Z Kaohsiungu zpět do oázy v Sing-ta jsme vyrazili podle plánu. Tentokrát jsme byli rozhodnuti, že nám do toho nesmí nic vlézt.
Poslední tři dny byly hotové martýrium. Z pohody ztichlé zátoky jsme vstoupili přímo do centra rozjeté house party. Čínský nový rok, to znamená devět dní prázdnin, zoufalé zácpy, všechny hotely v oblíbených destinacích jsou beznadějně vyprodány, dokonce i modlitební cely i toho nejmenšího z chrámů jsou pronajaty turistům.
Co nás to jen napadlo vydat se zrovna v tu nejhorší dobu zpět do Kaohsiungu?
Z přístavu Sing-ta jsme vyjeli do pěkně rozfoukané pětky, vrcholy metr až dva metry vysokých vln se bortily do prskajících polštářů pěny, ale slunce pražilo a my se roztlemeně usmívali jeden na druhého. Za kormidlem seděl nás tchajwanský kamarád A-Cheng, jinak také známý jako Šťastná myš. Cílem dnešního dne bylo jednak doplout do Kaohsiungu, ale především otestovat naše větrné kormidlo Caphorn po větru. Dosud jsme trénink s tímto skvělým aparátem trochu podceňovali s tím, že si už brzy vyjedeme na delší testovací plavbu a tam že se to naučíme. Chvíli jsme s tím bojovali, ale větrný kormidelník stále ne a ne držet směr. Chybou bylo, že jsem se neustále snažil zapnout Caphorn s kormidelní pákou přesně ve středu, což se ukázalo jako totální nesmysl. Pravda se samozřejmě nezjevila sama od sebe, poukázala na ni Janička, kterou to přestalo bavit a sáhla po manuálu. Najednou bylo vše nad slunce jasné a my jsme jen nevěřícně kroutili hlavami nad omezeností našeho kolektivního rozumu.
Větrné kormidlo toho dokáže hodně, ale jeho účinnost má určité meze. Při plavbě po větru má loď silnou tendenci točit se do větru, čemuž kormidelník čelí otočením kormidla na závětrnou stranu. Stejným způsobem je třeba pomoci i větrnému kormidlu. Během několika obratů po větru, při kterých jsme museli Caphorn odpojit a znovu zapojit, jsme si celý proces docela nacvičili.
Pak už jsme se jen pohodlně natáhli a pustili se do jídla. Caphorn nás držel perfektně po větru, jen občas ho rozhodila vlna, ale během několika sekund nás vždy vrátil zpět na kurz
V Kaohsiungu jsme byli coby smet.
Hned po vyvázání se kokpit Janny rychle zaplnil známými. Odpadky se hromadily, upřímné i umělé úsměvy zamrzaly na rtech. Naštěstí nějaký ten kořen společnost dobrých lidí nezkazí, spíš má člověk možnost si uvědomit, jak vzácní jeho přátelé jsou.
Ze všech směrů zaznívala mantra posledních několika dní: Sin-nien kchuaj-le! Kung-si fa-cchaj! Šťastný Nový rok! Nechť rychle zbohatnete!
Do Kaohsiungu nás přivedla především přednáška, která nás čekala dva dny na to v kulturním středisku buddhistické humanitární nadace Tzu Chi. Dalším důvodem byl švýcarský katamarán Céluann, který do Kaohsiungu připlul z Filipín den poté, co jsme dorazili do Sing-ta.
S Kasparem a Ute jsme se rychle spřátelili a pomohli jim zařídit pár věcí. Odměnou nám byly poznámky z Filipín, několik oskenovaných námořních map Filipín a ubezpečení, že naše zamýšlená destinace, ostrovy kolem přístavu El Nido a vůbec celý severní Palawan je skutečně učiněný ráj.
Ve středu jsme se vydali v doprovodu Jessicy a její rodiny do střediska Tzu Chi. Přednáška se nám asi docela povedla. Lidi se smáli, ptali a děkovali nám, že žijeme tak, jak žijeme. Stále si na to ještě nemůžeme docela zvyknout, ale zdá se, že těch pár životních rozhodnutí, která jsme udělali, je spoustě lidí docela sympatických.
Naší přednášku jsme nazvali „Sobecký, ale zodpovědný život“. Kromě toho, že samozřejmě ukazujeme fotky a bavíme lidi zkazkami o trampotách, které nás potkaly, snažíme se stále formulovat, co způsob života, který teď vedeme znamená v kontextu lidstva, smyslu života a tak dále a tak dále… Sobecky jsme se rozhodli žít způsobem, kterým nemůže žít většina lidí. Jsme závislí na plodech souše, na práci lidí, kteří ten úžasný pocit spojený s životem a plavbou na moři nikdy nezažili a většina ani nikdy nezažije. Na druhou stranu ale bereme málo nebo se o to alespoň snažíme. Naše spotřeba energie je nicotná. Naše územní nároky mizivé. Odpad, který vyprodukujeme relativně malý…
To by, myslím, stačilo. Ve skutečnosti naše naprosto sobecká touha po tichu, klidu a liduprázdnosti a především nemožnost jejího naplnění nás přiváděla posledních pár dní strávených v Kaohsiungu k nepříčetnosti. Ve čtvrtek musíme pryč!
Čekala nás plavba proti větru a proudu, ale protože jsme Kasparovi a Ute domluvili návštěvu pana Sü, mistra krejčího, kvůli výrobě nových obalů na plachty, vyrazili jsme až po desáté.
Moře bylo trochu rozvlněné, ale foukalo pěkně. Bohužel přesně ze směru, kterým jsme potřebovali jet. Jak jinak. Do páté hodiny jsme si užívali krásné jízdy a statečně jsme bojovali. Dostali jsme se asi do dvou třetin cesty. Pak jsme ale zapnuli motor a střihli to zkratkou proti větru, abychom naše tři přátele, kteří pluli s námi, dostali včas domů.
V uších nám opět nehučí nic než ticho. Zítra nás čeká ještě jedna návštěva a pak čtyřdenní soustředění, během kterého bysme měli být schopni zkontrolovat zbytek románu, který nám teď leží na stole.
Kéž je múza při nás!