Jachtař suchozemcem: Není San Pedro jako San Pedro, část 1.

Jachtaři jsou od přírody většinou zvědaví a zkoumaví lidé, kteří obecně rádi cestují. Proč jinak byste si pořizovali nebo půjčovali loď, která stojí balík peněz, je na ní mokro, musí se tahat plachty a lednička chladí jen občas, abyste se dostali na co nejvíc míst v jednom týdnu nebo jedné dovolené. 🙂 Takže i bez plachet jachtaři rádi cestují, a občas, jako třeba tady Wendy Bartůšek, velmi netradičně… Jinak Wendy alias také Papito, je vyníkající jachtař a plul moc zajímavými destinacemi. Doporučuji třeba jeho proslulou reportáž Na krytém kanoe do Irska první a druhý díl.

redaktorka Tereza


Jak se bloudí v Andalusii, část první 5. prosince 2021

Milí čtenáři mých cestopisů, to, co se mi stalo před třemi týdny, byste nevymysleli… Je to asi dvanáct let, kdy se jeden z mých synů (ano, ten se zálibou v THC) vrátil z výletu do Španělska. Byl s kamarádem na čundru a nadšeně vyprávěl o jedné mořské zátoce. Z pevniny je téměř nedostupná. Žije tam společnost veselých lidí, v létě doplňovaná o podobné veselé lidi z celého světa, na pláži se paří a nad údolím se vznáší vůně trávy… Říkal tehdy i jméno tohoto svobodného kousku světa, ale znáte to, když se tam nechystáte, rychle to zapomenete.

Před časem jsem se seznámil na internetu s jednou dámou, říkejme jí Iva, která se prezentovala jako obyvatelka Písku. Nabídl jsem jí, že za ní přijedu a že bychom se mohli sejít ve francouzské restauraci na Velkém náměstí. Popravdě, já jinou v Písku neznám a v téhle jsem si v květnu dal skvělého kohouta na víně. (Bylo to u příležitosti mojí návštěvy úžasného představení Nabucca v zahradě zámku v Blatné.) Odpověděla, že to by bylo fajn, ale momentálně je už asi deset měsíců v San Pedru v Andalusii. Ať za ní přijedu tam. Dala mi telefonní číslo a chvíli jsme pokecali.

Prý mě ráda uvítá ve svém skalním domku, ale co se týče bližších informací o místě, byla tajemná jako hrad v Karpatech. Napadlo mě, že to musí být ten ráj, o kterém tenkrát nadšeně vyprávěl syn. Až prý budu v Málaze, ať zavolám, že mě bude navigovat. Ve svém domku ale nemá signál, takže je často nedostupná. Túdle nudle, řekl jsem si, najdu si to sám, přeci nejsem tydýt. No, ukázalo se, že jsem. A o tom je tenhle příběh.

Jak správně hádáte, na obrázku je to San Pedro, které jsem hledal a našel až večer čtvrtého dne. Ale popořádku…

Teď bude takovej trochu technickej odstavec. Koho to nezajímá, ať to přeskočí. Chtěl jsem ten výlet pojednat jako čistokrevnej čundr a zároveň otestovat vybavení, které si postupně pořizuju na velký vandr po Izraeli, Palestině a Jordánsku, plánovaný na duben a květen příštího roku. Část jsem už vyzkoušel v září v Řecku, ale přibylo pár dalších věcí… Jako kluk jsem vyrážel ne velké vandry na Slovensko s celtou, ešusem a kytarou. Přespával jsem v panácích obilí na polích, ve stozích slámy tamtéž, v senících či krmelcích, nebo jen tak, pod širákem. Vybavení nevážilo skoro nic. Po létech jsem šel se svými staršími syny hřebenovku Malé Fatry. Při sestupu s Ďumbieru mi dvacetikilová krosna zničila kolena. Hledám tedy kompromis mezi komfortem a vahou vybavení. Jsem k tomu ostatně přinucen leteckými společnostmi, které určují maximální povolenou váhu palubního zavazadla. Vizzair, který mě poveze do Málagy, povoluje 5 kg!

Na obrázku je v horní řadě: Péřový spacák pro tři roční období, lanka a úvazky, ponožkoboty Skinners, nekompresní obal na spacák, LED lampička, pytel na nafukování karimatky, v oranžovém obalu kompletní vaření (titanový hrnek 650ml, lihový vařič vlastní výroby, hliníkové skládací závětří, titanová skládací vidličkolžíce, podložka pod vařič), plastový půllitr, skládací láhev na vodu, pouzdro s hygienou. Vespod na rozkládacím podprdelníku nahoře: Poncho/tarp, nafukovací karimatka, 10 plastových kolíků, tyvveková plachta pod karimatku. Dole: nafukovací polštář, rychleschnoucí ručník, multifunkční deka, větrovka. Vedle rezervní prádlo a ponožky z funkčního merina.

Ukázalo se, že můj speciální multifunkční batoh Osprey je na to moc velký, tak jsem to dal do malého baťůžku. Nejvíc mě potěšilo, když jsem to zavěsil na váhu: zírejte !!!

Pravdou je, že jsou to všechno high tech materiály, např. karimatka je nejlehčí na světě, po nafouknutí silná 5,6 cm a tak to taky stojí pěkný prachy. Pro mě je každejch deset deka váhy důležitejch…

V Praze, v den odjezdu jsem v prodejně Pod 7kg ještě přikoupil pytlík na mýdlo, ve kterém mýdlo zůstane suché, a skvělou zapínací tašku s popruhem, kterou jsem mnohokrát ocenil. Složená je menší, než ten polštář na obrázku výše. Ajrák, kterej mě má odvézt z Vídně do Málagy, se vydá do luftu asi v šest ráno, takže na cestu do našeho bývalého hlavního města je dost času. Tož si po nákupu doplňků dávám u Číňanů kachnu, v Luxoru kupuju drahou a těžkou mapu Andalusie, na které nakonec to moje San Pedro vůbec není, U Pinkasů to jistí dvě Plzně. Na Florenci mám rande s jednou kámoškou z Prahy, dávám si dva vizoury, abych se v autobusu nebál. Ve Vídni jsem zhruba o půlnoci, jediný pivo je v Mekáči, kterej právě zavírá, jen taktak jsem to stihnul.

Sedím na lavičce a čtu si, ale nedá se, vedle žvaní do tydlifonu nějaká Katalánka, je to kulometná palba a zásobníky má furt plný. Nacházím trochu stinné místo, nafukuju karimatku a na rozdíl od kolem ležících mě letištní dlažba ani nestudí, ani netlačí… Na bezpečnostní kontrole mi samozřejmě zabavují nůž v kreditce, který jsem měl v peněžence. Počítal jsem s tím a vzal jsem si ještě jeden, kterej jsem dal do plechového pouzdra s doutníčky. Ten nenašli. Letadlo mělo zpoždění 40 minut, něco spravovali, nejspíš kola nebo brzdy.

Málaga mě přivítala sluníčkem, tak jsem zkrátil kalhoty na model bermudy a pokoušel se odejít z letiště pěšky. Google i kamarádi mi vyprávěli, že v Andalusii je San Pedro de Alcantare, který je od Málagy asi 60 kejs jihozápadně a mě napadlo, že tam dojdu po pobřeží pěšky. Bláhová představa. Z letiště nevede žádná normální cesta. Jenom nadjezdy, podjezdy, dálnice… Po několika kilometrech marných pokusů to vzdávám a jdu zpátky na autobus. Pojedu do Marbelly a zbývajících dvacet už nějak dám. Na autobusáku mě zaujal ten červenej zadek na kufru. Ani zepředu to nebylo nejhorší…

Marbella je moc hezký město. Leží na svahu, takže z autobusáku jdete k moři pořád dolů. Líbil se mi kruháč s baobabem, tak jsem ho vyfotil, když jsem ho obešel, proti pohoří Sierra Blanca… Jdu pořád dolů, moře už cítím, ale ještě nevidím.

V sámošce na rohu kupuju nějaké chorizo, sýr a celozrnný chleba. Potřebuju nabít tydlifon. Simku mám vypnutou, ale chci fotit a tak zaplouvám do místní krčmy. Dědkové hrajou karty, popíjejí víno a přikusujou tapas. Objednávám si velké točené za euro pade a s padronem si dáváme nějakou místní kořalku, aby mu nebylo líto elektřiny. Postupně oprašuju zasutou španělštinu a docela to jde. Čas běží a tak se vydávám na cestu. Baví mě, že tu je všude spousta výtvarných artefaktů ve veřejném prostoru. Dokonce celá řada bronzových soch Salvadora Dalího. Jsou tu všude cítit prachy. Každý keř, záhon, větší kytka jsou zavlažovány vodou přivedenou trubičkami až k nim.

Ty správné koule to dostává na mořské promenádě. Kilometry a kilometry luxusu. Dlážděný chodník se střídá s dřevěným, všude lavičky, odpadkové koše, záchody, pítka, lucerny. Vlevo litinový plot odděluje zvýšenou promenádu od pláže. Na pláži jeden bar za druhým, vpravo restaurace a hotely. Tohle není Costa Brava, přátelé, kam jezdí Češi do sádrokartonových králíkáren, tohle je Costa del Sol – Slunečné pobřeží, plebejci… Lavičky tu jsou obložené malovanými kachlíčky, každá jiná a slunce zatím maže k obzoru. Černí chlapci z Maroka rozkládají na promenádě svůj business. Většina jich má celý svůj obchod na sobě, chodí po promenádě a neúnavně nabízí kabelky, šály, sluneční brýle, prošívané vesty, čepice atp.

Samozřejmě se dívám po možnostech noclehu, ale je to marný. Z Marbella jsem ušel nejmíň deset kiláků, ale ještě nejsem ani v polovině zálivu a scenerie je pořád stejná. Vyhlížím už docela nepravděpodobná místa: tamhle za tou palmou, tady pod tím mostkem, tamhle na pláži pod převráceným člunem…

Marbella leží mezi Málagou a Gibraltarem, obklopena horami Bílého pohoří. Nejvyšší vrch se signifikantní špicí není bůhvíjak vysoký, „pouhých“ 1270 metrů, ale když uvážíte, že je to přímo nad mořem, tak to zase takovej prcek není. Oficielně se jmenuje Pico de Astonas, ale místní mu familiérně přezdívají La Concha neboli Mušle.

Osada vznikla jako zemědělská kolonie kolem roku 1860, dneska je to resort pro milionáře. Usazuje se tu spousta Rusů, ale k tomu se ještě dostaneme. Bylo mi jasné, že se musím od moře vydat k horám, abych si ještě za světla našel kousek rovného plácku na přespání. Nebylo to tak, že bych si nocleh někde v hotelu nemohl dovolit, ale šlo mi o princip. Jsem na čundru sakra, ne? Po nějaké chvíli jsem podešel dálnici a vydal se podél silnice do kopců. Po obou stranách cesty jedno golfové hřiště vedle druhého, samozřejmě oplocené. Tu a tam stavební pozemek, taky oplocený, s kamerami. Konečně šance! U silnice kontejner na odpadky, kolem řádnej bordel a pár stezek v křovinách do stráně. Musel jsem se pečlivě vyhýbat papírům, ale po chvíli to vypadalo čistě, akorát, že to nebylo moc rovný. Nu což, člověk nespí pokaždé v Hiltonu, že.

Nijak dobře jsem se ale nevyspal. Do půlnoci byl na té silnici pode mnou docela silnej provoz, nejotravnější byli motorkáři. Ráno mi zase za hlavou začal drásat zem nějakej bagr a sypal ji na přijíždějící náklaďáky. Navíc byl úplněk a měsíc mi svítil do očí jako baterka. Musel jsem si vyštrachat a nasadit masku na spaní. Vřele doporučuju! I na doma, pokud máte před domem lucernu… Na obrázku vidíte moje ležení za ranního, ehm, tedy dopoledního slunce. Bylo úterý, 16. listopadu 2021. Docela dobrý na ten datum, ne? Počkejte si na to správný San Pedro, to bude nářez!

Wendy