…Pokračování:
Vypluli jsme a vymotali se ze spleti ostatních plachetnic a pokračovali v plavbě směr ostrov Elefantina. Po nějaké půl hodině plavby nám cestu překřížil obstarožní parník. Jelikož zde na řece platí jediné pravidlo, a to pravidlo větší tonáže, museli jsme mu kvapně uhnout. Úhybný manévr sestával z otočení kormidla mimo kolizní kurz. Následovalo automatické přehození plachty, nadmutí plachty ve větru a vyražení vpřed. Radovali jsme se však jen malou chvíli. Rychle se blížil osamělý útes zhruba uprostřed Nilu. Hele, že do něj ten vůl narazí, prohlásil Boban. Smál jsem se a ani jsem si nevšiml křečovitého pohledu kapitána Ahmeda. Nějak jsem nevěřil, že by to nedopadlo. Dopadlo to, narazili jsme na útes a docela tvrdě. Ozvala se velká rána a my jsme popadali na palubě jak hrušky. Sakra my jsme fakt narazili!
Černý Núbijec zmizel v černé tmě podpalubí a zkoumal poškození trupu a hlavně, zda do nás neteče. Neteklo, pač jsme stáli na suchu. Trup se vyhoupl na skálu a zůstal bezmocně stát. Jsme zas tak moc daleko nedopluli, pronesl Boban svým typickým sarkastickým humorem. Nic jsem tehdy nevěděl o návětří, závětří, ani o setrvačnosti plujícího tělesa. Soudit tehdy kapitána z nezkušenosti bylo ode mne pošetilé a fanfarónské. Dnes už vím, že to byl zkušený muž, znalý svého řemesla a že takovéto věci se prostě na vodě někdy stávají. Bylo to takové mé prvé ztroskotání, vlastně spíše najetí na mělčinu. Do lodě neteklo, a tak jediné čeho jsme se mohli obávat, byl nadcházející soumrak. Za tmy se totiž po Nilu nepluje, a tak klesala i možnost pomoci při vyproštění.
Posádka vyskočila na útes a pokoušela se uvízlou plachetnici dostat na vodu. Nejprve to zkoušeli bezúspěšně sami. Na palubě byly celkem dvě ženy a sedm mužů. Jak se to zpívá, na jedné lodi plujem na jedné palubě… Šli jsme pomoci, ale nasednutí bylo velké a váha lodi nám moc šancí nedávala. Nadávalo se arabsky, anglicky, holandsky a česky. Funěli jsme u toho jako hroši v Nilu, ale nic to nepomohlo. Sedli jsme tedy na palubu a rezignovaně zírali chvíli do vody, chvíli na útes a nakonec na vodu, zda se neobjeví
plavidlo které by nám pomohlo. Několik parníků s turisty nás opravdu minulo. Na naše mávání odpověděli také veselým máváním a pluli dále. Po nějaké době se objevil malý nákladní parník, který pochopil, že posádka mávající lanem a pasažéři mávající rukama
neznamená nic jiného než plavidlo v nouzi.
Nevím, zda jsme na naší záchranu čekali pár desítek minut, nebo několik hodin. Čas pro nás tehdy nic moc neznamenal. Vy máte hodinky a my máme zase čas, smáli se černí Núbijci. Parník se přiblížil, chytl naše hozené lano a pacholci ho uvázali na pachole. Přesunuli jsme se na záď, abychom odlehčili nasedlé přídi. Lano se napjalo, motor začal hřmít a z komína se vyvalil oblak černého dýmu. Hladina se rozčeřila od vln z lodního šroubu. Dřevo začalo vrzat, skřípat a jinak sténat.
Dřevěná duše staré feluky zaúpěla a trup se dal pomalu do pohybu vzad.
První křest máme tedy za sebou a tak můžeme pokračovat. Minuli jsme nilometrovník, tedy prastarý měřič výšky hladiny Nilu. Podle výšky vody odhadoval faraon kvalitu úrody a určoval výšku daní. Geniální, jednoduché a funkční. Slunce celkem rychle zašlo, jak je v těchto končinách zvykem, a teplo nás opustilo také. Na prkenné palubě byly rozloženy matrace a tak jsme si vyndali spacáky a zachumlali se. Felúka potichu přistála u písčitého břehu. Plachta se svinula a s břehem nás spojil prkenný můstek. V mírném večerním
větru šuměly palmy a na obloze se začaly objevovat tisíce hvězd. Bludný Holanďan pořád povídal a povídal. Zdálo se, že neviděl Evropana hodně dlouho. Núbijci zažehli lampu, která se pohupovala na ráhně a začali vařit večeři pro všechny. Silný rudý ibiškový čaj zavoněl po okolí. Hromada zeleniny, falafel (arabský chleba) a tenhle výtečný sladký čaj nás – spolu s mírným pohupováním boků felúky – rychle ukolébal k spánku. Pod širákem v Africe na Nilu. Jak pestrý dokáže život někdy být.
…Pokračování příště.