Jak může třicetistopý cruiser-racer porazit ve stejné regatě výrazně rychlejší čtyřicítku? Pokud se nezávodí v jednotné třídě, musí pořadatel rozdíly mezi loděmi nějak vyrovnat, aby nakonec rozhodovaly hlavně schopnosti posádky. Potřebuje koeficient neboli handicap, kterým dá šanci kratším, těžším a pomalejším lodím. Jedním ze systémů pro jeho výpočet je ORC – Offshore Racing Congress.
World Sailing (Mezinárodní jachtařská federace) rozlišuje dva základní přístupy. Empirický handicap vychází z dosažených výsledků lodě a posádky, zatímco rating vypočítává výkonnost z fyzických vlastností plachetnice. ORC International a ORC Club patří právě do druhé skupiny a World Sailing je uznává jako ratingový systém.
Jak to vzniklo
Snaha umožnit závodění různě velkých a rychlých jachet je téměř stejně stará jako organizovaný jachting. Zpočátku se lodě rozdělovaly nebo „handicapovaly“ podle několika jednoduchých údajů – především délky, plochy plachet či odhadované tonáže. Koncem 19. století vznikala propracovanější měřicí pravidla, například americké Seawanhaka Rule z roku 1883, z něhož se později vyvinulo Herreshoffovo Universal Rule. V Evropě následovalo International Rule z roku 1907 a vlastní pravidla britského RORC.
Po druhé světové válce se rozšířily také empirické handicapy, které odvozují výkonnost lodě z jejích skutečných závodních výsledků. Pro oceánské závody se však postupně prosadila snaha vytvořit mezinárodní měřicí standard: americké a britské systémy byly na konci 60. let sjednoceny do International Offshore Rule (IOR), které od roku 1969 dominovalo velkým regatám. Jeho nástupci IMS a později ORC už místo několika rozměrů stále více využívali podrobné proměření celé lodě a počítačový model její předpokládané rychlosti.
Od IOR k počítačovému modelu
Kořeny dnešního ORC sahají do roku 1969, kdy vznikl Offshore Rating Council a zároveň se rozvíjelo pravidlo IOR – International Offshore Rule. IOR spojilo americké a britské zkušenosti a na dvě desetiletí zásadně ovlivnilo oceánské závodění. Mělo však slabinu: výkonnost lodě odvozovalo mimo jiné z omezeného počtu přesně definovaných rozměrů trupu.
Konstruktéři rychle zjistili, kde lze pravidlo „přechytračit“. Výsledkem byly lodě s úzkými konci trupu, výrazně sevřenými záděmi a někdy i boulemi či prohlubněmi v místech měření. Cílem nebylo zrychlit loď, ale přesvědčit měřicí pravidlo, že je pomalejší, než ve skutečnosti byla. Vliv IOR byl tak velký, že jeho typické tvary pronikly i do některých sériových cestovních jachet.
Od roku 1985 začala organizace používat International Measurement System – IMS a postupně také mnohem sofistikovanější počítačové modelování výkonu. IOR během 90. let ustoupilo a od roku 2007 se používá moderní ORC International.
ORC počítá, jak rychle má loď plout
Dnešní systém stanovuje, co a jak se na lodi měří. Zaznamenává se geometrie trupu a přívěsků, výtlak, stabilita, takeláž, plachty, vrtule a řada dalších parametrů. Ty vstupují do Velocity Prediction Programu – VPP. Ten kombinuje aerodynamický model oplachtění s hydrodynamickým modelem trupu a počítá očekávanou rychlost lodě při různých rychlostech větru a úhlech plavby vůči větru.
Výsledkem proto není pouze jedno handicapové číslo, ale celá tabulka – v podstatě polára předpokládaných rychlostí. Z ní lze závod vyhodnotit třemi metodami:
Time on Time (ToT)
Čas lodě se po dojetí násobí handicapovým koeficientem, čímž vznikne korigovaný čas. Handicap se tak automaticky mění podle skutečné délky závodu v čase – čím déle závod trvá, tím větší je absolutní časová korekce. Tento způsob používá například systém IRC a v některých variantách také PHRF.
Time on Distance (ToD)
Každá loď dostane pevnou časovou úlevu nebo penalizaci za každou námořní míli tratě, například 20 sekund na míli. Celková korekce tedy závisí pouze na délce závodu, nikoli na tom, jak dlouho se skutečně plulo. Metoda je jednoduchá a přehledná, ale může být méně přesná při velmi slabém nebo naopak velmi silném větru.
Polar Curve Scoring
Tato metoda vychází z polárních diagramů, které určují předpokládanou rychlost konkrétní lodě při různých rychlostech větru a úhlech plavby. Handicap proto zohledňuje nejen typ lodě, ale také skutečné podmínky a charakter tratě. Používá se zejména v systému ORC a je přesnější než jednoduché ToT nebo ToD, zároveň je však výrazně složitější.
Existují přitom dvě hlavní varianty měření. ORC International vyžaduje kompletní a ověřené proměření lodě. ORC Club používá stejný VPP, ale část údajů může dodat majitel, případně je ratingová kancelář převezme z dokumentace nebo nahradí konzervativními výchozími hodnotami. Je proto dostupnější pro běžné klubové závodění.
Jak ORC mění lodě
Každé ratingové pravidlo ovlivňuje konstrukci závodních jachet. Rozdíl je v míře. IOR odměňovalo určité lokální rozměry, takže vznikaly typické „IOR lodě“. ORC se snaží posuzovat skutečný výkon celého návrhu, a proto není tak snadné získat výhodu jednou boulí na trupu.
Přesto existují lodě optimalizované pro ORC. Konstruktéři hledají nejvýhodnější kombinaci délky, výtlaku a stability, tvaru kýlu a kormidla či velikosti a rozdělení oplachtění. Cílem je vždy totéž: získat co nejvíce skutečné rychlosti za co nejmenší „ratingovou cenu“.
Také proto ORC svůj VPP pravidelně aktualizuje podle výzkumu, zkušeností a analýz skutečných závodních výsledků. Ideálem totiž není vytvořit všechny lodě stejné, ale co nejpřesněji určit, jak rychlá každá z nich má být. O tom, kdo nakonec vyhraje, by pak měla rozhodovat především posádka.