Expediční ocelovku Global Surveyor představovat nebudu, v jachtařských kruzích je mnohokrát skvěle popsaná, mimo jiné i tady na stránkách Krásy jachtingu. Prostě kráska a zvíře v jednom kompaktním balení. Strávila jsem na ní šest týdnů v červnu/červenci, kdy jsme kromě Islandu navštívili i ostrov Jan Mayen daleko za severním polárním kruhem. Jen na plavbě Island – Jan Mayen – Island jsme napluli 950 NM. Kromě toho jsme byli první loď, která se letos k ostrovu dostala. Dobrý pocit. Za celý můj pobyt na Global Surveyoru jsem dohromady naplula téměř 2000 mil a nikdy nic nebylo stejné. Zažila jsem loď obsazenou do posledního místa a naopak i s minimem posádky, jen ve třech. Týden jsem na ní byla sama. Celkově celý tento výlet byl ohromná a nádherná zkušenost a jsem za ni chlapům z Go West Sailing neskutečně vděčná.
Kromě výborného plachtění s výbornými kapitány Álou a Dannym, expedičního výletu na Jan Mayen, šestitýdenního neustálého denního světla a úžasné přírody jsem si tu užila také skvělé jídlo. Jako suvenýr jsem si přivezla domů čtyři kila navíc. Islanďani fakt dobře vaří!
Pokud jde o samotný Island, ze severu je Severní ledový oceán a na jihu severní Atlantik. Kolem ostrova jsme se plavili u východní a severovýchodní části, nejčastěji od Olafsviku nahoru. Je to tam poměrně málo obydlené, většina lidí žije kolem Reykjaviku a pak spíše v jihozápadní části země. Není to úplně běžná jachtařská destinace, plachetnic na vodě jsme potkali jen pár. Přitom polární den má spoustu výhod, za světla se třeba vždycky dobře parkuje. Kotvilo se ve fjordech, nebo jsme přirazili někde ve vesnici/městě k molu. Většina těchto městeček má v přístavu rybí továrnu a večer sem lodě vozí náklad. Mola bývají ověšena obřími pneumatikami minimálně po celé výšce přílivu a odlivu, který byl mým dámským odhadem kolem 5 metrů v šestihodinových cyklech. Foto Olafsvik.
Teplotní podmínky jsem si před odjezdem z Čech úplně představit nedovedla, celkově jsem tam zimou nebo vlhkem netrpěla. Článek píšu s velkým zpožděním (sorryJardo), nevybavím si venkovní teploty. Možná je to jedno, studený vítr a občas déšť ty hodnoty stejně zkreslují. Venku mimo loď se občas dalo chodit v tričku, nejčastěji to byl svetr a bunda proti větru. V lodi v pilot house se teplota pohybovala od 9 do třeba 14˚ C, dole v salonu o něco tepleji. Podmínky pro plachtění byly často ideální, dlouhé vysoké krásné vlny a parádní vítr. Ne vždy se ovšem daly využít, vzhledem k velkým vzdálenostem mezi jednotlivými místy, kam jsme se chtěli dostat, bychom křižováním nebo plutím na vítr nabírali mnohahodinová zpoždění. A vzhledem k tomu, že to opravdu není Jadran, nebývala fyzická kondice všech členů posádky vždy stoprocentní.
Dělali jsme si legraci, že během plachtění na Global Surveyoru kolem Islandu vznikla nová námořní tradice. Šlo o prožitek prvního dne pro každého, kdo se nově nalodil kdy a kdy probíhalo zátěžové testování jeho smyslových orgánů. Konkrétně vnitřního ucha. Povětrnostní podmínky v arktických vodách bývaly právě první den jedny z nejdivočejších z každého turnusu a s lodí, a tedy i posádkou, si pěkně seversky pohrály. Kdyby některým nebylo z mořské nemoci fakt blbě, jeden by se tomu až zasmál. Nevolnost každopádně po prvním dni vesměs odezněla a zbytek plavby se už všichni mohli té islandské kráse věnovat naplno i ostatními smysly (jakž takž).
Musím zaťukat na dřevo nebo kamkoliv, mořskou nemocí úplně netrpím. Docela mě to udivuje, svoje dětství v dopravních prostředcích jsem nekompromisně prozvracela. Tak pořád čekám, kdy to přijde na lodi. Každopádně dělat v kuchyni toasty při plachtění ve čtyřiceti uzlech by mi zatím docela šlo (úplně zadarmo to taky není, jednou to se mnou hodilo o stůl tak roztomile, že jsem si dlouho po návratu domů nakonec musela zajít na rentgen, jestli nemám zlomenou kostrč. Ta bolest se týdny stupňovala. Zlomenou ji nemám (velké uf), bolí to teda pořád, i nějaké dva měsíce od blízkého setkání mého zadku s tím rohem stolu, ale z větší části už to odeznělo). Toast byl prý výborný.
Moje vybavení na lodi byla bunda Coast Gill a offshore kalhoty, dvoje zateplené dlouhé spodky – dost jsem využila zimní běžecké oblečení a moiru. Holiny. Čepice, šály a cyklo kožené zimní rukavice, ty tedy navlhly první den a už neuschly. Původně jsem přijela jen na týden dva, takže jsem si před cestou na Jan Mayen v Olafsviku dokoupila pár drobností, především lepší rukavice, zateplený a nepromokavý, co tam používají rybáři. Pak pořádně teplé ponožky, které jsem v holinách nosila přes normální ponožky. Nešlo nekoupit svetr z ovčí vlny z jejich manufaktury. Jsou pěkně drahé (cca 4 tisíce Kč), ale jsou opravdu funkční, teplé a vzhledem k samočistícím schopnostem ovčí vlny se téměř nemusí prát. A není to žádná módní turistická záležitost, Islanďani je nosí pořád. Takže díky, Oto, za doporučení! Ten svetr miluju.
Za zmínku určitě stojí rybaření. No, rybaření. Pod tím pojmem si asi člověk představí něco jiného. Tady se prostě nahodilo a za sedm vteřin byly venku čtyři tresky. Když jsme jednou čekali asi minutu, div jsem si nervozitou nezačala kousat nehty. Sever je samozřejmě ideální destinace pro pozorování velryb. Tedy jak pro koho. My viděli z dálky, žádný odvaz. Ale ono stačilo vrátit se do Čech a hned chodily fotky a videa, jak se u lodi ta zvěř předvádí.
Teď k mému týdnu na samotce na Global Surveyorovi. Střídali se kapitáni a turnusy a vznikla právě ta týdenní mezera. Foukala docela divočina a nebylo by dobré nechávat loď u mola o samotě. Já se v rámci svých možností v té době o ní měla postarat. Silný jižní vítr ji několik dní po sobě poměrně velkou silou mačkal do pneumatik, takže jsem prostě jen pořád dokola převazovala lana a především fendry, kvůli přílivu a odlivu je loď neustále vyžadovala na jiných místech. A že to bylo xkrát za den. Normálně bych pak z fleku vyhrála mistrovství vesmíru ve vázání lodního uzlu. Tím namáčknutím do gum bylo někdy poměrně složité vůbec fendr uvolnit (abych jen nemachrovala, předtím jsem naopak byla ve vázání uzlů nejmarnější na světě. Vymodelovat obyčejný loďák mi zabralo šest minut, hrozná ostuda). U Globala dál hrozilo, že se poškodí soláry, nebo že se do pneumatiky vrazí čelen nebo sloupky zábradlí. Důležité bylo pohlídat, aby ten tlak nedemoloval boční takeláž. Podle windfinderu tou dobou foukalo mezi 25–34, ale přístav v Olafsviku je trošku specifický a síla větru, který padá z hor, se tu násobí. Ten tlak na loď v byl ohromující, rozmáčklo to dva fendry, sedřelo trochu barvy z boku a zbytek boku pneumatiky začernily.
Ještě rychle k cestě na Jan Mayen. Tady to zestručním a podrobněji popíšu v dalším článku, ten ostrov je dost bizar a cesta také stála za to. Ze Suðureyri na severovýchodě Islandu trvala čtyři dny, kdy jsme se ve dvou/tříčlenných hlídkách točili po třech hodinách, tedy tři hodiny hlídka, šest hodin mezi tím. V kombinaci s polárním dnem jsme v časové orientaci měli všichni okamžitě hokej, ale jinak pohoda, vše se dalo krásně zvládat.
Jan Mayen je neobydlený vulkanický ostrov, patří pod Špicberky, a je tedy pod správou Norska, leží cca 500 mil na sever od Islandu. Je na něm letiště a norská vojenská a meteorologická stanice, posádka se točí po cca 4 měsících. Toho času tam bylo 24 kusů meteorologů/parašutistů/ornitologů. Ptáků tam byla celá velká hejna, racci a papuchalkové. Zvědaví a nebojácní.
Velkou část cesty byla poměrně mlha, skoro nefoukalo, takže dost motorování. Zas dobré v tom, že byla teplá voda na nádobí a občas sprchování. Tam někde jsme viděli zmíněné velryby, jen z dálky, a nějakého toho delfína. Když jsme se blížili k Jan Mayenu, Danny radiem kontaktoval poměrně překvapenou vojenskou stanici a dostali jsme povolení zakotvit a později další povolení se vylodit.
K ostrovu čas od času zamíří nějaká loď, vloni se tam podívalo cca 1600 lidí. Což, pokud jsem toho chlapíka pochopila dobře, byl na místní poměry vysoký počet. Také jsem někde vyhrabala pár let starý článek, kde se psalo, že na ostrov zavítá opravdu minimum lodí/lidí ročně. Ten minulý rok se tam otočily nějaké velké výletní parníky, a to tedy ten počet turistů navýšilo. Zarazilo mě, kolik plastového a jiného odpadu se na ostrově válelo (i po cestě jsme v jinak pustém moři potkali den před Mayenem obal od sušenky). Jeden z posádky na ostrově mi říkal, že v loni dělali sběr odpadu a bylo ho několik tun. Měla jsem pocit, že řekl deset, ale zdá se mi to nějak moc.
Podrobněji se tedy o ostrově rozepíšu příště a taky se pokusím popsat některé islandské destinace. Fakt to stojí za to. Snad to stihnu do roka a do dne, Jardo, znáš mě. Zatím ahoj.
Jestli se chcete podívat na půlminutový trailer z plavby kolem Islandu, je tady
Z cesty na Jan Mayen jsem sestříhala takový klip, snažila jsem se o to, aby to bylo co nejvíc chronologicky.
Článek k tomu mám rozepsaný. Vydržte.
Vaše Ája