Po dalších dvou dnech připlouváme k největšímu ostrovu národního parku Linnannsaaren a kotvíme v malém zálivu u dřevěného mola. Linnansaaren je jediný ostrov z celého národního parku, který je zpřístupněn turistům. Dostat se na něj můžete i z relativně blízké pevniny pomocí komerční výletní lodi. Výhodou je malé občerstvení s ledničkou plnou piv a sauna!
Program je jasný. Cena za finské pivo je sice neúměrná výkonu, ale nedá se nic dělat. Každá další platba za rundu bolí víc a víc, až nakonec úspěšně rezignujete. Zděšení přijde až po příjezdu domů a pohledu na bankovní účet. Co už, žijeme jen jednou! Užíváme večer, saunu a finské pivo tak, jak nás Bůh stvořil.
Další dny se severní vítr mění na svižný jižní. Začínáme bojovat o každou míli. Katamarány mají v silném větru velký snos. Postup je velmi pomalý. V úzkých průplavech mezi ostrovy musí být obraty provedeny s naprostou přesností, jinak se nastoupat nedá. Stěžně se pod sílou stále zesilujícího větru začínají prohýbat. Máme strach o materiál. Opravit se dá ledasco, ale zlomený stěžeň nedáme. Několikrát za den dotahujeme uchycení kormidla, které i přes veškerou snahu upadá a naše loď se stává neovladatelnou. Necháváme se sfouknout k nejbližšímu ostrovu a provizorně kormidlo opravujeme. Upadlou osičku nahrazuje kolík od stanu a zbylé uchycení kotvíme stahovacími pásky.
Jede se dál. Počasí se začíná zhoršovat. Poslední zastávkou v civilizaci je město Savonlinna. Významná pevnost a městská dominanta, nás vítá hned na začátku. Obeplouváme historickou kamennou stavbu a kotvíme před místním muzeem. Léto vystřídal podzim. Jsme lehce promrzlí, a tak nám přijde vhod teplo místního mekáče. Ládujeme do sebe, co se dá.
V baru přes ulici necháváme poslední úspory a penzijní spoření a v dobrém rozmaru uléháme u lodí. Ráno nás budí desítky kačen, které svými výkaly udělaly z našeho tábořiště minové pole. Rychlá snídaně, obhlídka muzea a jede se dál. Čeká nás nejtěžší část plavby. Za sebou máme pouhých 60mil a před námi minimálně 100 dalších. Čas plavby se prodlužuje. Křižujeme proti nepříjemnému jižnímu větru. Vpřed se posouváme pomalu.
Tábořiště střídají opuštěné ostrovy, slunce zase mraky, vítr a déšť. Teplota klesá k 13°C. Po každé další plavbě se těšíme na oheň, který je tím prvním a posledním, co nás zahřeje. Rozdělat oheň, uvařit jídlo, postavit přístřešek a usnout. Zapomínáme na luxus civilizace a staráte se jen o své základní potřeby.
Začínají nám docházet zásoby. Ryby neberou. Jediné, čeho je nadbytek, je voda, kterou přes filtr pijeme přímo z jezera. Je zima a cíl se blíží pomalu. Začíná přituhovat. Máme poslední dva dny na doplutí do Joutsena, což je jedno z nejjižnějších míst jezera Saimaa s možností nasednout na vlak do Helsinek.
Vítr sílí k 20ti uzlům. Kniha kormidla se začíná ohýbat. Celý systém drží silou vůle. Před námi je poslední den. S druhou lodí se snažíme jet společně, abychom si v případě jakéhokoli problému mohli pomoci. Na chvíli se vzdálíme, když v tom zaslechnu volání o pomoc. Rolfok povolil a kosatka vlaje po větru. Takto zatížené katamarány nedokáží v silném větru stoupat pouze na hlavní plachtu. Loď se stává těžko ovladatelnou. Silný vítr ji začíná snášet zpět. Opravení rolfoku je ve vlnách nemožné, a tak otáčíme loď a jedeme na pomoc. Nahazujeme lano a snažíme se loď odtáhnout do závětří nejbližšího ostrova. Nedaří se. Končíme přišpendleni v rákosí na návětrné straně prvního ostrova. Po krátkých opravách se vydáváme dál. Na malém ostrůvku kotvíme až ve večerních hodinách. Je, stejně jako ostatní, pokryt světlým mechem, na kterém se spí jako v bavlnce. Po dnešní plavbě máme konečně cíl na dohled! Zbývá posledních 6 mil!
Před námi je poslední den. Finsko se s námi loučí, pláče a my značně promočeni připlouváme k pevnině hned vedle velké dopravní lodě. S pocitem vítězství vytahujeme lodě a těšíme se na suché oblečení. Zjišťujeme, že jsme zakotvili v areálu velké továrny, což nám během chvilky přijíždí vysvětlit i místní ochranka. Nedá se nic dělat, usmíváme se, pokyvujeme a snažíme se pánovi vysvětlit, že finsky opravdu neumíme. Odjíždí nepochopen. Čekáme, že přijedou posily, tak rychle balíme, a přesouváme se k železniční zastávce.
Zvládli jsme to! Za 10 dní jsme urazili více než 160 mil divokou finskou přírodou bez motoru jen s pomoci větru a vlastních sil. Byl to krásný zážitek a velké dobrodružství.
Zůstává jediná otázka: Kam příště?
Tímto bych chtěl poděkovat firmě Airtex za půjčení a přípravu Minicatů, firmě Goalzero za solární panely a powerbanky, Expresmenu za výbornou náhradu našeho rybářského umění, firmě High Point za sucho a teplo a Vodák sportu za nepromokavé vaky a skládací pádla.