Rád bych se po chlapsku holedbal, že jsme to věděli od začátku, ale Mr. Čang, který nám náš nový lodní šroub vyrobil, nás prostě ukecal. Jeho šroub je v pořádku, musíme prý mít ohnutou hřídel. Nevěděli jsme, jak dál. Rozhodli jsme se tedy hřídel vytáhnout. Připravovali jsme se na potopu. Motor jsme zakryli starou plachtou, já tahal ve vodě, Janička tlačila z lodi.
Hřídel jsme ale ven nedostali. Možná by to šlo hrubou silou, ale to bysme mohli poškodit těsnění kolem hřídele, které slouží zároveň jako ložisko. Řekli jsme si, že zkusíme štěstí, necháme si nejdřív zkontrolovat šroub a hřídel vyndáme až ve Filipínách, pěkně na suchu a v klidu. Ve skutečnosti Janička hlásila, že to vůbec není tak hrozné, jak jsme si to představovali, že kolem hřídele, zas tak moc vody neteče, a že se to dá v pohodě zvládnout. Mám já to ženu!
Hned jsem zanesl lodní šroub do malé firmy na vrtule na ostrůvku Ččhi-ťin, na který se musí lodním přívozem (náš česko-kaohsiungský kamarád, táborita Tomáš, tomu říká „ferynou na Čičin“, to aby bylo jasno, pokud jde o autorství této krásné fráze). To je asi pětiminutová jízda, při které je vidět na vlnolamy a obě světla označující vjezd do přístavu, a tato podívaná je z naší strany vždy doprovázena povzdechnutím a vizualizací těch vzdálených horizontů.
Ve firmě se mi snažili nejprve vysvětlit, že periodické vibrace asi nezpůsobuje lodní šroub. Já se ale udatně bránil tím, že motor v neutrálu nevibruje. Pán, který mě přijal, pokýval hlavou a zavedl mě do špatně osvětlené haly plné lodních šroubů, vrtulí do turbín, bronzového prachu a starých plechovek od barev. Šroub nasadil na stojan, vycentroval ho ze shora takovým železným kuželíkem, nad který nasadil posuvné rameno s křídou. Rameno pak dotáhl, aby křída dosedla na okraj jedné z lopatek šroubu a šroubem otočil. Hned bylo jasné, že je šroub dost mimo. Oba jsme se zasmáli a já přidal ještě nevěřícné zakroucení hlavou. (Textový editor mi podtrhl slovo „nevěřícné“. Nevěřícně proto kroutím hlavou, což už editoru nevadí, a ptám se Janičky, která hlavou pokyvuje a tvrdí, že je to trochu šroubované… takže jsme zpět u tématu.)
Pan Čchen, kterého jsem se mezitím vyptal na jméno, se zvedl a řekl mi, že mám přijít zítra, že dnes tady není pan mistr. Napůl vítězně jsem nasedl na skútr a vyrazil zpět na ferynu, tentokrát z Čičinu.
Doma na palubě jsem Janičce oznámil, že si tam našeho pacienta nechali na pozorování. Trošku jsme si zanadávali na naši nerozhodnost a na lemplovství té druhé firmy a s napětím se těšili na druhý den.
Tentokrát jela Janička se mnou, že to musí taky vidět. Přijeli jsme právě včas. Zrovna dolaďovali vyváženost našeho šroubu. Mistr nám hned vysvětlil, že jedna z lopatek šroubu byla delší než ty ostatní. Společně jsme si nad tím faktem ještě jednou a ještě nevěřícněji zakroutili hlavami a dál pozorovali filipínského brusiče, jak přebíhá od lavice, na které testoval vyváženost lopatek, do svého brusičského doupěte, což byla taková malá komora, plná zlatavě bronzových pilin.
Šroub nám nakonec namazali lanolinem. O tomhle triku jsme se dozvěděli až nedávno. Prý to zabraňuje růstu řas a vilejšů. Uctivě jsme poděkovali, zvláště proto, že pan Čchen, ze kterého se vyklubal vedoucí výroby, nad naší otevřenou peněženkou jenom mávnul rukou a prohlásil, že to za nic nestálo. Ze slušnosti jsme ještě dvakrát peněženkou zašustili, pan Čchen ale trval na svém. Sebrali jsme se tedy a vyrazili šroub nainstalovat.
Od rána jsme sledovali čistotu vody a štěstí nám přálo. Poslední dva dny bylo přes den docela teplo a voda bylo k neuvěření čistá. Rychle jsme si připravili nástroje a lanka na přivázání šroubu a klíčů, já se navlíknul do plavek a ploutví a skočil do studené vody. Ona je ta voda vlastně velice příjemná, ale není to na nějaké dlouhé máchání. Jedno nainstalovaní lodního šroubu je tak akorát, než mi začne být zima.
Šroub jsem sundával a nandával už asi pětkrát, takže všechny pohyby jsem měl dobře nacvičené. Nadechnout, párkrát zabrat, pak nahoru znovu se nadechnout. Janička přitom sleduje, jestli na mě neplave nějaký sajrajt.
Za bedlivého dohledu několika desítek užaslých čínských turistů jsem se vysprchoval, dal si horký čaj a pak jsme nastartovali a udělali testovací kolečko po přístavu. Vibrace byly téměř pryč. Říkám téměř, protože lodní motor prostě asi musí vždy trochu vibrovat. Už jsme asi z každého zachvění tak trochu paranoidní. Ještě než vyrazíme, pozveme si nějakého zkušeného mechanika, ať se nám na motor pro jistotu podívá, zaposlouchá se, přivoní.
Tak to bychom měli. A zítra snad vyrazíme otestovat i tu naši novou plachtu! Ještě totiž musíme trochu překonfigurovat pár věcí na ráhně a ze zadního stěhu sundat radarový odražeč.
