RYA, jedna z nejuznávanějších jachtařských asociací, nabízí celou škálu různých jachtařských kurzů, zkoušek a licencí. Jeden z těchto kurzů, praktický kurz RYA Day Skipper, který vás připraví na denní plavby v pobřežních vodách, se rozhodla absolvovat i skupinka dobrodruhů z Česka a Slovenska. Mezi nimi byla i Lucie Schürerová, která zážitky ze skotského kurzu sepsala a poskytla Kráse jachtingu.
Píše Lucie Schürerová:
PÁTEK – NEDĚLE: Tak jsme na cestě autem. Dlooouhé hodiny… Anglie je placatá placka a my jsme utahaní, ale během soboty se krajina poznenáhlu začíná vlnit. Všude kolem po kopcích barví podzim mozaiky pastvin, na kterých se roztroušeně pasou ovečky. První dojmy – tak jako mají Eskymáci nespočet výrazů pro bílou barvu sněhu, měli by si Skotové pořídit jména pro různé odstíny zelené.
V sobotu nocujeme u kamarádky v Edinburghu, stíháme i prohlídku hradu a centra města, za což jsme následně odměněni číhajícími biřici s pokutou za o 4 minuty delší parkování, než bylo na lístečku, no teda…
V neděli pozdě odpoledne konečně vidíme cíl – marína v Largsu. Před námi se rozprostírá široký záliv, na kterém plachtí houf dětí na optíkách, prohánějí se plachetnice, opodál někdo u sjezdu zdvihá na auto gumák i s rybářkou… všude hemžení a frmol… ti se mají, shodujeme se, moře takhle u nosu.
Jsme tu chvíli před dohodnutým časem, a tak kluci ještě listují učebnicí a trápí hagusy na autě různě obratnými pokusy o uzly.
Bez problémů nacházíme kancelář Scotsailu, před kterou je příhodně rozmístěno několik stolečků patřících k přilehlé hospůdce. Ani se nestačíme pořádně uvelebit a už je tu náš instruktor Danny. Krátké představení a šup nahoru do kanclu, kde se dozvídáme základní informace, například že při kurzu platí prohibice a tak 🙂 Kdo potřebuje, může si tu půjčit jachtařský oblek a holinky. Seznamujeme se s velkým šéfem Stephenem, který nám nabízí možnost doplnit kurz Day Skipper o papír s licencí z jednodenního školení VHF + DSC. Příští rok se totiž chystají změny, kurz bude delší, náročnější a dražší, takže naše parta vděčně přijímá s tím, že co nebudou rozumět, budu překládat já. Ještě je třeba podepsat papír s údaji o příbuzných – asi aby věděli, kdo jim přijde vynadat, pokud se utopíme, sežere nás žralok, nebo pod vlivem přílivových křivek, anglických pokynů a noční navigace skočíme dobrovolně po hlavě do vln. Tím jsou formality hotové a můžeme se nastěhovat na loď. Jmenuje se Jon Boy a je to pěkná Jeanneau Sun Odyssey 42. Na kurzu smí být podle pravidel maximálně pět účastníků kurzu, k tomu instruktor Danny a já coby organizátor, pomocný instruktor a překladatel výpravy. Kurz sice bude probíhat v češtině, ale anglické povely a názvy lodní výbavy musí znát každý.
V ceně kurzu je kromě lodi a školitele i jídlo, takže se nemusíme vůbec o nic starat. Máme vše nakoupeno a celkem vděčně přijímáme místní zvyk jít první večer na seznamovací večeři do restaurace přímo tady v maríně. Trochu si popovídat, seznámit se a pochutnat si přitom na něčem dobrém. Když odcházíme, je už venku tma a mírně pofukuje… to jsem zvědavá, jak to zítra popluje, jaké to Skotsko bude z vody.
Ubytováváme se v lodi a po dlouhé cestě s nadšením využíváme sprch v maríně – to z Řecka neznám a musím říct, že je to velmi příjemné. Jirka je rovnou pasován na navigátora pro zítřek, takže se hovor brzy točí kolem přílivových křivek, přepočtů pro vedlejší přístavy a podobně. Trochu si povídáme a konečně spát.
PONDĚLÍ: Zatímco my v klidu snídáme, Jirka jen tak hodí něco do žaludku a vrhá se na přípravu trasy do Rothesay Bay. Zatímco my si pochutnáváme, vzniká mu docela pěkný passage plan. Pokud tedy můžu použít slovo „pochutnávat“ pro situaci, kdy se hromada statných chlapů cpe kukuřičnýma lupínkama a já jediná jím normálně chleba se salámem.
Všechno připraveno, ještě doplnit vodu, sbalit elektriku a jede se na moře, nebo-li „out“ jak tomu tady říkají. Jirka nás protáhne kolem bóje pro bezpečnou vodu a už míříme směrem na dnešní cíl, Rothesay Bay. Ale nespěcháme, na volné vodě nás čeká opakování základů a nácvik anglických pojmů. Máme neobvykle mírné počasí, jemně pofukuje a klidná hladina odráží zakaboněné nebe. Postupně sílící větřík nám bohatě stačí, trénujeme réčka, halzy a drift a hlavně anglické pokyny – takže celý den lodí zní: „Helm to lee!“ a „Lee-ho!“, případně „Standby for gybe!“ a „Gybe-ho!“ občas proložené varovným výkřikem „Crash tack!“ Než si to všichni důkladně nazkouší a zafixují, míjí čas oběda. Podáváme jakési masové taštičky ohřáté v troubě – na to, že je to anglická strava, tak to docela ujde. A znovu k plachtám – broad reach, beam reach, close reach, close haul, tyhle pokyny pro kurz na vítr musí člověk zvládat bez přemýšlení. Pěkně jsme se vyblbli a někdy kolem čtvrté je akorát tak čas vyzkoušet kotvení před Rothesay Bay, dát si kafčo a zkusit si určování polohy ze tří náměrů. Zbytek večera využíváme ještě ke krátkému výletu do přilehlé úžiny, kde si prohlížíme rybí sádky. Už nefouká, jedeme na motor. Všude je večerní klid, opuštěné břehy se příkře vzpínají vzhůru k temnému nebi. Nejvyšší čas to otočit a zamířit do přístavu v Rothesay Bay.
Tam se musíme ohlásit vysílačkou, aby nám zvedli mostek na kraji přístavu, a dávat pozor na trajekty – pokud tam nějaký je, do přístavu se nesmí vplouvat. Není totiž moc velký, ale máme štěstí a čelo mola je volné, čeká akorát na nás. Hned jak vyvážeme loď, na nic nečekáme a spěcháme k budce nedaleko přístavu – není to totiž obyčejná budka, ale… ne, nebojte se, navzdory použitému obratu nemluvím o kadibudce z filmu, ale o boudě, kde se prý stavovali už kdysi drožkáři a ve které dneska mají prý nejlepší fish and chips široko daleko. Neodoláme a navzdory tomu, že nás v lodi čeká večeře, musíme alespoň trochu ochutnat. Hodujeme na stojáka před budkou a občas se velkoryse rozdělíme s hltavými racky, kterých je tu plno a dovedou se o kořist pěkně porvat. Pak se trousíme po okolí, ti žíznivější hledají nějaký reprezentativní vzorek místního pohostinství, aby načerpali povolený limit 0,8 promile zdejšího rázovitého moku. Jirka jde fotit, Honza zkouší na zábradlí maríny uzly a já se jdu projít kolem přístavu. Jeden po druhém se pak trousíme na výbornou večeři, kterou pro nás zavařila paní kapitánová. Ještě vyměníme pár vtipů, slov a zážitků a hajdy na kutě. Pohodový, příjemný večer.
ÚTERÝ: Ráno máme chvíli na průzkum místní pamětihodnosti ve formě viktoriánských záchodků a pak nakukujeme do informačního centra, kde mají spoustu dobových fotek a filmů z dob, kdy se ještě nejezdilo tolik na dovču do ciziny. Odpočinkuchtiví Britové tedy místo zahraničí přijížděli sem, bavili se na zdejších plážích a letovisko dokonce překřtili na ‚Madeiru severu‘. Mají tu dokonce i palmy – no vážně, palmy ve Skotsku! Tady jsme někde na úrovni Dánska, tož asi jsou to palmy chladumilné 🙂
Ale je čas vyrazit. Velitelem dne je Balú, který svádí statečný souboj s různými měřítky map, aby připravil trasu kolem ostrova Bute k ostrovu Arran. Danny nás pár obraty vymanévruje ze stísněného prostoru maríny a už míříme po svých stopách ze včerejšího večera do úžiny kolem ostrova Bute. Povídáme, rozhlížíme se, pohoda. Klidné motorování úžinou využíváme k tréninku uzlů. Dokonce se nám i celkem daří správně spojit anglické názvy uzlů s českýma.
Jdu si na chvíli sednout na příď a koukám na krajinu kolem. Přijíždíme k ohybu úžiny a ostrůvkům Burnt Islands, kde nás Danny na chvíli vybočí z kurzu, abychom se podívali do ukryté zátočiny za nimi. Jenom sedím a koukám – mám dojem, že jsem tu už někdy musela být, možná to taky znáte. Pak mi to teprve docvakne. Takovouhle krajinu jsem si před časem představovala k jedné knížce, a tak mi prostě připadá známá. Působivý zážitek, až člověka zamrazí – asi je to tím, že tady krajina vůbec vypadá, jakoby ji kdosi napsal do románu podle starobylých legend. Ale nejsme tu na očumování, anobrž na jachtění, a tak nás čeká další výcvik. O kousek dál úžinou je vhodné místo pro trénink lovení bóje na plachty. Svazujeme fendr a vědro a s výkřikem „sbohem, Zuzanko“ (jméno Laskyho tchýně), ho vrháme přes palubu. Pokud se k bóji neblížím z ideálního předobočního kurzu a chci mít jistotu, že se manévr povede, nejdřív ji minu na broad reach (zadobočák), udělám tack (réčko) a tím pádem se vracím na close reach (předoboční vítr). Najedu k bóji tak, abych ji měla po návětrné straně, vypustím hlavní plachtu a stočím loď do větru – zastavím, vylovím háčkem, a je to, Zuzanka je opět na palubě (k velké Laskyho radosti). Nevím jak Zuzanku, ale nás to docela dlouho baví, postupně se všichni vystřídáme.
Pak pokračujeme z úžiny ven. Moře je všude kolem. Obzor nevidíme, protože se mezitím připlížila lezavá mlha a viditelnost se postupně zhoršuje. K Arranu jedeme na zadobočák a dokonce chvíli i na motýla, neboli goosewing, jak tomu tady říkají. Moc nefouká, a tak využíváme klidné plavby ke krátké přednášce o světlicích a záchranném ostrůvku, která následně přerůstá v debatu a šancích na přežití na moři a způsobech, jakýma se to různým trosečníkům podařilo… Některé nejsou, řekněme, moc estetické, ale když jde o život, tak je člověk určitě vděčný za každý střípek informací, který mu z takových debat utkví v paměti.
Vítr postupně slábne a tak nám nezbývá, než na poslední kousek cesty nahodit motor. Blíží se večer a blíží se ostrov Arran. Už se pomalu přestávám divit, když se přede mnou vynoří divoká scenérie, jako z nějakého rytířského románu, která se k tomu jménu přesně hodí. Prostě Skotsko, ne? Pažravé typy bude určitě zajímat, že tu je taky pálenice pravé skotské whisky – tu ale neuvidíme, anobrž se tu jenom navečeříme a čeká nás ještě noční plavba. Než se ale dostaneme do kuchyně, je zapotřebí využít čerstvě procvičených nabližovacích schopností a lapit do lasa těžkou kovovou bóji v zátoce. Smyčka z lana se přiváže na oba přední vazáky tak, aby vedla před přídí, a někdo šikovný ji pak vrhne přes bóji, která se pak ještě zafixuje dalším lanem za horní oko. Tohle ze Středomoří neznáme, a tak se zájmem přihlížíme, jak se to dělá – zítra to prý budeme procvičovat všichni. Začíná mžít a stmívá se. Z lesů na břehů řvou jeleni v říji. Zatímco se chystá večeře, připravujeme s Honzou plán noční plavby. Pojedeme do Millportu, kam musíme dojíždět podle leading lights, ufff… Z hlubokého soustředění nad navigačními problémy mě najednou vytrhne hromové PRÁSK – to se Jirka zřídil po vlhkých schodech přímo k nám pod navigační stolek. Nic proti tomu, když mi chlapi padají k nohám, ale většinou si u toho nelámou hřbety a ruce a nepoulí oči jako žabák, po kterém má Jirka přezdívku. Fakt jsem se lekla, jestli ve zdraví přežil, vypadalo to dost ošklivě – ale zdá se, že palici si uchránil a ostatní se snad během pár dnů zahojí.
Při večeři řešíme témata hlubokého strategického významu, jestli se smí člověk venku vyčurat (nesmí, pokud si nečurá na pravé přední kolo, nebo není těhotná žena, kterou kryje biřic služební pokrývkou hlavy– málem jsem se počurala smíchy, a to bez asistence onoho biřice). Po jídle se všichni pořádně nabalíme jako pumpy, protože venku už nemží, ale prší. Tentokrát kromě vest, které nosíme povinně pořád, fasujeme i lifeline. Než se všichni nachystají, ještě se na chvíli uvelebím na přídi trochu nasát atmosféru nočního Arranu. Je sychravo, ze tmy jen nejasně tuším obrysy hor a siluetu hradu ve špici zátoky a jelen syrovým hlasem neseným nad vodou volá svoje družky…
Odvazujeme se z bóje a míříme ven. Honza se drží svého navigačního plánu a vyvádí nás bezpečně od ostrova na správný kurz. Vyčíhám si příležitost se na chvíli zmocnit kormidla. Noční plavby mám ráda, zvlášť pokud se nejede na motor a člověk slyší jenom vítr a vlny ubíhající temnotou. Bohužel teď máme vítr přímo proti sobě, tzv. protidržkoun stáčivý, jak říká vtipně jeden můj kamarád – ať jedeš, kam jedeš, furt fouká proti tobě, neřád. V noci je všecko jiné, všichni jsou zalezlí v přístavech a tak moře předvádí tu svoji syrovou krásu jenom pro nás. Zhruba po dvou hodinách už vidíme majáky kolem Millportu, které cvičně zkoušíme určit v mapě. A pak i první kanálové bóje. Podle plánu trasy skáčeme od jedné ke druhé, až se nám na kurzu 337° objeví po levoboku dvě červená světla nad sebou. Ta nás navedou na kotviště v Millportu, pokud je dokážeme udržet nad sebou, což není tak úplně snadné. Podle mapy víme, že bezpečný průjezd mezi skalisky je hodně úzký a tak přiznávám, že mě docela mrazí, když se nám ty světla furt potvory rozjíždějí. Leknutím i mraky přestaly pouštět vodu a konečně nám neprší za krk. Nikdo s tímhle nemáme ani trochu zkušeností, ale Danny to kupodivu snáší statečně. Jirka za kormidlem během chvilky vše bravurně zvládá a tak se nakonec bezpečně protáhneme na místo. Znovu cvik s lasováním bóje a jsme doma. Půl druhé ráno, jdeme spát. Venku tiše mží.
STŘEDA: Na to, jak pozdě jsme zapadli do pelechu, se kupodivu probouzím brzy a vrozená zvědavost mě hned žene ven prozkoumat, jak to vlastně venku vypadá. V noci nebylo skoro nic vidět, až na ty tancující červený světla, takže vlastně moc nevím, kde jsme. A baf! Jak vykouknu ven, hned na mě necelé dva metry od lodi poulí oči tuleň. Nevím, kdo z nás se víc leknul, asi já. Tuleň se nenechá vůbec vyvést z rovnováhy, laškovně se na mě podívá a odfuní za svými kamarády na nedaleký ostrůvek, který vyčuhuje z vody kousek před přídí. Paráda! Tuleňů je tu vlastně docela dost. Tady ve Skotsku je vidím poprvé v životě v přírodním prostředí, super zážitek 🙂 Pomalu se ven hrabou i ostatní. Lasky už zdomácněl coby kafevařič a cabin boy, což posádka navzdory různým vtípkům vděčně vítá a popíjí po ránu horký kafe na probuzení.
Po snídani se vrháme na slíbený trénink lasování. Každý si vyzkouší ulovit bóji do smyčky, docela mě baví pozorovat, jaké technologie si kdo vybírá. No, ještěže nejsme na divokém Západě a neživí nás to. Ale jsme šikovní, během chvilky máme všichni úspěšně odloveno, zamáváme tuleňům i Millportu a vyrážíme směr Inverkip. Abychom mohli bezpečně odplout, je za dne pro změnu zapotřebí udržet v jedné rovině věž kostela s koncem mola, což se nám daří už snadněji. Fakt je to tady úzké. Dneska nemáme navigátora dne, protože v podstatě pojedeme pořád rovně podél břehu. Docela pěkně fouká, takže na nic nečekáme a hned krátce po vyplutí nastává další postupový bod tréninku – muž přes palubu. Dneska fendr překřtíme na Karla – a už letí zase přes zábradlí. Danny nejdřív předvede, co se od nás žádá: Jeden neustále ukazuje na MOBíka a nespustí z něj oči. Kormidelník zařve CRASH TACK a postaví loď do dryfu, všichni se pevně drží. Nastartuje motor a vrací se na broad reach kolem MOBíka, zatímco posádka kasá přední plachtu a vysílá Mayday. Při průjezdu kolem Karla mu naházíme záchranné prostředky a uklidníme ho, že nemáme v úmyslu zmizet za kopečky. Už jen na hlavní plachtu uděláme tack (réčko) a vracíme se k němu jak se má, na close reach. Pokud nejsou moc velké vlny, držíme loď mezi ním a větrem, pokud je moře rozbouřené, necháme ho v návětří (aby mu k tomu všemu ještě nepřistála loď na hlavě). Pak už stačí jenom stočit loď proti větru, přitáhnout si Karla háčkem, a je to. Střídáme se, trénujeme, spousta psiny. Až se vyblbneme a Karel se unaví, nabíráme znovu kurz na Inverkip. Danny se s potutelným úsměvem vydává přivázat kýbl – a kdo by to řek, už letí Karel znova do vody. Zdeněk u kormidla, který to nečekal, má hned plné ruce práce. Takhle to v různých časových odstupech proběhne ještě dvakrát, než začnou všichni dávat na kýbl lepší bacha než na tchýni v baráku. Sranda.
Fouká čím dál líp, trochu zrefujeme přední plachtu a jedem! Na hoďku vítr vylezl na nějakých 30 uzlů, ale protože jsme krytí břehem, netvoří se žádné škaredé vlny, které by nás brzdily v rozletu, jak jsem zvyklá z Řecka. Ač nestudent, propašuju se na chvilku ke kormidlu a užívám si, jak to krásně plachtí. Loď se nahne, jakoby ji samotnou bavila rychlost, vítr nás občas počastuje přeprškou od přídě. Okukujeme okolní lodi a míříme do úžiny k Inverkipu, kde se přece jenom dočkáme ještě jednoho MOBíka. K večeru vítr zase začíná trochu slábnout, takže můžeme rozvinout plnou přední plachtu, ale to už jsme dokřižovali skoro na úroveň Inverkipu, cíle dnešní plavby.
Ještě se tam ale nechystáme, Danny totiž prohlásil, že dneska budou k večeři čerstvé makrely, protože prý ví, jak na ně a kam na ně. A taky že jo. Jirka sice varuje, že nosí pravidelně všem rybářům smůlu a že s ním nikdo nic neuloví, ale taky si optimisticky chystá foťák. Překonat jeho ošklivou auru trvá jenom tři nahození. Pak už Danny tahá rybky po dvou i po třech a Balú, Honza a dokonce i nerybožravý Lasky mají za chvilku taky nalovenou svoji porci. Makrely jsou asi 15 čísel dlouhé a nádherně vybarvené. Možná je to trochu pokrytectví, ale připadá mi, že něco, co se jí, by nemělo být tak krásné. Ovšem představa voňavé večeře podobné myšlenky rychle zahání, ty krasavice rozhodně nezhynou marně 🙂 Jirka se nám pasoval na lodního vraha a každou rybku zručně klepne po hlavě. Nakonec se nám začíná tak dařit, že Lazy dokonce uloví obludu o rok starší, než ostatní letošní makrelky a i mně, totálnímu nerybáři, se daří pár rybek vytáhnout. To už máme nachytáno na večeři a ještě zbude i na zákusek. Celkem jsme se za hoďku nebo dvě dostali na pěkných třicet kousků. Než se všecko sklidí a umyje loď, ještě trošku zakřižujem podívat se na barevné domky na protějším břehu a pak už spokojeně míříme do maríny v Inverkipu.
Vyvazujeme loď u mola. Zatímco ostatní připojují elektriku a okukují okolní lodě, učím se od zkušeného rybáře Honzy čistit ryby. V životě jsem to sice nedělala, ale připadá mi tak nějak správné, že když už jsem to zvíře chytila za tlamu a hodlám ho jíst, tak bych se měla naučit postarat i o to mezi tím. Připravené a omyté rybky zanecháváme v lavorku a svorně míříme do sprch, kam se po dlouhém fujavém dni už všichni děsně těšíme. Trvá mi minimálně půl hodiny, než pod tou nejvřelejší vodou, co vůbec jsem schopná ze sprchy dostat, nakonec roztaju, a tak mám trochu špatné svědomí, že budu u těch rybích hodů nejspíš poslední. Ovšem zbytečná starost, ostatní si nahřívají staré kosti ještě dýl než já, a tak nakonec debužíruju první, protože Danny ty krasavice už mezitím stihnul upéct. Je to dobrota! Čerstvá makrela chutná úplně jinak než nějaká odleželá mrcha z mrazáku v obchodě. Postupně se trousí i ostatní a taky nadšeně mlaskají a olizují mastné prsty. Po tak dobré večeři a jednom povoleném pivě se mi už ani nechce na plánovaný průzkum okolí – je tu jeden domeček jako druhý, trochu to působí jako nějaká kulisa pro film. Vypadá to, že ostatní jsou na tom stejně, takže se konečně dočkám večera s kytarou. Jirka i přes pochroumanou ruku zvládá moc pěkně hrát, po troše piva přidává i všelijaké rozverné písničky a i Balú se ochotně přidává k těm, které se donesly až do slovenských krajů. Já se asi vyblbnu nejvíc, protože znám všechny a baví mě to, dokonce ani nikdo s řevem neutíká, když mi to občas trošku ujede. Velmi příjemný večer. Dobrou!
ČTVRTEK: Dneska ráno nás čeká zkouška obratnosti – budeme trénovat pontony. Zajíždění bokem, odplouvání přes přední i zadní spring, stání u mola na motor s vyvázaným jen zadním lanem, nacouvávání do čerpačky, otáčení pomocí šroubu a kopání zádi a tak dál a tak dál… Všecko se opakuje tak dlouho, až to všichni více méně v pohodě dají. Pravda, jeden nejmenovaný lodník zatím ještě nevstřebal, že s lodí se musí něžně, takže trošičku pochroumal žebříček u čerpačky, k nepříliš velké radosti přihlížejícího Skota (DON´T DAMAGE MY LADDER !!!), ale jinak marína přežila naše operace bez úhony. Konečně je vrchní velení spokojeno a my odplouváme pod Zdeňkovým navigačním velením z maríny, kolem krásného starobylého majáku, směrem na Loch Goil. Cestou opakujeme kdejaké bóje a plavební znaky (večer bude test z teorie) a jen tak povídáme. Netrvá dlouho a jsme u místa, kde se odděluje Loch Long a Loch Goil. Při pravém břehu prohlížíme hangár pro ponorky a přilehlé stavby – v okolních žulových kopcích je jich prý poschovávaných hodně. Kolem je vyhrazená zóna, kterou bedlivě střeží policejní člun. Právě se odtamtud snaží vyhnat jakéhosi vlezlého rybáře. Břehy pomalinku ubíhají, loch se ohýbá a kroutí jako slunící se had. Rozvaluju se na svém oblíbeném místě před stěžněm a prohlížím si okolní huňaté lesy. Zdá se, že kromě tu a tam rozesetých domečků u břehu není široko daleko žádná civilizace. Za další zákrutou se jazyk řeky výrazně zužuje. Snaživě se držíme trasy mezi bójemi, protože hned o pár metrů dál vidíme vrak motoráku, který na tohle nějak pozapomněl. Začíná být zřejmé, že se pomalinku blížíme ke konci lochu. Na břehu míjíme stavbičku jako z hobitína – opravdový stromový dům. Normálně dřevěný dům na kůlech opřený o strom, který jím prorůstá, pod tím verandička… krása. Zajímalo by mě, jak to asi vypadá uvnitř a jací jsou lidi, kteří takhle bydlí. A najednou – Eman přes palubu! Nojo, už zase. 🙂
Kormidelník se rozhoduje ho tentokrát zachránit na plachty, jako když jsme nacvičovali lov bójky. Zkoušíme to tak všichni, až pak nějaká dobrá duše připomene Dannymu jeho slib, že ukáže, jak se to dá udělat single-handed, neboli když je člověk na palubě sám s tonoucím se Emanem. A fakt to docela dobře jde. Kormidelník se ovšem tentokrát dost naběhá a musí být šikovný. Všecko, co předtím dělala posádka, teď dělá sám, zatímco řídí autopilot – něco stihne po crash tacku při plavbě na broad reach a zbatek po tacku při přibližování na close reach. V reálu by asi záleželo na podmínkách a na šikovnosti kormidelníka, zřejmě by bylo nejtěžší jednak Emana neztratit z očí a jednak ho pak dostat na palubu. Samozřejmě nám to nedá a musíme si to vyzkoušet všichni, přestože do požadavků na Day Skippera tohle nepatří. Ale vyblbnem se pěkně. Bohužel mezitím už skoro úplně ustal vítr a tak nakonec nezbývá, než nakopnout motor a ke konci lochu domotorovat. Na špičce vodního jazyka je několik – skoro by se chtělo říct ‚vyplazených‘ – úhledných domečků a před nimi se pohupuje pár návštěvnických bójí, z nichž jednu se nám daří už celkem bravurně odlovit lasem. Motor ztichl, loď se uvelebila za bójí…vážně je tu dokonale nehybné ticho. Je to tu teď večer takové tajemné, člověk se skoro bojí udělat hluk – ale banda hladových námořníků je banda hladových námořníků, prázdné žaludky kručí, a tak se nadšeně vrháme do přípravy večeře. K těstovinám s kuřátkem zbylo jako předkrm několik makrel, jsou snad ještě lepší, než včera. O něco méně nadšeně se kluci vrhají na test z teorie. Začíná odvážně Jirka, který to vystřihne naprosto bez chyby a ani ostatním se nedaří o moc hůř. Řadu uzavírá Balú, kterému se podařilo nám úžasně zpestřit večer svým neopakovatelným hereckým projevem. Už jeho rázovitý anglický přednes zadání by člověka dostal do kolen, a když pak nad každou otázkou začne po slovensky mudrovat a přemílat možné odpovědi, už se to nedá vydržet a válíme se všichni smíchy – ostatní obrazně, já doslova. I kapitána dostal natolik, že místo překladu z angličtiny se mu pokouší překládat zadání ze slovenštiny do češtiny, což je, mírně řečeno, poněkud kontraproduktivní. Ovšem zásadní je, že všichni (i Balú) v pohodě prošli, dokonce i Lasky, který přijel na kurz Competent crew, minul skipperskou teorii jen o půl bodu. Pohoda. Ještě chvíli se povídá a zalézáme brzy do brlohu, protože zítra se vstává v šest, abychom to stihli včas zpátky do Largsu.
PÁTEK: Loď se nějak divně hýbe, aha vlastně, ono se vyráží dřív – ospale vykouknu ven a tam Skotsko. Ještě zdaleka nevykouklo sluníčko, ale už se rozjasňuje, ze sametových lesů stoupá pára a cáry mlhy bezcílně bloudí mezi hřbety kopců. Nejvíc by se mi líbilo pomaloučku rozjet loď na plachty, jako bychom do té scenérie patřili – ale bohužel je totální bezvětří a tak nezbývá, než motorovat. Svítání se pomalu mění v den, ale mlha zůstává. Proplétáme se zpátky zákrutami lochu až k soutoku s Loch Long, kde cvičně párkrát zatroubíme do mlhavého pošmourna. Je to náš poslední den na vodě a tak ještě na chvíli drze ukradnu kormidlo autopilotovi a vedu loď zpátky do Largsu. Než tam domotorujeme, je polovina dopoledne a mlha se rozpustí. Ve chvíli, kdy vjíždíme do přístavu, dokonce začíná i foukat – no není to k vzteku? Hladce vklouzneme na místo, odkud jsme před pěti dny vypluli a už to jde ráz na ráz.
Uklidit loď, vystěhovat věci do aut, připravit se na výsadek do přírody. Kurz VHF nám totiž posunuli až na neděli, takže máme v pánu večer kempovat u Loch Lomond a v sobotu si vyběhnout na Cobbler. Máme tak akorát trochu času na zcivilizování se ve sprše a oběd v nedalekém obchoďáku Morrison´s, a je tu vrcholný bod celé výpravy – předání zasloužených skipperských licencí. Šéf Scotsailu Stephen i náš instruktor Danny nás čekají v podkroví nad kanceláří. Pár slov, podání ruky a už má každý svůj papír v kapse. Ještě vítězné společné foto, vyplnit feedback (všecko excellent ) a závěrečné pivko s Dannym dole u stolků, kde jsme kurz zahajovali. Velké poděkování, všichni máme pocit, že první výprava do Largsu dopadla výborně, kluci mají papíry a ještě jsme si skvěle zajachtili a vyblbli se. V neděli se sem ještě vrátíme na kurz, ale teď je čas zmizet do přírody. Za chvíli už sedíme v autech a drandíme směr Luss.
O chlapech se tvrdí, že mají logické a organizační myšlení – ovšem poté, co jsem s partou pěti exemplářů tohoto druhu absolvovala tříhodinové kroužení mezi těmi několika domky v Lussu a poslouchala, jak řeší, kde se bude spát a co se vlastně bude dělat, těmto fámám přestávám věřit 🙂 Nakonec prohlašuji, že já jdu do stanu na břeh a ostatní ať si dělají, co chtějí. Honza, Jirka a Zdeněk mají vzápětí taky jasno, což stvrzujeme jedním pivečkem. Lasky a Balú se nakonec rozhodují ubytovat u rázovitého dědka, který jim promptně nabízí manželské apartmá se sloupkovou postelí a bílým krajkovým baldachýnem – když jsem viděla ty fotky, myslela jsem, že se uřehtám. Za chvíli je ubytovaná i tábornická část výpravy, částečně v autě a částečně ve stanu. Kluci se svorně rozhodují dohnat týdenní prohibici na kurzu několika Guinessy v místní špeluňce – vlastně podle vyprávění v několika nepravidelně za sebou jdoucích špeluňkách – a já jdu zalézt do stanu, který máme na výběžku u jezera v lesíku tak, aby bylo vidět na vodu. Netrvá to dlouho a propadám kouzlům Morfeovým – neboli chrápu jako dřevař.
SOBOTA: Budím se hodně brzy ráno, ostatní ještě hluboce spí – ani se není co divit, podle toho, jak v noci na molu békali a hvízdáním na pivní flašku napodobovali houkání plachetnice v mlze 🙂
Rozednívá se. Zjišťuju, že spím v hájku, kam chodí lidé vzpomínat na blízké, kteří je už opustili – váží jim lístečky a květiny na stromy na kraji vody. Připadá mi to jako sympatický způsob vzpomínání a tak taky pouštím po vodě barevný list za kamaráda, kterého jsem kdysi znala… zůstal v horách… Všechno je tak nehybné a tiché, mlha, rozednívání, stromy natahující se nad vodu, až má člověk pocit, že pokud na chvíli taky znehybní, splyne s okolní přírodou v jakémsi stavu mimo čas a prostor. Na chvíli to zkouším, ale nefunguje to. Přichází jasný den a s ním tlupa asi čtyř autobusů rozeřvaných Japonských turistů. Tak přestanu myslet na blbosti a jdu strhnout stan nad Zdeňkem, abychom se stihli sbalit na sraz s našimi dvěma hrdličkami v novomanželském apartmá. 🙂 Už jak se blíží, je z jejich rozverného kroku vidět, že bylo veselo. Ještě prozkoumat místní gift shop, pořídit něco domů a už uháníme směrem na Arrochar, odkud se chystám vyběhnout na Cobbler – vypadá to, že nakonec sama, vzhledem k tomu, že se projevila typická chlapská lenivost a kluci prohlásili, že nikam nahoru nelezou, že jim stačí výlet lodičkou po jezeře. Já jsem už dávno zvyklá se toulat sama, celkem běžně se takhle od spolučundrovníků odděluji za tím, co mě zajímá, takže mi to nevadí. Odpoledne se tu zase sejdem. Nicméně než jsme dojeli pod kopec, udělal se tak krásný prosluněný den (první za celou dobu), že se nakonec Jirka s Honzou pochlapili a že jdou taky. Zbytek party se nakonec rozhoduje vrátit do Largsu a po obědě podniknout průzkum proslulého rotačního lodního výtahu Falkirk Wheel, který propojuje průplavy Forth and Clyde Canal a Union Canal a překonává výškový rozdíl 24 m a tvoří tak vodní spojení mezi městy Edinburgh a Glasgow.
Cobbler se moc vyprávět nedá, to se musí vidět. Fotky mluví samy za sebe, k tomu není co dodat. Má 880 metrů nad mořem, nahoru se jde asi tři hoďky a dolů dvě, když se teda člověk konečně přesvědčí, aby přestal čučet do té scenérie pod sebou a pohnul kostrou. Utahaní ale spokojení se vracíme k autu u jezera. Kluci dokonce ani nenadávají, že jsem je tam vytáhla, to je co říct. Jirka se nakonec ukázal jako horošplh, který nám během chvilky utekl a Honza je naopak pyšný, že tam vylezl, protože sám by se k výstupu na vrch asi nepřesvědčil (prý se to nepovedlo ani jeho ženě, tak nevím, jestli dostanu pochvalu nebo vynadáno 😉 ).
Cestou honem něco sníst a vracíme se zpátky za ostatníma do Largsu, kde máme přislíbené královské lože ve formě podlahy v kanceláři. Jsme utahaní, po sprše a večeři už klukům nějak nezbývá energie na plánované veselení s kytarou a navíc nás čeká vstávání v šest, aby se stihnul kurz VHF. Tož dobrou…
NEDĚLE: Ráno v šest se rozsvítí světla – máme hodinu na sbalení svých saků paků a naostření mozků pro kurz VHF. Vede ho šéf Scotsailu Stephen Kerr, kterého statečně stíhám svým simultánním tlumočením, přestože mi k tomu vůbec nedává prostor. Všecko je prakticky pojaté, mají krásně připravené prezentace a výborně udělané technické zázemí. Nejen vzájemně propojené vysílačky ve dvou místnostech, ale i minikamerka namířená na displej jedné z nich, aby byl na velkém na dataprojektoru vidět postup ovládání hlasového i digitálního volání. Výklad teorie, videoukázky, praktický nácvik u vysílaček – všechno velmi dobře připraveno a propracováno. Dva rodilí mluvčí, které nám přisoudili, jsou z nás trochu divocí, ale berou to s humorem. Po pauze na oběd naostro zkouška dvou situací z praxe plus test a je to. Všichni hotovo, jde se slavit! Máme domluveno před odjezdem ještě poslední nocování na jedné z lodí, takže nikam nechvátáme, je to vlastně jediné klidné odpoledne za celou dobu. Z moře přijel i náš instruktor Danny, takže večer je parta ještě na chvíli kompletní, a druhý den už jenom říkáme ahoj a rozjíždíme se na různé strany – bohatší o spoustu zážitků a v každé kapse o jeden britský papír 🙂
mapu plavby najdete ZDE.
Výpravu na kurz Day nebo Coastal Skipper budeme pro další party opakovat každého půl roku, zjevně se čeští jachtaři přílivových vod nezaleknou.
Pokud vás praktický kurz Day Skipper ve Skotsku zaujal, kontaktujte Lucii Schürerovou na e-mail info@sachmetsail.cz.
[…] do skotského Largsu (pozn.red.: První výpravu do Skotska na kurz RYA si můžete přečíst ZDE.) byla fakt asi pro blázny – kdo jiný než praštění čeští jachtaři by vyrazil na […]