Na Krétě
Asi bych měl vysvětlit, proč se článek jmenuje „Na Krétu za Daidalem“. Kořeny samozřejmě tkví v řecké mytologii. Daidalos a jeho syn Ikaros jsou dostatečně známí – Daidalos, starověký řecký vynálezce a konstruktér, vyrobil na Krétě z peří křídla a jeho syn Ikaros zahynul, když vyletěl příliš blízko slunce, které roztavilo vosk, kterým byly perutě slepeny. To vše se událo při jejich pokusu z Kréty uprchnout, cestovali tedy opačným směrem, než my doposud. Daidalos se dostal na Krétu na pozvání krále Minoa, respektive abychom byly přesnejší, Daidalos u Minoa získal azyl poté, co uprchl z Athén, kde měl takříkajíc trable. Jako odměnu postavil Daidalos Minoovi obrovský labyrint, který se řadil k divům světa. Žárlivý Minous ale nechtěl, aby měl také někdo jiný něco podobného, a tak Daidala i jeho syna Ikara uvěznil. Následně Daidalos vynalezl ta křídla a dál už to známe.
A právě ten labyrint, který Daidalos postavil, nás na Krétě velmi lákal. Minoův palác se totiž povedlo odkrýt, včetně proslulého labyrintu, a tak bylo jasné, že jedna naše cesta povede až do Knóssu, kde britský archeolog Artur Evans proslulá palác vykopal. A tak jsme jeden den pronajali auto a Knósský palác navštívili.
Jde o velmi vzácnou památku, protože je to pozůstatek úplně první středomořské civilizace, která náhle, skoro ze dne na den zmizela. Stalo se to zřejmě díky výbuchu nedaleké sopky Santoriny (řecky Thíra), který zdvihl obrovskou tsunami, po níž se minojská civilizace ztratila z historie. Takže rozhodně patří k základnímu vzdělání tuhle památku navštívit. Ale labyrint byl zklamáním. Není okrouhlý, jak jej všude zobrazují, ale jde spíš o základy chodeb a místností, které pravděpodobně sloužily technickému chodu paláce a jejich vzájemná propletenost a komplexnost dala vzniknout mýtu o bludišti a Mínotaurovi. Ale i tak je návštěva Knossu velký zážitek a pokud se, jako my, stavíte ještě v mořském akváriu na břehu nedaleko (asi 15 km), neuděláte chybu. Prostě celodenní výlet jaksepatří.
Skútry a námořní muzeum
Ale nebyly bychom to my, abychom se nepůjčili skútry a s částí posádky neudělali výlet do hor. Průjezdy horkými soutěskami jsou velmi malebné a podnebí s charakterem krajiny v horách nejvíce připomíná Nízké Tatry. Aspoň nám. Vesničané jsou všude pohostinní a skopové maso dělají skvěle. Výlet do hor byl zakončen sjezdem k pobřeží na pláž, kde se před lety natáčel proslulý film Řek Zorba s Anthony Quinem. Neodolali jsme a kromě koupačky jsme pořídili i jednu fotku na slavném místě v duchu slavného filmu.
Třetí den jsme věnovali historické Chanii, jejímu námořnímu muzeu a také místními potravinovému trhu. Vše bylo velmi dokonalé a zážitkově naplňující. Námořní historie Kréty doplněná patřičným obžerstvým díky nákupu na trhu (a díky tomu, že posádka skvěle vařila) byla důstojnou tečkou za naší návštěvou největšího řeckého ostrova. Říká se, že kdo nebyl na Krétě, nepoznal Řecko. Dá se s tím souhlasit.
Z Kréty zpátky na Peloponés
Náš pobyt na Krétě se nachýlil ke konci, a i když se nám nechtělo, 11. června jsme v našem oblíbeném čase 4:00 ráno vypluli z divukrásné Chanie vstříc zase Peoloponesu. Pluli jsme ve vlastních stopách, jen opačným směrem. A stejně jako při plavbě na Krétu, byl k nám Poseidon milosrdný i při plavbě z Kréty a dopoledne poslal příznivý boční vítr, který Gaiu hnal správným směrem až do cíle. Bylo to jako kouzlo, když jsme se přiblížili ke Kythíře, vítr začal slábnout a poslední denní závany uložily Gaiu skoro až k pláži, kde jsem chystali strávit noc. Noc na kotvě byla klidná.
Když jsme tudy pluli před čtyřmi dny poprvé, všimli jsme si u pobřeží ostrova velkého, napůl zatopeného vraku obchodní lodi Nordland. Nebyl čas ho blíže zkoumat, ale teď, při návratu z Kréty jsme se rozhodli na něj podívat blíže. Ráno jsme vyrazili v osm hodin a devátá náš již přivítala na kotvě asi sto padesát metrů od vraku, jak se chystáme na prohlídku.
Vrak Nordland stál za to. Původně německá loď, plující pod holandskou vlajkou byla postavena v roce 1986 a na Dragonárách (skály u ostrova Kythíra) ztroskotala 29.srpna 2000. Pravděpodobně chyba v navigaci. Přivolaný remorkér se ji pokusil stáhnout z mělčiny a zabránit uniků nafty, ale nepovedlo se to. Nordland zůstala majestátně čnít zádí z vody a s přídí ponořenou do hloubky 20 metrů. Znečištění pobřeží se stalo lokální ekologickou katastrovou. Dnes téměř 130 m dlouhý trup lodi o výtlaku 7562 registrovaných tun láká potápěče a jachtaře. Na své si přijdou všichni – pro ty, co si na ponor netroufají, je i šnorchlování z hladiny velmi zajímavé. Kdo se chce podívat hlouběji, tomu Nordland nabízí svou příď v hloubce zmíněných 20 m. Jestli tudy poplujete, tak si na vrak nějakou tu hodinku určitě vyšetřete.
Když jsem se dost vypotápěli, vyrazili jsme skulinou mezi velkými loděmi skoro přímo na západ, do Porto Kagio, nejjižnějšího přístavečku Peloponésu, který se krčí pod útesy mysu Matapan. Při přeplouvání lodních tras jsme potkali skutečně obří čínskou kontejnerovku – délka 400 metrů a rychlost 25 uzlů! S překvapením jsem na rádiu poslouchal komunikaci mezi tímhle obrem a ostatními velkými loděmi. Všechny ji na žádost rádiem uhýbaly stranou; ani my jsme se jí v cestě rozhodně nepletli.
Krátce po přetnutí obchodní trasy se zvedl západní vítr, tedy nám přímo do přídě. Začali jsme křižovat a ETA se prodloužil. Ale nebylo kam spěchat, světla bylo dost a vlny byly do jednoho metru – kryl nás celý Matapan, který ležel na obzoru. Moc pěknou plavbou jsme se přiblížili k cíli, ale protože u mysu vítr zesílil, v zájmu doplutí za světla jsme k plachtám přidali i trochu motoru. Do Porta Kagia jsme vplouvali za 35-40 uzlů v poryvech a byly jsme rádi, že jsme rádi. Uvnitř zátoky byly sice turbulence, ale pod velkou skálou byl vítr mírnější a kotva hozená na písek se skvěle chytila. Se západem slunce se vítr uklidnil a noc na kotvě byla klidná.
Druhý den ráno jsme zvládli rychlý výsadek na pevninu na kafe k Áje, Slovence, co Portu Kagiu vede malý penzion. Část posádky zvládla vystoupat k jedné z místních opevněných vesnic (poklusem) a pak jsme opět vypluli kolem Matapanu do Messinského zálivu, na jehož vrcholu čekala Kalamata, náš cíl.
Poslední zastávkou na plavbě se stali messinské krasové jeskyně, které jsme nemohli vynechat. My se Skipřenkou je známe už z loňska, ale přesto jsem si je střihli znovu. Rozsáhlé podzemní jezero, kde se pluje na lodičkách spletí vodních tunelů a tunýlku nás ohromil stejně jako loni. No a pak už nezbylo nic jiného než letos poprvé do rádia pronést větu: „Kalamata marina, Kalamata marina, Kalamata marina, this is sailboat Gaia, sailboat Gaia, over“ a nechat se navést do stání v kalamatské marině.
Plavba na Krétu a zpátky skončila a mé díky patří posádce, která se s námi ty dva týdny plavila. Byla to skvělá plavba!