V minulém díle jste četli: S koupí jachty byl trochu problém, protože byly všechny mimo dostupnou cenovou relaci. Nakonec se Jiří, Jura a Zdeněk rozhodli, že koupí pro ně cenově dostupnou plachetnici od Australnů, která však byla v poměrně špatném stavu. I přes vidiny následujících oprav, měli z koupi plachetnice velkou radost.
Ráno bylo krušné, ale hřál nás pocit, že máme jachtu a taky jsme se na ni hned odstěhovali. Byla zakotvená ve Fort Lauderdale, což je asi sedmdesát mil od Zdeňkova bydliště. Australané přivezli dokumentaci a stěžovali si na bolení hlavy. Česky už zase neuměli. Měl jsem ohromnou radost a tak jsem prolézal všechny kouty na lodi. Našel jsem spousty zajímavých věcí, včetně sta kazet s erotickým obsahem.
Bohužel ale videorekordér nefungoval, což byla škoda, protože jsem chtěl pojmout výuku angličtiny poněkud netradičním způsobem. Den uběhl velmi rychle a nastala první noc na lodi. Bylo to velmi zvláštní. Kousali nás komáři a bylo vedro. Loď se mírně pohupovala a svítil měsíc. Spal jsem na palubě a snil o nastávající plavbě. Než jsme šli spát, seznámili jsme se s americkou rodinkou která kotvila vedle nás. Mají zajímavý život. Bydlí celý rok na moři a jezdí od přístavu k přístavu. Výuku dvou nezletilých synů má na starosti matka, která každý den úderem deváté zahajuje výuku. Otec zatím příležitostně pracuje, aby měli peníze na další cestu. Každé tři měsíce jsou kluci přezkoušeni ve škole ze svých znalostí a dostanou další úkoly. Je to velmi zajímavý život. Na Floridě je ve školství řešen problém zlobivých dětí zvláštním způsobem. Pokud žák poruší pravidla slušného chování je potrestán tak, že se na určitý počet dní podle povahy přestupku nesmí účastnit výuky. Prý tento způsob trestu bezvadně funguje. Co by na to asi řekly české děti ?!
Ráno jsme odjeli navštívit jachtařský bazar. Byla zde spousta krásných věcí, ale Jura měl omezené finanční prostředky. Bazar byl plný lidí a velmi rozlehlý. Slunce nemilosrdně pražilo a tak jsme se občerstvovali u stánků s americkým pivem nevalné chuti. Neustále jsme chodili dokola a přemýšleli jak co nejvýhodněji nakoupit. Nakonec jsme se rozhodli pro několik užitečných věcí a začali jimi plnit naše auto. Když jsme se již po několikáté vraceli k autu s plným košem, potkal nás nějaký Čech. Představil se jako Josef a vynadal nám, že mu Brňáci nezaplatili za auta, která jim poslal. Hned na to nám zkritizoval suchý záchod, který jsme tak pracně usmlouvali na deset dolarů a než jsme stačili cokoliv říci, zmizel v davu. Zanechal nás ve zmatku.
Chvíli na to se s námi dali do řeči stánkaři, že jsme určitě ti Češi co koupili jachtu od Australanů a udělali nám slevu na potápěčskou láhev. Byla také staršího data a svým vzhledem se hodila na naši loď. Zdálo se mi, že se nějak podivně usmívají, ale opět tady byla jazyková bariéra abychom se mohli lépe poznat. Auto bylo naplněné po střechu a Jura skoro vyčerpal finanční limit. Než vyplujeme, čeká nás spousta práce. Jachta se musí přeplavit do Palm Beach, což je osmdesát mil. Zde se vyzvedne na souš a musí se celá očistit, natřít, vyměnit lana a udělat dalších tisíc nezbytných věcí potřebných k plavbě přes Atlantik. Vyložili jsme nakoupené věci na loď a odvezli Juru ke Zdeňkovi.
Večer jsem odjel s Maruškou do New Yorku a zatím co budeme pryč, Jura se Zdeňkem přeplaví loď. Byl jsem velmi rozladěn. Čekalo mě tisíc tři sta padesát mil za volantem a zatím jsem mohl udělat kus práce. Jediné co mě jakž takž uklidňovalo, byla myšlenka, že uvidím Niagarské vodopády. S Maruškou jsem prvních sto padesát mil vůbec nemluvil a potom jsme se pohádali na téma řízení vozu. Chtěla se střídat u řízení a to jsem nebyl ochoten podstupovat. Cesta byla nekonečná a krátce jsme zastavovali na hlídaných odpočívadlech, kde jsem si trochu zdřímnul. Byli jsme varováni ať nezastavujeme na nehlídaných, jinak hrozí, že budeme přepadeni. Rovněž jsme museli z čelního skla sundat cedulku, že auto je majetkem půjčovny, neboť je to prý signál, že jsme bohatí.
Dlouhou cestu jsme zvládli za třicet devět hodin a na letišti v New Yorku potkali třetího člena posádky. Byl to udržovaný, asi padesátiletý pán co kouřil jednu cigaretu za druhou, takže mezi nás kuřáky hned zapadl. Seznámili jsme jej s plánem návštěvy vodopádů a jeli si do centra New Yorku koupit lístky na autobus, kterým po odletu Marušky odjedeme na Floridu. Maruška bezchybně navigovala a tak jsme nádraží bez problému našli. Je to několika-patrová budova, kde autobusy jezdí až na střechu. Po zaparkování auta nám černoši nabízeli drogy a už jsme se necítili tak bezpečně jako v autě. Maruška zařídila koupi lístků, i když se to neobešlo beze zmatků. Pokračovali jsme v jízdě autem dál po nábřeží a hledali vhodné místo k zaparkování. Nakonec se to povedlo a šli jsme se podívat na sochu Svobody. Bylo pozdě odpoledne a tak jsme ji viděli jenom z povzdálí, neboť lodní doprava už nejezdila. Po návratu k autu jsme řešili problém s místní ochrankou parkoviště, protože se jim nelíbil můj způsob parkování, ale nakonec jsme se rozešli v dobrém. Našli jsme motel na přespání.
Ráno pršelo a my měli před sebou výlet na vodopády v celkové délce tisíc tři sta mil. Museli jsme to stihnout během tří dnů. Bylo dobré, že jsme se mohli s Láďou střídat za volantem. Ten sice předvedl pár kaskadérských kousků, kdy i Marušce došla řeč, ale já jsem byl tak otupělý, že mi to bylo jedno. Zastavili jsme v pravé hospodě pro tiráky. Seděli tam obrovští chlapi jako jejich auta a všichni byli tetovaní. Skvěle jsme se najedli za přijatelnou cenu. Měl jsem něco mezi kuřecím karbanátkem, rybou, vajíčkem a bramborem a výsledek se dostavil velmi brzo. Láďa mi stačil jen tak tak zastavit a já poznal co je to pravá tirácká stolice.
Po dlouhé cestě jsme v odpoledních hodinách přijeli k vodopádům. Byla to nádhera a já si dojat v duchu zpíval písničku Na břehu Niagary, stojí tulák starý a představoval si kudy bych to jel na kajaku. Bohužel se velmi brzy setmělo a tak jsme odjeli do Buffala shánět nocleh. Po krátkém bloudění se nám podařilo najít motel a po ubytování jsme šli zapít zážitky z vodopádů do blízké hospůdky. Když jsme vešli dovnitř, nestačili jsme se divit. Nádherné, mladé, vyvinuté, spoře oděné slečny roznášely hostům pivo v třílitrových karafách. U vchodu byl zavěšen basketbalový koš a do něj se trefoval jakýsi černoch. Kuchyň nebyla oddělena stěnou a tak bylo možno sledovat kuchaře jak smaží obrovské steaky. Do toho hlasitě hrály mjůzik boxy a tak nám nezbylo nic jiného než se opít. Projevil jsem snahu o konverzaci s mladou číšnicí ve stylu „ já guljáju v párke, ty nechceš guljať dneska so mnou “? Dívka mi cosi anglicky odpověděla a šla s umělým úsměvem o stůl dál. Maruška mi to přeložila tak, že dívka by se velmi ráda procházela po nočních pamětihodnostech Buffala, ale je dnes bohužel velmi unavená. Takže jsem dál pil pivo a vzpomínal na svoji milou starou ženu.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…