Osobně se považuji za typ defenzivního kapitána. A je to tak dobře! 🙂 Vždycky se snažím počítat s tou horší možností a být na ni připraven. Už se mi to mockrát vyplatilo. Problematičnost defenzivního přístupu je v tom, že se v 95% případů jeví jako zbytečný, protože se nic nestalo. Přístup „buď připraven na nejhorší a doufej v nejlepší“ není zdaleka tak cool jako přístup „to dáme“, „to je v pohodě“, „ty jsi nějakej vystrašenej“.
Ale historie nás učí, že velké průsery nikdy nepřicházejí osamoceně, ale jsou výsledkem průserů malých, zřetězených do dlouhého řetězu, na jehož konci je průser gigantický. Koneckonců, podívejte se na seriál Vyšetřování leteckých nehod, tam je to pěkně ukázané. I když jachting není letectví, moře je moře a může se stát, (a děje se), ledacos.
Jak jsem psal, snažím se držet principu „mysli na všechno a čekej to horší“ a moc na něj nehřešit. Ale teď v Chorvatsku jsem se jednou prohřešil u nevinně vypadající situace a moře mi takovým přátelským štulcem připomnělo, že takhle raději ne. A přitom to byla taková blbost.
Stáli jsme v zátoce na ostrově Vir před městečkem Vir a vyráželi na večeři. Bylo pozdní odpoledne, duben, moře studené, vítr severovýchodní 10-15 uzlů v poryvech. Na moři vlnky. Stáli jsme asi 200 metrů od břehu.
Když jsme spouštěli člun, všimli jsme si, že asi 100 metrů za zádí (vítr nás stočil podél břehu) natahují rybáři síť. Hodili do vody dvě bóje a mezi nimi kolmo na břeh natáhli síť, asi 100 metrů dlouhou. Vzhledem k tomu, že molo, kam jsme chtěli s člunkem jet, leželo dál na pobřeží, museli jsme člunkem buď přes tu síť, nebo ji velkým obloukem objet. Chvíli jsme se dohadovali, jak je ta síť mezi bójemi asi hluboko a jestli je bezpečné ji přejet. Nakonec jsem si řekl, že ji objedeme, protože i když jsme ji neviděli mezi bójemi plavat, nechtěl jsem riskovat, že do ní najedeme. A tak jsme ji objeli. Když jsme projížděli člunkem kolem jedné z bójí, ještě jsem se pečlivě podíval, jestli neuvidím síť nataženou mezi nimi. Ale nic jsem neviděl, vypadalo to, že klesla hluboko. Dále jsme pak v pořádku dorazili k molu, na nákup a do konoby.
Vraceli jsem se za soumraku. Kotevní světlo jsem nechal svítit, takže mi tma nedělala starosti. V přicházející noci jsem jasně viděl siluetu naši lodi a obě rybářské bóje, mezi nimiž byla (neviditelná) natažena síť. Objedu to? Foukal frišný vítr, asi 10 uzlů, sem tam v poryvech víc, byla docela zima a do člunku cákala voda. A tak jsem si řekl: Síť je hluboko, neviděl jsem ji před tím, přece by to tady nenatáhli tak, aby se do toho zamotala i dingina s motorem s krátkou nohou. A vydal jsem se mezi bóje. Hm. Chyba.
S motorem na středních otáčkách jsem najel přímo do sítě, skryté asi 30 cm pod hladinou. Skipřenka si ji stačila na poslední chvíli všimnout a zakřičet, ale bylo pozdě. Motor chcípl a viseli jsme v síti.
Takže si to shrňme: Skoro tma, studený vítr 10-12 uzlů v poryvech více, moře studené, loď asi 100 – 150 m od nás proti větru. Visíme v síti za motor. Z naprosté pohody se situace během vteřiny zdramatizovala. Co teď?
Světlo nemáme. I když vozím vždycky čelovku na dinginu, tentokrát nemám. Vesla máme. Ale nemůžeme motor hodit jen tak do vody. Nůž na vyříznutí sítě? Nemám. Zůstal na lodi. Navíc můj jachtařský nůž je trvale na Gaie v Řecku, protože je problematické vozit ho letadlem. Mobil máme. Můžeme si aspoň svítit nebo zavolat. Ale kam? Volat určitě zatím nechci. Plavat na loď? Někdo se musí svlíknout (musel bych já, protože i když je Skipřenka lepší plavec, nemohl bych ji samotnou do tmy pustit). Ale voda byla studená a bylo nutné doplavat proti větru a vlnám na loď, vzít nůž a plavat zpátky. Nic moc představa – hlavně v té zimě. Doplavat a pak odkotvit a přijet celou lodí? To se jevilo jako nejlepší cesta, jak pověšit do té sítě další loď. Vysílačka? Nemáme.
Jako první varianta se nejlépe jevilo to plavání a pak při dalších komplikacích volat mobilem, ale že by se mi do té temné vody chtělo…
Prostě zničehonic jsme jen kvůli mé blbosti čelili situaci, se kterou jsme nepočítali a nebyli na ni nijak připraveni.
No – nebudu vás napínat – první co jsem ve zbytcích denního světla udělal, že jsem nacpal motor do dinginy a ručně ho vymotal. Šlo to blbě, ale šlo to. Síť naštěstí neměla tak silná silonová lanka a bylo možné je s trouchou úsili přetrhat. Hlavní průběžné lanko se nestihlo namotat pořádně – asi jak Skipřenka zařvala, stačil jsem stáhnout podvědomě plyn – a to hlavní lanko se namotalo málo. Zaplať pánbůh, protože to by nešlo přetrhnout nebo překousat ani náhodou.
Takže jsme se nakonec vymotali a dopádlovali i s raněným motorem v dingině, zpátky na loď.
A poučení? Vždycky raději počítejte s tím horším a nikdy nepřesvědčujte sami sebe, že je to ok. Mějte u sebe jachtařský nůž a pokud je byť jen teoretická možnost, že budete venku i za tmy, mějte s sebou baterku nebo čelovku.
Ony ty příhody s dinginou vypadají banální, ale může se to kdykoliv vyhrotit. Vzpomínám případ z Řecka, kdy snad loni nebo předloni vyjela si paní z lodě na kotvě v přístavu někde na Kykládách ráno nakoupit a našli ji za tři dny u Kréty. (pokusíme se tenhle příběh zmapovat).
Takže dobrý vítr a dávejte na sebe pozor!