V minulém díle jste četli: Jiří s Jurou měli teoreticky doplout na Azorské ostrovy již za 4 dny. Začala jim docházet voda a cigarety a ponorková nemoc na lodi stále sílila. Ustálily se několikadenní cykly, chvíli bezvětří a hladina jako zrcadlo, kdy mohli opravovat loď a trochu odpočívat, a hned na to bouře se slným větrem a vlnami. Násobily se problémy s hlavní plachtou, která se roztrhla pokaždé, když ji Jura vytáhl, takže zašívání bylo na denním pořádku.
32.den
Vstali jsme v sedm hodin. Vítr už zase foukal příhodným směrem a tak jsme se rozjeli. Uvařil jsem čaj a ohřál bujabézu ze včerejška. Na Azory zbývalo dvě stě devadesát osm námořních mil. Počasí nám přálo a cesta zvesela ubíhala. Moje nechuť ke všemu na lodi byla stále stejná. Rychlost lodi se pohybovala okolo šesti uzlů. Po Jurovi jsem umyl nádobí a pečlivě si to poznamenal do deníčku, abych to mohl v hádce použít. Už jsem nebyl normální.
Odpoledne se mi nálada zlepšila. Vypil jsem jedno z posledních piv a snědli jsme očka. Jenom ty cigarety kdyby tak byly! Vlny házely s lodí sem a tam, ale vítr byl stabilní. Do toho vesele svítilo slunce. Střídali jsme se u kormidla po dvou hodinách a ty byly nekonečné. Znovu jsem intenzivně myslel na domov. Jura provedl celkové vyúčtování nákladů. Toto dobrodružství mě zatím stálo třicet šest tisíc Kč. Pěkně drahý výlet, na kterém jsem se jenom dřel.
Na obzoru se náhle objevil periskop ponorky. Byli jsme zvědavi a tak jsme k němu zamířili. Hádali jsme, jestli to budou Rusové nebo Američani. Já bych radši Rusy. S těmi bychom se domluvili a snad by dali zakouřit nějakou machorku.
Byla to bójka od plovoucí rybářské sítě. Jura dostal nápad, že se potopí a vytáhne nějakou tu rybku. Naštěstí svůj nápad nerealizoval, neboť hrozilo, že se zamotá do sítě a už nevyplave. Jelikož jsem ho zrovna měl rád, tak jsem s ním souhlasil. Kolem lodi plavala hejna delfínů. Už nás to nevzrušovalo.
V noci začal vát silný vítr. Museli jsme vyměnit kosatku za bouřkovou plachtu. Začali jsme bojovat s živly a jedinou útěchou nám bylo, že jsme ten den ujeli devadesát námořních mil. Minuly nás dvě lodi, ale bez kontaktu.
33.den
Propadl jsem naprosté beznaději. Na Azory zbývalo sto devadesát tři námořních mil a podle počasí to vypadalo tak na týden plavby. Zuřila bouře a Jura vyrobil bujabézu bez chuti a zápachu. Aspoň něco teplého do žaludku. Atlantik nám opravdu nehodlal nic darovat.
Jura měl vždy v extrémních podmínkách extrémní stolici. Byl to od něho vysoce artistický výkon a vůbec jsem mu to nezáviděl. Měl na sobě spousty oblečení a vždy hrozilo, že si to špatně načasuje. Zatím to stíhal.
V poledne jsme se pustili do ostré výměny názorů. Já jsem chtěl nasadit kosatku a zrefovanou hlavní plachtu. Jura zase říkal, že musíme šetřit plachty a pomocí jakýchsi diagramů mi dokazoval neúčinnost mého pokusu. Řekl jsem mu, že mě to vůbec nezajímá, tak jako jeho nezajímala funkce otvírání padáku před třiadvaceti dny. Pěkně jsem ho vytočil, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Plachty jsem si udělal podle sebe a zjistili jsme že jsem měl pravdu. Jeli jsme rychlostí sedm uzlů a loď krásně stoupala. Jura se mi omluvil tím, že když je ospalý, tak nemá náladu na experimenty. Mě zase zajímalo jenom jedno. Skončit co nejrychleji tuto šílenou plavbu. Nálada na lodi byla na bodu mrazu. Jura se tvářil uraženě a já jsem vypadal stejně. V duchu jsem počítal, kolik dní už jsme nepřetržitě spolu. Vyšlo mi číslo šedesát šest dní. Tyto dny byly naplněny různými hrůznými zážitky, takže by byl zázrak, kdybychom se nehádali. Zatím opravdu velká hádka byla jen dvakrát.
Po dvou hodinách kormidlování jsem už mlel z posledního, ale za žádnou cenu jsem to nechtěl vzdát, jenom abych mu dokázal, že mám pravdu. Navíc se zhoršily podmínky. Jura to vycítil a tak jsme svorně sundali oplachtění a nasadili bouřkovou plachtu. Naštěstí byl rozumnější a podal mi ruku. Rvali jsme se společně s bouří a já jsem při tom stačil umýt nádobí. Večer jsme oba byli na hranici vyčerpání a tak Jura rozhodl, že hodíme vodní kotvu. Bylo na ní navázané nalezené lano, s čímž jsem zásadně nesouhlasil. Bohužel jsem mlčel. Hodil jsem kotvu přes palubu a úspěšně jsme zaparkovali. Po chvilce jsem šel kotvu zkontrolovat a místo ní mi v ruce zbyl utržený konec provazu. Loď se začala povážlivě naklánět vlivem obrovských vln. Nejenom, že jsme přišli o čtyři sta dolarů, ale na tom kusu hedvábí závisel náš život.
Začalo se stmívat a naše šance přežít spočívala v tom, že se ji pokusíme najít. Vzhledem k obrovským vlnám to vypadalo beznadějně. Pokoušeli jsme se nastartovat motor, ale ten byl opět zavzdušněný. Jura stačil zaznamenat poslední polohu lodi před ztrátou na navigačním přístroji. Mačkal jsem startér a Jura v podpalubí střídavě povoloval různé trubky. Neměli jsme ani nasazenou bouřkovou plachtu, takže loď byla naprosto neovladatelná. Moře kolem běsnilo a chtělo svoji oběť. Naštěstí jsme si to ve své snaze přežít moc neuvědomovali. Konečně motor naskočil a Jura se chopil kormidla. Já jsem vylezl do půlky stěžně. Rozdělili jsme si sektory pátrání a snažili se objevit dvě bóje, které měly naneštěstí modrou barvu. Stěžeň se se mnou povážlivě nakláněl a měl jsem co dělat, abych se na něm udržel. Viditelnost byla čím dál horší, ale neměli jsme jinou šanci než hledat. Po usilovném hledání mezi osmi metrovými vlnami se stal zázrak. Jura zahlédl bóje. Zbytek už byl rutina. Kotvu jsme vylovili a stará lana putovala do moře.
Po ukotvení lodi jsme si v podpalubí dopřáli jedno pivo a vyříkali si všechno od a až do zet. Atmosféra se pročistila a začala pohoda. Teď jsme byli asi opravdu na hraně života a smrti. Bouře byla neskutečná a nedokázali jsme si představit, jak bychom ji zvládli jenom s pomocí bouřkové plachty, když jsme oba byli na konci svých sil.
Barometr se ani nepohnul. Moje oprava mu asi moc neprospěla. Celý jsem ho totiž rozebral, vyčistil a zase složil. To vše za strašných podmínek. Kupodivu mi nezbyly žádné šroubky. Po šoku ze ztráty vodní kotvy jsem zdvojnásobil kontroly jejího upevnění. Byl to zvláštní pocit plazit se po palubě v noci, když kolem zuřilo peklo. Jura dole spal a kdybych spadl přes palubu, tak by to zjistil až ráno. Neměl bych žádnou šanci na přežití. V tom hluku kolem by moje volání o pomoc vůbec neslyšel. Přesto jsem nebyl upoután bezpečnostním lanem. Byl to vědomý hazard. Ochranná bouda nad kormidlem byla smetena do moře a do lodi opět teklo.
Jura vyrobil na večeři obalovaný salám. Bylo to docela dobré. Mohli jsme jít spát. Při kontrolách kotvy jsem svítil na vlny halogenem, a nedá se přesně popsat vhodnými slovy, co jsem viděl za hrůzu. Stáli jsme jakoby na místě. Příď proti vlnám držela neviditelná ruka a na naši maličkou loď se valily masy vody. Jejich výšku jsem odhadoval kolem deseti metrů. Vítr se snažil z paluby servat vše co přečnívalo a dokola zněl ohlušující rachot.
34.den
V pět hodin ráno jsme usoudili, že moře je klidné a ty šestimetrové vlny vlastně vůbec nevadí. Trochu deště nám slibovalo zpestřit další plavbu. Kolem lodi zuřila vichřice a navíc přestal pracovat motor. Uvařil jsem špagety, které si Jura zpestřil krabím masem a já fazolemi. Barometr začal fungovat a ukazoval že tlak stoupá, což popíralo o počasí všechny teorie které jsme znali. Na první azorský ostrov zbývalo sto čtyřicet osm námořních mil. V hlavě jsem si přehrával známá místa, která mi doma přirostla k srdci a postupně jsem se tím vzpomínáním propracoval k depresi. Znenadání kolem nás padla mlha a bylo vidět jen na pár metrů. Motor se nad námi slitoval a začal pracovat. U kormidla jsme zažívali boj, protože loď se ve vichřici neustále stáčela. Mlha se mezitím rozpustila a nám se podařilo provizorně opravit ochrannou stříšku. Přesto na nás při každé vlně nepříjemně cákala studená voda. Zoufale bychom si potřebovali odpočinout. Všechno oblečení jsme měli mokré. Nosy byly spálené sluncem a ruce rozmáčené slanou vodou. Šaty na každém z nás visely, neboť jsme oba hodně zhubli. Hlavní ale bylo, že jsme pořád nevzdali boj a rvali se s přírodou.
U kormidla jsme se střídali po hodině a velmi se projevoval nedostatek spánku.
35.den
Počasí bylo stále špatné. Všechno oplachtění jsme museli dát pryč. Pluli jsme pouze na bouřkovou plachtu. Bylo to k zoufání a chtělo se mi brečet. Ani jsem se už neodvažoval dělat nějaké prognózy o našem doplutí na ostrovy, které byly na dohled.
Trudnomyslnost pomalu převládala nad rozumnou úvahou, když se náhle protrhly mraky a v dálce se objevil ostrov! Byl to nepopsatelný pocit štěstí. Plně jsme zažívali vzrušení ze slůvka „země“. Přesně jako v knihách a filmech. Na ostrov Horta, na který jsme mířili, zbývalo devadesát sedm námořních mil a my pevně věřili, že tam budeme za pár hodin. K tomu nám pomáhal Golfský proud a příznivý vítr.
Potkali jsme velkou loď, ale žádná reakce. Vůbec nás udivilo, že na to množství lodí, které jsme během plavby potkali, jsme neměli žádný rádiový kontakt. Jura vymyslel rizoto s americkým salámem a byla to opravdu „kulinářská bomba“.
Na lodi byla fantastická nálada a velký optimismus.
36.den
Když jsem se ráno probudil, čekala na mne špatná zpráva. Jura v navigačním přístroji špatně navolil data a to znamenalo, že jsme úplně jinde než jsme měli být. Chtěl jsem ho zabít!!!
Než jsem šel totiž v noci spát, ujišťoval jsem se, že plujeme správným směrem. Chtěl jsem po něm aby zadaná data překontroloval, ale neudělal to. Moje neblahá předtucha se tedy vyplnila. Byla to další rána mé psychice.
Čekalo nás třicet pět námořních mil proti nevýhodnému větru. Na celé situaci byla ale jedna věc pozitivní, že jsem mohl celé tři hodiny bez přerušení spát. Byla to slast.
Oblékl jsem si džíny a musel je vycpat svetrem. Zhubl jsem o patnáct kilo, ale to jsem v tuto chvíli ještě nevěděl. Uvařil jsem italské ravioly a zničil si svoje brýle za devět dolarů.
Počasí se konečně umoudřilo a vysvitlo sluníčko. Využil jsem ho k sušení věcí. Motor s námi spolupracoval a navíc jsme si pomáhali plachtami.
Včera to byl nádherný pocit vidět ostrov. Oba jsme podlehli iluzi, že nás čeká jen sedmdesát mil, ale ve skutečnosti to bylo sto šedesát. Navíc jsme si chybným kurzem velký kus cesty zajeli. Celou noc jsem si představoval jak se projdu po ostrově, koupím si cigáro a hlavně uvidím jiné lidi. A ráno na mě čekal takovýhle šok!
Vzal jsem slovník a pokoušel se podle anglického originálu přeložit informace o přístavu, které jsme potřebovali k úspěšnému přistávacímu manévru. Byl to velký problém, protože jsem musel doslova přeložit písmenko po písmenku. Překlad s mými znalostmi angličtiny vyžadoval kus fantazie. Například z mnou přeložené věty: „kromě toho je nutný do jaký zřetelný,zřejmý,srozumitelný v a ven od každý ostrov zvlášť“ vytvořit větu: „tyto formality je nutné vyřídit pro každý ostrov zvlášť!“
Takže jsem si hrál na překladatele a čas mi příjemně ubíhal. Kolem lodi dovádělo hejno padesáti delfínů. Dal jsem si tu práci a spočítal je. Sluníčko pálilo a ostrovy se objevily na dohled. Jsou sopečného původu a tak se strmě vypínaly k nebi. Představoval jsem si, jak by se na nich lítalo na padáku.
Konečně !!!!!! Po třiceti šesti dnech boje o přežití jsme ve 21.45 zakotvili v přístavu.
Ostrov nádherně voněl zvláštní vůní a okolo byly spousty lidí. V kanceláři měli zavřeno a tak jsme formality nechali na ráno. Do města jsme šli každý zvlášť. Bylo to fantastické jen tak se procházet po pevné zemi mezi tolika lidmi. Z drobných jsem poskládal posledních deset dolarů a tak jsem šel do hospody na pivo. Neopomněl jsem si koupit cigára a lačně vychutnával jejich chuť. Byl jsem velmi šťastný. Lidi se kolem mne bavili cizí řečí a chovali se tak bezstarostně. Já jsem bohužel neměl nikoho, komu bych mohl vyprávět svůj příběh. Po utracení všech peněz jsem se vrátil na palubu lodi. Zde jsme s Jurou dojedli rizoto a při tom jsme si vzájemně sdělovali dojmy z pevniny. Oba nás z té krátké procházky bolely nohy a to jsme si představovali, jak vylezeme na sopku.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…