Loučení se Sarónským zálivem
Každý rok, vždy na začátek sezóny, plánujeme nějakou větší plavbu, abychom se zbytek jachtařského roku toulali po řeckých zátokách a ostrůvcích. Několikrát jsme tak pluli po zimním Jadranu, přeplouvali La Manche nebo se vloni plavili podél bělostných kubánských pláží naloženi v hříšně luxusním katamaránu. Předloni jsme si udělali velký výlet na severní Sporády s návratem přes Kykládské souostroví a loni jsme obepluli Peloponés – s jako třešničkou a dortu skrz Korintský průplav na závěr. Letos padla volba na Krétu. Říká se, že pravé Řecko je na Krétě a kdo ji nenavštívil, vlastně neviděl Řecko. A tak jsme se to letos rozhodli změnit. Plán byl jednoduchý. Spustit Gaiu na vodu, týden pobýt v egejských vodách a využít tak čas k otestování lodě po zimě. A také k rozloučení se všemi řeckými a českými kamarády v Saronském zálivu, protože náš plán byl nejen doplout na Krétu, ale již se letos do saronských vod nevracet a zůstat na jihu Řecka.
A tak jsme v polovině května podle plánu dorazili na Aeginu, kde jsme našli Gaiu v pořádku a čekající a další dobrodružství. Dodělali jsme zbytek prací, které na nás čekaly ještě ze zimy, nainstalovali nové VHF s integrovaným AIS (na jehož funkci jsem se velmi těšil!) a opustili pohostinnou Jordanovu ¨loděnici kurzem na Poros.
Na Porosu jsme chytili mooringové lano u Vangelise Vikose a přestávky využili k výměně oleje a všech filtrů. Tím byla Gaia připravena a nám nezbylo než se s Vangelisem rozloučit – když půjde vše podle plánu, uvidíme ho až za půl roku… což je vlastně za ta léta poprvé, co budeme přes léto takhle dlouho mimo Poros.
Naše další zastávka vedla do Ephidauru za Dimitrim. Večeře na pláži byla skvělá, ostatně jako vždy a Dimitri měl plno práce, ostatně také jako vždy. A bylo to trošku smutné, stejně jako u Vangelise. Kdy zase navštívíme pohostinnou ephidaurskou zátoku? Druhý den jsme se ještě stavili rozloučit se s Míšou a jejím obchůdkem Athina Ekofarm, kde jsme dokoupili olivový olej a další nezbytné věci, které prostě člověk v Řecku potřebuje. A pak jsme zamávali Ephidauru a zamířili na sever do Korfosu.
Lucie Sachmet nás přivítala v Korfosu v plné práci – s několika přáteli dávají do pořádku pronajatý dům, kde se chystají mít jachtařskou bázi. Večer jsme ale společně něco ugrilovali, pokecali co je nového a ráno jsme vytáhli kotvu, tentokrát kurzem na ostrov Salamis, za nímž už čekaly Athény, místo srazu s posádkou a náš výchozí bod pro plavbu na Krétu.
Původně jsme plánovali plout na Krétu sami se Skipřenkou, ale nakonec nás plula skoro plná loď, protože plavba na Krétu zlákala více našich kamarádů a kamarádek. A tak se nás v 1. června sešlo v Athénách šest. Já, Skipřenka, Petr s Hankou a Klára s Janou. Na Gaiu ideální počet námořníků, a plavba na Krétu mohla začít.
Vzhůru k Peloponésu
Pro plavbu z Athén na Krétu jsou možné dva postupy. Jeden je plout jiho-jihovýchodním kurzem na Kykládské soustroví a provádět „přeskoky“ přes jednotlivé ostrovy. Jako výchozí bod k poslednímu přeskoku lze zvolit ostrov Milos, případně Santorini. Druhá možnost je vyplut z Athén na jihozápad a podél Peloponésu doplout až k jeho jihovýchodnímu mysu Maleas a odtud provést přeplavbu na Krétu. Původně jsme preferovali první variantu, ale předpověď počasí slibovala na závěr plavby západní až jihozápadní vítr, a to by mohlo být z Milosu problematické. Zvolili jsme proto „peloponéskou“ variantu, kdy stejný vítr sliboval nám foukat do zadoboku. Dne 2.června jsme ve 4 hodiny ráno vypluli ze ztichlé Zea Mariny jihozápadním kursem k Hydře a dál k jednomu z nejvýhodnějších přístavu Peloponésu, k bývalému hlavnímu městu Řecka, k Navpliu.
Do Navplia
Počasí nám přálo – koneckonců jsme nezapomněli Poseidona uplatit ulitím něčeho dobrého s kapitánským proslovem s neskromným přáním, aby nám poslal nějaké delfíny. Vypluli jsme za tmy, za slabého větru, s pomocí nově instalovaného AIS přijímače jsme se úspěšně propletli lodním provozem pod Athénami a po přetnutí systému rozdělené plavby jsme vytáhli plachty. Před námi leželo jižní Řecko a za obzorem jeho koruna, Kréta.
Byl to krásný jachtařský den. Pravidelný vítr a síle kolem deseti uzlů hnal naši lodičku kolem ostrova Poros do hyderského kanálu za absence vln – Gaia plula stabilně a rychle. Mezi Hydrou a Spetces se nám dokonce povedlo předhonit katamarán! Poseidon navíc hned z rána vyposlechl naše přání a připlavalo se na nás podívat stádečko hravých delfínů. Bylo to moc pěkné, já osobně to vždy považují za dobré znamení toho, že Poseidon naší plavbě bude přát.
Po, nebojím se říct idylických čtyřiceti pěti mílích, jsme vpluli do chráněné zátoky Porto Kheli, jehož kruhový a prakticky uzavřený reliéf sliboval klidnou noc. V Porto Kheli je staré městské molo a rozestavěná nová marina – takže na manévrování není v severozápadní části zátoky moc místa a ani hloubka není bůhvíjaká, takže pokud tam někdy budete, buďte opatrní. Zato dno je bahno s pískem, takže kotva drží jako přibitá a strávili jsme Porto Kheli klidnou noc.
Druhý den jsme vyrazili dál – podél pevniny na západ a pak na sever do Navplijského zálivu. Cestou jsme se vykoupali u ostrůvku Korakas a pak bez potíží dopluli do Navplia, kde jsme hodili kotvu u velkého mola, kde bylo spousta místa.
Navplio je moc malebné město. Vliv benátské republiky a italské architektury nezapře, takže máte trochu pocit, že jste někde u Jadranu. Celému místu vévodí obrovská pevnost na strmém kopci nad městem, kam vede poctivých 1000 schodů – polovina posádky si to stihla večer vyšlápnout a rozhodně nelitovali. Navplio bylo původně hlavní město Řecka, a to hned po vítězném boji za řeckou svobodu od roku 1829 do roku 1834. Pevnosti jsou ve skutečnosti tři – Palamidi, Akronafplia a pevnůstka na ostrůvku Burdzi – a činily z tohoto kdysi nejdůležitějšího a nejvýchodnějšího přístavu prakticky nedobytnou pevnost. Od zmíněného roku 1829 zde sídlila první řecká moderní vláda s prvním řeckým prezidentem Kapodistriasem, který bohužel udělal tu chybu, že se hned zpočátku dostal do sporu s klany Mani, divokými a odbojnými obyvateli peloponéského poloostrova Mani, kteří stáli v čelo povstání proti Turkům. O jejich heroickém boji s krutým tureckým generálem Ibrahimem Pašou, by se dala napsat kniha. Kapodistrias nechal hlavu manijských klanů z jakýchsi důvodů uvěznit, což věčně rozhádané Manije promptně sjednotilo a dne 27. září, byl Kapodistrias Konstantinem a Georgiem Mavromichalisovými na schodech kostela svatého Spyridon v Nafplionu zavražděn. Inu, tak to v nových pořádcích chodí velmi často, Řecko není žádnou výjimkou. Tyhle pohnuté události si můžete připomenout právě u kostela sv. Spyridona, který v Nafpliu stojí dodnes a kde je dodnes patrná stopa po první vražedné kulce, která Kapodistriase minula. (Nůž atentátníků se už ale neminul a ani druhá kulka, která zpečetila prezidentův osud.) Dlužno ještě dodat, že i když byl Kapodistrias první řeckým prezidentem, nejspíš to žádný lumen nebyl – Metternich se o něm dokonce vyjádřil jako o „úplném a naskrz hlupákovi, dokonalém zázraku bezhlavosti“. Po Kapodistriasovi převzal prezidentský úřad jeho mladší bratr Augustinos. Vydržel však jen šest měsíců, během kterých se země zmítala v chaosu občanské války. Nakonec byl dohodou mocností dosazen do Řecka sedmnáctiletý bavorský princ Oto z rodu Wittelsbachů, který se jako Otto 1. chopil absolutistické vlády. A to byl konec první, helénské řecké republiky. Vlády se ujali Bavoři.
Procházka nočním Nafpliem je ale navzdory dramatické historii mírumilovná a velmi poetická záležitost, takže pokud se sem dostanete, určitě ji nevynechejte. Navplio považuji díky jakémusi geniu locci za jedno z nejhezčích míst na Peloponésu.
Pro jachtaře: Na molu je dost místa, v sezóně bude možná poněkud plněji, ale v tenhle roční čas (začátek června) bylo místa dost. Na mole je za poplatek elektřina i voda – jen u té vody po nás chtěli 15EUR za 30 litrů. Že prý jsou zařízení na velké lodě, co berou litrů tisíc. Hm. Ukecali jsme to asi na 5 EUR, ale jisté zlatokopectví tedy pánovi na mole nemůžu upřít.
