V minulém povídání jsem se dostal k místu, kde s námi přes noc stál blbec (nakonec) v zátoce na Schinouse. Ale noc byla klidná a k pohodě druhého dne přispělo, že všichni hned dopoledne odpluli! A naopak, připluli naši kamarádi, Eva a Tomáš na svém Hippo II! A tak jsme hned dali kafe a pak taky společný oběd v restauraci nad zátokou. Moc milé to bylo.
Po obědě a důkladné siestě pak Eva s Tomášem vypluli na Naxos a my se přesunuli ob jednu zátoku dál, do velké, na jih otevřené zátoky Gagvádhi. Tahle zátoka má výhodu v tom, že je velká a proniká do ní swel. To první je jasné výhoda, to druhé také výhoda v tom, že výletnici tam nenocují, protože to kapánek houpe. Ale vážně jenom trochu. Stáli jsme tam sami a to jak tuhle noc, tak i noc za týden, kdy jsme se z Malých Kyklád vraceli na Kyklády velké. Dno je písek, kotva držela dobře, nicméně když jsem se ke kotvě potápěl, zjistil jsem, že vrstva písku je malá a pod ní jsou asi kamenné desky. Tak opatrně! Vždycky se ujistětě, že kotva dobře drží.
A pozor! V pravé části vrcholu zátoky leží na dně velká kotva s těžkým řetězem a dlouhým bílým lanem směrujícím na jih. Lano vypadá jako nové, takže to tam není dlouho. Opatrnost je na místě, ale lano je dobře vidět z hladiny (dokud tedy vydrží bílé).
Náš průzkum Malých Kyklád, který jsem začali na ostrově Schinousa, pokračovali na ostrově Koufonisi, kam jsme vypluli 7. června. Na Schinouse byl klid, ale jak jsme začali plout směrem na východ, vítr sílil. I když je to ze Schinousi na Koufonisos kousek, před městečkem foukalo jako blázen, v poryvech jsem naměřil 30 uzlů. V zátoce u městečka kotvily lodě a už z dálky bylo vidět, jak se zmítají a jak s nimi cvičí vlny, které do málo kryté zátoky pronikaly.
Hm. Tak co ted? Buď marina a nebo jih Naxosu – jiné možnosti jsme neviděli. V marině jsme viděli docela dost stěžňů a tak jsem si říkal, že bude plná. Už to vypadalo, že z toho bude ten Naxos, když se Skipřenka chopila vysílačky a na 12 kanálu do mariny zavolala. A kupodivu vysílačka zachrastila zpátky.
Na Skipřenky dotaz, jestli mají místo, zachrastila vysílačka, že yes. No tak to bylo překvapení a taky paráda! Marína má být nová a mají tam mít mooringová lana! Tak jdeme na to. Marína je malinka a vjezd je situovaný tak, že nám foukal silný vítr do pravoboku. Rozhodl jsem se tedy dovnitř nacouvat, protože jsem v tak silném větru nechtěl riskovat otáčení uvnitř na malém prostoru – Gaia umí brát na zpětný chod pěkně dlouho šmejra, než chytí stopu.
Otočil jsem tedy loď před marinou a začal couvat. Ale vítr byl tak silný, že Gaia odmítala jet rovně. A ne a ne a ne. Tedy rovně plula, ale trup byl natočený v úhlu 45 stupňů na směr plavby. Chvíli jsem ji přemlouval, ale bylo jasné, že to nepůjde a že bychom do vjezdu vpluli v úhlu 45 stupňů naštorc, což by vzhledem k jeho šíři a kamenům po okrajích znamenalo, že tam ztroskotáme.
Otočil jsem Gaiu zpět a po vyslání rychlé modlitby k Poseidonovi jsem začal zaplouvat po přídi. Bylo to dost dramatické, vítr fičel ze strany a nakláněl nás, vlny s námi pohazovaly nahoru a dolů. Skipřenka, která mívá v podobných situacích spoustu dobrých rad, tentokrát mlčela ja zařezaná. To značilo, že situace je vážná. Bylo mi jasné, že na otočení uvnitř mám jen jeden pokus a pak nás vítr nevyhnutelně snese na kameny.
“Nevykašleme se na to?” zakřičela na mě skrz vítr zničehonic Skipřenka
“Ne” povídám já. “Buď to zvládneme, nebo ztroskotáme”. A musím říct, že jsem to tak v tu chvíli i myslel.
Skoro plnou parou jsem vjeli dovnitř. Jakmile jsme byli ve vjezdu, vlny ustaly a já začal brzdit. Bylo nutné na místě otočit loď, a to proti propwalku a začít couvat do stání, odkud na nás mával mariňák. Z toho rozjetí na zpátečku jsem měl fakt obavy – Gaia si umí postavit hlavu, než konečně chytne stopu. Ale asi i Gaia si uvědomila, že to není sranda a stopu chytla okamžitě. Nacouvat do stání proti větru už byla hračka. Šířka sice byla tak akorát pro nás, ale vyšlo to krásně. Záďová lana, mooring vpředu, vyladit fendry a bylo hotovo. Vítal nas ostrov Koufonisi. Uf.
