Gaia: Za Daidalem na Krétu 2

Starý chanijský přístav

Podél Peloponésu

Časně ráno 4. června jsme vypluli z Navplia jižním kurzem. Čekalo nás 40 námořních mil do zátoky Kiparisi, která měla být zastávkou před Gibraltarem Řecka – Monemvasiou, městem na skále, kdysi proslulém v celém Řecku. Plavba byla velmi klidná a pohodová. Zpočátku zadní vítr se odpoledne změnil na protivítr a tak jsme museli křižovat, což ale díky tomu, že se nezvedly žádné podstatné vlny, plavbu jachtařsky zpříjemnilo. Jen nebylo úplně teplo, na fotkách posádky vidíte, že se chovají zcela neřecky! 🙂

V pozdním odpoledni jsme dorazili do zátoky Kiparisi. Ta je velká, s písečným dnem, dobře krytá s výjimkou východních větrů, jako skoro všechny zátoky na téhle straně Peloponésu. Ale předpověď byla příznivá a tak jsme zde, po poněkud studené koupeli, strávili klidnou noc.

Poněku neřecká vizáž posádky.
Pohodová plavba na plachty, za kormidlem Klára
Zátoka Kiparisi

Druhý den jsem se trochu i vyspali. Dosavadní denní dávky totiž čítaly 40-50 námořních mil denně, ale z Kiparisi to do Monemvasii bylo kolem 20 mil, a tak jsme si ráno mohli trochu přispat. Kolem jedenácté jsme už ale byli zase na otevřeném moři a po pár hodinách plachtění jsme mohli zdálky konečně zahlédnou někdejší peloponéskou perlu – Monemvasiu, tyčící se nezůčastněně již celá tisíciletí nad Egejským mořem.

Vzhledem ke stávajícímu jihovýchodnímu větru, který v pozdním odpoledni ještě zesílil, jsme zvolil severní stranu šíje, kde jsme našli místo u trajektového mola. Stáli jsme s několika loděmi bokem, a i když nás vítr stáčející se z okolních hor tlačil do mola, nebylo to tak dramatické a fendry uchránili bok Gaiy zcela dostatečně.

Návštěva dolního i horního města stála za to. Věděli jsme už z minula, že jde o skutečně nevšední zážitek a zase se to potvrdilo. Dolní město, choulící se na úpatí skály, živé, ale ne turisticky přeplněné, nabízí pohled do starých řeckých časů. Jako by se tady doba zastavila a návštěvník má pocit, že se vrátil o staletí zpátky, kdy Monemvasia vládla východnímu Peloponésu a byla vstupní branou do neméně důležitého Navplia. Horní město se svými staletými ruinami a zbytky neskutečně hustého osídlení dá zase návštěvníkovi pocítit, jak je vše pomíjivé. Vskutku, dostanete-li se do zdejších končin, Monemvasiu rozhodně nevynechejte.

This slideshow requires JavaScript.

Pro jachtaře: Stání v Monemvasie není nic moc. Na jižní straně se nachází malý a relativně mělký yachtklub, kde se však pár míst dá najít, záleží na štěstí. Variantou jižní strany je kotvení u šíje (z jihu), které je ovšem dost otevřené, za vln neklidné. Na severní straně je možné stát u trajektového mola nebo na kotvě v blízkých zátokách, kde je místa dosti. Trajektový provoz jsme zatím nepozorovali (což neznamená, že neexistuje, možné jsme měli jen kliku).

Na Krétu

Opuštěním Monemvasii jsme zároveň opustili pevninské Řecko a vydali se dál na jih na otevřené moře. Než se však naše příď zakousla do vln přímým kurzem na Krétu, udělali jsme ještě jednu zastávku, ostrov Kythira. Ostrov Kythira je nevelký obydlený ostrov tulící se k mysu Maleas a dnes téměř neznámý. V minulosti však byla Kythira významným strategickým místem, které kontrolovalo vstup do Navpijského zálivu a tak si postupně užila nadvlády Sparťanů, Athéňanů, Benátčanů, Turků, Francouzů i Rusů. Jeden čas byl ostrov dokonce samostatný a razil vlastní měnu! Od roku 1864 však patří Řecku jako součást Attiky.

Za pohnutou histori zmiňmě alespoň tragický okamžik v dějinách Kythiry, kde velkou část obyvatelstva zmasakroval a zbytek vyplenil velmi nechvalně známý Barbarossa (neplést s římským císařem stejnojmenným, který vedl první křižáckou výpravu, to je shoda jmen), který již měl na kontě vyvraždění všech obyvatel ostrova Skopelos (ano, toho stejného, kde je kostelík Mamma Mia a kde jsme s Gaiou trávili část předloňského léta). V moderní době čelí Kythíra vylidnění – velká většina obyvatel se odstěhovala do ciziny a počet starousedlíků se pořád snižuje. Bývalý obyvatelé, kteří emigrovali zejména do Austrálie, se však vrací alespoň na rekreaci a s nimi i peníze, které investují do budov a vesnic. Proto je možné na Kythiře najít překvapivě malebné domorodé osady, jak se povedlo i nám, a tím i pochopit, proč se Kythiře přezdívá „klokaní ostrov“. Jo, a je tu každou chvíli zemětřesení.

My jsme od Maleasu přetnuli rušnou obchodní trasu, kde se nám opět krásně hodilo nově instalované AIS a zamířili do zátoky Nikolaos a městečka Avlaimonas, respektive do jejího severního malého ramene, u které se krčí městečko. Zdálky vypadá městečko jak nic moc. Pár bílých domků poházených po břehu. Nicméně pilot sliboval malebné místo, které nesmíme vynechat, a tak jsme kousek od majáku pod zbytky jakési pevnosti, hodili kotvu. Byly jsme tam jediná loď, což bylo dobře, protože místa tam moc nebylo a díky hloubce jsme museli vysypat nějakých 30 metrů řetězu. Ale nefoukal vítr, takže stání bylo klidné.

Vylodění na Kythiře
Malebná zátoka na Kythiře

Na nic jsme nečekali a provedli výsadek na břeh. A opravdu. Městečko se náhle odhalilo a bylo opravdu malebné. Udržované domečky, příjemné taverničky a hlavně – krásná koupací udržovaná laguna s okrasnými keři a květinami. Strávili jsme tam moc pěkné chvíle – část posádky, jmenovitě tedy Klára, se tak skamarádila s mladou servírkou, že s námi tato málem odplula na Krétu…(sic!) 🙂

Klára a servírka
Kotvení na Kythíře

Po návratu na loď začalo foukat, řetěz se natáhl a skály za zádí se nepříjemně přiblížily. Nelíbilo se mi to a začal jsem překotvovat. Po půlhodinové taškařici, protože ta zátoka je opravdu úzká, jsme stáli od skal stejně daleko, jen na větší hloubce. I řekl jsem si, že se na to můžu vybodnout a odpluli jsem k velké písečné pláži na severu celé zátoky, kde bylo spousta místa a kotva na písku skvěle držela. Vítr navíc v noci ustal a noc byla klidná.

Ráno ve 4 hodiny, za úplné tmy, jsme zvedli kotvu a vyrazili na Krétu. Byla bezměsíčná noc a hvězdy svítili jako stříbrný prach, kterým někdo posypal oblohu. Mléčná dráha se táhla od obzoru k obzoru přes celý nadhlavník a tmu sem tam ozářil meteorit. Věru, nikde jsem zatím neviděl tak jasnou mléčnou dráhu a tak úchvatné vesmírné divadlo jako tohoto časného rána. Ale záhy začal obzor blednout a za pár hodiny se nad hladinu vyhouplo kalné slunce, náš denní průvodce.

Svítání na moři
Petr za kormidlem. Nebylo ráno úplně nejtepleji

Plavba na Krétu, celých 60 námořních mil, proběhla bez zvláštních událostí. Zpočátku jsme motorovali, chvílemi fouknul slabý vítr, takže jsme vytáhli plachty, které jsme po čase zase schovali, když vítr zase foukat přestal. Minuli jsme ostrov Antikythira, proslulý nálezem tajemného mechanismu z Antikythiry a dál klidně pluli nekonečnou modří. Proplouvali jsme místy, kde byla vybojována nejedna námořní bitva. Tyhle vody byly dějištěm námořních bitev hlavně za druhé světové války, kde proti sobě stály loďstva Velké Británie a Itálie. Dno pod námi skrývalo nejeden vrak britské nebo italské válečné lodě, nehledě na to, že slavná (pro Brity) bitva u Matapanu měla své dějiště nedaleko.

Po pár hodinách plavby se na obzoru objevila Kréta – trochu nás překvapilo, že je vidět z takové dálky, ale když si člověk uvědomí, že její hory jsou vysoké téměř dva a půl kilometru a leží na nich sníh, nebylo to zas tak divné.

Co ovšem bylo překvapení skutečné, byl historický přístav Chania, kde jsme u mola našli, slovy, tři lodě (!) a spoustu místa. Na to, že bylo pozdní odpoledne, to bylo tedy velmi skvělé. Ale kotvení kotva-molo nebylo bez dramatu. Bez problémů jsme přístáli – zajel jsem zádí k molu, kotva se v pořádku chytila. Vylezli jsme na břeh a Skipřenka zjistila, že asi o 20 metrů vedle je stání s mooringovým lanem. A začal hlodat červíček, tedy Skipřenka, jestli by nebylo dobré překotvit. No – nechtělo se mi, ale musel jsem uznat, že má pravdu. Kdoví, jaké přijdou větry a mooringové lano je přeci jen moringové lano. Kus posádky jsem nechal tedy nabřehu, aby nám chytila lana a odkotvil jsem. Ale ouha. Kotva podebrala velký řetěz, který ležel na dně a držel o kus dál plující molo pro místňáky. A nastal tradiční tanec. Řetez byl těžký, vrátek jej i s kotvou uzvedl jen kousek a kotva se ho nechtěla pustit. Ke slovu tak přišel náš speciální „forychtung“, cože jsou okrouhlé čelisti na dvou lanech, které umožňují převzít cizí řetěz a uvolnit svou kotvu. Skipřence se krásně povedlo čelisti na cizí řetěz nasadit a naši kotvu osvobodit, ale jak byl cizí řetěz těžký, nešlo čelisti rezevřít. Takže jsme sice uvolnili kotvu, ale na cizím řetězu viseli dál. Nakonec se jedinou možností ukázalo celý ten krám hodit do vody. Tím v hloubce zmizel nejen cizí řetěz, ale i i náš „forychtung“. Ale ne nadarmo jsme sebou měli velmi výkonnou posádku! Petr si vzal masku, ploutve, neopren a jako správný freediver se potopil a naše čelisti vylovil. Tím bylo vše zachráněno a zapluli jsme do stání s mooringovým lanem, kde jsme se chystali strávit tři bezstarostné dny.

Chania
Starý chanijský přístav
Naše stání v Chanii

Pokračování příště…