Tak a bylo to tady. Sezóna začala. V pondělí 24.dubna 2017 jsme si sbalili fidlátka (a obrovskou tašku plnou dílů na loď) a ještě společně s Jirkou, třetím členem posádky, jsme vyrazili na letiště. Plán byl jednoduchý. Destinace – Athény, pak Aegina a naše loď Gaia. V pondělí večer jsme dosedli v Athénách a ubytovali se v Pireu v hotelu. Druhý den ráno hurá na trajekt a v úterý kolem poledního stojíme v boatyardu na Aegině, u lodě, která stojí na suchu podpírána dřevěnými trámky. Rychle se převlékáme do montérek a dáváme se do práce. Jirka na výměně ovládacího panelu, my se Skipřenkou na tom zbytku.
Nemá smysl asi popisovat, co všechno se muselo udělat, aby loď mohla zase na moře. Kdo má loď, ten to zná a pokud loď nemáte, stejně neuvěříte 🙂 Po pěti dnech usilovné práce jsme vypluli z Aeginy do Pirea, kde se nalodil zbytek posádky – Pepa Dvorský a Romana Bezděková. Pepa měl totiž dovolenou a kde jinde by kapitán La Grace měl trávit dovolenou než na moři! Dorazili v neděli v jednu hodinu ráno a tak jsme v neděli dopoledne mohli vyplout.
Trasu jsme před sebou měli docela dlouhou. Náš cíl ležel na sporádských ostrovech, kam jsme se chtěli během týdne dostat. Máme totiž moc rádi film Mamma Mia – se Skipřenkou jsme viděli i premieru v karlínském divadle a s Jirkou jsem byl v New Yorku na Mamma Mia na Broadway! Film se totiž natáčel na sporádách, konkrétně na ostrovech Skiathos a Skopelos, kde také ležel náš hlavní cíl – kostelík Mamma Mia. Samotné Sporády se nacházejí na samém severovýchodě Řecka, tedy téměř na jeho kraji.
Neděle 30.4.
Foukal jihovýchodní vítr a tak jsme krásnou plavbou pod plachtami dosáhli Sounionu, kde jsme hodili kotvu a Romča s Pepou se vylodili na jednom z nejkrásnějších mysů Řecka – na Sounionu, pod kterým leží i měděná tabulka lodi La Grace (viz křest La Grace v Řecku). Bohužel se blížil bouřlivý vítr a tak jsme ve snaze mít úžinu u Lavria za sebou co nejdříve, pokračovali směr Evia noční plavbou. Vyplouvali jsme ve 3 ráno.
Vítr nás ale předešel. Bojovali jsme statečně až do poledne, ale nakonec nás vichřice a velké vlny donutily ustoupit do Porto Rafti. Tam jsme hodili kotvu, trochu dospali minulou noc, polízali si rány a dali hlavy dohromady nad dalším postupem. Prvním bodem, nad kterým jsme se shodli byla večeře. A pak – opět noční plavba.
Úterý 2.5.
Z Porto Rafti jsme vyrazili přesně o půlnoci, kdy předpověď slibovala na noc slabší vítr. Bohužel přestal fungovat hloubkoměr. Plavba byla o poznání klidnější než minulou noc a svítání nad Evií bylo taky moc krásné. Dokonce začal foukat i příznivý vítr a tak jsme velkou část téhle etapy zvládli na plachty. Za necelých 12 hodin plavby, z velké části díky příznivému větru, jsme byli Chalkis.
Tam jsme v marině opravili hloubkoměr a ve dvanáct v noci jsme už driftovali před zásuvným mostem v Chalkis. Byla to už třetí noc, co jsme prakticky nespali. V jednu hodinu po půlnoci se most otevřel a my proklouzli na druhou stranu, kde jsme se vyvázali a konečně trochu vyspali. (Samotný most v Chalkis je kapitolva sama pro sebe a zasloužil si samostatný článek.)
Středa 3.5.
Ráno v devět jsme už byli opět na plavbě a příznivý vítr nás dofoukl až do Aegious Georgious, kde jsme povečeřeli a prožili klidnou noc. Já jsem zde u frapé zavzpomínal na loňské natáčení filmu Do větru a Romana zase zažila výlet na motorce s domorodcem, který jí slíbil, že jí vytiskne letenku na tiskárně (Ryan Air totiž neakceptuje letenky v elektronické formě). Noc byla klidná a rybáři tentokrát nepřipluli, byť jsem si loni v létě na mole s nimi velmi užil.
Čtvrtek 4.5.
Z Agious Georgious vedla naše cesta další den na liduprázdné pláže souostroví Monilie. Tam jsme přes poledne hodili kotvu s úmyslem pozorovat tuleně středomořské a také najít vrak potopené lodi. Obojí se podařilo – tulení rodinka vesele plavala kolem lodi a vrak lodi z druhé světové války byl objeven a lokalizován překvapivě snadno. Nestihli jsme ale už potápění – museli jsme dál. Pepa a Romana měli letenku na druhý den pátek.
Z Monilie jsme vypluli k ústí volosského zálivu, kam jsme se zase museli probíjet proti větru a hodit kotvu pod vysokou skálou naproti Trikeri, kde strašlivě foukalo, ale nebyly žádné vlny. Kotva držela bez problémů. Tady na kotvě jsme také měli krásný zážitek – Pepa byl v noci na zádi na malé straně a najednou kouká, moře skoro plane. Kolem lodi bylo mračno malých tvorečků – buchanek – které když se podráždí, vydávají bioluminiscenční záři. Bylo to úžasné….
Pátek 5.5.
Z kotviště s buchankami nás další den příznivý vítr dofoukl na Skiathos, kde tahle etapa skončila. Stihli jsme si už jen dát kafe a Pepa s Romanou museli na letiště. Pepa letěl do Lisabonu, kde na něj čekala La Grace, Romana musela do Čech do školy. Jen Jirkovi zbyl ještě jeden den. Bylo to trochu smutné loučení. Přeci jen jsme byli fajn posádka.
Sobota 6.5.
V sobotu jsme přepluli na sousední Skopelos a dosáhli tak cíle plavby – kostelíku z filmu Mamma Mia. Zklamáni jsme nebyli. Kostelík, a celý mys, je stejně tak malebný jako ve filmu a moře okolo je průzračné a nádherné. Byli jsme tam zcela sami a byla to důstojná tečka celé téhle fáze plavby.
Neděle 7.5.
Po noci strávené v Nea Klima na Skopelosu jsme přepluli zpátky na Skiathos a Jirka odletěl domů. Mě a Skipřenku teď čeká týdenní toulání po sporádských ostrovech.