Na pořadu dne (30.května) je návštěva potopeného města Petropavli, které leží jen nedaleko od Paleocastra. Jedná se o nejstarší podmořské archeologické naleziště, a tak jsme se na něj značně těšili. Hned ráno jsme vypluli a už za hodinu a půl házeli kotvu u Petropavli. Bohužel, očekávání se lišilo od reality. Několik starých zdí, deska se základy sloupů snad… a to bylo vše. Byli jsme docela zklamaní, „naše“ potopené město u Ephidauru je daleko malebnější a zachovalejší. Ale co se dá dělat, není každý den posvícení. O to více jsme byli nadšení hned za pár hodin.
Čerstvý vítr nás dofoukl k ostrovu Elafoniso, na jehož jižní straně, u mysu Elena, leží dvě malební zátoky. Hodili jsem kotvu v té západnější, skočili do člunku a uživali si osamělé písečné pláže, která snese za nejpřísnější měřítka kvality.
Ale čas pokročil a tak jsme zvedli kotvu, vztyčili plachty a vyrazili západním kursem přímo k jižnímu mysu středního peloponéského prstu, jménem Tenaro.
Divocí Maniové
Střední peloponéský prst se jmenuje Mani a je asi nejpodivuhodnější. Charakterem spíše skotská vysočina je ukončena mysem Tenaro, kde leží bájný vchod do podsvětí, do Hádovy říše. Když jsme připluli za večerního šera do kryté zátoky Port Kayo, která je obestoupena strmými útesy na jejichž vrcholcích sídlí zbytky opevněných vesnic Maniů, nepřekvapilo by nás, kdyby se vedle nás na loďce objevil samotný Chárón. Prostě, jestli mělo kdy nějaké místo genius locci, bylo to zde. Ona je totiž historie středního prstu Mani pěkně krvavá.
Maniové, obyvatelé poloostrova Mani, jsou původně velice zavilí a drsní válečníci. Jejich agresivita je proslulá a ani sami dórští Sparťané si je nedokázali podmanit – a to byli nějací bojovníci. Lid Mani nedokázali ovládnout ani Turci, ani kdokoliv jiný a po staletí byl jih prostředního peloponéského prstu Mani ponechán sám sobě.
Lidé Mani – Maniové, někde uváděno jako Manité – tak bojovali hlavně mezi sebou. Propletenost vládnoucích rodů dala vzniknout složitému systému krevní msty, který v podstatě produkoval důvody k dalším a dalším bojům. Boje krevní msty zasahovaly pouze mužské členy rodu – ženy a děti se bójů nezůčatnily – ale vedly se až do vyhlazení protivníka nebo jeho úplněmu podrobení. Neurození obyvatelé zůstávali většinou stranou, ale v nejhorších okamžicích prchali pryč; což často vedlo k zastavení bojů, protože bojovníky neměl kdo krmit.
Bojující rody se opevňovali ve vesnicicíh a hlavně ve vysokých věžových stavbách, odkud na protivníky útočili vším, čím to jen šlo. Války běžně trvaly několik roků. Ještě v devatenáctém století zde jedna krevní válka trvala plných čtyřicet let! Pozůstatky po krevních válkách se staly opevněné vesnice roztroušené po celém poloostrově Mani. Po vyhlášení nezávislosti Řecka se Maniové stali velkou oporou řecké armády.
My už jsme v zátoce Kayo našli jen potomky Maniů, kteří byli (zdálo se) mírumilovní a provozovali dvě restaurace, kde jsme dostali vynikající večeři. Místní s námi dokonce vyjelli autem na malý výlet do opevněné vesnice Váthia a také k mysu Tenaru ke vchodu do podsvětí. Jednu z restaurací dokonce spoluvede paní ze Slovenska, takže jsme si popovídali a slíbili, že o ní povíme doma! Takže kdybyste chtěl někdo v téhle malebné a historicky bohaté krajině strávit třeba dovolenou, tak kontakt je: Paní Aďa ze zátoky Porto Kayo, akrotiri@porto-kagio.gr, +306973931046. Mají i malý penzionek, takže pokude chcete někdo strávit svkělou a nevšední dovolenou… neváhejte.
Druhý den (31. května), po již zmíněném výletě, jsme odkotvili a vyrazili kolem mysu Tenaro na další plavbu. Vítr byl slabý a cesta nebyla ničím zajímavé – naším cílem byla zátoka Limani. Otevřená na západ, veliká, slibovala dost místa ke kotvení. Byli jsme rádi, že nefoukalo, za západního větru bychom tam nemohli stát. Cestou se sice honila bouřková mračna, ale protože jsme den před tím ve svatyni Poseidona obětovali pár nám drahých věcí, věřili, že nám pán moří dopřeje klidnou noc. A opravdu. Dno písečné, hloubka 7 metrů, jen my sami a obrovský prostor okolo. Noc byl klidná a plná hvězd.
Druhý den, na MDD, jsme dopoledne ještě zaskočili o zátoku jižněji, do místa s proslulou, zatopenou krápníkovou jeskyní. Jde o systém krasových kanálů v nitru hory, kterým lze proplouvat na lodičce – jedná se o placenou prohlídku, 13 EUR osoba. Ale stojí to zato. Viděli jsme už dost krasových systémů, od Macochy po Postojanské jamy ve Slovinsku, ale tohle byl také vynikající zážitek. Celé to trvá asi 45 minut a jestli někdy v kraji Mani budete, nevynechejte.
Ale byl už poslední den a nás čekala marina Kalamata, odkud se měl Jirka vrátit do Athén. Cestou jsme ještě potkali na hladině spícího kulohlavce, kterého jsme probudili. Mrzutě si nás prohlédl, párkrát se předvedl hlasitým nádechem a pak zmizel do hlubky, najít si klidnější místo. Do maríny Kalamata jsme zaplouvali doprovázeni slušným hřměním z hor, ale nic z toho nebylo. Poslední večer byl zakončen vskutku bohatýrsky – obrovskou večeří. Maniové se rozhodli zahubit turisty jídlem.
Pokračování příště….