Dva měsíce v Atlantiku: 19. díl: KONEC PLAVBY: „KDYŽ DVA POLICAJTI DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO VŽDY TOTÉŽ“

V minulém díle jste četli: Poruchy na lodi se už tradičně množily, plachta se stále trhala a tak Jiří s Jurou stále zašívali. Pluli nepříznivým kurzem kvůli větru, ale podařilo se jim navázat spojení s okolo plující lodí a ověřit si tak svoji polohu. Vítr střídavě foukala nefoukal a Jura s Jiřím se nemohli rozhodnout jestli směřovat k Gibraltaru nebo k nejbližší pevnině. Docházela nafta i jídlo a nakonec ještě praskl přední stěh.

48.den

Noc proběhla bez problému a jediné potíže jsem měl já. Ty lívance byly dietní chybou v mém jídelníčku a tak jsem noc trávil v nedůstojné poloze přes zábradlí. Začal klesat tlak a já opět teoretizoval o konci naší plavby. Zbývalo nám dvě stě mil a při rychlosti kterou jsme měli, to vypadalo na dva až tři dny. Jenže to byla teorie, jako už mnohokráte předtím. Byl jsem na tom bídně se žaludkem. Zkoušeli jsme dát spinaker, ale vítr změnil směr. Jura uvařil rajčatovou bujabézu, kterou jsem nemohl pozřít a tak jsem si uvařil suchou rýži. Utrhla se nám očka na hlavní plachtě, zrovna ve chvíli, kdy k pobřeží zbývalo sto sedmdesát čtyři míle. Vykouřil jsem poslední cigaretu a zbývalo osm piv. Pohoda na lodi ovšem vládla nadále.

Večer začal vát silný vítr a tak jsme museli dát bouřkovou plachtu. Doufali jsme jen, že to stožár ustojí. Dohodli jsme se na změně služeb u kormidla. Při zhoršení podmínek se budeme střídat po hodině. Málem jsme se srazili s rybářskou lodí. Cizí loď nedbala pravidel vyhýbání se na moři a tak to chvíli vypadalo jako dva lidi na ulici co se nemohou dohodnout, kterým směrem se vyhnou. Naštěstí to dobře dopadlo.

49.den

Ráno počasí vypadalo dobře, ale opravdu jen vypadalo. V osm hodin se stočil vítr proti nám, takže jsme místo do Evropy pluli do Afriky. Kvůli poškození stěžně jsme nemohli bojovat. Už nás to oba nebavilo a Atlantik nám opravdu nedaroval ani metr. Kolem začal houstnout provoz. Bylo nádherně, jenom ten dojem kazil nepříznivý směr větru. Nahodili jsme motor a počítali s tím, že pokud nám nevyjde nafta, tak přistaneme v Maroku. Už bych se ničemu nedivil po tom, co jsme doposud prožili.

V tuto chvíli jsme byli na pokraji sil. Všechno nás bolelo a k pobřeží zbývalo pouhých sto mil. Měli jsme pocit, že se všechno proti nám spiklo. Naštěstí mezi námi právě panovala pohoda. Doufali jsme, že když kolem nás pojedou rybáři, pokusíme se od nich vyžebrat pár litrů nafty. Vlny se značně zvětšily a začali jsme mít obavu, co bude dál. Po dlouhé době jsem viděl létající rybu. K cíli zbývalo jenom sedmdesát mil. To už bychom snad odveslovali!

Zpíval jsem si písničky Karla Kryla a rozmotal lana od vodní kotvy. Mysleli jsme si, že ji už nebudeme nikdy potřebovat.

50.den

Nikdy neříkej nikdy!

Noc byla nocí hrůzy. Rychle jsem zpět navázal lana vodní kotvy. Byla tady bouře, jakou jsme doposud nezažili. Patnáctimetrové vlny se nás mermomocí snažily zabít a my jsme jim to nechtěli dovolit. Bojovali jsme na doraz o každý metr. Do cíle zbývalo šedesát mil a my jsme se stali hříčkou v rozběsněném moři. Došla nám nafta v kanystru na zemi a nebyl čas na přečerpání nové. Takže motor nám nebyl k ničemu. Všechno sténalo a praskalo a my jsme jenom sledovali, kdy se urve stěžeň a bude s námi konec.

Nezbylo, než hodit vodní kotvu. Vichřice mi ji vyrvala z ruky a měl jsem co dělat, abych ji správně hodil do moře. Podařilo se a mohli jsme si odpočinout. Bylo neuvěřitelné co se dělo kolem lodi. A to jsme si mysleli, že už nás nemůže nic překvapit. Jura vzal vysílačku a česky volal do éteru, jestli nás uslyší nějaká česky mluvící loď. A stal se zázrak. Ozvala se slovenská loď Kremnička, která byla v řadě lodí několik stovek metrů od naší lodi. Ujistili nás, že bouře bude nadále trvat a bude ještě hůř. Na rozloučenou nám zablikali světly. Jak jsme jim záviděli bezpečí velké lodi.

Situace se opravdu ještě zhoršila.Vlny nám urvaly sluneční panel na dobíjení baterií. Stáli jsme asi čtyři sta metrů od plavební dráhy a měli jsme strach, aby do nás někdo nevrazil. Nebyli jsme v těch obrovských vlnách vůbec vidět. Bylo to opravdu důstojné loučení s Atlantikem. Odpoledne jsme se snažili vytáhnout vodní kotvu a jet k pobřeží. Při tom manévru se nám namotalo lano od kotvy na lodní šroub. Jura se obětavě s nožem v ruce vrhl pod vodu a šroub osvobodil. Obdivoval jsem ho, že šel bez neoprénu, ale na převléknutí nebyl čas. Zbylo nám posledních dvacet litrů nafty a tak jsme zkusili jet k pobřeží. Za těchto šílených podmínek se mi podařilo smotat dvě stě padesát metrů tlustého nasáklého lana tak, aby vodní kotva byla znovu schopná k použití. Jura se mezi tím snažil řídit loď pomocí motoru. Náhle se zvednul ještě větší vichr než dosud a tak ke slovu přišla opět vodní kotva. Bylo to přesně v pomyslné plavební dráze a nebezpečí srážky se tím stalo reálnější. Bohužel jsme s tím nemohli nic dělat. Nezbývalo, než jen doufat ve štěstí. Jednu chvíli jsem kolem nás napočítal devět obrovských zaoceánských lodí. Bylo fascinující jak to s nimi houpalo, a ony ty obrovské vlny propichovaly svojí přídí. Vodní tříšť tak letěla přes celou dvě stě metrovou loď až na záď. Raději bychom se na to ale dívali v kině…

51.den

Ráno v šest hodin to bylo stejné jako včera. Noc jsme přežili na vodní kotvě a já ji po celou noc neustále kontroloval. Navíc jsem měl strach, že do nás někdo narazí. Provoz kolem nás byl opravdu velmi hustý. Jura spal a já jsem zašíval hlavní plachtu. Bez ní jsme nemohli dál pokračovat v cestě. Prsty jsem měl rozpíchané do krve a psychicky jsem velmi trpěl. Byli jsme pár mil od cíle a zatím jsme tady bezmocně trčeli na vodní kotvě. Uvařil jsem jednu z posledních bujabéz a plachta byla skoro zašitá. Poslouchal jsem vysílačku a slyšel jsem rusky mluvící loď, která také neuměla anglicky. Překvapilo mne to, protože jsem si myslel, že jediní pitomci jsme tady my. Jura se probudil a vystřídal mě v šití plachty. Moje střežení prostoru kolem lodi se nám vyplatilo, neboť jednu chvíli se na nás řítila loď a až na moje zoufalé volání do vysílačky změnila kurz. Asi jsme opravdu v těch obrovských vlnách byli špatně vidět.

Celý den jsme šili a šili. Jura měl představu, že vyplujeme o půlnoci. Chvíli se nám zdálo, že bouře začíná opadávat. Já jsem s ním nesouhlasil a chtěl jsem vyplout okamžitě, jak to jen trochu půjde. Už jsem neměl o nic zájem. Byl jsem apatický i vůči jídlu. Držel jsem se jen silou vůle. Tahle naše bezmocnost mne vyčerpala. Zkoušel jsem se odreagovat chytáním ryb, ale k ničemu to nevedlo. V deset hodin večer vlny trochu opadly a já jsem volal rusky do éteru, že hledám rusky mluvící loď. Ozvali se mi Bulhaři a ujistili mě, že můžu být rád, že jsem dosud na živu a počasí prý bude nadále špatné. Konečně jsem použil „světový“ jazyk!

Vyměnil jsem oko na hlavní plachtě a k tomu jsem použil jehlici ke grilování. Nezbylo než doufat, že tato oprava vydrží a nepraskne, jako ty předtím. Nenáviděl jsem Juru, že si klidně spal a přitom se už dalo podle mě jet. Dogmaticky trval na půlnoci. Dřív jsme také jeli v extrému a najednou tak blízko cíle jsme opatrní. Nemohl jsem to pochopit. Byl jsem čím dál tím víc v depresi. Za tu plavbu jsem si opravdu sáhl na dno a ujasnil si spousty věcí. S Jurou jsem byl nepřetržitě sedmdesát tři dní a byl zázrak, že to zatím dopadlo takhle. Musel jsem mu také pěkně lézt na nervy a navíc měl velkou zodpovědnost. Své pocity jsem svěřoval deníku a nikdy by mne nenapadlo, jak je ten kus papíru důležitý.

Na obloze byly tisíce hvězd a já jsem s hlavou zakloněnou snil o konci této hrůzné plavby. Bylo neuvěřitelné, že jsme ještě žili. Těsně kolem nás projela loď a já jsem kontroloval, zda nám neuřízla vodní kotvu. Škoda, že se to nestalo, alespoň by byl důvod pokračovat v jízdě. V jedenáct večer už můj pohár trpělivosti přetekl a šel jsem Juru probudit. Přesvědčil jsem ho, že pojedeme a nastalo drama s vytažením vodní kotvy. Byl jsem celý od mazutu a pomocí motoru jsme museli několikrát pojíždět sem a tam. Přitom dramaticky ubývalo nafty v kanystru. Jeli jsme na motor, protože náhle utichl vítr.

52.den

V šest hodin ráno začaly problémy. Vítr se opět přihlásil v plné síle a byly obrovské vlny. Přestal pracovat motor a tak jsem znovu hodil vodní kotvu. Když už byla ve vodě, Jura rozhodl, že nasadíme plachtu a zkusíme jet. Vytáhl jsem kotvu ven a stoupl si ke kormidlu. Jura mezitím zjistil situaci na mapě a rozhodl, že pojedeme do španělského Cadizu, který byl od nás třicet pět mil. Foukal boční vítr a my jsme měli k dispozici jen zrefovanou hlavní plachtu. Rychlost lodi byla dva uzly. Nebylo nám zcela jasné, jak zvládneme bez motoru přistávací manévr. U kormidla jsme se vzhledem ke složitým podmínkám střídali po hodině. Byl to opět vyčerpávající boj o každý metr, ale vůbec nám to nevadilo. Hlavně že jsme byli opět v akci. To stání na vodní kotvě bylo velmi ubíjející.

Ještě jsem od rána nespal a tak jsem šel odpočívat. Čekalo mne nepříjemné probuzení. Jura změnil názor a jeli jsme opět směr Gibraltar. Byl jsem vzteky bez sebe. Znamenalo to tedy o nějakých padesát mil dál a za těchto podmínek tak noc a den na moři. Pravda byla, že se počasí zlepšilo a v Gibraltaru na nás čekala posádka. Náhle se ozval známý zvuk trhající se plachty a to rozhodlo. Viděli jsme na obzoru pevninu a podařilo se nám opravit motor. Byla totiž „jenom“ ucpaná hadice přívodu paliva. Vedle nás projel rybářský kutr a vlekl za sebou sítě. Nevěděli jsme zda je v Cadizu přístav a tak jsme ho začali stíhat. Bylo to dramatické, neboť kvůli sítím rybáři nemohli zastavit. Jeli jsme na plný výkon těsně vedle nich a domlouvali se posuňky. Pochopili jsme, že v Cadizu přístav je a tak jsme změnili kurz.

Smířili jsme se s tím, že do Gibraltaru nedoplujeme. Ale já osobně jsem byl rád, že to trápení už brzy skončí. Pokoušel jsem se vysílačkou spojit s přístavem, aby nás navedli na přistání, ale neměl jsem úspěch. Motor podivně vibroval a vypadalo to na vadné ložisko. Bylo mi to jedno. Byli jsme v tu chvíli čtyři míle od pevniny a já už jsem byl myšlenkami na ní. V podpalubí jsem si vyčistil zuby a oblékl se do čistého oblečení. V hlavě jsem měl vypnuto. Vyšel jsem za Jurou na palubu a najednou bylo potřeba skočit na příď, neboť se tam uvolnila plachta. Mechanicky jsem plnil zadaný úkol a v tom mě zalila studená vlna. Najednou jsem se probudil ze snu do reality a hned jsem se zase převlékl do špinavých hadrů. Připravil jsem lana na vyvázání a přišrouboval kotvu. V osm hodin večer jsme vpluli do bezpečí přístavu a po molu běžel nějaký člověk. Vesele na nás mával a něco vykřikoval. Byl nám nějak povědomý, ale nedokázali jsme si vzpomenout odkud ho známe. Pomohl nám uvázat loď a to byl opravdu KONEC ! ….. „ Já su tak šťastné“, použil jsem známou větu pana Venclovského. Bylo to za námi a my jsme přežili.

Člověk, který nás tak vesele vítal, byl majitel jachty z Azorských ostrovů, přes jehož palubu jsme chodili na břeh. Byl to Fin a říkal, že máme velké štěstí. Pozval nás na skleničku a tak jsme se domluvili na pozdější schůzce. Provedli jsme nejnutnější úkony a okamžitě vyhledali telefon. Zavolali jsme rodinám a do práce. Bylo tak nádherné stát na pevné zemi bez obav o holý život. Jura telefonicky zjistil, že posádka již celý týden čeká v Gibraltaru a že se zrovna chystali odjet zpět do Čech. Ještě hodinu a už jsme je nezastihli. Dohodli se s ním, že přijedou druhý den ráno a my jsme tak měli čas dát loď trochu do pořádku.

V pozdních večerních hodinách jsme vzali víno zvlášť schované pro tuto příležitost a navštívili našeho známého Fina. Byl to starší pán v důchodu a se svou manželkou trávil poklidné stáří na světových oceánech. Vysvětlil nám, že jsme měli velké štěstí, když se nám povedlo utéci z rozbouřeného moře do Cadizu. Bouře v těchto končinách prý může trvat i několik týdnů a proudění od Gibraltaru je velmi silné. Vzhledem k nemožnosti nasazení plného oplachtění kvůli poškozenému stěžni, bychom byli proti proudu zcela bezmocní. Navíc nám chyběla nafta. Takže parkování na vodní kotvě, vzhledem k zásobám jídla a vody se mohlo změnit v drama. Proudění by nás zahnalo kamsi k africkým břehům.

Starý pán vyjel z ostrovů den před námi a měl tu výhodu, že mu satelit udal přesný vývoj počasí. Když prý uviděl, co se podle meteorologické mapy bude dít za hrůzu, nasadil všechno oplachtění a ještě za pomoci motoru se včas zachránil v Cadizu. Přistál zde dva dny před námi, zatímco my jsme o přicházejícím nebezpečí nic nevěděli. Uvědomil jsem si, že jsem tehdy v bouři měl pravdu, když jsem chtěl za každou cenu plout ke břehům a nešetřit loď. Teď už na tom ale nezáleželo. Večer nadále příjemně plynul a krásně jsme se přiopili.

Ráno jsme navštívili banku. Potřebovali jsme zjistit směrovací číslo peněžního ústavu, a toto zavolat tetičce, aby mohla poslat peníze na opravu lodi. Prošli jsme deset bank a nikde nemluvili anglicky. Až v jedenácté řekl jeden mladý muž, že trochu rozumí. Plynnou angličtinou jsem úředníkovi vysvětlil, že potřebuji jejich směrové číslo pro svou tetičku ze Švýcarska, aby mi mohla poslat franky. Bankéř pokýval hlavou, přinesl hromadu papírů a hledal, kdeže mám ty peníze. Znovu jsem mu vysvětlil, že tam ještě peníze nemám a že když mi to číslo prozradí, tak je teta pošle. Achá! chápavě se usmál a přinesl druhý stoh formulářů. To už s ním hledali peníze další tři zaměstnanci. Byl jsem z toho zoufalý, když tu zakročil Jura. Řekl mi ať to nechám na něm, že to domluví, jinak tady budeme ještě týden. Byl jsem uražený, protože co chtěl domlouvat! Za celou dobu co jsme byli spolu mluvil jenom česky. Nechal jsem to tedy na něm a pozoroval nastávající scénu. Jura si v místnosti zjednal klid a krásně se na bankéře usmál. Ten mu úsměv opětoval a Jura na něj spustil ryze česky, pomalu a pečlivě vyslovujíce každé slovo. „ Hele! On“, a ukázal při tom na mě, „má tetičku ve Švýcarsku“! Španěl chápavě kýval. „On potřebuje číslo tvojí banky, aby mu mohla poslat peníze. Tak mu ho napiš a nedělej ze sebe pitomce! Jo?“ Španěl se udeřil rukou do čela a na papírek napsal kódové číslo své banky. Nevěřícně jsem na tu scénu zíral a měl vážné pochybnosti o tom, že se začnu učit anglicky. Na penězích závisela další Jurova plavba.

Vrátili jsme se na loď a začali s velkým úklidem. Za pár hodin nato se objevila rodinka z Čech, kterou přivezli dva velmi naštvaní řidiči, neboť jim za ten týden uteklo několik kšeftů. Rodinka byla zcela bez peněz. O veškerou hotovost přišla v Gibraltaru, když tam různě přežívala na parkovištích. Tady je pak vyhmátla vojenská hlídka a museli si zaplatit drahý hotel. Toto území spravují Angličané a ti mají velmi přísná nařízení. Spaní v autě zde nepřichází v úvahu. Sotva jsme přeložili věci z auta, řidiči odjeli. Tak tak jsem se stačil rozloučit s Jurou a nasedl k nim. Cestou jsem si vyslechl jejich oprávněné nářky o tom, jaký je to binec, a kdo jim zaplatí ušlý zisk. Vzhledem k tomu co jsem měl za sebou, mi to přišlo jako prkotina.

Svezli mě na švýcarské hranice, odkud jsem se dostal stopem k tetičce. S ní jsem potom odjel domů do Čech. Dva kilometry od domu jsme píchli kolo a to byla konečná tečka za tímto náročným výletem. Uvítání rodiny a přátel bylo velkolepé. Každému jsem musel vyprávět veselé historky z plavby a tak mě napadlo, že jednou o tom napíšu knihu. Jura mezi tím doplul v pohodě s rodinkou do Itálie a ta jej během této rekreační plavby stačila vykrmit a dát do pořádku.

V práci jsem byl také uvítán vřele od svých nejbližších spolupracovníků. Měl jsem pro ně spousty cenných poznatků, které se při naši nebezpečné práci daly využít. Naproti tomu funkcionáři ocenili moji plavbu tak, že mi hrozilo pět let za zběhnutí. Chodil jsem na výslechy a psal výpovědi, kde jsem dokazoval svoji nevinu. Měsíc po ukončení plavby jsem byl vyhozen z práce a byl jsem rád, že mě nezavřeli. Přitom zde byla možnost dát mi podle zákona neplacené volno. Můj velitel, když už bylo jasné že se nevrátím z dovolené včas, tak za mne o toto volno nadřízený orgán požádal. Byl za tento počin dokonce pokárán.

Pikantní na tom ovšem je, že Jura slouží u policie dodnes. Jeho nadřízení vysoce ocenili náš výkon a byli právem hrdi na svého velitele speciální eskortní skupiny, který prokázal oprávněnost náročného výcviku této jednotky.

Tento příběh tedy končí heslem:

„ Když dva policajti dělají totéž, není to vždy totéž“!

200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Do eshopu pro více informací