Národní park Cabo de Gata se rozkládá na nejvýchodnějším cípu jižního pobřeží Španělska. Jméno parku se odvozuje od Kočičího mysu, ale spíše to bude od názvu achátu – Agata – který se tu dříve doloval. Celá ta oblast je sopečného původu. Je to jediné místo v Evropě se skutečným suchým pouštním klimatem, drsné, izolované, těžko přístupné. Nachází se tu jenom pár rybářských vesniček, ve kterých se zastavil čas. V pravém horním rohu vidíte zátoku San Pedro, níže pod ní Las Negras, rybářskou vesnici, nejbližší trvalé osídlení. Jednou za den, kromě víkendu, tam jezdí autobus. Někde ve vnitrozemí je městečko duchů – opuštěná zlatokopecká osada. Dnes slouží jako kulisa pro zajímavé kulturní events, ale na to jsem neměl čas.
Je to výjimečný kraj. Slunce tu svítí 3000 hodin v roce, průměrná celoroční teplota je 19°. Rozhodně to platí o San Pedru. Další bonus je čistá tma. Není tu žádný světelný smog, hvězd je plné nebe. V roce 1997 byl park vyhlášen biosférickou rezervací UNESCO. Kopce a příkré rokle jsou porostlé rostlinami, které se na sucho dokázaly adaptovat. Agáve, trnité hrušky, zakrslé vějířovité palmy, olivy, masticha a hlavně spousta druhů sukulentů, mnohé z nich jsou endemické. Nejhorší je samozřejmě shrub, nízké trnité křoví a trávy. Ty umí poutníka vytočit. Nejvíc kavyl neboli esparto. To je tedy matroš. Pletou se z toho lana, košíky, boty, odolnější trávu neznám. Když se to doplní o tymián a rozmarýn, máte před sebou neproniknutelnou krásnou voňavou vrstvu přízemních rostlin a jste v pr..li. Pohybovat se tu dá jenom po kozích stezkách, ale nikdy nevíte, kdy ta stezka skončí jako slepá a budete se muset vracet. Půda vodu nesaje. Je to zajímavý materiál, v širokém barevném spektru od hnědé po okrovou. Podobný je v Austrálii, ale neodvažuji se spekulovat o nějaké příbuznosti mezi nimi.
Autobus se zastavil na malém prostranství v Las Negras a vyplivl jediného cestujícího. To jsem byl já. Vzápětí objel malý kruháč a vydal se na zpáteční cestu. Tady silnice končí. Dávám se ulicí k pobřeží, protože San Pedro je přece zátoka, tak tam musím podél moře dojít. No, nemusím, jak se ukazuje. Příkré a ostré srázy spadající do moře mě nutí najít cestu, jak je obejít. Zrovna jdu kolem posledního domu, stojícího na rozcestí, když z něj vychází holčina s odpadkovým košem.
„Hola!“
„Hola!“
„Este camino conduce a San Pedro?“ Ujišťuju se.
„Sí. Esta es la forma de llegar allí. Tarde aproximadamente una hora.“ Děvče mi to potvrzuje s tím, že to trvá tak hodinu chůze. „Pero según el pronóstico, les fuertes lluvias llegarán a las seis en punto.“ Holčina mě varuje, že podle předpovědi začne v šest hodin silně pršet.
„Bueno, no puedo hace nada, divertirme.“ Beru na vědomí s tím, že nic nenadělám.
„Feliz viaje!“
„Gracias!“
Když jsem vydupal na první vršek, otevřela se přede mnou tahle nabídka: (Měl by tu bejt středník, ale na moderních klávesnicích už ho nenajdete.)
Vše to, co hledáme, je určitě skryto tam, za tím vrchem… E.T.Seton
Tenhle citát jsem vpisoval do cancáků kamarádům trampům na vandrech po Československu od svých patnácti let. Bylo to moje motto, kterému jsem hluboce věřil. Což platí dodnes. Někdy na začátku osmdesátých let jsem tuhle víru vtělil i do českého převodu písničky In The Morning Raining Day od Gordona Lightfoota, kterou jsem otextoval jako Časně ráno v dešti pro mojí folkovou kapelu Bloudi z Mariánských Lázní.
…Všechno co jsi najít chtěl
Leží za tím vrchem snad
A když ne tak půjdeš dál
Teď už nesmíš zůstat stát
Zasadit strom stavět dům
Zdravé syny chtěl jsi mít
Studnu vyhloubit
Aby druzí mohli pít…
Vzpomínám si, že iniciační moment pro mojí celoživotní touhu nahlížet za obzory byl objev bedny plné výtisků časopisu Širým světem na půdě sousedního domu, kam jsem se v rámci objevitelských cest dostal po střechách. To mi bylo šest. Potom už to jelo: London, Harte, Curwood, Seton, Cooper, Stevenson, Twain, Grey, Vráz, Holub, Pařízek, Musil, Frič, Batlička, Ingriš, Hanzelka a Zikmund atd.
Horizonty byly vytyčeny, touha objevovat cizí kraje se zvyšovala a rostla, nic nebylo pro světoobčana nemožné. Dokud tvrdě nenarazil na něco, o čem nikdy v těch svých milovaných knihách plných dobrodružství nečetl. Byly to dvě obávané a nepřekonatelné příšery. Něco jako Skylla a Charybda z Odyssey. Když se ti podaří uniknout jedné příšeře, padneš do spárů druhé. Akorát měly v češtině taková netajemná jména. Popravdě dost nesrozumitelná. Lidem z cizích krajů se nedala vysvětlit. Byly to: DEVIZOVÝ PŘÍSLIB (Skylla) a VÝJEZDNÍ DOLOŽKA (Charybda).
Dodnes si vybavuju, jak se mě každého jara, když oschly cesty, zmocňovala neodolatelná touha vyrazit za obzor. Do prázdnin jsem to dusil víkendovými čundry, ale to byla jenom taková samohana. Ten pravý orgasmus nastal o prázdninách!
Brdy, Novohradské hory, Šumava, Krušné hory, Beskydy, Moravský kras, Českosaské Švýcarsko, Malá Fatra, Nízké Tatry, Roháče, Belanské Tatry, Slovenský ráj…
… Tvá zem se ti malá zdá
Křídly o zeď narážíš…
Začátek další sloky z výše zmíněné písně plně vystihuje moje tehdejší vnitřní rozpoložení.
Kam se vytratilo to puzení překonávat obzory? Inu, když už jednou začne samec hnízdit, podřídí se tomu všechno. Je třeba nasbírat klacíky a trávu na hnízdo a když mamina vysedí vejce, může si letky ubrousit snahou nakrmit hladové krky. Volání dálek neustalo, jenom nějak ztichlo…
Abych to zkrátil, funguje to jako jízda na kole. Nedá se to zapomenout. Jakmile se podaří stanout na začátku trailu, je to zpátky. A já jsem teď šťastnej jako blecha.
Asi po dvou kilometrech přicházím k rozšířenému a zpevněnému místu, které dříve sloužilo jako parkoviště pro návštěvníky San Pedra. Dneska už sem samohyby nezajedou, což je bezva. Odtud se stezka zužuje, klesá a stoupá, to převýšení může dělat nějakých sto metrů. S lehkým baťůžkem se mi jde dobře, ale trochu mě otravuje moje příruční taška, ve které mám tři litry vody, lahev vína a poměrně dost proviantu jako pozornost pro Ivu.
Teď jenom malým obrázkem připomenu pohled, kterým se vám ohlásí S. Pedro po zdolání poslední skály ve výhledu. Byl jako úvodní v prvním díle vyprávění. Vidíme na něm malou zátoku s kouskem pláže, na vodě zakotvenou kajutovku s nafukovací dinghy za zádí, vlevo ruiny nějaké pevnosti.
Když jsem nad pevností, vidím příkrou stezku směřující dolů. Pár desítek metrů mě přivádí k tomu, co je tu nejdůležitější, prvotní, život umožňující už od středověku: prameni pitné vody. Ochutnávám a nestačím se divit. Voda je vlažná! Možná právě proto má údolí tak specifické klima.
Je 17. listopadu, v Praze se slaví a do San Pedra přišlo jaro…
Naproti prameni, na takovém rozcestí, jsou apely požadující určité chování návštěvníků v pěti jazycích. Z nějakého důvodu v tom českém chybí výzva k používání latrín. Přitom to je kruciální problém údolí, kvůli kterému již dvakrát demonstrovali obyvatelé Las Negras.
Představte si situaci v létě, kdy se tu zdržují tisíce lidí z celého světa, kteří se tu ze všech sil věnují pařbě, hulení, souložení a ostatním příjemným činnostem. Mezi ty méně příjemné patří defekalizace. A tak údolí záhy proslulo jako smrduté nechutné místo, posrané křížem krážem a pokryté papíry a vložkami. Stálí obyvatelé z toho samozřejmě nebyli nadšeni. Překonali vrozenou lenost a prokrastinaci podporovanou konzumací THC a vykopali u pláže několik latrín. Označili je rudými praporky, vyrobili zástěny z rákosu a na vstupech do údolí – tedy u pramene a na pláži nainstalovali srozumitelná upozornění. 
Zaujalo mě to natolik, že jsem si několik těch latrín vyfotil. Samozřejmě vám nebudu překládat jejich fotky, to asi od cestopisu či reportáže neočekáváte, ale tu jednu, kterou jsem použil, tu máte. Zdá se, že tahle opatření zafungovala, ale třeba se pletu. V listopadu tu skoro nikdo nebyl. V létě to může vypadat úplně jinak. 
V průběhu dvou dní, které jsem tu strávil, jsem potkal pár turistů i partu kolařů, kteří si kola nechali nahoře a sešli dolů po svých. Ti všichni ale zase za chvíli údolí opustili.
Měl bych se ale vrátit k chronologickému líčení mého zdejšího pobytu. Dolů k pláži jsem se dostal už za tmy. Ještě nepršelo, ale silný vítr a černá hradba mraků napovídaly, že to nebude dlouho trvat. Rychle jsem našel rovné místo a začal stavět tarp. Nafoukl jsem karimatku a vyprostil spacák z kompresního obalu, aby se nadýchal. Když jsem ho chtěl položit na karimatku, nebylo na co. Tu mi zatím vítr ukradl a tak jsem ji chvíli s čelovkou hledal. Nechtěl jsem, aby mi vítr foukal do obličeje a tak jsem část tarpu ještě zastínil víceúčelovou dekou. Už jsem byl s přípravou přístřešku skoro hotov, když se u mě zastavil chlapík s dlouhým prošedivělým plnovousem. Dali jsme se do řeči. Pochlubil jsem se svojí korespondenční známostí. Chlapík mi pravil, že Iva má „the last house of the valley“. Až se prý ráno podívám na kopec uzavírající údolí, uvidím nahoře takové bílé pruhy. Tak tam bydlí Iva. (Druhý den mi Iva řekla, že je to taky Čech).
Ráno moje ležení vypadalo takhle. Bez úhony přežilo déšť i silný nárazový vítr. Spustil jsem tentokrát tarp nízko na zem, aby se mi uvnitř vítr moc neproháněl. Bylo to dobrý, akorát se blbě lezlo do spacáku a ven.
Na tomhle obrázku se přes jedno z obydlí díváme na bílé převisy vpravo nahoře. Tam někde má Iva domek, který není vidět, dokud před ním nestojíš.
Ráno se u mě zastavil mládenec a podivoval se, jak tarp přežil větrnou noc. On prý kousek nade mnou stanuje a musel celý stan obložit kameny, aby mu ho vítr neutrhl. Jezdí sem prý už dvacet let, vždycky na dva tři týdny, aby si vyčistil hlavu. Ptal jsem se ho na domek Ivy. Ví o něm, ale nikdy tak vysoko nebyl. No a pak jsem přešli na češtinu, protože jsme zjistili, že oba tím nesnadným jazykem vládneme.
Tomáš vyprávěl, že ve středověku se údolí říkalo Ráj na zemi. Arabové, kteří to tu ovládali, sem přivezli Židy, kteří vybudovali terasy a zavlažovací systém. Na terasách se pěstovalo obilí, olivy, mandle. V zimě, protože v létě je všechno suché, i to křoví je holé. Ukázal mi taky zvláštní strom, kterých tu několik roste. Jmenuje se karob a plodí dlouhé lusky plné semínek. Ta semínka váží všechna naprosto stejně a tak se jimi dříve vyvažovalo zlato a diamanty. Odtud pochází název váhové jednotky karát = 0,2 gramu, což je váha jednoho semínka. Jsou to ty tmavé stromy uprostřed dalšího obrázku, na vedlejším je detail listů. Další informace jsem si našel po návratu domů. Česky se ten strom jmenuje rohovník, mezinárodně je znám jako svatojánský chléb. Kultivuje se už přes 4000 let a roste hlavně na Středním východě a také na východě Středomoří. V San Pedru se mu daří díky výše uvedeným specifickým podmínkám. Je to celoročně zelený dvoupohlavní strom-keř. Samčí květy vydávaji silný odér spermatu, kterým lákají hmyz k opylení. Jsou ale známy případy hermafroditních jedinců. Lusky karobu jsou velmi ceněné, obsahují přes 50% cukru. 
Lidé je žvýkají místo bonbonů. Mletá semínka se používají jako náhražka čokolády, dělá se z nich kakaový nápoj. Prášek se považuje zas superpotravinu, můžete si ho objednat na internetu. Samozřejmě jsem si pár lusků přivezl a vydoloval nějaká semínka, abych vám to mohl ukázat.
Na pláži leželo pár člunů s přívěsnými motory. Jejich pomocí je zásobování samozřejmě snazší, než vláčet všechno přes hory na zádech.
Dokončení příště!
Wendy