Dnes může pobřežní stát podle mezinárodního práva vyhlásit teritoriální moře až do vzdálenosti 12 námořních mil od základní linie. V 17. a 18. století však podobně přesné pravidlo neexistovalo. Hranice státní moci na moři se tehdy odvozovala mimo jiné od překvapivě jednoduchého měřítka – od dostřelu pobřežního děla.
Jedna z prvních známých formulací této myšlenky pochází z roku 1610. Nizozemští vyjednavači při jednáních s Anglií o rybolovu argumentovali, že panovník nemůže uplatňovat svou moc nad mořem dál, než kam může ze svého pobřeží dostřelit dělem.
Spor souvisel s anglickými snahami omezit zahraniční rybolov ve vodách, které si Anglie nárokovala. Nizozemsko naopak prosazovalo svobodnější přístup k moři. Myšlenku svobody moří v té době rozvíjel také nizozemský právník Hugo Grotius.
Hranice určená dělem
Do ucelenější právní podoby princip převedl nizozemský právník Cornelius van Bynkershoek. Roku 1703 formuloval zásadu, podle níž sahá moc státu nad mořem tak daleko, kam mohou dosáhnout zbraně umístěné na souši.
Odmítal tím starší představu, že by hranici měla určovat například viditelnost z pobřeží. Ta závisela na počasí, výšce pozorovatele nebo použité optice. Dostřel pobřežních děl poskytoval konkrétnější kritérium.
Podobný princip už tehdy fungoval i v praxi. Francouzská admiralita nejméně od konce 17. století považovala vody v dosahu pobřežních baterií za chráněný prostor. Cizí válečné lodě zde například neměly bojovat nebo zajímat nepřátelská plavidla. Obdobnou praxi používalo také Nizozemsko.
Od dostřelu ke třem mílím
V 18. století se začala prosazovat představa pevně stanoveného pásu pobřežních vod. Postupně se rozšířila hranice tří námořních mil, tedy přibližně 5,6 kilometru.
Často se uvádí, že tři míle odpovídaly tehdejšímu dostřelu pobřežního děla. Historický vývoj byl ale složitější a přesná vazba mezi skutečným dostřelem konkrétních zbraní a třímílovou hranicí není jednoznačná. Šlo spíše o postupné sjednocování různých státních praktik.
V 19. století se navíc dělostřelectvo rychle zdokonalovalo. Pokud měla být šířka pobřežních vod stále odvozena od dosahu zbraní, musela by se spolu s jejich dostřelem zvětšovat.
Ruský právník Friedrich Martens proto na konci 19. století navrhoval teritoriální pás široký deset mil, který měl lépe odpovídat dostřelu tehdejších moderních pobřežních děl.
Spor o Costa Rica Packet
Otázka se objevovala také v konkrétních právních sporech. Známým případem byla britská velrybářská loď Costa Rica Packet. Její kapitán John Carpenter roku 1888 v Moluckém moři naložil na svou loď část nákladu z opuštěného plavidla. Nizozemské úřady ho později zatkly s tvrzením, že k události došlo ve vodách pod jejich jurisdikcí.
Británie požadovala odškodnění a spor nakonec dospěl k mezinárodní arbitráži, jejímž rozhodcem se stal právě Friedrich Martens. Ten dospěl k závěru, že k převzetí nákladu došlo mimo nizozemské teritoriální vody, a Nizozemsko proto nemělo pravomoc kapitána Carpentera za tento čin stíhat. Arbitráž přiznala britské straně odškodnění.
Od tří mil ke dvanácti
Ve 20. století se vazba mezi dostřelem zbraní a šířkou teritoriálních vod postupně stávala neudržitelnou. Moderní dělostřelectvo neustále zvyšovalo dostřel svých zbraní a jednotlivé státy zároveň uplatňovaly rozdílné šířky pobřežních pásem.
Otázka nebyla plně vyřešena ani na první konferenci OSN o mořském právu v roce 1958. K širší shodě vedla až jednání, která vyústila v Úmluvu OSN o mořském právu z roku 1982.
UNCLOS dnes umožňuje pobřežnímu státu stanovit teritoriální moře do maximální vzdálenosti 12 námořních mil, tedy přibližně 22,2 kilometru, od základní linie. Vedle něj existují i další pásma, například výlučná ekonomická zóna sahající až 200 námořních mil. (un.org)
Pravidlo dostřelu děla tak postupně zmizelo z mezinárodního práva. Po několik století ale představovalo jeden z důležitých principů, podle nichž se určovalo, kam až může pobřežní stát na moři uplatňovat svou moc.
Pro nás jachtaře znamenají teritoriální vody především to, že se v nich nacházíme pod svrchovaností pobřežního státu a musíme respektovat jeho zákony a předpisy. Stát zde může kontrolovat plavbu, celní a imigrační pravidla, ochranu přírody, rybolov nebo bezpečnost provozu. Zahraniční plavidla mají obecně právo takzvaného neškodného průjezdu, tedy proplout teritoriálním mořem bez vstupu do přístavu, pokud plují souvisle, bez zdržení a neohrožují bezpečnost či pořádek pobřežního státu. Jakmile ale jachta zakotví, vpluje do přístavu nebo jinak přeruší průjezd, podléhá místním pravidlům v podstatně širším rozsahu.
Více o námořním právu pro jachtaře se dozvíte v knize Právo pod plachtami
Hlavní zdroj: Christian Pogies, „The Cannon. A Tool for Delimiting Maritime Space“, Legal History Insights, 14. června 2021.