V první části vyprávění jsme skončili u noclehu na skládce nad silnicí někde mezi Marbellou a San Pedrem de Alcantare.
Sbalil jsem švestky a šinul se zase k moři. U chodníku byl na pařezu k dispozici Nový zákon a ještě kniha o místní historii. To se mi líbilo, netřeba knihbudek… Na jednom pěkném náměstí natírali dva chlapíci tenhle nádhernej kolotoč z roku 1900. Na promenádě další výtvarná díla. Mě tedy nejvíc zaujala ta, která se vlnila po bocích majitelů luxusních jachet nebo všelijakých kočkolapů. Byly to takové ukázky kreativních schopností přírody, až jsem nabyl podezření, že to spáchal nějakej dokonalej software. Jednoznačně z toho vyplývala přímá úměra mezi výší majetku a atraktivitou jeho spotřebitelek. 
Ušel jsem asi pět kiláků a začínalo ve mně sílit podezření, že jsem úplně jinde, než bych měl být. Popravdě, myslel jsem si to už včera, ale pořád jsem doufal, že tam za tím ohybem… Procházel jsem posledním plážovým barem, který jsem viděl, a měl hroznou chuť na RP. „Erpéčko“ je ranní pivo a já ho ještě dneska neměl. Jeden z číšníků se na mě vrhl jako slepice na plivanec a na můj dotaz, zda mají točený, horlivě kýval hlavou na souhlas. Měli na čepu San Miguel, to je slušnej ležák, ale přátelé, sedm éček za půllitr? Tak jsem to RP ještě odložil.
Už jsem byl totiž v katastru San Pedra. Dřevěný chodník vystřídal písek, zmizely záchody i pítka, hotely i restaurace podél promenády. Sice ještě byly k vidění takový věci jako pravej africkej slon, nebo moudrej apel – mimochodem velmi vydařenej, ale promenáda končila a byly k vidění i ošklivý věci. Jako třeba kanál ústící do moře. Dál na jih to nešlo. V cestě stály třímetrové zdi obklopující obří pozemky kolem luxusních vil. Chvíli jsem to zkoušel mokrým pískem na pláži, ale asi po sto metrech jsem to vzdal a vrátil se pokorně zpátky. Zkoušel jsem ty zdi obcházet a míjel různé obří brány, mnohdy bronzové, s nevkusnými ornamenty a ozdobami. Všude byly cedule upozorňující kolemjdoucí, že objekt je kamerově hlídán a napojen na bezpečnostní službu. 
Byla tam spleť ulic, ale všechny byly slepé. Končily před branou nějakého takového sídla. Podle názvů těch procovských majetků bylo patrné, že jich dost patří Rusům. V jedné zatáčce zabrzdila dáma na golfovém vozíku a kdákala německy do tydlifonu. Zkoušel jsem jí ze znalosti San Pedra, aber ohne Erfolg. V jiné ulici stála dodávka a chlapíci uklízeli bordel ze zahrady. Na moji otázku rozpačitě odpověděli :“ My zděs tolko rabotajem“. Bylo to jasný, prohrál jsem. Vrátil jsem se k dálnici, přešel ji po lávce do obchodního areálu a dřepl si u stolku pizzerie a trattorie La Gazetta. Ale až po souhlasném kývnutí číšníka na otázku, jestli mají čepovaný. Když ho přinesl, dali jsme hlavy dohromady. Dal mi heslo na wifinu a přiměl mě stáhnout si Googgle Maps. No a tam se to ukázalo. V Andalusii není žádná další osada San Pedro. Ale součástí národního parku Cabo de Gata – Nijar je Cala San Pedro. Doslovně přeloženo – malá zátoka Svatý Petr. Pojmenovaná po dnes již neexistující osadě. Můj cíl. Je to od mého piva bratru 320 kiláků na severovýchod. Bylo to pro mě dost pokořující. Já totiž moderní prostředky navigace neuznávám a GPS nepoužívám ani na plavbách ve Středozemním moři. Ze stejného důvodu jsem pohrdl řádnou přípravou před cestou a dal na řeči kamarádů. Nojo, člověk se celý život učí.
Dávám si ještě jedno malé a zkoumám, jak se dostat tam, kam chci. Nejlíp by bylo letět z Málagy do Almerie, odtud už jede bus do Las Negras, výchozího místa pro cestu do zátoky. Do Málagy se dostanu busem z Marbella. Do Marbella vede nejkratší cesta podél dálnice, po nějakejch 13ti kejs tam budu… Mají tady takovej docela praktickej zvyk, že kolem dálnic v intravilánu obcí staví chodníky, chráněné před auty betonovou zábranou. Ta ovšem nechrání před hlukem a smradem. Pochoduju asi dva kilometry a vzdávám to. Rozloučím se s dálnicí pohledem na horu Mušle v oblacích a mířím k moři. I když mě bolí nohy a bude to delší, určitě jsem nejel do Španělska proto, abych se procházel po dálnicích. 
Ty bolavé nohy mají původ v nevhodné obuvi. Vzal jsem si vysoké trekové boty. Těžké a málo prodyšné. A o číslo menší, než bych potřeboval. Tady v tom teple a po každodenních 15- 20 km mi nohy trochu otékají. Když se k tomu přidá nárt trpící dnou, jsou mi boty prostě malé. Do Izraele si musím pořídit lehké, nízké, prodyšné a o číslo větší. Řeším to přezutím do skinners, ale boty, ač uvázané na batoh, váhu neztratily…
Trápí mě důležitější problém. Ač jsem už druhý den ve Španělsku, ještě jsem se nenapil španělského vína! Mám kliku, narážím na malou sámošku, kde mají všechno. Kdybych chtěl, mohl bych si tu koupit i trakař. Prohlížím regály s víny, jedno zajímavější než druhé. Všechna, i ta nejlevnější, mají společnou vadu. Jsou zašpuntovaná. Žádné šroubovací uzávěry. Já totiž, kvůli blbejm teroristům, nemám vývrtku. Tu vám vždycky na letišti seberou. Ptám se tedy chlapíka u kasy, jestli prodává vývrtky. Prý došly, ale rád mi flašku otevře. To je přesně to, na co jsem se ho chtěl zeptat. Vytahuje špunt z lahve Tempranillo, Reserva 2013, Pata Negra, za necelýho bůra. Samozřejmě kousek špuntu nechal v lahvi, tihle kluci na to mají oko. Uchopil jsem svoje sladké břemeno a pokračoval v chůzi.
Po nějaké době jsem si uvědomil, že mám hlad. Ona to zase není taková tragedie, můj studnařský parťák Eda na moje oznámení o hladu vždy odpověděl:“ Hlady se eště žádnej neposral, ale strachy jo!“ No, ale stejně ten pocit není nijak povznášející. Usedl jsem na lavičku u tenisových kurtů, vytáhl zbytek francouzského kozího sýra Président, bagetu a zapíjel to vodou. Nějak to nebylo ono. Vytáhl jsem ten špunt a ochutnal. Přátelé, já v té chvíli pochopil, co znamená termín nebe v hubě! Rychle jsem tu vzácnost zašpuntoval rozhodnut, že si zaslouží lepší příležitost a pokračoval k moři. Po přechodu malé kopie Golden Gate Bridge přes říčku jsem byl zase na pobřežní promenádě.
Vzpomněl jsem si, že jsem včera nedaleko Marbella viděl možnost noclehu. Kus přerušeného plotu, protože se tam něco budovalo a nad ním kousek lesa. Poblíž toho místa byla lavička, odpadkový koš a kohoutek s pitnou vodou. Tak tam potřebuju dojít, umínil jsem si. Když jsem se tam dostal, byla už tma, ale protože je promenáda osvětlená, pořád po ní někdo běhal, chodil, jezdil. Jako by to nestačilo, kousek od mojí lavičky byla řada fitness strojů a na nich dováděla nějaká mužská figura. 
Sedl jsem si na lavičku a pomalu podléhal kráse a síle přírody. Poslouchal jsem věčný, neustávající, konejšivý hlas milovaného moře a pozoroval bílé hřebeny vln, zalamujících se o pláž. Byl druhý den po úplňku, čas, kdy nastává nejvyšší příliv, kterému my námořníci říkáme spring, neboli skočný. Úzkou branou Gibraltaru se za šest hodin nestačí z Atlantiku vlít tolik vody, aby to ovlivnilo výšku hladiny třeba v Chorvatsku, ale tady kousek od Gibu to znát je. Měsíc vymazal z oblohy všechny hvězdy, ale na jedno světlo nemá. Třetí nejjasnější světelný objekt po Slunci a Luně je Venuše. První nebeská lucerna viditelná po západu slunce, také proto se jí říká Večernice. (Někteří mimozemšťané vstávají tak brzy, že jí vidí ráno jako poslední viditelné světlo na obloze. To pak nazývají Jitřenka. Protože jsem normální, vstávám až když mi slunce svítí do očí a tak tedy Jitřenko sorry…) Venuše pomalu putovala přes okraj vzdáleného hrotu zálivu (15°za hodinu), víno drhlo o patro a sládlo na kořeni jazyka, doutníčky voněly… Takhle nějak to musí vypadat v nebi.
Kazí to jediná věc. Ti neustále se pohybující lidé, pracující na svojí kondici. Zejména běžci jsou trapní. Když příroda stvořila člověka, nezkonstruovala ho pro dlouhé běhání. Dala mu schopnost zdrhnout na nejbližší strom před nasraným nosorožcem nebo dohonit říjnou samici. To je záležitost krátkých sprintů. Takové přetěžování hardweru, kterého jsme svědky, vede jenom k tomu, že se člověk v padesáti začne rozpadat. Já se celý život držím hesla přítele Jiřího Dědečka: „Živýho mě nedostanou tretry ani tepláky!“ Přežil jsem už spoustu sportovců. Víno je dopito, čekám, až se cesta vyprázdní, aby mě nikdo neviděl, až polezu do lesa. Na obzoru se pomalu staví hradba mraků a tak se pro dnešní noc rozhoduji zřídit z ponča tarp. Byl to dobrý nápad, v noci několikrát pršelo. Ráno ale bylo vše suché. 
Ani ranní výhled nebyl špatnej, nikde žádný auta… Ráno to na autobusák už nebylo daleko, něco přes čtyři, ale ten poslední pořád do kopce. Do Málagy to jelo asi za půl hoďky, na letišti jsem zjistil, že do Almerie nic nelítá. Tak tedy autobusem, musím dvě hodiny čekat. Zaujal mě tenhle spáč, to musí bej jogín. Já už bych se nenarovnal.
Autobus moderní, el. přípojka, wifi, ale má smutný okna. Na obě strany vidíš nádhernou krajinu, hory, údolí, městečka a vesnice – totálně zaplavené šedými plachtami a fóliemi. Skleník Evropy. Nejspíš odtud tedy pocházejí ta nádherná rajčata v Kauflandech a Lidlech, zcela bez chutě a zápachu. Nejdřív jsem to nechtěl fotit, ale pak jsem si řekl, že o tom musím podat svědectví. Foliovníky šplhají po stráních, kopírují terén, často není vidět nic jiného až k obzoru. Tu a tam u silnice hala na balení a expedici produktů, sklad hnojiv nebo výrobce plachet. Velký smutek, přátelé…
Obyvatelé Andalusie jsou v naprosté většině Cikáni. Nejsem rasista, ale realista. Ti lidé, spousta z nich, umí odvádět jenom jednoduchou práci. V těch fóliovnících složitá práce asi nebude a jíst je třeba. Tyhle obrázky nevystihují tu zničenou krajinu zcela. Nestihl jsem nastartovat tydlifon a vyfotit ta opravdu bezútěšná tisícihektarová pole plachet sahajících po obzor, ale můžete mi věřit. Moje tvrzení se dá snadno ověřit na místě. Utěšuje mě jenom fakt, že to není beton, že se to dá zase z té krajiny sundat… 
Z Almerie, nádraží, je to do Las Negras 63 km. Prvních 15 po dálnici, většina dalších zastavěnými oblastmi. Tak to už dneska nedám. Nacházím kousek od nádraží levný hotýlek a vyrážím do šumu. Jistě všichni z vás znáte pojem Iberijská šunka. Nebo přesněji jamón. Mnozí z vás ji také ochutnali. Znáte ji i odjinud. Z Italie jako prosciutto, z Balkánu jako pršut. Celé vepřové kýty se suší vzduchem. Technologie nejspíše stejná, rozdíl je v surovině. Záleží na plemeni vepřů, způsobu jejich výživy… Španělské jsou nejlepší. Kromě specializovaných obchodů najdete koutek se šunkou v každé lepší sámošce.
Příběh o hladu už znáte, ale nevíte, že jsem si na přijímání potravy před deseti dny pořídil slušnej handicap. Rozhodl jsem se pro implantáty horní čelisti a tak mi před odjezdem vytrhali všechny horní zuby, zašili dáseň a dali provizorní náhradu. Moc kousat nemůžu a tak holt volím takové ty dědkovské pokrmy. Zapadl jsem do pákistánské restaurace a dal si za bůra tuhle nálož kebabu. V té vertikále na talíři je ještě skvělej zelnej salát. Akorát pivo neměli, holt muslimové. Ale napadlo by vás přemýšlet o náboženství, když máte hlad? Nevadí, dohnal jsem to v jiné nálevně. Do Las Negras jede jenom jeden spoj za den, odpoledne v půl třetí. Nemusím brzy vstávat, hned mám lepší náladu.
Po probuzení je dost času i na RP, nemá to chybu. Akorát počasí je divné. Podle všech místních na tuto roční dobu nezvyklé. Zataženo, chladno, poprchává. Prý je to důsledek nějaké bouře na jihu. Nenechám se tím otrávit. A tohle je konečně správná cesta do San Pedra! Hurááá.
Dokončení příště, WY