35. Janna: Singapur- Langkawi ZÁHADNÉ ZRANĚNÍ

15. srpna 2008: Záhadné zranění

Hned první den po příjezdu na Langkawi jsme zaslechli šuškání o jakémsi tajemném zranění. Vezli jsme se zrovna motorovým člunem z ostrůvku Rebak na hlavní ostrov Langkawi. Na lavičce před námi seděl vychrtlý čtyřicátník, teatrálně rozhazoval rukama a vykládal zbytku společnosti, co se stalo. Podle přízvuku Američan. Přes rachot motorů jsme zaslechli jenom málo:

„…pheee… oh man… freakin’… am not an emergency guy…“

Kousek od nás se krčil plachý, asi pětatřicetiletý chlapík, který skromně doplňoval divoký výklad, ale mluvil tak potichu, že jsme mu nerozuměli ani slova. Za chvíli už jsme navíc přirazili u mola na Langkawi, kde se všichni rozprchli za svými pochůzkami, a tak jsme se ten den nic dalšího o tom záhadném zranění už nedozvěděli. Onoho plachého chlapíka z trajektu jsme však znovu zahlédli hned druhý den v loděnici.

Téměř naproti nám stála podepřená na špalcích tmavě zelená loď klasických tvarů něco jako West Sail nebo Hans Christian. Všimli jsme si jí hned po vytažení na břeh, ale jelikož jsme měli plné ruce práce s Jannou, nevěnovali jsme jí bližší pozornost. Náhle se pod ní objevil ten plachý chlapík z trajektu. S cigaretou v ruce kroužil kolem lodi, okukoval chvilku to, pak šťoural prstem někde jinde, prostě vypadalo to, že neví kudy kam. My jsme taky plaší, tak jsme zatím odložili seznámení na později. Momentálně nás trápilo něco jiného – hřídel od lodního šroubu.

Poté co jsme nouzově přistáli v Lumutu, abychom vyměnili nožičky, na kterých je přišroubovaný motor k trupu lodi, a po jeho znovu usazení spojili motor s hřídelí a lodním šroubem, náš mechanik Mike usoudil, že podivné vibrace, které provázely chod motoru, budou nejspíš způsobeny ohnutou hřídelí. „Nepřejeli jste cestou něco?“ ptal se. Vzpomněli jsme si, že jsme během plavby skutečně jednou zaslechli takové zvláštní zadunění, jako kdyby do lodního šroubu narazila plovoucí kláda nebo něco podobného. Takový náraz by hřídel ohnul jedna radost. Jestliže měl Mike pravdu a hřídel je skutečně ohnutá, znamenalo to, že ji musíme dostat ven a narovnat, nebo si nechat vyrobit novou.

Už v Lumutu jsme zjistili, že uvnitř lodi je hřídel rovná. Zbývalo ověřit, jak vypadá část hřídele, která kouká ven z lodi a na které je připevněný lodní šroub. Na břehu probíhá taková inspekce samozřejmě mnohem snáz než na vodě, kde se loď neustále mele ze strany na stranu. Kde ale vezmeme „hodinky“? (Pro čtenáře, kteří nemají strojnické vzdělání či neměli to štěstí tlumočit jako já, u soustruhů: hodinky jsou takový malý budík s ramenem, na kterém je velice citlivá tyčinka, kterou přiložíte k nějakému povrchu, a jak se s tím povrchem posouvá nebo otáčí, hodinky ukážou, jestli je povrch rovný, kulatý apod.) Jedná se o instrument poměrně choulostivý a drahý. Přesto jsem se šel zeptat na jednu ze sousedních lodí. Shodou okolností majitelem lodi, která stála ob jedno místo hned vedle nás, byl ten expresivní Američan ze člunu. Hodinky samozřejmě neměl, ale aspoň jsme se seznámili. Jim byl zabrán do rozhovoru a já měl plnou hlavu hřídele. Rychle jsem se rozloučil a spěchal zpátky k lodi. Nástroje nemaje, musel jsem se spolehnout na vlastní vynalézavost. Chopil jsem se šroubováku, opřel ho pevně o trup lodi a pomalu jsem otáčel lodní vrtulí. Mezera mezi hranou šroubováku a hřídelí se periodicky měnila. Hřídel je tedy ohnutá. Musí ven…

16.srpna 2008: Paul a Jim

Pustili jsme se naplno do oprav. Pravidelně jsme stříkali WD-40 na zarezlé šrouby a doufali, že se nám nakonec podaří odšroubovat spojku hřídele a dostat hřídel ven z lodi. Mezitím jsme odstranili dnové ventily neboli seacocky a připravovali se na velké laminování. Kromě permanentní opravy díry, kterou nám provrtali mechanici v Lumutu do lodi při opravách motoru (brrr, ještě teď nám při vzpomínce na to množství vody, které se náhle začalo valit do lodi, vstávají chlupy hrůzou po celém těle) jsme plánovali zalepit další dva otvory pod vodoryskou. Bez ohledu na jejich užitek – ať už se jedná o přívod vody do toalety, otvor na log (přístroj na měření rychlosti), přívod slané vody do kuchyně, apod. – každý takový otvor je zároveň potencionálním strůjcem katastrofy – něco se pokazí, loď se promění ve fontánu a během chvilky jde ke dnu. Naším cílem bylo zredukovat celkový počet otvorů pod vodoryskou z původních deseti(!) na dva až tři.

Odpoledne, mohlo být kolem třetí, jsme tak nějak odpočívali, když jsme si všimli, že pod zelenou lodí toho plachého chlapíka se objevil také Jim, se kterým se Péťa už seznámil. Využili jsme situace a šli se skamarádit i s naším dalším sousedem. Vzájemně jsme se představili a vyměnili si stručné historie našich plaveb, načež jsme okamžitě dostali do ruky pivo. Nejdříve jsme se styděli si vzít, nevěděli jsme ještě, že podání piva je tady v podstatě doplněk uvítání: ahoj, jak se máš, tady máš pivo.

Paul, ten plachý chlapík, je z Austrálie. Loď právě koupil a je to jeho první, což jsme tedy odhadli dobře. Potěšilo nás, že tu mezi těmi starými mořskými vlky máme alespoň bratra ve zbrani. Langkawi je cílem dvou typů námořníků. Jednak je to oblíbené útočiště důchodců, kteří pendlují mezi Langkawi a Thajskem, ale především je to zastávka pro námořní cestovatele a mořské tuláky, kteří tu čekají na příznivý vítr, který je vezme přes Indický oceán na Čagos, Jihoafrickou republiku, popřípadě přes Suezský kanál do Středomoří. Většinou jde o lidi, kteří toho mají už hodně za sebou. Zároveň tady ale mnoho jachtařů lodě také z různých důvodů prodává, a to sem přitahuje zelenáče, jako jsme my. Alespoň tu nejsme jediní, radovali jsme se v duchu. Naše odpolední povídání se protáhlo, po prvním pivu následovalo další. Obcházeli jsme Paulovu loď a společně s Jimem mu vykládali o našich zkušenostech z oprav.

Jim jako nejostřílenější mořeplavec měl ale samozřejmě hlavní slovo. Původním povoláním byl chemik, řadový občan, který nijak nevyčníval z průměru americké střední vrstvy. Až jednoho dne přišel zlom. Jim vyzkoumal, že když se přidá určitá látka z odpadu po zpracování ropy do motorového oleje, zlepší se tak jeho kvalita a dlouhodobě i životnost celého motoru. Založil si firmu, obchod vzkvétal, zákazníků přibývalo a netrvalo dlouho a on expandoval i do Anglie, koupil si ohromný dům, luxusní auto, na zápraží si hrály dvě děti… klasický americký sen. Sen, který měl ale i svou stinnou stránku – Jim byl stále na cestách a s rodinou se téměř neviděl.

„Dnes začala Phoebe chodit!“ uslyšel Jim z telefonního sluchátka, když byl zrovna na služební cestě v Anglii. „Drake dneska poprvé promluvil!“ dozvěděl se Jim opět po telefonu na druhé straně Států, poté co strávil celý den v jednací místnosti. No a jednoho dne si prostě řekl, že už toho má dost. Začal hledat dostatečně bytelnou a prostornou loď, až objevil kousek za hranicemi v Mexiku 45’ Down Easter Ketch, která se zdála být tím nejvhodnějším plavidlem, které pojme celou jejich čtyřčlennou rodinu na cestě kolem světa! I přes nevěřícné pohledy většiny známých a přátel prodali dům, přesunuli svůj nejcennější majetek v krabicích k rodičům do garáže a vyrazili. Konečně byli každý den jako rodina pohromadě, už žádné zmeškané okamžiky v životě svých vlastních dětí! Když jsme Jima potkali, měla jejich rodina za sebou už více jak dva roky plavby: z Mexika přes Tichý oceán, Austrálii, Indonésii a pak stejně jako my Malackým průlivem na Langkawi. Emma s dětmi byla zrovna na krátké návštěvě u prarodičů v Anglii a Jim připravoval v loděnici jejich Blue Sky na další etapu plavby. Zasněně jsme naslouchali Jimovu vyprávění. Snad se nám něco takového jednou taky povede!

Ale zpět k Paulovi a taky k tomu tajemnému úrazu, o kterém se šuškalo po celém ostrově. Paul koupil loď od brokerky Michele, naší staré známé, od které jsme kdysi zamýšleli koupit naši první loď i my. Nakonec to sice nevyšlo a my našli Jannu, ale i tak jsme se s Michele krátce setkali v Singapuru, když tam přijela, aby doručila jednu ze sousedních lodí právě na Langkawi. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obětí onoho záhadného incidentu je právě ona!

„Podepsali jsme v baru kupní smlouvu a otevřeli láhev šampaňského, kterou Michele přinesla na oslavu,“ líčil Paul. „Už trochu v náladě jsme se vypravili na loď, což obnášelo vyšplhat po žebříku do zhruba čtyřmetrové výšky. Michele šla jako první, a když přelézala ze žebříku do kokpitu, chytila se za zábradlíčko, to se zlomilo a ona spadla na zem! Všude byla spousta krve, volali jsme záchranku, Jim přiběhl na pomoc, byl to totální chaos! Michele je stále ještě v nemocnici a asi si tam chvíli pobude…“ Brrr! Tak tomu se tedy říká nákup lodě! Později jsme se dozvěděli, že Michele nebyla první, komu se něco podobného v Langkawi stalo. Nejspíš to bude tím levným chlastem, vtipkovali jsme, ale ve skutečnosti nám do smíchu moc nebylo…

Když už jsme se chystali, že se pustíme zpět do práce, objevil se opět Jim a že jede trajektem na Langkawi na večeři, jestli se nepřidáme. Podívali jsme se na rozdělanou práci, na pomalu se smrákající oblohu, potom jeden na druhého a řekli si: „Proč ne?!“ „Družit se je taky důležité a dneska už toho stejně moc neuděláme!“ Naše čtyřka se tedy vypravila do bufetu přímo na zastávce trajektu, kde jsme si pochutnali na krevetovém rizotu a zalili to další várkou levného piva. „Už se nemůžu dočkat, až vám představím svojí přítelkyni Caroline, která přijede za pár dní,“ prohlásil Paul pomlaskávaje nad masovými špízy satay. Výborně, mrkli jsme po sobě s Péťou. Člověk cestuje sice proto, aby poznal nová místa, ale nejdůležitější jsou stejně lidi a jejich osudy. The more the merrier, jak říkají Anglosasové. Hned jsme se na Caroline začali těšit a to jsme ještě ani netušili, jak zajímavý člověk se z ní vyklube…

22.srpna 2008: Caroline a Paul

Je pátek a nám tady chčije, chčije a chčije… Ráno jsme vstali plní elánu do práce. Přestože místní loděnice je o 100% lepší než rozpálený dvorek v Singapuru, nemůžeme se dočkat, až už budeme opět zpátky na vodě. To je ostatně vůkol zaznívající lament všech námořníků, kteří zrovna musejí otročit opravami na břehu. Vždy večer se sejde parta pod některou z lodí, otevře se chladicí box s pivem a zazní: „Už abysme byli zpět na vodě…“

Před pár dny se tento sen splnil Jimovi. Připojili jsme se k davu obdivovatelů, když jeho Blue Sky spouštěl jeřáb zpět na vodu. Večer byla malá party na oslavu, ale my jsme měli napilno, tak jsme se nemohli zúčastnit. Druhý den, když se začalo šeřit a my začali pomýšlet na večeři, napadlo nás, že bychom mohli zajít za Jimem a pozvat ho, aby se k nám připojil. Emma s dětmi měla přijet až za pár dní, třeba by mu přišlo teplé jídlo vhod. Vydali jsme se tedy na Blue Sky, kde nás Jim nadšeně přivítal, jak jinak než pivem.

„Společná večeře? To zní skvěle, ale můžete klidně vařit tady u mě! Mám tu klimatizaci a navíc je tu i víc místa. Dneska večer má totiž dorazit Caroline a Paul říkal, že mi ji hned přivede ukázat!“ Nadšeně jsme se tedy vypravili zpět na Jannu pro suroviny a oznámili Paulovi, ať přivede Caroline na večeři na Blue Sky. „Výborně, to jste moc hodní, ale Caroline je vegetariánka.“ „Žádné strachy, já sice ne, ale taky si dám radši zeleninu! Bude slanina s vejci a bramborami a zároveň špagety s restovanou zeleninou. Vyberou si všichni!“ Za chvíli už jsme byli zpět na Blue Sky. Postavila jsem brambory na plotnu, ale ještě než se začala vařit voda, sporák zhasl. „Hele nějak ti to nehoří?“ povídám Jimovi. „Shit! Došel plyn! Myslel jsem, že to bude ještě alespoň na dnešek stačit…“ Nevadí. Půjdeme to dovařit na Jannu a pak tu hostinu prostě přineseme zpátky. Když jsme se za zhruba půl hodiny vraceli skrze marínu s nákladem hrnců a mís, vzbudili jsme nemalé pozdvižení. Zdálo se, že libá vůně smažené slaniny přiláká i další nečekané hosty.

Nakonec jsme jídlo ale ubránili a donesli vše v bezpečí až k Jimovi. Sotva jsme rozložili talíře na stůl, ozvalo se: „Hello? Anybody home?“ krásnou britskou angličtinou a za chvilku už dolů do kabiny sestoupila Caroline v těsném závěsu s Paulem. Všichni jsme měli pořádný hlad, a tak jsme prvotní seznamování zkrátili na minimum a pokračovali až po večeři nad skleničkou vína.

Paul a Caroline, oba lehce přes čtyřicet, se seznámili v Timoru, kde pracovali pro Spojené národy. Caroline jako forenzní archeoložka a Paul jako šéf skupiny, která budovala zázemí (chaty apod.) pro ostatní pracovníky. Později spolu byli ještě na Srí Lance, Caroline za sebou měla dokonce i práci v Sarajevu… Jaké to asi je vykopávat a ohledávat mrtvoly z masových hrobů, říkali jsme si. Caroline byla ale veselá kopa, dokonce nás při večeři obšťastňovala humornými historkami z pitev a nezapomněla se s námi podělit ani o škálu vůní lidských mozků.

Paul s Caroline se znali už nějakou dobu, a proto začali uvažovat o společném domě. Často cestovali a chtěli nějaké místo, kam se mohou vracet. Projeli spoustu zemí a regionů včetně Toskánska, ale pořád se nemohli rozhodnout. Vždycky jsme si mysleli, že UN je víceméně dobrovolnická práce, ale jak se ukázalo, opak byl pravdou! Jde o velký business a jednotlivé agentury se prý předhánějí o to, která se k práci pro UN dostane! Paul s Caroline tedy měli rozhodně našetřeno, ale svůj „dům snů“ stále ne a ne najít. Až je jednoho dne napadlo – co kdybychom si koupili loď? Ta se navíc může pohybovat společně s námi!

Caroline sice neměla s plachtěním žádné zkušenosti, ale Paulův tatínek byl vášnivý mořeplavec, který momentálně žil na lodi se svou druhou ženou a Paulovou nevlastní sestrou. Paul sám strávil v dětství nějakou dobu kolem lodí, ale už si toho moc nepamatoval. Přesto se rozhodli, že to zkusí a po chvilce hledání narazili na 43’ Hans Christian. Oba se do té prostorné, i když trochu zanedbané lodě na první pohled zamilovali. Posledních několik let prakticky stála zakotvená v Langkawi, kde na ní žil jistý poustevník. Paul ji vytáhl v Rebaku na břeh a poslal do Austrálie pro tatínka jako odborného poradce. Ten loď schválil a Paul s Caroline se staly brzy na to hrdými majiteli Lady Guinevere. Loď to byla vskutku krásná, klasický vzhled, oblé elegantní tvary, ale vzhledem k tomu, že s plachetnicemi neměli ani jeden téměř žádné zkušenosti, připadalo nám, že si vzali tak trochu velké sousto! Když nám pak Paul navíc řekl, že si jeho tatínek během kontroly lodi dosyta dopřával své oblíbené duty-free whisky, začali jsme se o ně bát ještě víc!

Zbytek večera proběhl ve veselé náladě a hned na druhý den jsme se domluvili s Jimem, že zajedeme na společný výlet na Langkawi – všichni jsme potřebovali na nákupy a Jim měl s několika lidmi dlouhodobě pronajaté auto, které na ně čekalo kdykoli zaparkované na parkovišti hned vedle stanice trajektu. Jim nás protáhl nejen po svých oblíbených restauracích, místní jachtařské hospůdce, ukázal nám také několik obchodů, o kterých jsme ještě nevěděli a nakonec nás zavezl i do skladu, který zásoboval „exotickými potravinami“ okolní hotely a kde prodávali celozrnnou mouku! Celozrnnou mouku jsme neviděli, naposledy na Tchaj-wanu! Celý natěšení jsme z ní hned večer upekli bochník chleba a rozdělili se i s Jimem, Caroline a Paulem. „Vůně domova, starostlivosti a přátelství! Myslím, že se mi mezi jachtaři bude líbit!“ prohlásila Caroline s úsměvem na rtech.

Další díl: 36. Janna: Singapur- Langkawi HŘÍDEL A ČLUN