Jednoho vlahého večera jsme si v zátoce Pantera na Dlouhém ostrově (Dugi otok) v Chorvatsku vychutnávali na palubě charterové lodi večeři, když k nám přirazil člun. Chlapík, který v něm dřepěl po nás chtěl peníze za to, že v zátoce přenocujeme. Protože jsme stáli na vlastní kotvě, na opačné straně než byly umístěny bóje, nijak jsem na jeho žádost nereagoval. Začal vykřikovat „celja boka jeste moja“ a vyhrožoval policií. Den před tím jsme chtěli na hodinu zastavit v Šibeniku. Ještě jsme ani nebyli vyvázáni u nábřeží a už přifrčel chasník na mopedu vybírat peníze. Nenasytnost pobratimů mě otrávila natolik, že jsem se rozhodl pro příští dovolené vyměnit benátskou zátoku (tak se dřív Jadran nazýval, než mu Chorvati začali říkat moře) za zátoku podstatně větší a to Αιγαίο Πέλαγος.
Ano, čtete dobře, Egeo Pelagos neboli moře Egejské. Usmyslel jsem si, že si půjčím loď v Aténách a dopluju na ostrov Rhodos vyzvednout poklad, který jsem tam o prázdninách roku 1989 ukryl. Na ten ostrov jsem se tehdy dostal poněkud netradičně a sice Škodou 1203. Teď si uvědomuji, že mnozí z vás nejspíš nevíte, o jakém autě mluvím. Inu, byl to výkřik socialistického automobilového průmyslu. Původně osmimístný mikrobus, který se vyráběl i jako dodávka nebo sanitka. Vynikal slaboučkým motorem a silnou poruchovostí, zejména od chvíle, kdy se jeho výroba přesunula z českého Vrchlabí do slovenské Trnavy.
Na Rhodos jsme se dostali takovou malou lodí z tureckého přístavu Marmaris. Vyprávění o okružní jízdě touhle „razdvatrojkou“ z Velké Hleďsebe do Istanbulu a zpět s posádkou čtyř dětí a dvou dospělých by vystačilo na několik večerů při draní peří, ale s mořeplavbou to nemá nic společného. Zmiňuji se o ní jenom proto, že tehdejší zastávka na Rhodu nás inspirovala k plavbě o 19 let později.
Sehnat loď na desetidenní jednosměrnou plavbu z Atén na Rhodos se ukázalo být nad síly tuzemských charterových agentur. Nakonec jsem to zkusil na internetu sám a přijal nabídku jedné řecké společnosti, která se mi zdála solidní. Pronajal jsem si Sun Odyssey 37, která je pro šestičlennou posádku tak akorát. Vybavení lodě – záchranný ostrůvek, Epirb, mořská kotva, přívěsný motor, výbava na šnorchlování pro tři lidi, lepení na člun apod. stejně jako úklid a kanystr benzínu v ceně půjčovného je u řeckých charterovek standard. Nakonec jsem udyndal ještě stoeurovou slevu za „one way“.
Červená šipka na jihozápadě Rhodu na obrázku označuje přibližnou polohu Pirátské zátoky, cíl naší plavby. Tam již dvě dekády odpočíval tajemný poklad, pro který jsme se vypravili.
Loď by byla, teď ještě dát dohromady posádku. Moje již dlouho marinizovaná manželka byla jasná, stejně jako bývalý závodník ve windsurfingu Standa. který se s námi již párkrát plavil a byl vždycky velmi platným členem posádky. Napadl mě ještě bývalý kamarád z mokré čtvrti Honza, který kdysi přeplavil jakousi lodičku ze Španělska do Chorvatska podle automapy. Neuvěřitelný pohodář. Jednou jsme si spolu dobře zabékali při kytaře deset dní na vlnách Tyrhénského moře. Kývl jsem tedy i na to, že vezme sebou svoji ženu Janu. Což byla chyba, jak se záhy ukázalo.
Nicméně, pořád chyběl ještě jeden kus. Nebylo zbytí, musí to bejt Jarda. Boží člověk. Nekonfliktní, přátelskej, vždycky v dobré náladě. Jenže! Nešikovnějšího chlapa jsem za celý život nepotkal. Na lodi není použitelnej vůbec k ničemu. Při vzpomínce na poslední plavbu s ním mi pořád zní v uších zoufalý výkřik kormidelníka, který postřehl Jardovu snahu chopit se otěže kosatky při réčku: „ Proboha Jardo, lež, krm vopici a na nic nešahej!“
Takže, na Atény ! Protože nikdo z posádky ještě v hlavním městě Řecka nebyl, chtěl jsem jim tohle špinavé, hlučné a přelidněné město s úžasnými antickými památkami ukázat zblízka. Vyrazili jsme tedy o den dřív a z letiště místo do maríny Alimon zamířili na náměstí Omonia. V prvním kiosku jsem si koupil komboloi – rušič starostí. Vypadá jako růženec a každý druhý Řek si s ním hraje, jistě jste to mnohokrát viděli. Až se dostanete do Řecka, zkuste to, funguje bezvadně.
Posádce jsem nařídil zvolnit na středomořské tempo, s čímž očividně nikdo z nich neměl problém. Já ale začal mít problém s Honzovou ženou. Už na letišti totiž začala na hubě mleť, jak zpívá Pavel Dobeš v jedné písničce a vypadalo to, že jí to vydrží celých deset dní.
Ubytování v hostelu Athens Backpackers, který leží v centru města, asi 50 kroků od stanice metra Acropolis nemělo chybu. Kromě jeho polohy – dvě minuty pěšky na Akropolis, Plaku, k Diovu chrámu apod. – nás oslovil bar na střeše s výhledem právě na Akropolis a s čepovaným pivem za dvě éčka. Z posledního patra se vyšlo na střechu a do baru se muselo ještě výš po schodech ze železného roštu. A tam zasáhl Poseidon! Ukdákaná Jana měla z děravých schodů fobii a nedokázala po nich vylézt ani metr!! Zůstala tedy na střeše a pozorný manžel jí tam přinesl pivo. Bylo první a taky poslední.
Bar byl totiž plný mládeže z celého světa, převládaly dívky ve sporých kouscích textilu, seděli jsme mezi nimi na matracích na zemi a to je pro „zelené stařečky“ situace, kdy myšlenka na zákonitou manželku je zasunuta do nejnižšího patra podvědomí. Čepovaný Mythos mne utvrdil v dlouhodobém přesvědčení, že Gambrinus patří suverénně mezi nejhorší europiva typu Amstel, Henninger a pod. Když jsem si nechal natočit další do původního kelímku ukázalo se, že pivo stojí 1,5 eura, těch padesát centů navíc byla cena nového kelímku. No a od 19 -20 hod. byla „happy hour“, pivo stálo jedno euro.
Druhý den odpoledne jsme dorazili do maríny. Přivítal nás, jako obvykle, jeřáb s odporným jménem. Naše charterovka tam žádnou svoji kancelář neměla. Prohlížel jsem mola, ale ani naše zaplacená loď tam nikde nebyla. Vytočil jsem číslo na manažera. Chlápek, který to vzal řekl, že za chvíli přijede. Přiskútroval za deset minut a první co mi sdělil bylo, že objednaná loď není k dispozici. Místo ní budeme mít dva roky starou Bavarii 46 Cruiser bez jakéhokoliv doplatku. Začalo se mi to líbit. 6 lidí na lodi pro deset…
Když jsem Pasiphae (manželka krétského vládce Mínoa, která se spustila s býkem a porodila obludu Mínotaura) převzal , chlapík zavolal dodávku a nechal nás odvézt do supermarketu na nákup. Tašky nám řidič pomohl nanosit až na loď, neplatili jsme za dopravu nic, vše bylo v ceně charteru. Na rozloučenou nám nabídl možnost přespání v nějaké prázdné lodi po návratu z Rhodu pokud nám letadlo poletí až další den. Zkrátka, stejně jako v Chorvatsku, že?
Měli jsme před sebou tuhle trasu – po červené – a tak jsem v 1800 dal své ženě u kormidla kurz 160° s cílem mys Sounion. Byla půlka září, brzy se stmívalo a tak jsme až na Sounion nedopluli, zakotvili jsme na třímetrové hloubce v zátoce Varis, 11 námořních mil od maríny. Noc nebyla klidná, kravál z diskoték na břehu se zátokou rozléhal do časných ranních hodin. Po snídani jsme pokračovali k poslednímu výběžku řecké pevniny.
Vystavili jsme „plné prádlo“, což u tak velké lodi byla opravdu pořádná plocha plachet. U kormidla byl starý bohém Honza a tak jsem se ani nedivil, když jsme náhle leželi na boku a plachty pluly na hladině. Myslel jsem si, že to je nějakej jeho fór. Jak se vzápětí ukázalo, byl z toho vyděšenější než já. Loď se samozřejmě po pár vteřinách zase vzpřímila, o což se postaral několikatunový ploutvový kýl. Právě jsme zažili knockdown. Způsobuje ho nečekaný prudký poryv větru trvající jenom několik sekund. Nám se to přihodilo, když jsme pluli asi třicet metrů od hladké kolmé skalní stěny. Stekl z ní silný proud studeného vzduchu, který nás položil na druhou stranu. Standa se přiznal, že když plachty ležely na hladině, chtěl do hlavní skočit. Při představě, jak by ho plachta vymrštila proti skalní stěně jako prak si musel honem otevřít další pivo. Tu záležitost dodnes nazýváme „Honzův obrat“.
Když jsem se snažil zarýt kotvu pod Poseidonovým chrámem na Sounionu, foukl od pevniny silný poryv právě v tom okamžiku, kdy se vlečená kotva zasekla o kameny na dně v hloubce asi šesti metrů. Standa s Honzou, kteří kotvu vypouštěli, začali jódlovat jako Tyroláci. Vrátek s řetězem se vytrhl ze své podesty v kotevní studánce. Ukázalo se, že soudruzi v Bavorsku – pokud se tam ty lodě skutečně staví – udělali někde chybu. Čtrnáctimetrová loď měla kotevní vrátek s šedesátimetrovou zásobou řetězu připevněný k podestě šrouby 10 mm s podložkami jenom 12 mm širokými. Ty se při rázovém tahu snadno z laminátové podložky vytrhly. Chvíli jsem uvažoval, že budeme muset zaplout do nějaké maríny a vrátek znovu připevnit, ale to by narušilo plán plavby. Poplujeme dál!
Jenže zaseklá kotva nešla vyprostit žádným známým způsobem. Někdo z posádky si všiml, že u břehu plave mládenec v neoprenu se šnorchlem a cosi sbírá. Doplul jsem za ním na člunku a požádal ho o pomoc. Kotvu nám uvolnil , nad nabízenou dvacetieurovkou mávl rukou a popřál nám šťastnou plavbu.
V 15:45 jsme vyrazili k ostrovům Dodecanesie. Čekal nás první a nejdelší log dlouhý na mapě cca 154 mil. Cílem byl ostrov Patmos, po Svatém hrobě v Jeruzalémě druhé křesťany nejnavštěvovanější místo. Místo vyhnanství evangelisty svatého Jana, místo zjevení Apokalypsy.
Poseidonův chrám za zádí se rychle zmenšoval. Bylo třeba stanovit kurz plavby. Když se plavím ve Středomoří, nikdy nepoužívám GPS nebo jiné elektronické navigační pomůcky, jako např. mapový plotr. Připadalo by mi to jako urážka dobré námořní praxe. Už tak moje svědomí dost trápí používání logu a echolotu (měřiče rychlosti a hloubky) na místo klasické olovnice (kterou vozím sebou).
Na obrázku je uprostřed ostrova
malý červený puntík. Označuje přístav, který leží na východní straně ostrova.
To jenom proto abyste viděli, že jsme museli ostrov obeplout z jihu.
Po obeplutí jižního okraje ostrova Kéa bude třeba držet kurz na čistý východ. Rozdělil jsem vachty (hlídky) po čtyřech hodinách, vždy ve dvojicích. Původně jsem počítal s tím, že poplujeme alespoň 35 hodin. Jenže foukal patnáctiuzlový vítr, který v poryvech dosahoval 22 – 25 uzlů a to všechno ze severu nebo severovýchodu. Čistý „bočák“, nádherná, nečekaně rychlá plavba. Pasiphae klouzala po vlnách jako delfíní samice. Bylo jasné, že jsme si Poseidona nešizenou úlitbou kvalitní Metaxy před vyplutím přátelsky naklonili. Zařídil také, mimo jiné, že se užvaněné Janě dělalo za plavby blbě a tak byla po většinu času zalezlá ve své kajutě.
Poslal jsem posádku spát s tím, že možná někdy další hlídku vzbudím. Po jedné hodině v noci nastala flauta a tak se asi dvě hoďky motorovalo. To vzbudilo Honzu, který se ke mně na palubě připojil a oba jsme si užívali té nádhery kolem nás a nad námi.
Po pětadvaceti hodinách skvělého plachtění jsme zakotvili v přístavu Patmou Skala na hloubce 6m. Ostrovu vévodí obrovská pevnost – klášter – na vrcholu hory a kromě jeskyně Apokalypsy je zde ještě spousta zajímavých míst a příjemných napajedel. Za postoj v přístavu se v Řecku většinou neplatí a tak bylo jenom na nás, jak dlouho se zdržíme.
Potřeboval jsem opravit ten vrátek a zároveň jsem nechtěl kazit dovolenou celé posádce. Manuálně zručný a obětavý Standa se uvolil pomoci mi s opravou a tak jsme se všichni přeplavili na břeh. Zatímco posádka se věnovala testování místních taveren a výběru suvenýrů, já se Standou koupil v železářství dvanáctky šrouby, matky a hlavně třícentimetrové silné podložky. Laminovací soupravu měli taky. Vedle železářství je zajímavý podnik – sprcha a internet na půl hodiny za tři éčka. Mezitím se setmělo a tak jsme se věnovali činnosti na jachtách obvyklé.
Ráno jsme se Standou přilaminovali zpátky trosky podlážky pro vrátek. Připadalo mi to celé děsně fórové, líbilo by se mi, kdybychom mohli podestu vyztužit voděvzdornou překližkou. Jenže kde ji vzít a jak ji uříznout? Všiml jsem si, že na konci přístavní zátoky, tam kde kotví rybářské čluny, někdo brousí boky bárky vytažené na břeh. Zaplul jsem za ním. Byl to opravář lodí a mluvil jenom démotiké. Lidovou řečtinou. Mělo to stejný efekt jako kdyby mluvil finsky nebo maďarsky. S mým kalimera, parakalo, evcharisto, jasu apod. jsem mu toho moc vyložit nedokázal. Pomohla pantomima. Ukázal na vrata takové lepší stodoly a opsal rukama široký oblouk. Ta stodola byla jeho dílna. Objevil jsem u stěny kus dvacítky překližky, na pásové pile ji přiřízl do potřebného tvaru, našel aku vrtačku, vrták s rozšířenou hlavou. Po cestě kolem kolem loďmistra jsem mu ukázal, co všechno mám. Jenom kývl hlavou a pokračoval v broušení.
Když jsem se vrátil na loď, posádka se už bouřila, chtěla na břeh. Zahrál jsem si tedy na převozníka a u nábřeží jsem o přirostlou slávku rozřízl gumák. Výsadek vyskákal a já mastil na loď jako křídlovaná kachna. Měli jsme práci navíc. Aby se záplata rychleji přilepila, nahříval jsem na vařiči pánev a tu pak tiskl na gumák. K večeru už záplata jakž takž držela. Vrátil jsem bárkaři vercajk a nabídl dvacku. Strčil mi ji do kapsičky u trika. Na nábřeží už přešlapovala posádka plna zážitků a toužící se vrátit na loď. Honza chyběl. Prý šel zkoumat další hospody. V noci mě probudilo klapání motoru rybářské bárky, která přirazila k boku jachty a z ní se na palubu vykulil Honza. Rybář ho našel v sousední vesnici, jak v taverně plynnou angličtinou líčí, že „big bout je oukej, ale malej udělal puff!“
Druhý den jsme se posunuli o 23 mil jižněji na Leros, do zátoky Lakki, která je největším přírodním přístavem v Egejském moři a používají ji i řecké vojenské lodě. Zakotvili jsme u stejnojmenného městečka, samozřejmě zase bezplatně. Procházka eukalyptovou alejí, nákupy, zastávka v taverně a odpoledne poposkočit dalších 23 mil na Kalymnos. Tentokrát na nás zbylo místo na městském molu, v pilotu je to označené jako marína. Jsou tu pomníčky s vodou a elektřinou,ale když je nechcete použít, neplatíte za postoj ani cent.
Přistávání bylo doprovázeno scénou, která přihlížející skvěle pobavila. Couvali jsme k nábřeží plnému lidí. Standa s Honzou byli na přídi u kotvy, protože jsme tu opravu ještě pořádně netestovali. Jana zaplaťpánbůh v kajutě, u kormidla já. Vlaďka bude házet jedno úvazové lano a na druhé holt vybyl Jarda. Tohle přeci nemůže zkazit. Podal jsem mu do levé ruky několik smyček lana, zbytek jsem podvlékl pod relinkem a asi ve třech závitech mu ho dal do pravé ruky. „Až budeme blízko nábřeží, já zavolám „lana“ a ty to co máš v pravé ruce hodíš do těch lidí, on to někdo chytí. Jasný?“ „JO, jasný“. „Kotva!“ „Kotva stop!“ „Lana!“ Vzápětí se ozval bouřlivý smích. Koukám proč se lidi smějou a nevěřím svým očím. Jarda stojí jako Lotova žena , od hlavy k lýtkům omotán závity lana, které mělo tou dobou už být na břehu. Jak tohle dokázal nevíme nikdo, protože jsme ho přitom neviděli. Nejlepší je, že to neví ani on sám.
Mám rád, když věci jsou takové, jaké být mají. Jako boha moře uznávám Poseidona, nikoliv jeho pozdější římskou kopii Neptuna. Kalymnos byl a dosud vlastně je domovem největšího počtu lovců mořských hub v Řecku. Dalším je Symi, kam také zavítáme. V krámku nám ochotný majitel ukázal, jak se houby bělí, jaké jsou mezi nimi rozdíly a hlavně nás seznámil s pravděpodobně nejsmrtelnější živností, jakou lidé po staletí vykonávají.
Na skalnatém ostrově nikdy nebylo čím se živit a tak většina mužů každý rok odplouvala na půlroční výpravu za obživou. Jejich předci totiž dávno sklidili houby v malých hloubkách (5 – 30 m), pro které se lovci potápěli jenom na nádech. Bylo třeba plout až k africkým břehům a potápět se do hloubek kolem 70ti metrů. K tomu sloužil ochranný oblek „skafandro“, do kterého se pumpoval vzduch. O kesonové nemoci nikdo neslyšel, takže několik ponorů denně s rychlým výstupem vedlo k tomu, že v prvních letech používání skafandrů zemřela nebo byla paralyzována polovička potápěčů. Mezi lety 1886 a 1910 zemřelo deset tisíc mužů a dvacet tisíc jich bylo trvale postižených…
Na ostrově je více než tisícovka kostelů, klášterů a kapliček, každá větší rodina nechala nějakou takovou modlitebnu postavit. K večeru se ukázalo, že poněkud překážíme ve vyvázání místní lokálce, malému trajektu. Vše se řešilo s úsměvem, v klidu. Kapitán trajektu mě požádal, abych posunul jachtu blíže k té vedlejší a dal si více fendrů na bok. Nicméně manévr provedl brilantně, takže se našich fendrů ani nedotkl. Dopoledne se to opakovalo v obráceném gardu.
Odpoledne jsme vyrazili na Kos. Tam má sídlo majitel naší lodi Istion a tak jsem nechtěl, kdyby nás někdo od nich zahlédl, aby si o nás mysleli, že jsme nějací šmudlové. Zastavil jsem po cestě v neobydlené zátoce ostrova Pserimos a nařídil největším nikotinovým nádeníkům, aby umyli palubu. Honza se Standou byli z této povinnosti tak šokováni, že při druhém nabrání vody raději utopili kbelík. (V Turecku ho pak museli za 14 euro koupit).
Když chcete zastavit na Kosu tak, abyste to neměli do města daleko, musíte do historického přístavu, kde je samozřejmě málo místa a tak se za něj platí. Měl jsem trochu obavy z ceny, protože jsem měl v paměti čerstvý zážitek z Malého Lošinju, kde jsem proti svojí vůli byl nucen použít marínu a za desetimetrovou lodičku zaplatil 57 euro. Nuže na Kosu jsem za 14 metrů dlouhou loď platil 21 euro včetně elektrické přípojky. Pro osprchování jsme museli popojít do nové maríny, ale sprchy byly přepychové , časově neomezené a hlavně v ceně postoje v přístavu.
Papito Wendy
Pokračování příště.
Foto: autor
Mapy: Google Earth, úpravy – redakce