V sobotu večer Pavel za kormidlem zahlásil: „země na obzoru“. Byl to nejvýchodnější ostrov Azorů, Santa Maria. Za pár dalších hodin, hned s první čárkou signálu GSM a po pěti dnech a nocích bez něj, se posádka, jako 6 mužů a 2 ženy rozutekla do kajut a bunků za zprávami z domova. Skončilo krásných circa 160 hodin digitálního detoxu. Plného šumivých vln, fičícího větru, plácajících plachet, jasných hvězd na nočním nebi, obrazných mraků, přátelských delfínů, smějících se racků, chutných tuňáků, inspirativní vnitrolodní filozofie a nejbližší pevniny 3,5 km směrem dolů. Ale informace, jako vyšší vrstva dat, jsou holt nová ropa a člověk po nich může i bažit.
Do nedělního rána (28.3.) jsme v relativní pohodě na naší noční hlídce s Pavlem i ve společnosti Járy Cimrmana z mobilu urazili zbývajících 60NM k Sao Miguel. Abychom nepřipluli do Ponta Delgady neslušně brzo, obepluli jsme ještě, jako krátký výlet, Islet of Vila Franca do Campo, což je vulkanický ostrůvek hned vedle ostrova Sao Miguel s přírodním koupalištěm ve zříceném kráteru. Romantika, jak filmové kulisy. Vzhledem k teplotě oceánu a množství divných medůzek ve vodě, jsme rozumně usoudili, že koupání, pokud bude, tak bude jinde a jindy.
Do mariny v Ponta Delgada jsme se vysílačkou zahlásili někdy před nedělním polednem a vyvěsili jsme předpisově portugalskou vlajku a žlutou vlajku na proclení.
Na celním molu v Sao Miguel nás čekali hodní azorští policisté v respirátorech a pomohli nám vyvázat se ve vlnách a v proudu, což bylo i přes naše zkušenosti a tonáži lodi trochu drama a nakonec to odneslo jen jedno starší, blbé a vrzavé konopné vyvazovací lano.
Chvíli jsme museli počkat, než se dostaví samotná šéfka přístavu a rozhodne, co s námi. Šéfka zkušeně zkoukla loď a posádku a rozhodla: „Přejeďte do té druhé mariny, budete to tam mít pohodlnější a máme tam pro vás velké molo, kde budete sami. My tam na vás počkáme a řekneme vám, co dál.“ Každému na Azorech je totiž jasné, že jsme museli věnovat spoustu svého času na to, abychom se tam na plachetnici dostali. Celou dobu našeho pobytu nám také všichni, které jsme potkali v obchodech, restauracích, ale i úředníci a popeláři dávali najevo, že jsme na Azorech srdečně vítáni. Nicméně pod 2 týdny na moři, i když bez příznaků COVID, musíme podstoupit PCR test a bez negativního výsledku nesmíme ani na molo, abychom snad omylem nezanesli nákazu do tohoto vulkanického ráje uprostřed Atlantiku.
Odplutí na zadní spring od celního mola ve vlnách znamená nebezpečí vyskočení fendru, který je klíčový mezi zádí a molem. Nechtěně jsme tedy zanechali na celním mole malou značku naší červené barvy z trupu. Ale vyvázání v „té druhé klidnější marině“ bylo RYA učebnicové. Kormidelník na určeném místě zastaví a ne, že posádka skáče na molo za jízdy a snaží se lany loď zbrzdit!
Naše přidělené místo na mole bylo kousíček od vojenské lodi s velkým dělem, takže jsme se cítili dnem i nocí v bezpečí, pod ochranou EU. Soukromý lockdown na lodi jsme nicméně začali hleděním na 30m vzdálenou zahradní restauraci, plnou bavících se lidí. Personál bohužel nereagoval na naše telefonické prosby a nechtěl nám doručit na loď ani jídlo ani pivo. Z lodi jsme se nesměli ani hnout a místní slušní, avšak nekompromisní hlídači mariny nás neustále kontrolovali a v případě vyskakování na molo i vraceli na palubu. A tak jsme strávili skoro celý zbytek nedělního dne, okusováním zbytků v kuchyni. Naštěstí se mezi obvyklými zvědavci na mole objevil hodný pán s pejskem, který se po krátkém přátelském rozhovoru nabídl, že nám skočí do obchodu pro nákup, když mu dáme peníze a půjčíme roušku, kterou zapomněl doma. Dopadlo to výborně a za půl hodiny jsme už děkovali „čelo-zem“ a přebírali „na tajňačku“ igelitky s nákupem.
Servis od mariny byl ale také skvělý. Poslali jsme jim emailem nákupní seznam a navečer jsme, kromě objednaného nákupu, dostali i čokoládový dort se svíčkami, protože jsme cíleně prozradili, že slavíme Martinovy narozeniny.
Narozeninová párty se hodně povedla. Těsně před půlnocí jsme našeho italského kamaráda Andreu překvapili tím, že na každý populární italský song existuje i česká cover verze. Snažil se hrát z lodního reproduktoru cokoli populárního, co určitě není v češtině, ale nás nedostal. S pomocí YouTube jsme mu dokázali, že naše národy mají mnoho společného a navíc my všichni ty italské písničky známe v češtině nazpaměť. On nás na oplátku překvapil příhodami z dobrovolnického kempu ve Zbirohu, kde strávil v mládí s tehdejší přítelkyní prázdniny a vyprávěním romantické situace za ranní mlhy na Karlově mostě na fakultativním výletě do Prahy. Ačkoli od té doby uplynulo skoro určitě 20 let, Andrea stále nedokáže pochopit, proč v Čechách používáme těstoviny jako přílohu, když toho naše národy mají jinak tolik společného.
V pondělí dopoledne se za námi dostavil místní zdravotnický personál v malířských skafandrech a provedl na nás PCR testy. Už ten samý den večer jsme dostali všichni v posádce emailem negativní certifikáty. To vše zadarmo, jako pozornost Portugalské / Azorské vlády. Navíc jsme si jako bonus mohli v kanceláři mariny vyzvednout vytištěnou verzi PCR na cestu domů.
V úterý ráno jsme se v místní půjčovně aut rozdělili do 3 týmů a zbytek dne jsme strávili na výletě, společně i odděleně. Navštívili jsme mj. jedinou Evropskou čajovou plantáž a dostali jsme zdarma horký šálek hádejte čeho a byl tam obchod s tím samým. Odmáčeli jsme z našich těl sůl a týden starý lodní rez, v termálních jezírcích snad nejméně hodinu, vyjeli jsme na vrcholky hor a fotili množství krásných jezer v bývalých kráterech sopek. Odpoledne jsme si dali oběd v restauraci, kde servírují Cozido, tradiční Azorské jídlo. Je to maso s kořenovou zeleninou, dušené v sopečných sopouších. No v dírách v zemi, kde je horko a pára a přiklopí se to prknem. Trochu jsem záviděl Andreovi, který si dal v restauraci tagliata a smažil si je na rozpáleném lávovém kameni na stole, ale místní vyhlášený ananas jako dezert a sklenička portského nám srovnala chuť i náladu.
Ve středu jsme se rozdělili na tým výlety a na tým prohlídka města. Ponta Delgada je městečko půvabné, bohužel kvůli lock-downu byla muzea i pevnost zavřené. Pouze v kostelích probíhala příprava na Velikonoce. Osobně jsem vyzkoušel piscina oceanica (koupaliště ohrazené bójkami v oceánu 🙂 a musím říci, že i na otužilce je to na Azorech kolem Velikonoc spíše šup tam, rychle kolem bójek a šup ven.
Ve čtvrtek (1.4.) ráno jsme vstávali už v 6:00 a vyrazili s azorskými PCR certifikáty na letiště na letadlo domů, do Prahy (do lékárny 🙂 přes Lisabon. Andrea s námi, ale z Lisabonu zpět na Lanzarote.
Co dodat? Zbyla nostalgie a soft-shackle náramek od Tomáše na ruce, jako suvenýr do všedních dnů. V situaci před Velikonocemi 2021 byla tato plavba náramně občerstvující zážitek, vitamín D ze sluníčka, další zkušenosti z oceánu. Skvělá posádka a noví přátelé. Děkuji za to všem z naší posádky, kapitánovi Alešovi, organizátorům z GoWest Sailing a těším se na léto do Grónska.
