Opět jsme opustili naše útočiště v přístavu Sing-ta a vrátili se do Kaohsiungu. Teď sedím v moderně vybaveném kuchařském showroomu, kde Janička předvádí, jak udělat náš chleba, a několik dalších receptů z naší lodní kuchyně.
Počátek minulého týdne jsme oslavili dokončením překladu prvního ze dvou románů, které tento rok máme v plánu. Knihy by měly vyjít někdy v průběhu léta. Opojeni dobrým pocitem z vykonané práce, zbytek týdne nám utekl rychle před očima. Vydrhli jsme loď a věnovali jsme se návštěvám. Těch přišlo hned několik. První byla Jessica s rodinou. Jessica měla na svědomí organizaci naší přednášky v nadaci Tzu Chi. Původně jsme měli v plánu projet se s nimi nejdřív trochu v přístavu, kde je dost místa a většinou i větru, ale nejsou tam vlny, tudíž nehrozilo bezprostřední nebezpečí mořské nemoci. Říkali jsme si, že když se to bude našim hostům, kteří byli na lodi poprvé, líbit, vyrazíme na chvilku ven z přístavu. Jenomže zrovna skoro vůbec nefoukalo. Naši hosté byli navíc hrozně natěšení vyrazit na volné moře, a tak jsme vyplnili formulář pro pobřežní hlídku a vyrazili rovnou ven. I to chvilku trvalo, protože molo je asi tři kilometry od vlnolamů.
Výjezd z přístavu je mělký a ještě než se do nás opřelo poctivých patnáct uzlů, Janna se začala houpat po pěkných půlmetrových vlnách. Naši hosté se tvářili statečně. To není tak strašné, říkali. Pak se ale Janna naklonila, naši hosté vytřeštili oči a křečovitě sevřeli, co měli právě po ruce. Nejdřív jim zbělely klouby, pak tváře. Vzduchem začala lítat vodní tříšť. Jako první odpadli mužští členové posádky.
Od začátku jsme věděli, že je to krizová skupina. Zkroušeně přiznali, že náchylnost k mořské nemoci mají asi v genech, protože jim bývá špatně i v metru. Nadopováni místní variantou kinedrilu zbylé dvě hodiny plavby statečně prospali. Ženská část té milé rodinky nejprve nápadně ztichla a zpod stínu klobouků s širokou střechou jen občas vykoukly oči zpola přikryté ospalými víčky.
Dostali jsme se asi pět mil od břehu. Času bylo dost, a tak jsme to větším obloukem střihli zpět. Obrat po větru posádku probudil a ozvalo se i několik projevů nadšení z oslabené síly větru. Euforie našich hostů ale neměla dlouhého trvání, protože houpání lodě plující po větru je pro většinu lidí horší než plavba proti větru. Loď opět ztichla. Snažili jsme se Jannu vést co nejklidněji, což nás zaneslo trochu pod vjezd do přístavu a museli jsme proto provést ještě jeden obrat po větru, který je spojen s prudším cuknutím a někdy docela hlasitou ránou, jak se plachta náhle vyduje na druhou stranu.
Naši hosté opět trochu ožili a s neskrývaným očekáváním upírali svoje unavené zraky na klidnou hladinu za vlnolamy. Už tam skoro jsme, už je to jenom kousek, říkali jejich pohledy. Kdo by měl to srdce brát jim to poslední stéblo a vysvětlovat, že je to ve skutečnosti ještě asi tak půl hodiny.
Všichni to ale ustáli. Jak jsme projeli vlnolamem, Janna se naposledy zhoupla a najednou se všem vrátila do líček barva, jeden přes druhého se začali prát o kormidlo, vinšny začaly cvrlikat. Foukalo asi deset uzlů, a přestože dalším bodem programu bylo vaření a Tchajwanci jsou vášnivými gurmány, zůstali jsme ještě asi dvě hodiny na vodě a křížem krážem jsme prošmejdili celý přístav. My jsme jenom seděli a rozdávali rozumy. Sem tam jsme pomohli s překříženým lanem na vinšně, nebo s vyproštěním lodě „ze želez“, když se našim hostům nepovedl obrat.
Všichni jsme se posilnili buchtou s banánů, kterou jsme s Janičkou ráno upekli, a když jsme přirazili zpět ke břehu, Janička během čtvrt hodinky vykouzlila chilli s rýží a tortilla chipsy a pro největší hladovce přikrájela ještě trochu čerstvého chleba z naší lodní pekárny. Konec dobrý všechno dobré. Pozdní obědovečeře se podávala za vydařeného západu slunce, kteří naši městští hosté pozorovali doslova s otevřenou pusou.
Tento týden jsme vlastně pekli celkem tři banánové buchty a tři chleby. Návštěv prostě bylo dost. Den na to přišel náš kamarád A-Čcheng z plachetnice Limei se ženou a maminkou, kteří nás po příjezdu do Sing-ta vzali do skvělé korejské restaurace v Tchaj-nanu. První padla buchta, pak, spolu s hlavním chodem, zmizela i půlka chleba. Mezitím se udělala další banánová buchta a další chléb, jejichž výrobu jsme slíbili během večeře ukázat.
Buchtu a chleba nám pomohli zlikvidovat hned druhý den na to reportéři z televizní stanice DaAi, kteří s námi přijeli natočit asi hodinový program. Z původně plánovaných tří hodin natáčení se vyklubal celý den před kamerou. Cítili jsme se před tím velkým objektivem divně, ale měli jsme radost z toho, že naši hosté nám i přes mírnou nevolnost po výjezdu na volné moře nepřestávali opakovat, že se cítí jako na prázdninách.
Kameraman byl pán kolem pětačtyřiceti a hned od začátku bylo jasné, že pro dobrý záběr podstoupí cokoli.
„Nevidím tady žádné racky. Jak tam dostaneme zpěv racka?“ škrábal se chvíli na hlavě.
„Rackové moc nezpívají, spíš řvou, krákají tak trochu jako vrány — myslím,“ poznamenal jsem.
„A neumíš racka napodobit?“ kontroval kameraman. Když jsem přiznal, že by moje simulace racka asi za moc nestála, ztratil zájem a odběhl zabrat naší loď z několika úhlů horizontálních i vertikálních. Jen co jsme vypluli z přístavu, obíhal celou loď a zbylé dva členy teamu vyháněl co chvíli ze záběru. Vlny byly naštěstí jen nepatrné výšky, pořád byly ale dost velké na to, aby rozhodily člověka, který stojí na malé lodi poprvé. Kameraman nicméně statečně balancoval kameru chvíli položenou na rameni, chvíli opřenou o břicho. Zírání do hledáčku mu ale moc dobře nedělalo a i on, po vzoru svých kolegů, zasedl do bezpečí kokpitu a odevzdaně zavřel oči. To nám bylo znamením, že záběrů z moře už je dost.
Po vjezdu do přístavu opět všichni pookřáli. Řidič zaujal prominentní místo na přídi, reportérka na nás vyzvídala a kameraman začal se zaujetím pozorovat náš stěžeň.
„Já bych si tam chtěl vylézt. Můžu?“ Jeho kolegové otevřeli udiveně pusy a vytřeštili stále ještě trochu unavené zraky.
My jsme nadšeně přitakali, protože na stěžeň se nám nikdy nikdo moc nehrnul a výhled odtud je opravdu krásný. Rozhodně stojí za to, abysme se o něj podělili, zvlášť s člověkem, jehož povoláním je dívat se.
Kameraman nečekal a začal šplhat. Rychle jsem přiskočil a stáhl ho dolů za opasek. Slečna reportérka ho hned sprdla, že kdyby spadnul a něco rozbil, musel by to platit. Vysvětlil jsem, že já mám větší strach o jeho zdraví a taky o svoji budoucnost, protože kdyby si zlámal vaz, já bych nejspíš šel sedět.
Chtěl jsem sáhnout po horolezeckém sedáku, ale když jsem se na kameramana podíval, došlo mi, že by mi tam stejně asi vylezl, než bych se stihnul vrátit, a tak jsem mu kolem prsou uvázal dračí smyčku. Když byla dobrá klasikům na českých pískovcích, tchajwanskému kameramanovi jistě také dobře poslouží, řekl jsem si a vypustil toho neposedného tvora do výše. Kameraman vylezl asi do poloviny stěžně, když si uvědomil, že si dole něco zapomněl.
„Nebesa (to Tchajwanci opravdu říkají), já si dole zapomněl kameru!“
Pluli jsme s plnou hlavní plachtou, malou kosatkou a kameramanem pověšeným v ráhnoví. Kamera putovala nahoru a zbytek natáčení z výše se obešel bez dalších komplikací.
Součástí natáčení bylo také vaření na palubě, které jsme původně plánovali začít až po vyvázání u mola, ale jak už to tak bývá, ladná plavba v přístavu uhranula všechny natolik, že se jim zpět moc nechtělo. Janička moudře navrhla, že klidně uvaří během cesty k molu. Kameraman zaujal výhodné místo nad vchodem do lodě a já pomalu křižoval přístavem.
„Můžeme ještě jednou? Nepodařilo se mi zachytit zvuk krájení té papriky.“
„Ještě budu krájet jednu,“ usmála se Janička. „Počítáme s tím, že budete jíst s námi.“
Bohužel se ale ukázalo, že kameraman a reportérka drží buddhistickou dietu, která jim nedovoluje jíst cibuli, ta se už ale restovala v hrnci. Jejich asistent se nicméně o svou porci nadšeně přihlásil, takže všechna ta zelenina nakonec nebyla rozkrájena jenom pro oko kamery.
„To je ale vůně,“ hlaholila reportérka.
„No to je právě ta cibule,“ chechtali jsme se.
Po pozdním obědě jsme museli ještě absolvovat výlet pro vodu a nákup ovoce, protože cílem filmařů bylo natočit si co nejvíce scén z našeho „prostého života“, jak tomu říkali. Sestavili jsme tedy skládací kola, na jedno přivázali desetilitrový kanystr na vodu a na druhé nákupní košík a vydali se do nedalekého městečka na nákupy. Pak už nás čekala pouze poslední série otázek týkajících se našeho „loďobytí“ a poté co reportéři odjeli, odpadli jsme znaveně do kokpitu.
V pátek jsme si konečně oddechli. Tedy nepočítáme-li to, že jsme na dvě etapy oškrábali celýJannin trup, který už byl opět zarostlý dobře dvoucentimetrovou vrstvou vilejšů a další mořské havěti. Není divu, že nám posledně cesta z Kaohsiungu proti větru trvala tak dlouho!
Odpoledne zavolala Jessica, kterou tolik nadchlo Janiččino efektivní vaření, že na neděli uspořádala kuchařský workshop, kde měla Janička kromě chleba a banánové buchty představit další dva až tři recepty. Původně jsme měli v plánu vydat se do Kaohsiungu v neděli, ale protože vařit se mělo začít ve dvě, řekli jsme si, že pojedeme už v sobotu, abysme mohli plout v klidu. Je známým faktem, že plachetnice většinou nejezdí moc na čas.
Pak jsme se ale seznámili s Kanaďanem Markem, který měl na břehu vytaženou závodní plachetnici Mumm 36. V sobotu se chystal zpět do vody, což také znamenalo, že další z našich tchajwanských kamarádů půjde z vody ven, a jelikož to jako čerstvý majitel lodě nikdy předtím nedělal, rozhodli jsme se zůstat, kdyby náhodou potřeboval naši pomoc. Vyrazíme v sobotu odpoledne, to stačí, říkali jsme si, a aby těch návštěv nebylo málo, pozvali jsme Marka k nám na loď na večeři.
V sobotu ráno přijel jeřáb a Markova loď byla před polednem zpět na vodě. Očividně si, chudák, oddechl. Loď na souši a hlavně ve vzduchu je prostě jev nepřirozený a děsivý.
Horší to bylo s lodí našeho známého. Přípravek, obdélníkovou konstrukci z tlustých trubek, který měl Mark vyrobený pro manipulaci se svou lodí, se po čtyřech neúspěšných pokusech a poškrábaných úponách ukázal pro mnohem menším loď nepoužitelný. Tou dobou bylo již kolem druhé odpoledne. Další dvě hodiny jsme strávili pokusy o hledání těžiště, aby nedošlo k poškození té křehké loďky. Snaha byla držet se značek, které zanechal původní majitel a které určovaly, kam mají být umístěny popruhy, za které jeřáb zvedne loď do vzduchu. Brzy ale vyšlo najevo, že jsou dost mimo. Se zatnutými zuby jsme pásy přesunuli kousek stranou značek a po posledním prodloužení zadního pásu nakonec jeřáb loď zvedl a přenesl asi deset metrů od vody, kde byly připravené podpěry. Celý proces řídil Mark, který měl s jeřábováním nejvíc zkušeností.
Kolem páté byla loď oškrábaná, k její zádi byl přistaven žebřík a jeden z členů posádky na loď vyšplhal, aby podal věci z paluby. Za ním se pustil i majitel lodi, asi padesátiletý profesor optiky Tom. Stál jsem zrovna nějakých deset metrů od něj. Když chtěl překročit na palubu, ztratil rovnováhu. Jako ve zpomaleném filmu jsem pozoroval, jak se řítí k zemi, jednu nohu zaklíněnou v žebříku. Ozvala se rána a několik výkřiků. Tom se chytil za hlavu. Na sekundu dvě jsem zamrzl. Chtěl jsem k němu běžet, ale místo toho jsem stál na místě a koukal. Zpomalený film pokračoval. Nikdo se ani nehnul. Všichni jenom koukali. Pak jsem v koutku oka zahlédl velký stín, který se kolem mě mihl. Mark, se kterým jsem si právě povídal, se rozeběhl k Tomovi a to mě vytrhlo z toho divného stavu bezmoci, nebo nechuti přiblížit se k utrpení, ušpinit se, vnést si do bezproblémového dne komplikace.
Mark se sklonil k Tomovi a já mezitím vyprostil Tomovu nohu ze žebříku. Když jsem se poprvé podíval na Toma, uviděl jsem, že má uražený zub. Mark mu mezitím ohmatal hlavu. Nikde žádná krev, jenom ze rtu mu crčelo. Led. Nemá někdo led? Zakřičel Mark. Tomův kamarád přitáhl bednu s ledem, ale byli v ní jenom velké kusy ledu. Jeden jsme proto vyndali, rozbili o beton a podali ho Tomovi, který byl plně při smyslech, a než jsem se stačil otočit, dokonce stál už na nohou. Všichni se strachovali, že se Tom uhodil do hlavy, ale přinutit ho zajet rovnou k doktorovi se nikomu nepodařilo. Zdálo se, že z toho vyšel docela dobře. Jeden přední zub měl v půlce uštípnutý, ret rozseknutý a bylo vidět, že je trochu v šoku. S ledem v ruce a s igeliťákem plným ledové vody si sedl do stínu, kde se o něj staraly přítomné ženy. Mužská populace se vrátila k Tomově lodi, kterou bylo třeba rychle očistit a oškrabat.
Den skončil kolem šesté, loď oškrábaná, většina barvy sedřená žínkou na nádobí, pod lodí čisto. Tom byl plný elánu, očividně se cítil dobře a stále opakoval, že mu nic není a na naše naléhání, aby už konečně jel k tomu doktorovi, odpovídal, že za chvíli.
S Markem a jeho kamarádem Mikem jsme se smluvili na společnou večeři. Mark, který nebyl v Sing-ta poprvé, navrhl zajít na vyhlášený místní „horký kotlík“, což je kastrůlek silného vývaru, který před vás postaví na stůl na malý plynový vařič a do kterého si dle vlastní chuti přihazujete a vaříte vše od masa, tofu až po zeleninu. Ten kotlík nám opravdu bodnul. Celý den nikdo nic nejedl, nebyl čas, foukal chladný vítr, dvě hodiny jsme se máchali ve vodě. Nic tak člověka neposílí, jak hot-pot.
V neděli jsme si přivstali a toužebně hleděli k nebesům. Totální bezvětří, přesně jak jsme očekávali. Kolem sedmé jsme vyplouvali z přístavu, malinko foukalo ale moc málo na to, abychom se do Kaohsiungu dostali včas. Plácání plachty jsme dlouho nervově nevydrželi, stejně byla úplně na nic. Alespoň trochu rozehřejeme motor, už dlouho se pořádně neprotáh‘.
Jen co jsme trochu poodjeli od břehu, otočili jsme loď směrem na jih, zapojili elektrického autopilota Simrad alias „Šimlíka“ a hodili si nohy nahoru.
„To je nuda, jet na motor,“ prohlásila Janička. „Ale i s tím motorem je tu krásně. Lepší než na břehu.“
Abychom si tu krátkou, čtyřhodinovou plavbu do Kaohsiungu ukrátili, rozhodli jsme se, že si dopřejeme očistu, kterou jsme pro všechen shon předešlého dne také jaksi nestihli. Napustili jsme si trochu vody do závěsné sprchy a po dlouhé době si opět dopřáli luxusní koupel na palubě, rozuměj: bez krčení se za plentou a úprků, kdy jsme se zabaleni pouze v osušce snažili nepřerazit se o některé z lan a rychle přeběhnout ze sprchového koutu na boku lodi zpět do kajuty, abychom se schovali do bezpečí před zraky kolemjdoucích turistů z jedné strany a projíždějících trajektů z druhé.
I přestože jsme nakonec jeli celou dobu na motor, hned se nám vybavily zážitky z našich předešlých plaveb – možná proto, že jsme po dlouhé době pluli opět jen sami dva bez doprovodu návštěvníků…
