V minulém díle jste četli: Jiří s Jurou jsou na moři již 8 dní a stále zažívají nějaké problémy, ať už s lodí nebo s počasím…
9.den
Převzal jsem službu a dopadlo to tak, jak jsem předpokládal. Jura je úplně grogy a já jsem na tom nebyl o nic lépe. Foukal příznivý vítr a my jsme spali! Byl jsem velmi naštvaný na špatné rozhodnutí kapitána. Oba dva jsme se velmi těžko vyrovnávali se spánkovým dluhem. Namlouval jsem si, že to snáším lépe než Jura. Zanítila se mi stará jizva na hlavě a hned jsem si začal představovat co mě všechno čeká. Obával jsem se infekce a tak jsem si hlavu polil slivovicí. Bohužel jsem ji nemohl užít vnitřně, neboť nebylo jisté, jaké překvapení nás čeká s počasím. V tuto chvíli nám do cíle cesty zbývalo „pouhých“ tři tisíce sto padesát tři námořních mil. Zatím jsme zvládli jednu čtvrtinu. Počítal jsem, že při tomto tempu dorazíme domů někdy v červenci. Bylo to zoufalé, ale nebyla jiná možnost, než plout dál. Foukal zadní vítr a tak jsme jeli na „motýla“. Bylo to nádherně rychlé, i když dost náročné na kormidlování. Večer se citelně ochladilo, takže jsme si navlékli svetry. Opět nastalo bezvětří a mohli jsme jít spát.
10. den
Službu jsem převzal ve tři hodiny ráno a za hodinu začalo foukat. Nechal jsem Juru spát, protože byl velmi unavený, ale vydržel jsem to pouze hodinu. Vzbudil jsem ho a nasadili jsme plachty. Když jsme dokončili operaci a nastalo bezvětří, právě nás míjela velká nákladní loď. Plachty jsme stáhli, protože nepříjemně pleskaly o stěžeň. Vtom jsme si všimli, že nákladní loď začíná dělat podivné manévry. Chvíli to vypadalo, že se k nám vrací, ale potom zmizela za obzorem. Jura tvrdil, že stažení plachet není žádný signál, ale kdo ví….
Stáli jsme v bezvětří a tak jsem si hrál s čerpadlem, abychom pořád nemuseli vylévat vodu kbelíkem. Neměl jsem úspěch a než jsem po sobě stačil uklidit rozložené nářadí, objevila se zase bouře. Viditelnost se snížila na pár metrů a vedle nás se znenadání velmi blízko objevila obrovská nákladní loď. Byla jako přízrak. Vlny spolu s větrem si s námi pohazovaly jako s korkovou zátkou a já jsem záviděl posádce lodi teplo a pohodu jejich kajut. Představoval jsem si, jak nás sledují, pijí grog a myslí si něco o bláznech.
Snažili jsme se to peklo přežít, ale po vysilujícím boji jsme se oba shodli, že hodíme vodní kotvu. Když jsme ji použili před čtyřmi dny, tak Jura nebyl spokojen s délkou lana, protože podle návodu musí být kotva až za druhou vlnou. Hrozilo by totiž zanoření lodi, což se nám nehodilo. Takže jsem navázal všechna lana co zbyla na lodi. Bylo toho asi dvě stě padesát metrů . Zadní palubní luknu jsem použil jako velkou cívku a na toto vše namotal. Bylo to obrovské kolo, plné uzlů. V těch vlnách a náklonech to byl boj a já se v duchu modlil, aby vydržela všechna mnou vytvořená spojení. S Jurou jsme se pohádali o to, jak hodit správně vodní kotvu. Vysvětloval jsem mu princip otevírání padáku, ale oběma ruply nervy. Byl jsem uražen, že nechce poslouchat moje argumenty, což mi přímo řekl a já měl chuť jít domů. Bohužel, nebylo kam. Nakonec jsem kotvu hodil po mém způsobu a vše dopadlo výborně. Povolili jsme si jeden kalíšek slivovice na usmířenou a jeden druhému se omluvili. Nabyl jsem dojmu, že začala ponorková nemoc.
Loď se zmítala na vlnách držena vodní kotvou a my jsme opět chválili tento zázrak, bez kterého si naši plavbu neumím představit. Kdybychom tenkrát nebyli zachráněni, tak ji nemáme, ale zase bychom byli ve třech. To ale byly jenom spekulace „kdyby“. Večer jsme zjistili že jsou vybité baterie, takže to znamenalo, že v noci budeme bez pozičních světel a radarového odražeče přežívat na vodní kotvě. Doufali jsme, že do nás nikdo nevrazí.
Klepali jsme se zimou ve vlhkých spacích pytlích a spali jsme s jedním okem otevřeným. Celou noc jsem kvůli nachlazení ledvin musel běhat na palubu a při té příležitosti jsem neustále kontroloval vodní kotvu. Okolo vládly šílené podmínky. Zalila nás obrovská vlna a potrhala nám plátěnou střechu u kormidla a způsobila spousty jiných drobných poškození. Opravil jsem to nejnutnější a najednou jsem zůstal zírat. Objevil se měsíc a nádherně svítil. Do toho skučel vítr a kolem lodi se valily obrovské vlny. Usoudil jsem, že je čas na cigaretu a hrdinské činy.
11.den
Ráno se situace nezměnila a tak jsme stáli na vodní kotvě dál. Foukal silný vítr ze severu a my jsme si po šestnácti hodinách hladovění dopřáli americkou polévku na český způsob. Opravil jsem zkrat na automatickém kormidelníkovi a vyrobil provizorní vypínač. Za to jsem byl pochválen od kapitána. Seznam nutných oprav lodi se rozrůstal úměrně s počtem ujetých mil od amerických břehů.
Počasí se trochu zklidnilo a tak jsme vytáhli vodní kotvu pomocí složitého manévru, kdy Jura jel s lodí a motorem obloukem k vodní kotvě a já zatím navíjel lano na palubu. Bylo to náročné na fyzičku, neboť lana byla nasáklá vodou a řádně těžká. Při tomto manévru hrozilo, že najedeme šroubem do lana a dojde k jeho namotání. Byly to nervy, ale podařilo se nám to zvládnout bez problémů. Střídali jsme se u kormidla po dvou hodinách a loď chvílemi jela rychlostí šest uzlů. V rozbouřeném moři byla služba u kormidla velmi náročná a ty dvě hodiny se mi zdály neskutečně dlouhé. Znovu jsme museli vyčistit ucpané hadice od motoru. Vypadalo to, že v nádrži je nečistota v podobě husté kaše, ale s tím jsme zatím nemohli nic dělat, jenom trpělivě čistit filtr a hadice. Při tom všem stále nádherně svítil měsíc.
12. den
Všechno bylo zase jinak. Kuchyňka byla plná vody a my jsme nezjistili příčinu. Byli jsme nuceni nasadit bouřkovou plachtu a přitom se nám roztrhla hlavní plachta. Oba dva jsme měli hrozný hlad, ale nebyl čas vařit. Jura bojoval u kormidla a já jsem kýbloval vodu z kuchyňky. Stačil jsem mu uvařit čaj a vyčerpáním jsem usnul. Měl jsem čas na spaní padesát minut, které uběhly jako voda. Loď byla ve velkém náklonu a podpalubí se díky rozlité naftě stalo velkým kluzištěm. Sice svítilo sluníčko, ale vítr a vlny si s námi pohrávaly jako nic. Poznali jsme další tvář Atlantiku. Hrdinským činem tohoto dne bylo, že jsem při vyprazdňování znečistil jak sebe, tak palubu, ale v těch šílených podmínkách to jinak nešlo.
Do lodi teklo čím dál víc a potřebovali jsme si odpočinout. Opět jsme tedy hodili vodní kotvu, tentokrát podle Jury, neboť jsem se nechtěl hádat. Kolem plula spousta trámů a tak jsme každou chvíli čekali nějakého trosečníka. Alespoň by nám pomohl v přežití. Konečně jsme mohli vařit a zašít plachtu. Jura se ujal šití a já mezitím vyléval vodu. Snažil jsem se najít díru kudy nám neustále zatékalo, ale bez úspěchu. Velkým vlnám jsme začali říkat „konkoláky“ podle pana Konkolského, který jezdil sólo přes Atlantik a kolem světa. Došlo mi, jaký to musel být výkon plout sám. To co popisoval v knihách jsme teď prožívali my, ale byli jsme na to dva. Na zdroji našeho navigačního přístroje se objevila trhlina. Situace v noci byla katastrofální a tak jsem ze strachu, že přístroj bude smeten do moře, jej odpojil a dal do kapitánského stolku, kde bylo relativně sucho.
13. den
Ráno jsme zjistili, že americký, vodotěsný, drahý přístroj nefunguje, protože se dovršil proces jeho navlhčení. Měl jsem výčitky svědomí, že za to mohu já, ale Jura mi nic nevyčítal. Měli jsme sice ještě jeden náhradní přístroj, ale ten by bez zdroje dlouho nevydržel, protože tužkové baterie, které jej nahrazovaly v těchto podmínkách rychle odcházely. I když v televizi reklamy říkaly něco jiného. Bez schopného navigačního přístroje jsme neměli šanci doplout do cíle, ale tuto skutečnost jsme si zatím nechtěli připustit. To neustálé zmítání se na vlnách mě inspirovalo k uvaření čaje a přitom mě napadlo, že když doplujeme po Vánocích, tak nám odpadnou starosti jaké dárky koupit pod stromeček a rodina také ušetří. Oba jsme umyli a utřeli nádobí.
Zplesnivěl nám veškerý chleba a tak jsme jedli sušenky s džemem, který se zdál, že do plísně nemá daleko. V noci nás vítr zahnal zpět k americkým břehům o vzdálenost, kterou jsme tak těžce vybojovali v předešlém dni. Pořád jsme se utěšovali tím, že pokud nesedíme v záchranném člunu, tak vlastně o nic nejde. Objevil jsem utrženou anténu na zdroji od navigačního přístroje, který jsem se pokoušel vysušit větrákem. Byl to velmi tenký drátek a chtěl jsem jej připájet pomocí rozžhaveného šroubováku. Jura mě ale od této myšlenky odradil. Zkusit jsem to mohl až už nebude zbývat jiná možnost.
Jura konečně zašil plachtu a tak jsme čekali až se uklidní moře. Z motorového prostoru jsem vylil dvacet kýblů vody a konečně našel zdroj neustálého zatékání. Byl to povolený kohout od umyvadla.Tak tudy nám po celou dobu tekla voda do lodi! Nebylo to zrovna to pravé na psychiku.
Byl jsem úplně vyčerpaný a tak jsem okamžitě usnul. Po probuzení jsem uvařil ostrou bujabézu a před hlavním spaním jsme si dopřáli pivo. Bouře už zuřila dva dny a dvě noci a to věčné houpání nás vysilovalo. Demontovali jsme vysílačku z hlavní kajuty, kam neustále teklo poškozenou palubou a dali ji k nám do ložnice, kde bylo relativně nejméně vlhko z celé lodi. Doufali jsme, že ráno bude lépe.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…