U moře už měl můj tydlifon signál a tak jsem zavolal Ivě. I ona byla na signálu, čili někde mimo údolí. Že prý přeruší svůj program a přijede, ale asi až v pět hodin. Jestli tu prší, mám se jít schovat do baru k Flogymu. SIC! A že tam má taky krytou verandu. A že si tam můžu dát pivo! Je to prý kousek od pramene. Tak to jsem nečekal. Vím, že v létě je zátoka plná turistů z celé Evropy a místní pro ně zřizují bar i bufet, ale teď, když tu moc lidí není, provozovat bar?
Nenápadná stezka mě od pramene přivedla k jeskyni. Tedy obydlí vytesanému ve skále. Vstoupil jsem dovnitř, pozdravil a chvíli se rozkoukával. U stěny na gauči seděl nějakej chlápek a před ním u stolu stála indiánská stařena. Nevěděl jsem na koho se obrátit, tak jsem do prostoru vrhl otázku, jestli můžu dostat pivo.
Stařena beze slova odešla do vedlejší místnosti, která se po otevření lednice na chvíli osvětlila. Indiánka mi podala třetinku vychlazeného San Miguela a mužským hlasem si řekla o dvě eura. Byl to Flogy. Z terasy jsou hezké vyhlídky…
Flogy jede na solárka a větrník. Dají se u něj nabíjet mobily, poslouchat rádio, měl tam i televizi. Zásoby mu asi vždycky někdo přiveze lodí a vynese nahoru za nějakej bakšiš. Neskutečně pohodovej nezávislej život… 
Nechal jsem si na lavici věci a šel se podívat po údolí. Na první pohled ani žádná obydlí člověk nevidí. Teprve při pozorném zkoumání se tu a tam objeví nějaká plachta nebo kamenné zdivo. Jak jsem se později dozvěděl, u pláže žijí ti, kterým turisti nevadí. Kdo chce samotu, žije někde ve stráni, tam nikdo cizí nezabloudí. Například na další fotce upoutají pozornost barevné plachty na svahu. Teprve při bližším zkoumání člověk rozezná kamennou chýši pod nimi. Ty plachty jenom brání dešti prosakovat dovnitř.
Někteří místní tu taky chovají drůbež a je tu poměrně dost psů a koček. Psi jsou obecně všichni dost vyhládlí. Když jejich páníčci musí všechno jídlo tahat na hřbetu přes hory, moc psího jídla se tam asi nevejde.
Jak jsem tak bloumal po pláži a ukusoval párečky se sýrem, objevila se mladá fenka a začala neodbytně loudit. Udělal jsem – vědomě – chybu a kousek jí dal. Když jsem odmítal dát jí asi čtvrtý nášup, začala si ho vyštěkávat.
Odněkud z rákosí vyběhla její mladá a hezká panička a pokoušela se fenku zahnat domů. Mělo to stejný úspěch, jako snaha odnaučit Zemana lhát a chlastat. Holka se mi za psíka ještě omlouvala. Tak jsem chlupatou kámošku podržel a paničce jí předal. Když jí chytila do náruče a přitiskla ke kozičkám, upřímně jsem fenečce záviděl…
Kočky se hlasitě mrouskaly a já se vydal do Las Negras. Z údolí nikam dál žádná cesta nevede a tak jsem se pomalu docoural do městečka, dal si v jedné hospodě narvané lidma s kytarou pivo a šel zase zpátky. Zrovna jsem si otevřel u Flogyho další San Miguel když volala Iva, že vyjíždí a bude v Las Negras asi za 40 minut, abych jí přišel naproti. Protože ovládám ženský timing naprosto bezchybně, nijak jsem se nevzrušoval a pivo v klidu dopil. Těch pět kiláků jsem ušel docela svižně, takže jsem byl u vodních nádrží za městem, kde všichni nechávají auta právě ve chvíli, kdy Iva přijížděla. Přijel s ní chlapík, kterého mi představila jako Karla. Karel s námi nešel, měl rozpitou PETku a chtěl se zdržet s kamarády v bydlíku na parkovišti.
Karel je prý fenomenální šachista, vloni vyhrál v Gibraltaru španělský přebor. Když mu nabízeli, aby učil děti šachy za 300 euro za odučenou hodinu, váhal s odmítnutím jenom chvilku. Moc by ho to svazovalo…
Iva je hubená jako koza a má dlouhý nohy. Vystřelila jako gazela. Šla úplně jinou stezkou, než já a dorazili jsme k původnímu parkovišti v půli cesty z jiné strany. Musel jsem se dost snažit, abych jí stačil, ale zatím to šlo. Nad pramenem mi řekla, ať si dojdu k Flogymu pro věci, že na mě počká. Když jsme vyrazili, poznamenala, že to bude trvat asi dvacet minut. A tu tašku že si mám dát přes krk, protože budu potřebovat obě ruce.
Ze začátku to šlo, šli jsem jenom mírně přes vrstevnice vzhůru. Míjeli jsme zajímavá obydlí, u jednoho měli dokonce kachny a slepice. ( Obrázky najdete na další straně.) Záhy začalo jít do tuhého. Stezka příkře stoupala, přišly úseky s čistým lezením, kde jsem si musel vyhlížet stupy a chyty.
A přišel okamžik pravdy. Iva se mi co chvíli ztrácela v porostu a tak na mě musela občas čekat. Nestačil jsem jí! V duchu jsem zkoušel obelhávat sám sebe. Že už jsem dneska šel trasu San Pedro – Las Negras čtyřikrát a tudíž mám v nohách přes 22 kilometrů. Že mám blbý boty. Že má Iva natrénováno, protože to chodí denně (někdy i dvakrát za den). Že ona jde nalehko, kdežto já se vláčím s blbou taškou. Že je o sedmnáct let mladší…! A to byl ten okamžik, kdy jsem si musel přiznat, že na některý věci už jsem holt beznadějně starej. Že všechny ty předchozí argumenty jsou zástupný. Jedinej pravdivej důvod, proč tý holce do kopce nestačím, je ten, že vláčím na hrbu svých sedmdesátpět let a sedm měsíců. A ty už nevymažu, i kdybych si masíroval nohy francovkou a koňskou mastí zároveň. Jó v hospodě nebo u ohně jsem hrdina. Ale tady? „Hic Rhodus, hic salta !!!“
Kačeny mají místo rybníčka starej dřez. Nejspíš si uvědomují, v jak suchém prostředí žijí a že musí být rády alespoň za tohle…
Nešlo se mi dobře ještě z jednoho důvodu. Proto jsme oba celou cestu mlčeli.
Když Iva vystoupila v Las Negras z auta oznámila mi, že se s nikým očkovaným proti Covidu nebaví. Že uznává jedině ty lidi, kteří se domluvili s doktorem, ten píchnul vakcínu třeba do brambory a napsal jim potvrzení o očkování. S takhle očkovanými lidmi je ochotna se bavit. Ostatní jsou pitomci, kteří si nechali píchnout čínskou vakcínu a s ní mikročip, jehož prostřednictvím nás budou Číňané ovládat. Můj chabý argument, že jsem dostal americkou vakcínu, vyvrátila výsměšným tvrzením, že: „Číňani umí všechny nálepky zfalšovat, jak všichni víme..“ Kellner, kterého v těch horách zabili, jak všichni víme, už před pěti lety investoval v Číně do vakcín. Proto ho zabili. Mojí poznámkou, že dle vědeckých výzkumů věří konspiračním teoriím hlavně huliči, jsem si věru neposloužil… Byl jsem tak ohromen, že jsem mlčel a přebíral si to v hlavě. Což bylo dobře, protože jsem veškerou kapacitu plic potřeboval na to, abych ten ostrý pochod udýchal.
Při tom rychlém přesunu jsem si uvědomoval, jak důležité je pro mě cestovat sám. Když člověk prochází krajinou sám, mnohem lépe jí vnímá. Zvolí si tempo, které mu vyhovuje, zastavuje se tam, kde cítí potřebu nasytit svůj zrak a paměť. Lépe se seznamuje s místními lidmi. Je také jimi lépe akceptován (jako ztracené štěňátko). Může se v putování řídit pouze svými potřebami a preferencemi. Je hloupé se s parťákem dohadovat, jestli vyšlápneme na tamhleten kopec nebo ne, protože on nemá kopce rád. Nebo se zastavíme na tomhle hřbitově (v kostele, muzeu, galerii, historické uličce ap.) když on/ona by radši šel do hospody (cukrárny, nákupní galerie, na trh ap.) Myslím, že to nemusím dále rozvádět, rozumíme si. Tempo, které Iva nasadila, mi vadilo také proto, že jsem neměl čas se rozhlédnout a něco vyfotit. Nebyla to příjemná cesta…
Zpocený až na zadku a s poklesávajícími koleny jsem konečně uviděl bílý převis a v něm zelenou hamaku. Iva někam zmizela, ale věděl jsem, že jsem v cíli. Žádný domek pořád nebyl vidět. Dole pod námi už byla tma. Mračna se ale trhala, zítra bude zase hezky. Nevlídné počasí posledních dvou dní je prý tady v tuhle dobu zcela vyjímečné…
Teprve, když dolezete až k hamace, uvidíte chodník vedoucí k domku.
Je to neuvěřitelné orlí hnízdo. Iva a její bývalý přítel dokázali vytvořit ve skalním převisu obydlí o dvou místnostech v přízemí a další místnost je v dřevěném patře přistaveném k převisu zvenčí. Všechno sem museli vytahat na zádech.
Uvnitř nenajdete nic s pravým úhlem, protože ten příroda nezná. Lavice na sezení, niky na knihy, nádobí, koření, stolek, postel pro hosty, nepravidelné schody do patra – všechno má oblé okraje, je kulaté či vyboulené – a bílé. Některé věci bylo nutno přibetonovat, nebo vyzdít, ale omítka je natřena na bílo, takže všechno vypadá jako z té křídové skály. Byl jsem praktičností toho obydlí okouzlen. Respektoval jsem přání majitelky, abych uvnitř nic nefotil, takže se obrázků nedočkáte.
Kabely vedle převisu přivádějí elektřinu ze solárek do baterií. Debata s Ivou nebyla lehká také z toho důvodu, že si neustále vymezovala témata, na která se jí nesmím ptát. Začalo to už na parkovišti, když jsem se zeptal, jak je složité držet ve Španělsku auto na českých značkách. Rozkřikla se na mě, ať se jí na takový nepříjemný věci neptám, že jí to nezajímá. Stejně odmítala odpovědi na spoustu otázek, takže jsem se od ní o údolí a zdejší komunitě moc nedozvěděl.
Iva je vegetariánka a nepije alkohol. Tudíž rybí konzervy, šunku, salámy, lahev vína jsem nahoru vláčel zbytečně. Tedy až na to víno, to jsem vypil, samozřejmě. Uvařila ale skvělou vydatnou zeleninovou polévku s bramborem, dala tam i nějaké bylinky, které si před domkem pěstuje. Jinak moc nevaří, šetří plynem. Velká bomba jí v Las Negras stojí 20 euro, doprava lodí do zátoky 12 euro a vynesení nahoru 15 euro. Nevím jak popsat ten večer. Co se týče atmosféry, chvílemi se napětí dalo krájet, občas byla pohoda. Dozvěděl jsem se, že nejlepší prezident na světě je Putin, nebýt jeho, tak už je dávno válka. Rusové nikdy nikoho neobsadili a neokupovali, v osmašedesátém to nebyla okupace, tu provedli hitlerovci, ale Rusové ne. ONI (nevím kdo) se rozhodli lidstvo zničit prostřednictvím očkování proti Covidu, který neexistuje. Nechtěla slyšet vůbec žádné argumenty. Pochopil jsem, že se Iva se svými přáteli cítí být jakýmisi disidenty ve většinové společnosti. Protože většina lidí má přirozenou potřebu patřit do nějaké tlupy, kmene, sekty, zkrátka do nějaké společnosti uznávající stejné totemy, ikony, autority, ona tu svoji společnost našla tady. Proto vůbec neuvažuje o návštěvě Písku, kde má dceru a vnučku.
Jediné světlé momenty, kdy zavládla přátelská atmosféra, byly ty, kdy jsme se shodli v názorech na přírodu a Židy. Oboje entity jsou pro nás oba velikou neoddiskutovatelnou autoritou. V jedné takové chvilce Iva vytáhla kytaru – naladěnou. Zahrál jsem jí mojí modlitbičku posledních týdnů: Fuck all the perfect people od Chrise Taylora. (https://www.youtube.com/watch?v=dt9GBafFzjE ) Byla nadšená a chtěla, abych hrál dál. Jenže mi hned nasrala zase nějakým svým zpátečnickým názorem a bylo po náladě.
V jednom momentu se po ostré výměně názorů šla vydýchat ven. Vzápětí pro mě přišla, abych se šel podívat. Nad údolím visel Orion v plné parádě. Sice skoro vodorovně, takže připomínal spíše motýla než nebeského lovce, ale i tak byla vidět část jeho smečky, psí hvězda Sirius, krvavé oko Býka Aldebaran, Procyon v Malém psu, oba blíženci, Polux i Castor. Jenom Plejády zakryl mrak a Zajíc byl moc hluboko. Ukazoval a jmenoval jsem jí jednotlivé hvězdy, takže po návratu do Orlího hnízda vzala papír a přiměla mě, abych ta souhvězdí nakreslil a popsal. Taky mi ukázala náušnice z barevných kamínků, které vyrábí a v létě prodává na pláži. Nebo prý koupí čokoládové sušenky, rozdrobí je a za pomoci čokoládového sirupu z nich uhněte koule. Ty napíchá na špejle, obalí v kokosu nebo oříškách, ozdobí mátovými listy nebo plátky jahod a na chromovém tácu je nabízí. Když se turisté ptají na cenu, řekne, že je dobrovolná. Míň než dvě eura prý nikdo nedá. No a to byl asi konec večera, šli jsem spát. Já si roztáhl spacák v zadní místnosti a Iva vystoupala nahoru do svojí ložnice. Ráno uvařila skvělý zelený čaj, něco jsme pojedli a posadili se do hamaky. Slunce už ozařovalo vrcholky kopců, hamaka se pohupovala, kolem ticho, klid a mír. Neodolal jsem a udělal si z toho krátké video, ale nemám, jak vám ho poslat a jsem líný na to, abych využíval nějakých úschovných serverů. Asi tak po poledni jsme se vydali do Las Negras s tím, že mě Iva hodí do Almerie. Ale napřed se podíváme do nějakého městečka na trh. Koupil jsem si u Marokánců ten zelený čaj…
Ranní pohled z hamaky do údolí
Poslední otočení k převisům. Tam někde má Iva svoje orlí hnízdo. Opouštím San Pedro, ale asi se sem alespoň na týden vrátím. Někdy. A bez Ivy.
Návrat byl už takový turistický. Nocleh v Málaze, tapas, víno, krevety (mimochodem já umím připravit mnohem lepší). Když jsem v deset ráno odlétal do Vídně, bylo venku 22°C 🙂
Jak jsem nesjpíš v úvodu celého vyprávění poznamenal (nechci to po sobě číst) vedlejším účelem cesty byl test vybavení kvůli plánovanému mnohatýdennímu čundru po Izraeli, Palestině a Jordánsku na jaře příštího roku. Jako naprosto bezkonkurenční se ukázaly být výrobky západoaustralské firmy SeatoSummit. Péřový spacák, pončo/tarp, nafukovací polštářek. Stejně tak skvělé kalhoty 3 v 1 North Face. Ultralehká nafukovací karimatka, multifunkční deka, tyveková plachta. Pouzdro na mýdlo, ve kterém je mýdlo pořád suché, money belt, rychle schnoucí ručník a hlavně prádlo, ponožky a trička z vlákna novozélandských ovcí plemene merino. Byly od různých výrobců, všechny fungovaly perfektně. Zbytečná byla skládací lahev na vodu, to se dá nahradit petkou. Je třeba se ještě vybavit lehčími a prodyšnými botami a goretexovou bundou. Lehký sbalitelný klobouček proti slunci by taky neškodil. Když jsem se vracel domů, na vrcholcích hor už byl sníh. Brrr. Doufám, že vám moje vyprávění pomohlo poznat další kousek světa. Mějte se hezky a mějte se rádi!
Wendy, 20. prosince 2021