Do Norska jsem vždycky chtěla, tohle by mě ale ani ve snu nenapadlo: expediční výprava na Jan Mayen. Vulkanický 55 km dlouhý úzký ostrov najdete na zhruba třetině cesty z Islandu směrem ke Špicberkám, kolem 70. rovnoběžky. Je na něm nejsevernější aktivní sopka na světě, Beerenberg. Jan Mayen je pod norskou správou, náleží právě pod Špicberky. Na ostrově je meteo a radiostanice a posádka 24 vojáků a meteorologů (jejich počet se čas od času mění). Jinak tam nikdo nežije, ani dříve trvale nežil.
Naše trasa Island (Suðureyri) – Jan Mayen – Island měřila bezmála 950 NM, tedy asi čtyři dny non-stop plavby v každém směru. Start celé expedice byl ale ještě o sto mil a den plavby dříve, v Olafsviku, kde se nás na Global Surveyora nalodilo osm. Tři z Anglie, čtyři Češi (včetně druhého kapitána Jirky-Jamese) a pak samozřejmě capo di tutti capi Danny. Ten nás ostatní rozhodil do tří skupinek, 3+2+2. Při plavbě jsme drželi hlídky po třech hodinách, potom šest hodin na odpočinek. Danny na to dohlížel tak nějak shůry.
Do Suðureyri jsme dorazili ráno ve čtvrtek 1. 7. 2021 po dvacet hodin trvající plavbě. Polovinu cesty nefouklo míň než 25, pluli jsme s jibem a zrefovanou hlavní plachtou kolem 6-7 uzlů. Vál jihozápadní vítr, my napřed pluli zhruba severovýchodně a rozkymácený Global tak dal posádce hned na začátku celkem zabrat. Později jsme stočili severozápadně, foukalo kolem 16 pořád z jihozápadu. Pokud se někdo během cesty potřeboval po prvních náročných hodinách dospat nebo nabrat vyzvracené síly, nedostal to v těch divokých pohybech lodi vůbec zadarmo. Přesto po přistání v Suðureyri byli všichni stále usměvaví a po poměrně aktivně strávené půldenní přestávce jsme ten samý den ve 21:30 vyrazili na Jan Mayen. Trochu jsme plachtili, vítr ale rychle spadl pod 7 uzlů a páteční ráno už bylo úplně bez větru. K nule se kvůli mlze blížila i viditelnost. A tak to pokračovalo další čtyři dny. Mlha se občas rozpustila, jinak jsme jí proplouvali celou cestu. Zápis 0 u síly větru byl velmi častý, téměř polovinu čtyřdenní cesty. Případně fouklo 4, občas 7. Hladina byla neskutečně klidná.
My jsme lodí pravidelně rotovali po našich hlídkách. Občas jsme na palubě nikoho nepotkali, občas se nás sešlo víc a dali jsme si třeba společný oběd. Vstávání bylo různé. Taková jedna hodina odpoledne nedělala problémy snad vůbec. V jednu ráno to probrání bolelo o trochu víc. Světlo bylo 24/7, ale přirozený biorytmus se dá oblbnout jen částečně a i když se vstává v noci do světla, tak tělo si je celkem jisté, že tu něco nehraje.
V sobotu jsme zahlédli nějaké velryby. Chvíli se poflakovaly kolem nás, ale žádné parády nepředvedly a ani se jim nechtělo moc k lodi. I tak to byl samozřejmě zážitek. V neděli 4. 7. začalo z východu malinko přifukovat „až“ na 12 uzlů. Což byl nejsilnější vítr, který máme na cestě k Jan Mayenu zaznamenaný, a také jsme hned vytáhli plachtu. Rychle se ale zase uklidnil na jednocifernou hodnotu. Posouvali jsme se dopředu rychlostí asi 4 uzle.
Blížili jsme se k cíli a v pondělí 5. 7. kolem sedmé ranní na pozici 70˚52‘ N 09˚21‘ W jsme radiem kontaktovali překvapený Jan Mayen. Připadalo nám, že vůbec nezaznamenali, že se k nim nějaká loď blíží. Naši žádost o povolení zakotvit v Kvalrossbukta (Walrus Bay) museli přetlumočit někam dál. Po chvíli se nám ozvali zpátky s kladnou odpovědí s tím, že pokud se budeme chtít vylodit na břeh, musíme znovu požádat. Shodili jsme plachtu a s nadšením pozorovali epesní ostrov, který na pravoboku vystoupil z husté mlhy. V tu chvíli nám počasí přálo, rozjasnilo se a byla to nádherná podívaná. Ze Sudureyri jsme urazili 398 NM.
Povolení vylodit se bylo uděleno a v zátoce Kvalrossbukta jsme si s Nory domluvili schůzku kvůli pasové kontrole. V tu chvíli jsme ještě netušili, že letos jsme tu vůbec první návštěvníci, kteří se tu otočili (ono jich celkově moc nebývá, přesto samozřejmě hezká imaginární trofej). V zátoce stojí dvě plechové chajdy a dřevěný srub pro psa (docela luxus, vzhledem k tomu, že na ostrově prý nerostou žádné stromy). Jo, ta jedna plechovka, Puppebu, má svojí stránku na Wiki. Při našem příjezdu už tu na nás čekali dva Norové.
Proběhly první nadšené hovory a pasová kontrola. Té jsem se bohužel nemohla zúčastnit, protože jsem prostě debil a ten pas, co jsem v lodi držela v ruce, že si ho dám do batohu, jsem si tam bůhvíproč nedala. A tak, když na mě ten voják s ostatními pasy v ruce významně hleděl, jsem dělala, že mám kus od nich na opuštěné pláži hrozně důležitou práci a rozhodně nemůžu přijít. Postupně jsem se odvážila zapojit do rozhovorů a pas po mně následně už nikdo nechtěl. Přidala jsem se do diskuse někde v místech „ …a pokud tam leží nějaké kosti, nesahejte na ně, jsou lidské.“
Přestože nikdy nebyl osídlen trvale, měl ostrov v 17. století několik velrybářských základen, sezónně tu pobývali také lovci ledních medvědů a polárních lišek. Jednu zimu tu v těžkých podmínkách zemřelo zřejmě na kurděje sedm holandských velrybářů a v Kvalrosbukta mají svůj nadzemní kamenný hrob. Dá se toho tu najít ještě víc, během druhé světové války se na Jan Mayenu zřítila dvě německá letadla. Ohledně našich ambicí na objevování ostrova jsme dostali nějaké rady: V drsných podmínkách ostrova sem tam někdo umřel. V čtyřiadvacetičlenné posádce místní základny jsou sice dva lékaři, ale vojáci nemají žádné prostředky, jak by nám v případě nějakých potíží mohli pomoci. Pokud budeme podnikat nějaké túry, jsme odkázáni sami na sebe. Záchrana by nepřišla. Tak jsme vyrazili.
Tři části ostrova, které jsem viděla, byly každá jiná a všechny jak z jiného světa. Napřed jsme se všichni drápali na příkrý útes na severní straně zátoky. Měkký mechovitý terén a všude ptáci. Já všem bílým říkala racci, ve skutečnosti hodně z těch racků byli buřňáci, a žije tam samozřejmě hodně papuchalků a dalších. Ptáci byli spíš zvědaví, lítali všude kolem ve velké blízkosti.
Další výpravu jsme podnikli směrem k velkému jezeru nedaleko (tuším 2 km to mohly být, jestli nekecám). Vedla k němu šotolinová cesta v kulisách kamenité a prašné tmavě hnědé a šedé krajiny. Z nějakého důvodu byla osazená dvěma (teď už k nečitelnosti oprýskanýma) dopravníma značkama. Zase padala mlha a trochu mrholilo, což všemu dodalo ještě dramatičtější nádech. K samotnému „jezeru“ jsme došli přes tmavou poušť posetou kostrami ptáků. Jezero mám v uvozovkách, protože šlo o další písečnou poušť lemovanou větrem a vodou opracovanými kládami a prkny a nějakým bordelem, který se tvářil jako pozůstatky lodi. Byly tam i sítě nebo třeba holina. Uprostřed toho ničeho stál kovový sloupek s nějakou malou rozvodnou skříní. Bez toho původního jezera to celé vypadalo dost bizarně. Mezi tím jsme se toulali my a nevěřícně na všechno zírali. Na zpáteční cestě mlha ještě zhoustla.
Třetí výlet jsme dali ve dvou po kopcích jižně od naší zátoky, vesměs jsme kopírovali pobřeží a ušli pár kilometrů (domluvili jsme se, že nás za nějaké čtyři hodiny vyzvednou v zálivu). Šli jsme po vulkanických horách porostlých zelenozlatým hlubokým mechem. Na chvíli vykouknul z mraků téměř třítisícový zasněžený Beerenberg. Vraceli jsme se kolem desáté večer opět za pořádné mlhy s hodně špatnou viditelností, ale téměř bez bloudění.
Kvůli vývoji počasí jsme museli změnit plán na příští den, to bylo úterý 6. 7., a místo dalšího prozkoumávání ostrova jsme s Globalem vyrazili napřed dál nahoru podél severní strany ostrova, později jsme se otočili a plachtili na slabý jihozápadní vítr jižním směrem. Chtěli jsme vidět nějaký plovoucí ledovec. Naše rychlost oproti cestě na sever byla vyšší, něco mezi 6-8 uzly (trochu jsme zvýšili otáčky motoru, tlačila nás divočejší předpověď počasí). Opět jsme vpluli do mlhy, která se nás držela celé hodiny. Když se večer ve středu 7. 7. vítr změnil na jihojihovýchodní, vytáhli jsme všechny tři plachty. Přes lehké výkyvy směru dál převažoval jihovýchodní vítr a postupně sílil. Někdy kolem půlnoci na čtvrtek šel přes 20 uzlů, dopoledne se blížil ke 30, zrefovali jsme hlavní plachtu. Odpoledne přifouklo k 35. Při tomhle krásném plachtění se nám urvala otěž kostaky a chvíli trvalo tu splašenou plachtu pořešit. Pak už jsme jen vyhlíželi ledovec, který se objevil kolem sedmé večer na pozici 68˚45 N 19˚22 W. Napřed to vypadalo, jakoby po obzoru jel obří autobus. Později šla dolů hlavní plachta a zůstal staysail. V dlouhých krásných vlnách, za krásného sluníčka a s větrem o síle nějakých 35 uzlů s námi Danny párkrát proplachtil kolem, než jsme opět nabrali kurz „domů“. Během noci se stále jihovýchodní vítr trochu uklidnil na sílu někde mezi 20-25 uzly, dolů šla i naše rychlost zpátky na nějaké cca 4 uzle. Příští dva dny až do soboty 10. 7. pak dál vítr ztrácel na síle. Přimotali se k nám delfíni, ale jen na chvíli. Ten den, 10. 7., jsme pak kolem poledne přistáli na severozápadě Islandu v Ísafjörðuru. Na LOGu číslo 4255, cesta z Jan Mayenu se tedy protáhla na 550 NM, celkem 946 NM, tedy lehce přes 1770 km.
Narazila jsem na článek, že zřejmě nedlouho po nás na Jan Mayen připlula i jiná loď. Právě v něm jsem se dozvěděla, že každý druhý bílý pták, který se protřele tváří jako racek, je ve skutečnosti buřňák. Tak objevování zdar a expedicím zvlášť.
(video k Jan Mayenu najdete najdete v Ájině minulém článku :))