Jachtaření samozřejmě není jen pro muže a na moře jezdí čím dál tím víc žen. I přesto je ale trochu rarita potkat plachetnici bez jediného chlapa na palubě, zvlášť, když jsou všechny přítomné ženy blonďaté. 😉
Loď: Gaia
Posádka: kapitánka Lucka, Hanka, Lenka, Petra
Závěrečný týden v sezoně, konec září. Já na lodi, krásné počasí, teplá voda. Koho si přizvat na plavbu? Oslovila jsem několik svých kamarádek a ejhle – 3 z nich pojedou. Mám ale z toho docela strach, navzájem se neznají, moc zkušené v plachtění nejsou… Neztroskotáme? Nesežereme se na palubě?
23.9.2016
Dle domluvy jsme se sešly všechny čtyři v pátek ráno na pražském letišti. Holky si okamžitě padly do noty, zdá se, že o zábavu bude jistě postaráno. Ani jsem ještě netušila, jakou mám pravdu.
Na sraz si každá z holek přitáhla obrovský kufr. “A jéje, blondýny jedou k moři!” řekla jsem. A to se ujalo. Od této chvíle byla plavba pojmenována Blondýny pod plachtami.
Nicméně nutno dodat, že holky v tom byly trochu nevinně. Před plavbou jsem je poučila, ať si každá vezme takové zavazadlo, se kterým bude moct spát v posteli (sic!) 🙂 . Měly jsme totiž takový luxus, že jsme každá měla svou vlastní kajutu na lodi. Při plně obsazené lodi bychom musely takové kufry asi táhnout na laně za lodí.
V pohodě odbavily a čekaly u gatu na letadlo. Přiletělo s mírným zpožděním, ale nic závažného. Navazující spoj v Bělehradě stíháme.
Hanky deník
9.35 hod plánovaný odlet Z Prahy
10.20 hod odlet
10.40 hod jsme zpět na letišti v Praze – technická závada na letadle – kde jsou kufry? Někde? Dostaneme jiný let? Přesouváme se na let Lufthansy s přestupem v Mnichově 13.15 hod, následuje další zpoždění, odlet 13.45 hod. Na poslední chvíli stíháme spoj Lufthansy z Mnichova do Athén.
Je 18.53 hod, když dosedáme v Athénách. 3 minuty po tříhodinovém limitu, takže budeme žádat o náhradu. Lucii nedorazil kufr. Lenka vyreklamovala svůj historický kufr, který dorazil poškozený. Má krásný černý, nový.
Již v Mnichově jsem měla divné tušení. Z letadla jsem viděla, jak nakládají kufry. Viděla jsem kufry holek, ale svůj bágl ne. Ale říkala jsem si – je to Lufthansa, třeba bágly nakládají z druhé strany, ti by to přece nezvrtali. Zvrtali. Na athénském letišti na reklamaci zavazadel se nás sešlo více, co letělo z Prahy a zavazadla nedošla. Chlapík u přepážky se chytal za hlavu, že jsou dnes asi skvrny na slunci, že pořád jen dohledává zavazadla, co si cestují kde chtějí. Nutno dodat, že žádný velký problém nenastal, bágl mi v noci doručili do hotelu a já se s ním aspoň nemusela tahat z letiště.
Hanky deník
Jedeme do hotelu Delfini. A hned jdeme hledat loď.
Gaia nekotví, kde měla. Zjišťujeme, kde stojí, a hledáme molo H.
Našly jsme molo i Gaiu.
Našly jsme gyros, tzatziki, víno. Je 23.45 hod. Takhle pozdě si večeři žádná z nás dlouho neobjednávala.
Jdeme spát, je 1.30 hod.
S hotelem Delfini nemáme úplně dobré zkušenosti, nicméně jeho umístění a cena za čtyřlůžkový pokoj rozhodly, že jsem zamluvila předem nocleh tam. Nečekala jsem žádný zázrak a ten se také nekonal. Maličký pokoj s jednou palandou, dvěma postelemi a maličkou koupelnou. K našemu účelu však stačil. Sice jsme musely být každá na své posteli, pokud jedna z nás chtěla uličkou mezi postelemi projít, nedej bože když si někdo chtěl otevřít kufr, ale po dobrodružství s příletem nám to připadalo normální. Přijely jsme pozdě večer, hned jsme se vydaly do ZEA mariny hledat loď a pak jsme měly v plánu se ještě najíst. V ZEA marině nás už po tom všem ani nepřekvapilo, že tam Gaia nebyla. Zavolala jsem předchozí posádce a ti mi vysvětlili, že stojí jinde, u mola H, že kapitán odmítl se se čtyři metry širokou lodí nacpat do dvoumetrové mezery, kam ho chlapíci z mariny nadirigovali. Tak ho poslali na ono molo H. Chvilku jsme ho hledali, loď jsme našli a domluvili se na zítřejším předání lodě. Pak jsme se vydaly se najíst do vyzkoušené restaurace a zaplaťbůh Řekům, že večeří pozdě večer, protože jsme si objednávaly půl hodiny před půlnocí a nebyl žádný problém. V Česku bychom si v restauraci ani neškrtly.
24.9.2016
Hanky deník
V noci do hotelu dorazil Lucky kufr. Ráno byla luxusní snídaně a následuje plenění athénských obchodů. Rozloučení s hotelem. Lucka, Lenka a naše bagáž odjíždějí taxíkem do maríny. Hanka a Petra vyrážejí pěšky ve směru čumáku taxíku. Po několika metrech konstatují, že tady ještě nebyly a že tudy asi marina nebude, a sázejí na orientaci z minulého dne. Záchytný bod obchoďák „HM“.
No ano, když jsme s Lenkou odjížděly taxíkem, bylo mi divné, kam Hanka s Petrou jdou, říkala jsem si, že se asi chtějí podívat na místní metro nebo trajekty. A taky mi bylo blbý volat z taxíku, kam mají jít. Taxík se otočil a jel správným směrem, takže holky posléze napadlo, že jdou špatně. Ale už jsem viděla, jak se mi půlka posádky ztratí v Aténách hned první den!
A ještě k plenění obchodů. Už si ani přesně nepamatuji, co všechno si holky nakoupily, já tedy objevila skvělé zimní boty, Lenka sukni, Hanka dvoje šaty a Petra dvoje boty, ale myslím, že toho bylo víc. Každopádně to vypadá, že jsme nakoupily něco v každém obchodě, kam jsme vlezly, včetně secondhandu. Tam Hanka odolala nákupu pravého kožichu za 40 eur a určitě poté nejednou litovala.
Hanky deník
Nalodění v 13.00 hod.
Tristní nákup jídla v Carrefouru (nic tam neměli). V celém obchoďáku čtyři kartony vody, tři jogurty a šest vajec. Něco víc odstrašujícího žádná z nás ještě neviděla. To je boj Řeků s nadnárodními korporacemi.
Hledáme jiný obchod. Lenky starý kufr je plný. Vyplouváme 15.30 hod.
Těsně před západem slunce doplouváme do zátoky Pighros na ostrově Aegina.
Noc. Fouká moc. Spluly jsme z kotvy. Je tma. Musíme překotvovat.
Večeře, víno. Dobrou noc.
Z Atén jsme vypluly v půl čtvrté a můj výpočet říkal, že pokud budou vlny, tak v Agia marině moct kotvit nebudeme a budeme to muset protáhnout až do zátoky Pighros na jihu Aeginy a tam budeme asi až za tmy. Opravdu foukalo a byly vlny. Nejdříve jsme jely na genu a moc hezky. Jenže foukat přestávalo a vlny zůstávaly a hlavně ze špatného směru, přímo do zátoky Agia mariny, takže jak to tam znám, nevyspaly bychom se. Rozhodla jsem tedy plout do Pighrosu a doufat, že až tam dorazíme, nebude tam moc plno a nebude ještě úplná tma. Vytáhly jsem obě plachty a k tomu si “přižhavily” motorem a vyplatilo se.
Do Pighrosu jsme zajížděly po západu slunce, ale úplná tma ještě nebyla. Viděla jsem, že tam stojí šest lodí, některé bohužel vyvázané zádí ke břehu, takže svými kotevními řetězy zablokovaly velký kus zátoky. A protože jsme za zádí měly ještě dvě další připlouvající plachetnice, rychle jsem vybrala místo a příďová služba Petra hodila dle mých instrukcí kotvu.
Docela dost foukalo, připravila jsem si tedy kotevní alarm a neustále sledovala, zda se nenapíchneme na čelen té plachetnice za námi. Asi v 10 hodin, už za úplné tmy, foukalo víc a náš řetěz se buď natáhl nebo jsme možná i kousek popotáhly kotvu, a já se rozhodla radši překotvit. Z lodí kolem kolem ještě za světla viděli, že na lodi jsou čtyři blondýny a z nich jedna jim vládne a hned po nahození motoru vyběhli na paluby a nevěděli nic lepšího, než si na nás posvítit silnými reflektory. Moje školení posádky před manévrem, že světla na lodi musí být zhasnutá a svítit se smí pouze červenými čelovkami, mé desetiminutové přivykání tmě, to vše bylo ta tam. Byly jsme úplně slepé…
Ještě že jsem již za světla měla vybrané místo, kam případně kotvu v noci hodím. Mile jsme odpověděla nejbližší lodi na otázku co děláme, ti na nás nesvítili, a pak jsem jinou loď poslala do hajzlíku, ať to zhasnou. Zhasli. Ale jen na chvíli. Kreténi.
Odkotvily jsme, přepluly mezi zádě lodí kus před námi a přesně mezi ně jsme začaly házet kotvu. Ovšem jeden možná kapitán z těch lodí asi nezná zásady kotvení a myslel si, blbec, že když mezi záděmi lodí začnu házet kotvu, tak že tam i zůstanu, a začal protestovat, ať plujeme pryč a svítil na nás zase reflektorem. Akorát jsem na něj přes vítr zakřičela, ať kurnik nesvítí, že nic nevidím, a že vím co dělám. Vítr nás krásně sfoukával dozadu a po vypuštění asi 30 m řetězu jsem usoudila, že to stačí. Kotva se chytla a držela krásně až do rána.
Tak doufám, že se z okolních lodí poučili, jak se kotví. Tedy jak kotví blondýny. Posádka byla naprosto skvělá.
25.9.2016
Hanky deník
Krásné ráno. Káva, snídaně a následuje válení na slunci, koupání, šnorchlování.
16.30 hod připlouváme na Poros. Kotvíme v balíku, třetí v řadě. Výstup na pevninu obnáší přelézání přes přídě dvou lodí. Komentář Petry: „Takhle daleko jsem neměla nohy od sebe, ani nepamatuju“.
Na Porosu máme domluvené stání u Vangelise, tentokrát mi však napsal, že bohužel místo nemá, že nikdo neodplouvá. Přemýšlela jsem, že bychom změnily plán, ale o Poros jsem blondýny ochudit nemohla, jednak je tam nejlepší zmrzlina na světě a jednak blondýny už vykazovaly známky absťáku shoppingu.
Napsala jsem tedy Michalovi do Taverny Oasis a ten slíbil místo. Sice jsme stály třetí v balíku, ale to nevadilo. Se sousedními posádkami jsme se spřátelily, domluvily se na zítřejším odplutí, a vyrazily do města.
Ještě jsme zaskočily za Michalem domluvit stůl na večeři. Ani jsem ho nemusela hledat, hned přiběhl a nadšeně nás vítal. Skvělé představení, ostatně jako vždy.
Hanky deník
Jsme čtyři blondýny na Porosu. Opět tedy následují nákupy, zmrzlina, baklava a večeře.
Málem se nám podařilo provdat Lenku. Jiskra přeskočila.
Lucka pije bobkový list. Už dlouho jsme se tak nepobavily.
No musím to tu trochu rozepsat, protože náš pobyt na Porosu byl velmi bohatý na zážitky. Nejprve jsme vyrazily na zmrzlinu, abychom ji stačily strávit do večeře. Jenže Hanka objevila ve zmrzlinárně i místní pochoutku baklavu, a s úžasnou chutí spořádala obojí. Mám podezření, že obchod plný lidí během Hančiny konzumace byl výsledkem její nezamýšlené reklamy. Pak nastal shoping, odměnily jsme se náramky a dalšími blbostmi.
Když jsme se vracely na loď převléknout si večerní róby na večeři, odchytl si mne jeden místní sličný Řek, co ho tam léta znám, a ptal se mne na Lenku. Jak se jmenuje a jestli není zadaná. Byl z ní úplně paf, tak jsem mu ještě pomohla si ji najít na facebooku. No a než jsem stačila přelézt na loď, už si psali. Chvíli se oťukávali, pak ji pozval na rande a nakonec začaly přicházet esemesky typu: “ Bude se ti to líbit.”, “Co se stane v Řecku, zůstane v Řecku.”, “Žijeme jen jednou…” a podobné.
Začala jsem lovit v paměti, který z mých absolvovaných kapitánských kurzů mne připravil na různé nuance chování posádky. Zjistila jsem, že v tomto ohledu jsem zcela nevzdělaná a raději jsem sáhla po onom zmiňovaném bobkovém listu. Musím uvést na pravou míru, že jsem v puse nežmoulala bobkový list opravdu, ale užila jsem likér od Michaly a Dimitriho z Ephidauru vyrobený z bobkových listů. Mimochodem je výborný. S množícími se smskami a snižující se hladinou bobkového likéru v lahvi jsem začala plánovat Lenčinu svatbu na lodi. Také se nám líbila představa míti Lenku usazenou na Porosu.
Nicméně večer pokročil, minula půlnoc, holky šly spát a já jako poslední. Lenka byla stále na lodi, stále nerozhodnuta, zda této “životní” šance využije. Usnula jsem jak pařez, když mi v noci cinkla na mobil sms: “Kdybych do 2:00 nepřišla, přijď si pro mne. Jsem v růžovém domku vpravo od lodě v patře s okny na vodu.” Vzhůru jsem byla velmi rychle. Tak ona nakonec přece jen šla. Kolik je hodin? Půl třetí. Je tu Lenka? To nevím, přicházet jsem ji neslyšela. Vylezla jsem v pelechu, rozsvítila jsem v salonu a vydala se do příďové kajuty Lenku hledat. Již jsem si představovala, jak s holkama uděláme válečné komando a vyzbrojeny kuchyňskými noži půjdeme Lenku osvobozovat. Zaplaťbůh se z příďovky ozvalo: “Co tu strašíš?” a mně spadl kámen ze srdce. Lenka byla na lodi a mezinárodní konflikt nenastane. Prý se vrátila včas a jen si povídali.Nakonec nutno říci, že onen Řek se následující den u lodi neukázal a ani se nepřišel rozloučit.
A ještě jeden drobný zážitek se na Porosu odehrál – kromě toho, že jsme málem jednu členku posádky zanechaly na Porosu, také jsme málem naopak jednoho člena posádky přibraly. Na večeři jsme se seznámily s partou Čechů, také na plachetnici, a jeden z nich, když zjistil, že jsme čtyři blondýny na lodi, z toho tři rozvedené, chystal se jít si zabalit své věci a nastěhovat se k nám. Ale zdolalo ho řecké víno a jídlo a posléze mu došla i odvaha.
Pokračování příště…