V minulém díle jste četli: Po velmi rychlém plánování výletu vyrazil Jiří Introvič dle instrukcí svého kamaráda Jury do Prahy, kde měl najít Jurova syna. Všichni tři, Jiří, Jura a Maruška, která má mít v Americe na starosti vrácení půjčeného auta, se nakonec sešli v bytě Jurova syna, aby zjistili, že do USA zatím letí jen oni tři a zbytek posádky s kapitánem přiletí později.
Ráno nás Jurův syn odvezl na Ruzyň a začínalo velké dobrodružství. U pasové kontroly Marušce zabavili obranný spray s tím, že až se vrátí dostane jej zpět. Byli jsme podrobeni kratičkému výslechu, zda jsme od někoho nepřijali balíček a já jsem se snažil vtipkovat na téma, že jsem svoji zbraň nechal doma. Nikdo se nesmál a když jsem procházel detektorem kovů ozval se strašlivý pískot. Rázem jsem byl obklopen ochrankou a musel jsem ukázat obsah kapes. Ukázalo se, že příčinou onoho pískotu byl můj služební odznak. Mladá příslušnice policie mi vynadala, že průkaz mám v dezolátním stavu a budu s ním v Americe dělat ostudu.
Po krátkém bloudění různými chodbami jsme jako poslední nasedli do letounu společnosti Delta. Byl jsem rozhodnut vypít a sníst vše co mi dají a jako správný Čech ještě něco navíc za ty peníze. Měl jsem vysněnou představu o přepadení našeho letu teroristy a jak je budu likvidovat abych si ukrátil dlouhou chvíli. Mezi přestřelkou mi budou krásné letušky nosit drink a obdivně vzdychat nad každým novým mrtvým zlosynem.
Realita letu byla ale poněkud jiná. Letušky na palubě našeho letounu byly velmi staré a nehezké. Neuměly česky, mě začal bolet žlučník a za mnou pán tmavé pleti hrozně mlaskal, takže jsem nemohl usnout. I přes svoje zdravotní potíže jsem dodržel své předsevzetí a tak jsem vypil pivo,kafe,koňak,víno a džus. Zjistil jsem, že jsem se přiopil a že umím anglicky. Vyplnili jsme krátký dotazník pro imigrační úředníky a konečně přistáli v New Yorku. Bylo zde všechno velké a byli jsme překvapeni, že letadlo jede po mostě nad dálnicí. Po vystoupení z letounu nás čekala dlouhá fronta lidí před budkami s imigračními úředníky. Po dlouhém čekání jsme vráceni zpět, že máme špatně vyplněné dotazníky. Šli jsme tedy k jinému a ten to po nás celé přepsal.
Při kontrole zavazadel z mého batohu vypadly tři nože a rázem jsem se stal podezřelým. Úředníci zavolali šéfa a tomu jsem vysvětloval, že jsem námořník a ten se bez nože nehne. Šéf problém vyřešil tak, že zavolal dalšího šéfa a ten mě mávnutím ruky propustil. Vyšli jsme z letiště ven a pokoušeli se sehnat informace, jak se dostaneme do půjčovny automobilů. Maruška si velmi dlouho a pečlivě vybírala vhodného člověka, jehož se zeptá na cestu. Začal jsem tušit, že to s tou svojí stydlivostí myslela vážně. Konečně našla toho pravého a ten nám poradil. Do půjčovny jsme přijeli jejich autobusem, který jsme si přivolali telefonem. Cestou jsme udiveně zírali, že každá letecká společnost má svoji budovu, která se rozměrově nedá srovnat s Ruzyní. Budeme si muset zvykat na výdobytky kapitalismu, abychom nevypadali hloupě. V půjčovně byl černoch, který nerozuměl angličtině v podání Marušky a tak přišly na řadu ruce a nohy. Naštěstí se objevila plnoštíhlá úřednice a ta zmáčkla správné tlačítko na počítači, kde se objevilo Jurovo jméno a informace o pronájmu vozu.
Byly nám vydány klíčky a předveden nádherný nový automobil značky Plymouth. Okamžitě jsem si sedl za volant a chtěl odjet. Zjistil jsem, že nám někdo ukradl spojku, ale zkušenější Jura mi vysvětlil, že tento vůz má automatickou převodovku, takže jsem zase vystoupil a Jura si sedl na mé místo. Obsluha autopůjčovny vyšla před budovu a dobře se bavila na náš účet. Málem jsme odjeli, když tu mě napadlo, že nevíme na co vlastně ten vůz jezdí, jestli na naftu, nebo na benzín. Takže jsme zase vystoupili a šli se zeptat personálu. Zároveň jsme si nechali vysvětlit cestu do motelu, kde máme rezervováno ubytování. Dozvěděli jsme se, že auto jezdí na benzín a kde má plnicí otvor. Dále nám vysvětlili kudy pojedeme k motelu, prý je to kousek. Jak jsme později zjistili, kousek v Americe znamená osmdesát mil.
Během cesty si Maruška vybírala vhodného Američana, kterého by se zeptala na cestu, ale pořád si nemohla vybrat. Vše dobře dopadlo a my našli ten správný motel. Zde už o nás věděli díky faxu z Čech a tak ubytování proběhlo bez komplikací. Když jsme stěhovali zavazadla z auta, nemohl jsem najít Marušku a tak jsem se zeptal Jury, jestli neví kde se nachází. „ Támhle ten keřík,” odpověděl Jura a ukázal na malý krs, z něhož vycházel hustý dým. Šel jsem se podívat a pod keříkem na bobku seděla Maruška držíc v ruce cigaretu. Na můj dotaz, co tam dělá mi odpověděla, že neví jestli se může v Americe kouřit na veřejnosti a tak se raději schovala.
Motel byl podle našich měřítek normální a tak jsme si pustili televizi s americkou kulturou. Díky jinému časovému pásmu jsme byli dost unaveni a tak jsme se jenom zmohli na návštěvu marketu s potravinami, jehož velikost nás fascinovala vzhledem k naší malé finanční hotovosti. Koupili jsme si první nezdravé americké jídlo a šli spát.
Ráno svítilo sluníčko a den byl jako stvořený ke koupi jachty. Sedli jsme do auta a měli před sebou tisíc tři sta padesát mil na Floridu. Při výjezdu z New Yorku jsme neustále za něco platili. Tu za most, tu za dálnici, takže nám to zkazilo náladu. Po ujetí padesáti mil jsme definitivně opustili velké město a uháněli po dálnici vstříc Floridě a jachtám, které hodláme koupit. Cesta ubíhala velmi pomalu, neboť jsme dodržovali předepsanou rychlost – chyběly nám totiž dolary na pokuty. Byla to otrava, silný vůz, kvalitní silnice a pomalá jízda. Střídali jsme se s Jurou za volantem a nechávali Marušku v klidu, aby si zapamatovala cestu zpět, což ona netušila. Stavěli jsme se v motorestu na kuře a hodný černoch nás učil telefonovat z veřejného automatu. Měli jsme problém sehnat čtvrt dolar a tak jsem poprosil paní u pokladny v bufetu o pomoc. Pomohla mi tak, že jsem si musel koupit colu, kterou jsem vůbec nechtěl. Telefon stejně nefungoval ani našemu černému učiteli a tak to zkusíme z jiného státu.
Jeli jsme dál a cesta se vlekla. Přemýšlel jsem o tom, jak Maruška zvládne cestu nazpět a pomalu jsem tomu přestával věřit. Nejlepší na tom bylo, že ona vůbec nic netušila a moc jsem se těšil na okamžik až jí Jura sdělí co ji čeká. Přijeli jsme do státu Georgia a spali ve městě Savannah. Telefonicky jsem se spojil s rodinou Žákových, kteří tu bydlí od roku 1969. Jsou to přátelé mojí tchyně a byli velmi překvapeni když se dozvěděli, že jsem v jejich městě. Domluvili jsme si schůzku na ráno a náročný den jsme zakončili spánkem spravedlivých.
Ráno jsme se přivítali se Žákovými a ti si nás odvezli k sobě na haciendu. Pohoda trvala do té doby, než zjistili jaký je účel naší cesty do Ameriky. Označili nás za šílence a vyprávěli nám svůj zážitek s českými mořeplavci.To bylo tak :
Sportovci z Brna postavili malou jachtu a s tou přepluli Atlantik do Ameriky. Zde je vystřídala dvoučlenná posádka z Čech, aby loď dopravila zpět do Evropy. Když urazili asi tři sta námořních mil, jeden z jachtařů cosi hledal ve skříňce a nechtěně odpálil v podpalubí světlici. Světlice mu proletěla dřevěnou stěnou přímo do obličeje. On v šoku vyběhl na palubu a skočil do moře. Později se dozvěděl, že si tímto zoufalým činem pravděpodobně zachránil zrak. Druhý námořník uhasil požár a vytáhl z moře zraněného druha. Nastala kritická situace, protože jachta nebyla vybavena vysílačkou. Zdravý jachtař obrátil loď zpět do Ameriky. Snažil se upoutat pozornost okolních lodí. Jeho podivného počínání si všimli rybáři a ti zavolali pobřežní hlídku. Po několika dnech přiletěla helikoptéra pobřežní stráže a zraněného námořníka zachránila. Zraněný byl hospitalizován v nemocnici, kde shodou okolností kdysi pracoval pan Žák. Druhý námořník bezpečně přistál ve městě Savannah. Zaměstnanci nemocnice zavolali panu Žákovi domů, že mají pacienta, který mluví podivnou řečí a že bude asi z Evropy. Vše dobře dopadlo a postiženému byl zachráněn zrak a díky panu Žákovi zajištěny formality kolem výdajů za léčení. Takže uzdravený námořník mohl odletět za svým druhem do Čech. Celé emigrantské hnutí ve městě Savannah si vzalo za úkol pomoci Čechům v nouzi a tak se snažili prodat jachtu za obnos, který by pokryl výdaje za léčení a parkování v přístavu. Stálo to moře úsilí, času a peněz za právníky, neboť bez nich se v Americe nic nedělá. Potíž byla v tom, že když přišel zájemce o koupi jachty na prohlídku, zjistil, že se musí v podpalubí krčit, že tam není sauna, bar a video. Jachta byla sice pěkně stavěná „zlatejma českejma ručičkama“, ale naprosto nevyhovovala představám zhýčkaných Američanů. Po několika měsících, kdy už z toho byli všichni otrávení, se jachtu podařilo prodat. Částka z prodeje jen tak tak pokryla všechny výdaje a malý zbyteček peněz byl poslán do Evropy. Emigranti uspořádali párty na oslavu, jak vše dobře dopadlo a oni mohli pomoci bývalým krajanům v nouzi. Po několika dnech začaly chodit z Čech faxy a dopisy od majitelů jachty, že loď byla prodána pod cenou a že se budou soudit !!!!
Jak to nakonec dopadlo nevím, ale jakmile nás pan Žák seznámil s komunitou emigrantů a my jim řekli o účelu naší cesty, zavanul chlad a nechtěli se s námi dál bavit. Ve městě Savannah ve státě Georgia, nemají nevděčné ztroskotavší české námořníky rádi a já se jim nedivím!
Jeli jsme dál, protože jsme s panem Žákem navštívili několik kotvišť, kde byly jachty na prodej a poznali jsme, že učiníme nejlépe, když pojedeme za Zdeňkem, který už má pro nás vybrané typy. Byli jsme již čtyři dny na cestě a tak jsme si jízdu zpestřili tím, že jsme nechali Marušku sto třicet sedm mil řídit. Byl jsem na infarkt a několikrát jsem chtěl za jízdy opustit auto. Jura byl ledově klidný a trpělivě Marušce vysvětloval záludnosti silničního provozu. Maruška mne uklidňovala několika příběhy ze svých bouraček, že vždycky vše dobře dopadlo. Přestával jsem věřit podle stylu její jízdy tomu, že sama dojede do New Yorku. Bylo jasné, že budu muset auto odvézt já. Pochopil jsem to z Maruščiny veselé historky, jak zabloudila ve svém rodném městě Zlíně. Měla prý naučenou cestu autem do práce tak, že zahne dvakrát vpravo a třikrát vlevo. Jenže ouha! Ulice rozkopali kvůli kabelům a změnili dopravní značky. Ten den prý do práce nedojela. Moc se té historce smála a mě tekly slzy. Bylo zajímavé, že Jura dosud nepovažoval za vhodné seznámit Marušku s tím co se od ní, ohledně vrácení auta, očekává. Docela jsem se na ten okamžik těšil i když řešení mi bylo jasné.
Konečně jsme v noci dojeli na Floridu a našli motel na pobřeží. V recepci byly pouze malé děti a ty nás ubytovaly nejprve v nějakém skladišti a po našich protestech jsme dostali slušný pokoj. Dospělí se vůbec neukázali.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště