6.8.2008: Zase ten motor: Vstali jsme posilněni, ale nechtělo se nám nic dělat. Bylo trochu zataženo, foukal osvěživý větřík. Seděli jsme v kokpitu a stále jsme se nemohli přinutit, abychom vstali od ranního hrnku čaje.
Kokpit nám teď zpestřuje hadrová rohožka. Trochu připomíná mexický ponče a spolu s mým slamákem vytváří krásně zákoutí. Koupili jsme si jí naposledy v Sitiawanu za čtyři ringity. Inspiroval nás k tomu Phinton.
Přinutili jsme se nalít poslední kanystr vody do hlavního tanku a přitom jsme našli šikovnou hadici, kterou jsme zpevnili vývod hadice od sifonu.
Já jsem se pak ustrojil a vylezl na stěžeň provázat stupínky v horní části stěžně, za které se nám chytá spoušť (lano na vytažení) hlavní plachty. Původně byly stupínky propletené poměrně silným špagátem a trochu se studem přiznáváme, že nám hned nedošlo, na co to je. Proto jsem už v Singapuru vzal nůž a špagát odřezal. Párkrát se nám pak spoušť hlavní plachty za stupínky zachytla, a tak nám došlo k čemu tam ten špagát byl. Nahradili jsme ho tedy daleko slabším, ale lepším lankem, které jsem propletl jenom vertikálně vně stupínků a ne i přes stěhy, jak to bylo dříve.
Od rána to vypadalo na déšť. Zvedl se vítr ale stále nepršelo. I tak jsme odložili promazávání kolejnice kterou se vytahuje hlavní plachta ve stěžni. Poslední velký úkol, který jsme si určili na dokončení v Lumutu je tekoucí vstřikovač v motoru. Chceme mít čistou loď a smrad nafty už nám leze na nervy. Navíc jestliže vstřikovač teče, znamená to, že v něm i klesá tlak a to není dobré. Od Mika máme měděné těsnící kroužky a oprava by měla být docela primitivní. Čeho si ale Mike při rozebírání vstřikovačů nevšiml (a my tím tuplem ne), byl vykotlaný nos trubičky, která přivádí do vstřikovače naftu z pumpy. Měděnou podložku jsme tedy vložili na nos palivové trubky a dobře to utáhli, ale stále to teklo. Rozebrali jsme tedy spojení ještě jednou a zjistili, že měděná podložka se zaryla do závitů matky, která byla navléknutá na palivové trubce. Asi do dvou odpoledne jsme se snažili podložku ze závitu vydolovat. Podařilo se, vstřikovač jsme sestavili bez podložky, stále tekl, jak jinak, a navíc Janička vystopovala, že teče i palivový filtr pod ruční pumpou. Marně jsme se snažili filtr znova nasadit. Vše jsme udělali správně ale ta potvora pořád trochu tekla. Zítra ho zkusíme vyměnit za nový.
Janičku nové problémy trochu zmohly a padl na ní splín. Vinu na tom mělo také počasí. Stáli jsme tam uprostřed řeky někde v Malajsii, motor rozebraný a mraky kolem nevěstily nic dobrého.
(Janička) Naštěstí ale vše „dobře“ dopadlo. Vstřikovače jsme namontovali stále tekoucí zpět a práci jsme přerušili. Byl čas na pozdní oběd. Když nám trochu zmehlo, vyšli jsme do města na internet a koupit si led, abychom si konečně vychladili tu lahev bílého vína, kterou jsme si koupili na konci června v Singapuru na oslavu mých narozenin. Na internetu jsme zjistili, že nám konečně přišly ztracené peníze a zároveň i srpnová stipendia, která nám Kasia pošle v pondělí. Alespoň jsme měli k večernímu popíjení dobrou záminku. Když jsme kolem páté dorazili zpět na loď, já se pustila do přípravy večeře a Péťa naložil chilské Chardonnay do našeho termoobalu naplněného ledem. Vychladilo se na správnou teplotu zrovna, když jsme dojedli. Zbytek večera jsme strávili v kokpitu, popíjeli, poslouchali rádio a libovali si v klidu podvečera na kotvišti. Těsně před setměním dorazila nová loď, o které jsme se dozvěděli, že patří jistému Francouzovi, který připlul se svou partnerkou z Penangu, kam přijel přes Langkawi z Thajska.
Několikrát projeli kolem nás a ostatních lodí na motor, až nakonec zakotvili vedle Rodneyho přibližně v místech, kde pobýval dříve Mike s trimaránem, který se shodou okolností ráno přesunul ke břehu na kotevní bóji, kterou koupit za 400 ringitů od Prestona, Američana, se kterým jsme se my nikdy nesetkali.
7. 8. 2008: Kanystry na naftu
Dnes ráno jsme po snídani konečně vyzkoušeli silikon ve spreji, který nám doporučil Mike ze Supertrampa. Promazali jsme kolejnici ve stěžni, kterou se vytahuje na umělohmotných jezdcích hlavní plachta. Dosud bylo pro nás vytahování hlavní plachty trochu úmorné. Posledních pár desítek centimetrů jsme museli halyard tahat přes naviják.
Péťa se ustrojil a ověsil karabinami a jinými ozdobami, vyšplhal na stěžeň zatímco já jsem ho jistila přes halyard, který si vždy třikrát čtyřikrát namotám na hlavní naviják, který máme na kosatky. Syčení spreje doprovázelo Péťovo prskání a nadávání. Pravda, silikon smrdí strašně. Varování na plechovce o zdravotní závadnosti při v dechnutí jsou poměrně… inu, varovná.
Já jsem dostala privilegium vyzkoušet, jestli skutečně maže ten, kdo jede. Vlastně naopak. Dobře jsem se zapřela, jak jsem na to byla zvyklá a málem jsem spadla, když plachta vylítla nahoru jak po másle, tedy po silikonu. Až na posledních pár centimetrů, které jsem musela tahat přes malý naviják, který máme před záseky na halyard, šla plachta vytáhnout perfektně. Péťa rychle přiběhl, že si to taky musí zkusit.
Nadšení ranním úspěchem, vydali jsme se kolem půl jedenácté vyzbrojeni kanystrem na naftu do města. Potřebovali jsme koupit ještě dalších alespoň 20 litrů kanystrů, abychom mohli doplnit nádrž a nemuseli lítat s naším jediným pěti galonovým kanystrem. Navíc pumpa byla dost daleko. Stejně nějaké další kanystry potřebujeme pro strýčka Příhodu. Nejprve jsme si to zamířili k Rodneymu, abychom se ujistili, že na pumpě budou mít kanystry. Rodney tady je už nějaký ten pátek, tak snad bude vědět. Leccos jsme slyšeli o pasování nafty do Tchajska a Singapuru, protože v Malajsii je nafta asi tak dvakrát levnější, a báli jsme se, že možná kanystry nebudou tak lehce k mání. Rodney naše obavy částečně potvrdil a radil nám, abychom jeli rovnou do Sitiawanu. Hned nám taky poradil, abychom pitnou vodu nekupovali, ale v noci si dojeli natočit z jednoho z kohoutů u mola, který byl otevřený. Poděkovali jsme, ale místo do města, nás černý mrak zahnal zpět na loď.
Bylo jedenáct a tak jsem rozhodla, že nejprve si dáme malý oběd – těstovinový salát s tuňákem. Počkáme, co bude s tím počasím a pak teprve s plným žaludkem vyrazíme na hon na naftu. Alespoň ušetříme za jídlo. Hned jak jsem postavila hrnec na plotnu, začaly padat trakaře a jak jsme dojedli, pršet hned přestalo. Celý zbytek dne pak bylo příjemně, kromě občasného dusna.
Náš taxikář, který nás vzal už předtím do Manjungu a Sitiawanu, nás zavezl na nejbližší pumpu od jachtklubu, kde samozřejmě žádné kanystry neměli. To se ale ukázalo až po pěti minutách, kdy zaměstnanci pumpy spolu s taxikářem znalecky „dirigovali“ Péťu kolem (což Péťa strašně nesnáší), jako že oni mají vše pod kontrolou a na „máte kanystry“ bylo samé „jes, oukej“. Péťovi se pomalu začala zvedat žluč, když po dalších pěti minutách dostal na logický požadavek „ukažte mi ty kanystry“ odpověď: „co to je kanystr“. Mezitím nám naplnili náš pěti galonový žlutý kanystr, tak jsme zaplatili a taxikářovi jsme udali směr Sitiawan. V čínském železářství, kde jsme předtím koupili rohožku do kokpitu, jsme vykoupili poslední tři deseti litrové kanystry, dva červené na benzín, jeden modrý na vodu. Nic víc neměli. Modrý necháme na vodu, do červených budeme dávat naftu, benzín stejně žádný nevozíme. Pozitivní byla alespoň cena – jeden za 9.80 ringitů. Taxikář nás pak vzal zpět na pumpu a do jachtklubu, kde nám oznámil taxu za odvoz, načeš se do něj pustil Péťa a cenu vyhádal na 25 ringitů.
Naštvaný taxikář odjel a Péťa ještě trochu v ráži nad vyčuraným taxikářem zavelel o pochodu na loď. Popadli jsme každý dva kanystry, cestou zaplatili v jachtklubu za kotvení (respektive za používání sprch, popelnic apod.), na záchodě jsme ještě natankovali vodu do modrého kanystru a další pěti litrové láhve, kterou jsme nesli v batohu a takto obtěžkaní jsme naložili sebe i náklad do malinkatého Phintonova člunu a veslovali zpět na Jannu. Okamžitě po přistání Péťa vykřikl: „Průser!“ a hned zamířil na kyblík čímž začali jeho odpolední trampoty. Když jsme vyložili náklad a Péťovo břicho se dostatečně uklidnilo, vyrazili jsme znovu do města, tentokrát pro banány, na internet a na pivo Jazz, o kterém nám říkal kapitán Mike.
Dopochodovali jsme do města, koupili ovoce, zašli na pivo – dvě třetinkové láhve za pouhých (na místní poměry) 9.40 ringitů a natolik nám za ty peníze zachutnalo, že jsme po nákupu a návštěvě internetu, zašli ještě na jedno. To už ale Péťa začal říkat, že je mu nějak divně, že se mu chce spát apod. To nevěstilo nic dobrého. I spěchali jsme zpět do klubu a poté, co jsme ještě rychle na záchodě natočili další várku vody, odveslovali jsme s menší zastávkou u Mika na trimaránu (je chudák nějak nachlazený) zpět na Jannu. Péťa si okamžitě začal měřit teplotu a po dojedení večeře si ustlal na „marodce“ v kabině na pravoboku. Dostal čaj s citrónem, Panadol a zákaz být nemocný. Před usnutím si ještě třikrát změřil teplotu, přičemž při posledním měření už slavnostně hlásil, že už teplotu nemá.
Bude to asi předcestovní horečka. Když jsme před několika lety odlétali poprvé z Tchaj-wanu, SARS byl právě v plném rozletu a na všech letištích měřili teplotu, v Praze nám dokonce hygiena na nesmyslný příkaz tehdejšího ředitele, který asi potřeboval nachytat voliče, vyhrožovali karanténou. Týden předtím zavřeli do nemocnice, která na pacienty hrozící epidemií nebyla naprosto připravena, naše dvě spolužačky. Holky ležely na normálním pokoji a pouze zabírali lůžka. Když jsme se to doslechli, obeslali jsme dvě tři rádia a noviny, kteří s námi udělali interview po telefonu a najednou jsme od hygieny dostali pouze dopis informující nás, že máme zůstat doma a nestýkat se s mnoha lidmi. Zdá se, že někdo panu řediteli připomněl, že není až tak všemocný a že nemá právo zavírat bezdůvodně koho se mu zachce, jen aby ukázal, že on stojí na stráži a že Prahu zachrání před strašným osudem nákazy. Vůbec se kolem SARSU nadělalo mnoho povyku. Ale zpět k horečce. Den před odletem měl Péťa asi půl hodiny zvýšenou teplotu. Už jsme si říkali, že neodletíme. Pak se ale uklidnil a po horečce nebylo ani památky. Plašan jeden!
Četla jsme mu ještě chvíli na dobrou noc a pak jsem se i já odebrala na kutě na V-letiště, kde jsem si ještě chvilku četla při světle žárovky v šatníku, protože světlo do ložnice ještě nebyl čas vyměnit.
Oba jsme spali jak zabití.
8. 8.2008: Den před vyplutím
Ráno jsme vstali docela odpočatí. Já se v noci budil pouze na čurání, ovšem docela často, protože jsem se před spaním nažbrundal spousty vody, abych posílil organismus po té včerejší střevní průtrži. Spal jsem celou noc na posteli v kabině. Janička byla zpočátku na letišti, ale trápili jí tam komáři, tak si k ránu vlezla do kokpitu.
Dnes jsme moc nezaháleli a hned po prvním posnídaňovém čaji jsme přelili pitnou vodu a naftu do nádrží a vydali se na druhé kolo.
Včera dopoledne jsme dali prát prádlo do malajské prádelny na konci Lumutu a mysleli jsme si, že už bude hotové. Nevšimli jsme si, že paní na lístek z prádelny napsala osm večer. Nevadí, stejně jsme chtěli nakoupit u Inda (jeden z mála indických obchodů, většinou jsou tu obchody čínské).
Cestou zpět jsme chytili taxíka (jiného než včera, protože toho slizouna jsme už nemohli vystát a on by nás navíc po včerejším boji o peníze stejně asi nevzal). Zastavili jsme u jachtklubu, přeložili nákup do člunu, kde jsme měli složené kanystry. S kanystry jsme se pak nechali zavézt na pumpu a zpět.
♦
Jsme teď patnáct mil od ostrůvku Paya, který leží asi půl dne od Langkawi. Musíme konečně dopsat zážitky z naší plavby z Lumutu. Plavba sice ještě neskončila, ale než zapomeneme všechny detaily, je třeba svěřit se papíru. Naše mozky jsou příliš přehřáté v tom krásném počasí posledních dnů a jistě by se nám toho z hlavy dost vypařilo.
Ještě třeba doplnit události z večera před vyplutím, to jest 8. srpna…
♦
Nákup nafty se obešel bez jakýchkoli problémů. Vše jsme bezpečně odveslovali do lodi, tam to trochu složili a po jednoduchém obědě jsme se vypravili na kapitanát do Manjungu. Jeli jsme autobusem, který Janička duchapřítomně stopla mezi zastávkami. Mike už nám dříve poradil, že autobusy tady je možno zastavit kdekoli, o čemž jsme se teď přesvědčili. Jak se ukázalo řidič autobusu zastavil skutečně všude a všem. Autobusy jsou tady dost levné, do Manjungu jeden ringit, do Sitiawanu taky. Část vybraných peněz většinou končí v řidičově kapse.
Celníky jsme hravě zvládli, na kapitanátu měli zrovna jakousi siestu (bylo 2:45) a po třetí hodině jsme z Manjungského autobusového nádraží vyrazili zpět.
Na internetu jsme potkali Rodneyho a zašli s ním na poslední sklenku piva Jazz a limetkový džus.
Po rychlé sprše jsme veslovali k Mikovi, abychom se s ním domluvili na večeři. Mike ale naše pozvání odmítl, protože ho pořád sužovala chřipka. Přenesl na nás ale zodpovědnost za zbytek červeného vína, láhev tequily a ketchup. Dary jsme s radostí přijali a Mika opustili s tím, že mu ráno zavoláme, pak kolem něj projedeme a předáme mu Phintonův člun.
Zpět na lodi Janička připravila rajčata s cizrnou a bramborami. Posílení večeří, vyčkali jsme až se zešeří a vydali se na lup. Nejprve jsme ale museli do Lumutu pro prádlo. Lup vody proběhl klidně. Zdrchaní jsme ulehli v deset hodin, trochu zklamaní, že poslední den byl trochu hektičtější než bychom si přáli, ale s napětím co nás zítra čeká. Budík byl nařízen na šestou hodinu.
[…] Další díl: 32. Janna: Singapur- Langkawi ZASE TEN MOTOR […]