28.1.2016 čtvrtek
Vyrazili jsme. Ušli par set metrů. První auto, které jsme potkali, nám na mávnutí ihned zastavilo a milá paní s dítětem nás bez problémů odvezla kam jsme potřebovali. Lidé už jsou tu prostě takoví. Do hor se ale musí jít pěšky.
Hned po zdolání prvního hřebenu se před námi rozprostřelo ohromné údolí. Naprosto rovná placka mezi horami. Do teď jsme pozorovali jen stovky kamenných teras vyrobených rukama člověka. Tohle pole vyrobila matka země sama. Černá, úrodná půda je tu znát na každém kroku. Vinice a olivové háje jsou všude, kam jen oko dohlédne. Keře jsou tu velmi zakrslé a víno na nich roste jen několik desítek centimetrů nad zemí. Vinná réva vypadá přesně tak, jako když opřete ruce o zapěstím o sebe. Ruce ohnete o 90° směrem od sebe a roztáhnete prsty. Měl jsem spousty času si ho prohlédnout. Natálka sbírala vzorky všeho, co se pohnulo, skoro hodinu. Už jsem vedl mnoho expedic, ale dělat časový rozpočet trasy s bilogem je pro mě novou zkušeností. Řečeno slovy klasika: „Ona je schopná hodiny zírat na opuštěné ptačí hnízdo!“
Pak jsme se vydali pěkně upravenou stezkou ostře nahoru protějšího úbočí. Po cca 45 minutách ostřejší chůze jsme stáli před mým prvním cílem. Sauna naturale – Grotta di Benikula. Oděn jen v rouše Adamově jsem úzkým vchodem sestoupil do nitra jeskyně. Posadil se na kámen a zhluboka se nadechl. 99%vlhkost a lehoučce sirný nádech udělal moc dobře mým průduškám. Teplota 38°C prohřívala moje tělo a já si to užíval. Cítil jsem se jako v ráji.
Za chvilku se objevila Natálka. Živočichové uvnitř ji zlákali, ale neposlechla mě, takže si na lodi (na rozdíl odemě) nevzala ručník. Bylo pěkné sledovat (ustrojenou) polární badatelku, jak se peče v tomhle pekle a škrábe ze stěn vzorky! To nejkrásnější v té jeskyni jsou zvláštní lišejníky, které ostře září jako stříbro. Posvítil jsem na ně, nevěřil vlastním očím.
Když jsem vylezl ven, do té strašlivé zimy (podotýkám, že odpoledne bylo cca +28°C) myslel jsem, že mě klepne. Na saunování miluju vždy jen tu první část!
Zbyl mi tu čas i na trochu toho rozjímání, filozofie a vzpomínek. Kdysi jsem tu byl s jednou moc krásnou a skvělou holkou. Ona časem odešla z mého života, protože chtěla žít jinak a po svém, ale právě tahle jeskyně se hluboko vryla do mých vzpomínek. Byli jsme mladí a svět nám ležel u nohou. Všechny ženy v mém životě jsem miloval a díky krásným vzpomínkám to tak doufejme zůstane napořád, a to i přesto, že klidně dokážou žít na druhém konci světa a beze mě! No, život jde dál. Před dvěma roky jsem si napsal do deníku: „Jdi s tím, kdo tě má rád!“ Máte-li někoho takového, držte se ho a budete šťastní.
Ale čas a příliv nečeká. Po úbočích skal jsme se doškrábali až k jednomu z kráterů – Favare Grande. Tady jsou vidět různé fumaroly – kouřové průduchy už na božím světle. V horninách se nachází množství obsidiánu – sopečného skla. Ostrov je černý jak uhel a přitom zelený. Procházka tady připomíná jednu velkou botanickou zahradu. Miluju sopky a za život jsem jich slezl bezpočet. Pantelleria ale patří k mým oblíbeným. Asi proto, že tu není mnoho turistů – tedy teď vlastně žádní.
Při dalším hledání vzorků v okolí jsem se zabavil s nádherným divokým býkem. Když jsme vyrazili na tuhle výpravu, přál jsem si, aby všichni živočichové co najdem, vypadali alespoň takhle velcí a majestátní. Velmi si vážím Natálčina nadšení pro hledání nových živočišných druhů (mimochodem za život jich objevila a popsala již 12), ale to statné zvíře vzbuzovalo v tomhle okamžiku můj větší obdiv i pozornost, než mikroskopická havěť, kterou ona sbírá do zkumavek. Jinak jsem ale moc zvědavý co objeví a myšlenka, že to prý po mě pojmenuje mi chlapsky lichotí! No, já už svého „Pepíno Pepápis“ mám a můžu jít domů! Pro ty, co neumí latinsky, špatně vidí, nebo by to chtěli jakkoliv srovnávat se mnou dodávám, že to není „vůl“!
Krásný západ slunce nad vzdálenou Afrikou nás donutil sestoupit do údolí jihovýchodně od Scauri a jediným mávnutím ruky jsme se dostali Fiatem Pandou až k lodi. Lidé jsou tu prostě úžasní. K večeři jsou bramboráky, takže musím o dnešku říct, že to byl obzvláště krásný den.
Ten ale ještě stále neskončil. Na mole vedle naší lodi sedí dva mladí kluci, kývou nohama a pijou víno. Na tom by nebylo nic divného. Pozvali jsme je na loď a oni nám dali ochutnat. „Božský to nápoj“
Po krátkém rozhovoru z nich vypadlo, že jsou místní vinaři a tady nedaleko mají svou dílnu. A to, že prý musíme vidět. (Tedy hlavně ochutnat :-D) Rozhodl jsem se psát deník a na tuto nevšední expedici za odměnu poslat svou posádku, protože oni celý den pracovali. Za chvíli ale byli zpět, a že to prej musím vidět taky. A měli pravdu! Jediný den v roce se tu stáčí mladé víno – takový burčák (řečeno slovy člověka co rozumí vínu jak Pražák a rozezná červené od bílého). Doteď zrál v hliněných amforách a teď se na 4,5 měsíce uloží do lahví. Ty jsou mimochodem špuntovány speciálními skleněnými uzávěry vyrobenými rukama českých sklářů v Jablonci. Je neuvěřitelné, že lahev můžete držet za víčko a hrkat s ní nahoru i dolů, aniž by se vlastní vahou otevřela a pak ji jediným pohybem palce otevřít, lehce a bez pomoci vejvrtky. Český patent, co se u nás nevidí! Nebo ano?
Neodolal jsem a ihned získal jednu lahvinku pro svou dávnou kamarádku, paní hraběnku ze zámku Loučeň, jako dárek. S její rodinou jsme si už před mnoha lety říkali, že sem jednou doplujem. Tak na její zdraví a mé vzpomínky!
V 9hod. večer pod rouškou naprosté tmy opouštíme tento nádherný ostrov. Nashledanou zase za 8měsíců Pantellerio. A o tom, jestli se dá, či nedá uchovat a dovézt mladé víno ještě celé 3týdny, budu přemýšlet až cestou. Snad ano, neboť pokud ne, tak budu doufat, že i zámky mívají „Prevety“.
Daleko za horizontem je ostrov Gozo a za ním Malta. Cíl naší další cesty. Nad námi jen nekonečná hvězdná obloha a moře plné krásně světélkujícího planktonu – tzv. bioluminiscence! Do toho na malé České lodi jen nás pět a stádo rozverně poskakujících delfínů.
29.1.2016 pátek
La Grace uhání 7 uzlů po hladině připomínající skleněnou desku. Teplota vody lehce pod 20°C říká, že se nemůže jednat o led, přesto to tak vypadá! Za noc jsme urazili přes 60NM. I plavba přes den, v naprostém bezvětří, rychle ubíhala. Cestou jsme viděli velké množství mořských želv líně se vyhřívajících na slunci jak se jen tak pro zábavu nejí unášet mořskými proudy. Odpoledne se na obzoru objevil bod – ostrov Gozo. Zanedlouho jsme vpluli do nádherné, ze všech stran uzavřené, laguny jménem „Qala dad Dwejra“ ležící uprostřed strmých skal a do západu slunce běhali s foťákem po okolí. V její blízkosti se nachází i skalní brána, kterou znám z filmu „souboj Titánů“ a nádherná modrá jeskyně „Grotta Azzura“.
30.1.2016 sobota
Sobota a s ní i úklid celé lodi. Přeplul jsem v klidu s třema chlapama 400NM otevřeným mořem, ale na dobrý úklid to zřejmě není dost! Trápili jsme se s tím celé dopoledne! Nakonec jsme vytáhli kotvu a podél západní části ostrova Gozo vypluli směrem k Maltě. Na severu ostrova jsme našli opuštěné trajektové molo a na něm v klidu nabrali novou posádku. Na rychlo jsem hodil pár fotek na face a vrátil se na loď. Východní vítr nás pomalu ale jistě nesl zpět do modré laguny na Gozo.
Moc se nám tu líbí a tak jsme se rozhodli to tady ukázat i dalším. Noční průjezd úžinou mezi skalami v úplné tmě vypadal velmi impozantně. K večeři jsme měli výborné špagety a večer trávil každý po svém. Někdo pozorováním hvězd (laguna z lodi uprostřed připomíná amfiteátr), někdo posloucháním hudby, jiný filmem na PC a já tradičně jako každý konec měsíce – účetnictvím.
A vám přeju dobrou noc….