřeli přívod slané vody do motoru. Zapnout startér, test alarmů, nahřát svíčky, zatajit dech a zmáčknout startér. Zelená bestie párkrát zabrumlala a chcípla. Péťa rychle otevřel poklop, seskočil k motoru, párkrát zapumpoval a motor se poslušně rozběhl. Já jsme se opět ujala role kormidelníka a Péťa šel ovládat naviják kotvy. Vítr nás stále tlačil ke břehu, ale teď už jsme byli pány situace my. S obavami jsme se otočili směrem k Rodneyho lodi, ale ta se zastavila a zůstávala na místě. I Rodney asi zapnul motor.
Museli jsme překotvit dále od břehu. Zatímco Péťa „pumpoval železo“, jak vytahování kotvy říká, já byla u kormidla a snažila se jet směrem k lodi kapitána Mika. Do očí i obličeje mi šlehaly proudy vody a Mikovo kotevní světlo jsem nebyla schopná zahlédnout. Jela jsem nejdříve tedy po paměti a zachvíli jsme zahlédli zablésk zelené bóje. Mike by měl být asi 30 stupňů na levobok. Za chvíli jsme už zahlédli dva bílé mohutné stěžně Mikova škuneru a nakonec i malé světýlko, kterým se nám Mike snažil usnadnit navigaci. To už měl Péťa kotvu venku a za chvíli mi dával znamení, abych přepnula na neutrál a vypustil řetěz. Popadla jsem GPS, které opět odumřelo právě v tom nejlepším, tj. hned jak jsme nastartovali motor, a rychle vyměnila baterky. Asi půl hodiny jsme sledovali naši polohu a zdálo se, že držíme dobře. Péťa, který byl stále u kotvy, kdyby bylo třeba rychlého zásahu, se připojil ke mně v kokpitu. Najednou, jako mávnutím proutku, byla bouřka ta tam. Sice se ještě pořádně blýskalo, ale vítr i déšť ustaly a za chvíli už jsme zahlédli Rodneyho loďku, jak ujíždí od břehu zpět do svého původního kotviště. Bylo jasné, že i Rodneyho bouřka odfoukla. Dostali jsme další užitečnou lekci: neorientovat se podle ostatních lodí. Já jsem vytáhla baterku a svítila jsem Rodneymu na cestu, Péťa mezitím vyléval vodu ze člunu, který se v bouřce téměř celý potopil.
„Zvládli jsme to dobře,“ radostně jsme na sebe volali. I Brumla si vysloužil zpět naši náklonnost, už jsme zase rádi, že ho máme! Pomalu jsme se vysvlékli a já ještě zašla otevřít plyn, abychom si za odměnu uvařili hrníček horkého Mila. Jen co jsem postavila konev na plotnu, zazvonil mobil. Co se děje, říkám si, že by nám sousedé volali, jestli jsme v pořádku? Odpověď byl ale prostší. V souboji s bouřkou jsme si nevšili, jak rychle utíká čas a bylo ráno a zvonil budík. Tak jsem kromě kakaa připravila rovnou i snídani. Péťa zareagoval zcela opačně – odebral se na V-letiště a ještě teď tam spokojeně spí. To bylo zase dobrodružství. Venku teď už svítí sluníčko a po bouřce ani památky, jakoby to byl jen krátký zlý sen.
4.8.2008: Další díra v lodi a Joes
Janička začala připravovat snídani. Kolem to vypadalo, jakoby se nic nestalo. Sumatera se přehnala a opět zavládl klid. Já jsem se trochu rozložil na sedačce v kabině a jak tak nevinně ležím, Janička najednou vyhlásila, že už spát nemá smysl a že mám vstát. Něco na tom bude, pomyslel jsem si, hlavu zaklonil, a jak jsem tu hlavu zaklonil, víčka se mi tak nějak přivřela a už klimbám. Já si ještě schrupnu, stačil jsem ještě oznámit. Janička neprotestovala, nebo jsem to alespoň už neslyšel. Spal jsme až do půl deváté a bodlo mi to. Po probuzení mě čekali tousty a Milo. Ráno vypadalo nevinně, jen po obloze se táhly rozfoukaní beránci. Začali jsme dišputovat, zda ještě zaprší. Janička bylo pesimističtější. Potom objevila, že podpalubní šachta je napůl zaplněná vodou. Rychle jsme začali zjišťovat původ té vody, ale nemuseli jsme hledat dlouho. Teklo dírou v levé části konstrukce na solární panely. Jak jsme při odjezdu od mola několik dní předtím zachytili za velkou ocelovou loď vedle nás, konstrukci jsme v jednom místě vytrhli. Ve skutečnosti je ta konstrukce dost špatně utěsněná a matky, které jí drží k palubě, jsou místy pěkně orezlé. Není divu, že to tahle (ta nejzrezlejší) nevydržela. Musíme díru co nejdříve spravit, neboť je cca palec tlustá. To už je pořádný proud do lodi. Navíc je to v místě kousek od odtoků z paluby, takže zde se nakupí při pořádném dešti vody dost.
Zrovna jsme se chystali, že vyrazíme do města pro materiál na opravu, když zavolal mechanik Mike, který nám slíbil spravit jeden z vstřikovačů, kolem kterého unikalo trochu nafty.
Doveslovali jsme na břeh, kde jsme potkali Rodneyho a hned jsme začali probírat uplynulou noc, vlastně dnešní ráno. On prý dlouho seděl a ulevoval kotvě pomalou jízdou na motor dokud vítr trochu neustal. Pozoroval nás, jak kolem něj projíždíme a blížíme se ke břehu. Ve skutečnosti z naší perspektivy byl on mnohem blíže břehu. Samozřejmě jsme ho pobavili, když jsme mu řekli, že jsme se podle něj orientovali a v podstatě ho následovali na mělčinu.
Mike se na lodi hned pustil do vyměňování podložek u vstřikovače. Výsledek byl ten, že původně tekl první vstřikovač, teď začal téct druhý. Snažil se to vyřešit teflonovou páskou, ale skončilo to na tom, že jsme se domluvili, že nám dodá měděné podložky, které vetšinou tento problém vyřeší, a my si je sami namontujeme.
Janička zatím čekala na břehu a klábosila s Rodneym. Našli jsme taxíka, abychom byli v Sitiawanu co nejdříve a stále dokola jsme si přehrávali a diskutovali události dnešního rána. Tak jsem se dozvěděl, že zatímco Janička čekala na břehu, prošli kolem skoro všichni naši sousedé včetně Mikea s Koko, kteří nás za bouřky pozorovali a nasvítili víc světel, abychom je lépe viděli. Mike říkal, že vítr byl kolem 45 uzlů. My jsme (asi hlavně ze skromnosti) odhadovali 30-40 uzlů. Jejich loď prý napnula jejich řetěz jako strunu.
Celý den bylo hrozné parno, sotva jsme se plazili. Janičku navíc pobolívalo břicho. Nejprve jsme obešli železářství a od Mika převzali měděné těsnící kroužky pro vstřikovače. Když nás přemohl hlad, zamířili jsme do vegetariánského čínského bufetu, kde nám posledně tolik chutnalo.
Janička pak spustila hráze naší mlsnosti zmínkou o té dobré zmrzlině, co jsme měli posledně. Nakoupili jsme v supermarketu, kde jsme potkali Mika, a vyrazili na zmrzlinu. Tentokrát jsme si řekli o kelímky místo kornoutu. Slečna v cukrárně nám ale naložila dvojitou porci. Do kelímku se dávají dva kopečky. Bez diskuze. Ani nám to nevadilo. Zmrzlinu tu mají výbornou. Skoro srovnatelnou se zmrzlinou v Chorvatsku.
Seděli jsme na zastávce a malou plastikovou lžičkou dolovali lahodné bahníčko. Chvíli po tom, co jsme se dooblízali, přijel autobus. Jak jsme zasedli, hned jsme začali klimbat.
V Lumutu jsme se ještě šli podívat na internet. Na lodi jsme pustili do opravy stržené konstrukce na solární panely. Provizorně jsme kolem šroubu napatlali epoxy plastelínu a zespoda jsme přitáhli matkou, kterou jsme jeli shánět do Sitiawanu. Drží to jen na pár závitech, ale vydržet to musí.
Stále jsme přemýšleli, jak se vymluvit tomu divnému Němcovi z večeře, ale nic nás nenapadlo, a já začal mít pocit, že by to bylo blbý a to i přesto, že byl tak strašně arogantní a trapný. Z deseti vět, které s námi prohodil, bylo pět urážlivých. Báli jsme se příšerného večera a navíc jsme ještě měli trochu obavy o loď.
Nakonec jsme Joesovi zavolali, že večeři ne, že bychom se mohli setkat jenom na pivo. Souhlasil. Janička ukuchtila lančmít s opékačkami, a když jsme dojedli zaslechli jsme prdění slabého přívěsného motůrku. Obávaný Němec Joes se blížil.
Přirazil k naší lodi a vysvětlil nám, kde se setkáme. Nezapomněl nám ovšem zdůraznit, že jsme mu zrušenou večeří přidělali starosti, že si musel uvařit a že na to nebyl připraven… Pak s nosem nahoru odjel.
Seděli jsme jako zkoprnělí. No to teda bude večer. Připravovali jsme se, že s první kapkou deště utečeme zpět na loď nebo po jednom pivu zmizneme strašně unavení nebo něco takového. Doveslovali jsme na břeh, dali sprchu, věci hodili do člunu a vyrazili za Němcem.
Seděl uprostřed baru s notebookem a hned jak nás uviděl, tak vyskočil a srdečně nás uvítal. Úplně proměněný člověk. Ještě jsme byli trochu opatrní a udržovali jsme si patřičný odstup. Brzy se ale ukázalo, že Joes je prostě jenom zapšklý, osamocený otec od čínské rodiny s nevelkým příjmem, že si absolutně nerozumí se svou čínskou manželkou a že i na vlastní děti se dívá jako na Číňany. Čínské zvyky ho čím dál víc vytáčejí. Musí trpět. Je chycený v pasti, idealista, jak se ukázalo, a snílek, na kterého rodina pouze natahuje ruce pro peníze. Začalo mi ho být líto. Liška chycená do pasti. Chtěla by si uhryzat nohu, ale nemá na to odvahu.
Dali jsme si s Joesem dvě piva a já měl pocit dobře stráveného večera. Joes nakousl i témata jako nedokonalé fungování demokracie, útěk od systému apod. Zajímavé, docela zajímavý člověk, který se ale skrývá za masku nafoukaného, vševědoucího playboje.
V poklidu jsme doveslovali k lodi. Hladina byla jako zrcadlo. Měli jsme sundanou plachtu nad kokpitem a spali jsme tudíž naostro pod širákem. Já jsem ovšem zase nespal. Ani jsem neměl divoké sny, nic se nepotápělo, kotva držela, do lodi neteklo. Možná to byla ta horká noc, možná mě trochu pobláznilo kotevní světlo. Používáme totiž takovou blikačku, která v asi tak sekundových intervalech rychle zabliká a zase na sekundu zhasne. Výhodou je, že se zapne automaticky, jak nastane šero. V Malajsii je to oblíbené světlo mezi rybáři a i místní jachtaři tyto světla používají. Není to podle předpisů, ale funkci to plní. Problém je, že pod diskotékovým stroboskopem se dost blbě spí.
5.8.2008: Jazz
Já jsem ráno dospával a Janička zatím našívala kožené pásky na naše zábradlí, aby se lano, ze kterého je zábradlí vyrobeno, netřepilo o ocelové sloupky.
Vytvořil jsem teorii, že nespím, protože mám pocit, že nikdo nedává na loď pozor. Prostě jsem si ještě nezvykl, že loď toho dost snese, že kotva toho hodně udrží, navíc tentokrát jsme ji zasekli ve velmi silném větru, takže by držet měla. Do lodi nám sice stále ještě teče kolem hřídele kormidla, ale jenom pomalu. Na potopení to rozhodně není.
Odpoledne bylo poměrně úspěšné. Znovu jsme zpevnili náš hloubkoměr. Musíme sice počkat na nějaké divočejší vlnobití, abychom nové upevnění vyzkoušeli, ale zatím drží bezvadně
Pěkně se nám podařilo vyřešit odtok ze sifonu na přívod slané vody do chladícího systému motoru. Sice to vyžadovalo dlouhou hadici, ale snad to nebude dělat problémy. Otestovali jsme i opravený sloupek konstrukce na solární panely a připlácly k němu další kus epoxy plastelíny, když se ukázalo, že kolem něj stále trochu teče.
Po večeři byl naplánován výlet do města na internet. Vysprchovali jsme se a u brány potkali Rodneyho, který nám varovně oznámil, že hotely na Langkawi a jiných malajských letoviscích jsou poloprázdné. Důvod neznal. Zanedlouho se vynořil kapitán Mike, se kterým jsme zamířili směr Lumut. Že prý jde na pivo, tak jsme se k němu připojili, protože jsme stejně plánovali pivo v kokpitu.
Sedli jsme si u Číňana naproti jachtklubu a Mike se začal vyptávat, jestli dnes bude jazz. Hospodský zavrtěl hlavou a Mike objednal pivo Skol. Pak nás zasvětil do významu slova jazz. Bylo nám divné, že by v takovém typickém čínském pouličním pajzlu s umělohmotnými zahradními křesílky pouštěli jazz. Byli jsme poučeni, že Jazz je domácí pivo, které vaří nějaký známý čínského hospodského a půllitru se prodává za šest ringitů. To musíme zkusit! Ale dnes bude Skol.
Skol hladil naše vyprahlé krky a Mike vyprávěl další námořnické historky, ptal se co na Tchaj-wanu atd. Konzultovali jsme s ním svoje plány a jeho doporučení zní: nechat loď v Langkawi, vrátit se v lednu, užít si plachtění v Thajsku, vrátit se pak na Langkawi a vyrazit odtud. Cesta na Tchaj-wan za to zřejmě nestojí. Příliš zrádné vody a navíc, když si představíme, že vlastně ani není kam loď na Tchaj-wanu dát… Chtěli bysme ji mít u sebe na severu, to znamená v Keelungu, kde bysme ale byli přivázáni k betonové zdi, žádná voda, žádná elektrika.
Na noc jsme napnuli plachtu před kokpit a já konečně spal jako batolátko.
Další díl: 32. Janna: Singapur- Langkawi ZASE TEN MOTOR
[…] Další díl: 31. Janna: Singapur- Langkawi BOUŘKA NA KOTVĚ […]