V minulém díle jste četli: Jiří s Jurou vypluli již podruhé zkusit přeplout Atlantik. Jenže už během prvních pár dnů je potkalo vše, co může jachtaře na moři potkat. Únavné bezvětří, mrtvé vlny, ale i bouřky s obrovských vichrem a vysokými vlnami. Oba jsou již po 300 mílích unaveni a vyčerpáni.
5. den
Spal jsem až do devíti hodin a po probuzení jsem uvařil bujabézu „ranní“. Vystřídal jsem Juru, který opět zašíval roztrhané plachty. Ušil jsem pytlík na sušení chleba z prostírání, které nám věnovala Patricie při odjezdu. Měla z toho dárku opravdu velkou radost. Na prostírání byly krásné kotvičky v modrém, což ji, na rozdíl od nás barbarů, opravdu dojímalo. Teď se prostírání konečně k něčemu užitečnému hodilo. Doufali jsme, že takto upravený americký chleba bude alespoň k jídlu. Sušení ale byl problém, neboť jsme byli každou chvíli atakováni sprškou vody. Takže jsem neustále rozprostíral a zase schovával chleba do pytlíku. Stejně to chuťově moc nepomohlo.
Vlny byly stále velké, svítilo sluníčko, ale vítr se zcela utišil. Nad námi se pomalu štosovali „bubáci“ a tak jsme každou chvíli čekali bouřku. Už jsme si zvykli a dobré počasí nás znervózňovalo. Opakoval jsem si heslo z aeroklubu: „Foukej, foukej větříčku, aspoň sedm metříčků“. Tuto říkanku jsme používali na vztek kolegům, co skákali na kulatých padácích. Protože mohli skákat pouze do šesti metrů síly větru. Teď jsem si tam místo slova „aspoň“ říkal „jenom“.
Jura mi vyprávěl, jak v noci viděl hejno létajících ryb, které skákaly mezi plachtami. Bohužel jsme neměli smeták abychom je mohli zamést z paluby a udělat si tak levnou snídani. Takhle nám to totiž popisoval kapitán Kramář, který přeplul Atlantik s manželkou a toto byl pro ně běžný úkon, jak získat potravu. Ještě že se Jura nespoléhal na tyto informace a nakoupil konzervy.
V řízení lodi nám pomáhal elektronický automatický kormidelník. Nepříjemné ale bylo, že se u něj muselo sedět, protože se pípáním dožadoval pomoci. Dobře fungoval při klidné hladině, což tady nepřicházelo v úvahu. Přesto to ale byla vítaná pomoc. Už jsme pochopili, že prodat v bazaru mechanického (větrného) kormidelníka, který funguje i v bouři, byla asi hloupost. Všimli jsme si totiž v Charlestonu, že i lodě dražší kategorie měly toto primitivní mechanické zařízení. Pan Konkolski se o něm též zmiňoval ve svých námořních knihách. Měl neustále problémy s jeho seřízením, takže nakonec všechno odřel sám. Byli jsme na tom stejně jako on před dvaceti lety. S tím rozdílem, že on byl sám a měl jenom sextant k určování polohy. Na chybách se člověk učí a příště snad budeme moudřejší. Přemýšlel jsem, jaké to asi je plout sám, když jsem cítil na sobě naše vyčerpání. Postupně mě přepadaly chmury, co asi dělají doma a v práci, kde už jsem měl být. Bohužel kolem neplavala žádná telefonní budka, abych mohl zavolat panu řediteli.
Pořád jsme nejeli nadoraz a při obědě jsme dokonce filozofovali na téma ženy na palubě. Já jsem měl názor, že by bylo strašné kdyby tady byly a nechtěly…….! Jura, jelikož je starší, říkal, že druhý týden už by to byla otrava. Škoda, že se debaty nemohl účastnit Ladin, který by určitě řekl: „ Kluci nestrašte“! Toto erotické třeštění mělo na svědomí jídlo v podobě bramborové kaše s párkem a vajíčkem. Byli jsme přejedeni. Bohužel jsem měl za úkol umýt nádobí, což byl v těchto podmínkách artistický výkon. Nádobí se mylo na zádi a člověk musel dávat pozor, aby něco neutopil. Neměli jsme tuto činnost ani jeden v lásce.
Konečně jsme vyjeli z pobřežních map a zbývalo „jen“ přejet tu obrovskou louži. Vyznačovali jsme do mapy už zvládnutou vzdálenost podle GPS a ty čáry byly zoufale krátké. Byl jsem zklamán Golfským proudem, nepoznal jsem, že jsme v něm pluli. Moře bylo stále stejné. Krátce jsem se prospal a erotické třeštění mě neopustilo.
A tak jsem třeštil a moře s námi houpalo sem a tam. Nastoupil jsem službu a začalo rodeo. Nejdřív jsme jeli velmi rychle, ale potom jsme byli nuceni stáhnout všechny plachty a nasadit pouze bouřkovou. Podmínky byly takové, při kterých jsme u Floridy volali My Day, s tím rozdílem, že jsme to teď jeli v pohodě.
Napadlo mě, že by na lodi měli jet dva kapitáni. Jeden by měl kratší levou nohu a druhý pravou. Bylo by to velmi výhodné při kormidlování, protože loď je třeba dva dny nakloněna na jednu stranu a zdravý člověk má problémy najít pohodlnou polohu.
6.den
Od půlnoci zuřila bouře. Kolem lodi lítaly blesky, ale zatím se do nás žádný netrefil. Byl jsem na tom o málo fyzicky lépe než Jura a tak jsem se postavil za kormidlo. Bylo to šílené, obrovské vlny šest metrů a více si s námi dělaly co chtěly. Přesto jsem držel kurz. Ráno jsem byl vyřízený a službu nastoupil Jura. Byli jsme směšně malí a ubozí oproti té obrovské rozzuřené vodní mase. Byl jsem tak unavený, že jsem tvrdě usnul. Jura mezitím statečně odolával živlům. Zažívali jsme obrovské náklony. Na bouřkovou plachtu jsme chvílemi jeli i osm a půl uzle, což bylo neuvěřitelné.
Přesvědčil jsem Juru, že je čas hodit vodní kotvu a on souhlasil. Podařilo se nám to a loď se natočila přídí proti vlnám. Mohli jsme si oddechnout. V lodi všechno sténalo a praskalo. Z poliček se valila voda a na palubě zuřil vítr. Byli jsme jako drak a vodní kotva udržovala příď lodi proti vlnám. Byl to zázrak a v životě bych netušil, že jednou budu balit a používat padák na moři. Touto profesí jsem se v armádě živil deset let, ale na souši. Na lano od vodní kotvy byl vyvíjen obrovský tah, a tak jsem je neustále chodil kontrolovat, zda neprasklo. Šli jsme oba spát s nadějí, že to dobře dopadne. Abych měl lano na očích, spal jsem přivázaný na palubě.
Po probuzení v odpoledních hodinách jsme byli překvapeni, že svítilo sluníčko a moře se tvářilo jakoby nic. Nasadili jsme plachty a loď se zvesela rozjela. Uvařili jsme si bujabézu „zklidňující“. Na Jurovi byla vidět velká únava a nedostatek spánku. Já jsem si připadal, že jsem v pohodě a doufal jsem, že mi to vydrží. Později, když jsme si s Jurou vykládali, jak jeden viděl druhého, připadal jsem mu vysílený já. Jak je všechno relativní. Ani jsem si nebral tabletky proti mořské nemoci. Zkoušel jsem chytat ryby, ale zase nic. Pohoda z jízdy netrvala dlouho a nastalo bezvětří. Jura tvrdě usnul a připadal mi nějaký podrážděný. Také jsem na sobě cítil, že mi jde na nervy. Na udici jsem nastražil kolínka jako návnadu a doufal v úspěch. Marně, ani tato snaha o chycení ryby nebyla úspěšná. Chvíli se mi zdálo že přifukuje, a tak jsem nasadil plachtu a zkoušel jet. Po chvíli marného snažení jsem ji zase sbalil. Kouřil jsem jednu za druhou a oddával se chmurám, že se do Gibraltaru nikdy nedostaneme. Chtělo to něco proti trudnomyslnosti. Opít jsem se ale nemohl, protože jsme nevěděli co bude za hodinu. Než jsem ale stačil úplně propadnout depresi, zvedl se vítr a my opět pluli slušnou rychlostí. Byli jsme zvědavi, co nás potká příští noc.
7.den
Noc proběhla v klidu a jeli jsme jako po másle. Ráno se rozpoutala bouřka s průtrží mračen a opět jsme za svitu blesků bojovali o holý život. Na spánek jsme neměli ani pomyšlení a Jurovi se jednu chvíli zdálo, že viděl žraloka. Já jsem neviděl nic, ale vsadil bych se, že jakmile bychom ztroskotali, hned by se objevili. Byl jsem naštvaný, protože Jura začal v těchto podmínkách experimentovat s plachtami. Zdálo se mi to velmi nevhodné v bouři pět set třináct mil od pobřeží. Naštěstí toho včas nechal po jednom větrném poryvu, kdy se zdálo, že nám ulítne stěžeň. Od čtyř hodin jsem nespal a zbyla na mě služba v kuchyni. Usmažil jsem topinky s vajíčkem a uvařil bujabézu s jíškou. Podařilo se mi rozsypat mouku po celé kuchyňce. Když jsem Jurovi, který bojoval u kormidla podával svůj výtvor, podařilo se mi opařit mu nohu. Uklidnil jsem ho, že to má za ty experimenty s plachtami.
Utrhl se radarový odražeč na stěžni a každou chvíli hrozilo, že nám spadne na hlavu, což bychom asi nepřežili. Je to kosočtverec veliký jako dvě krabice od bot a je upevněn ve výšce osmi metrů. Visel pouze na zbytku tenkého provázku. Jura si vzal horolezecký úvazek, vyšplhal na stěžeň a odražeč sundal. Já jsem mezitím obsluhoval kormidlo a zároveň jej jistil. Byl to od Jury velký výkon v té bouři, ale nebyla jiná možnost. Podpalubí je v hrozném stavu, všude jsou rozházené věci a mořská voda, která prosakuje poličkami.
8.den
Stále zuřila bouře a už to bylo dost otravné. Navrhl jsem Jurovi ať hodíme vodní kotvu, protože jsme byli oba dva vyčerpaní, ale nesetkal jsem se s pochopením. Byl jsem velmi zoufalý a tento moment se mi vryl do paměti. Měl jsem na Juru vztek, že jsme takhle riskovali a zbytečně plýtvali silami vzhledem k naší rychlosti plavby. Střídali jsme se u kormidla po hodině a nakonec po deseti minutách. Tlak neustále klesal a do lodi zatékalo čím dál víc. V duchu jsem si zpíval písničku od Terezy Pergnerové „Andělíčku můj strážníčku opatruj mou dušičku“. Chyběl mi její krásný design a hlas. Ve dvě hodiny bouře náhle utichla a nastalo bezvětří. Dokonce vysvitlo sluníčko a tak jsme měli čas na regeneraci. Všechno jsme vyvětrali a snažili se nachytat co nejvíce hřejivých paprsků slunce. Jura si s lítostí prohlížel svoje opařené nohy a já se pokoušel chytat ryby. Na palubě zavládla pohoda a nic nenasvědčovalo tomu, že jsme před pár hodinami prožívali peklo. Konečně jsme se mohli vyspat.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…
A dalej? ? co bolo dalej??
V pondělí 4.8. vyjde další díl :-). Zdraví redakce Krásy jachtingu a děkuje za přízeň.