Více než třicet let uběhlo od okamžiku, kdy Richard Konkolski obeplul jako první Čech sólově zeměkouli. Druhým Čechem v pořadí se stal letos (2019) Martin Doleček. Obě ty plavby mají mnoho společného. Oba jachtaři jsou svého druhu buldočí povahy, pro které “ne” není odpověď. Oba tu plavbu pluli na minimálním rozpočtu a financovali ji sami. A oba pluli na malé, dřevěné plachetnici postavené amatérsky.
Za pár dnů, teď na konci ledna, vychází Martinova kniha “Sám kolem světa svérázně”. Co se do knihy ale nevešlo, jsou Martinovi začátky. A proto je Vám, příznivcům Krásy jachtingu a Martinových plaveb, poskytujeme alespoň touto formou.
Samotnou knihu si můžete zatím předobjednat se slevou 25% – sleva platí do 31. ledna 2020. Knihu najdete v našem eshopu tady.
Moje cesta k moři I.
Vše začalo tak nějak dospíváním… Už odmala nás, myslím tím svého mladšího bratra Jirku a starší sestru Veroniku, rodiče brali každý rok, když to bylo jen trochu možné, na dovolenou. Jezdili jsme převážně do Chorvatska. Vzpomínám si na plno dobrodružství, které jsme společně prožívali. Nejdřív jsme si vozili nafukovací čluny, abychom se mohli dostat na místa ostatním lidem nepřístupná, spali jsme různě po pobřežích v autech (ve dvanáctsettrojce) nebo ve stanech nebo pod širým nebem. Také jsme si zkusili být v obytné avii.
Každý rok byl něčím zajímavý a krásný a všechny tyto zkušenosti nás vedly k tomu, že by se nám vlastně mohla hodit plachetnice. Být stále u moře, užívat si vody, a hlavně mít stále střechu nad hlavou a nebýt odkázaný na kemp a mačkat se na přeplněných plážích. Dlouho to byl pro nás jen sen, až jsme se jednoho dne rozhodli, že si svůj sen splníme.
O lodích jsme nevěděli vůbec nic! Tedy něco málo můj taťka, který si někdy za dob dinosaurů dělal zkoušky na motorový člun a plachetnici i s mým strejdou a bratranci. Asi věděl, že plachetnice má plachty, kormidlo a pár dalších převážně teoretických věcí. Nejvíc se o lodě zajímal můj bratranec Patrik Zamazal – nynější architekt dřevěných rodinných domků. Ten se rozhodl jednu takovou menší plachetnici jménem Rozárka s jednou kajutou postavit. Měla asi 5,5 metru.
My jsme na stavění lodi neměli odvahu ani znalosti, ale jednoho dne nám přišla pod ruce velice levná plachetnice. Všichni jsme byli natěšení a odhodlaní hned nastupovat na palubu a vyplout. Vše levné má ale samozřejmě háček. Naše nová lodička měla totiž trošičku větší díru a vyrvaný kýl. Její původní majitel škrtl o dno v chorvatských vodách, vytrhl se mu kýl, a šel ke dnu. Byla to dřevo-laminátová šarpie, asi 7 metrů dlouhá se jménem Elis.
Od bratrance jsme věděli, že se taková věc dá opět zprovoznit, když už se dala jednou celá postavit. Po společné domluvě a pár dní přemýšlení jsme se rozhodli Elis koupit a opravit. Netušili jsme ještě, kolik práce nás čeká, kolik nás to bude ještě stát a jak to vlastně zvládneme. Věděli jsme ale, že funkční plachetnice by byla pro nás dalších pár let nemyslitelná.
Vzpomínám si, jak jsme loď přivezli domů. Byla právě zima, mráz a sníh a plno našich přátel vůbec nechápalo, co se nám stalo a co můžeme ještě zamýšlet s takovým vrakem. My jsme se ale naděje a touhy mít svou loď nevzdávali a pustili se hned do práce. Útočiště před zimou nám dělala taťkova opravovna na auta, hned za domem, kde jsme strávili většinu dětství. Dílo spočívalo v tom opravit poničená žebra, slepit kýlový masiv, vytvořit novou obšívku, celou loď znovu olaminovat, natřít a nastříkat potřebnými barvami. Poté nechat vyříznout železnou plotnu na kýl a ozinkovat ji, odlít nová olova pro zátěž… Po půlroce každodenní práce za pomoci celé rodiny a přátel, po mnoha dlouhých nocích učení práce s různými pro nás novými věcmi (lepidly, stroji, plány…) se nám vše podařilo a v létě následujícího roku jsme loď slavnostně přivezli k Jaderskému moři!
Byl to krásný zážitek a pro nás všechny nakonec i obrovské překvapení, že naše plachetnice pluje, a to jen díky nám! Záhy jsme se každý naučili loď ovládat na plachty, bezpečně kotvit, vyvázat se, ovládat motor… Všechno to úsilí splnilo mnohonásobně naše očekávání a nikdy jsme nelitovali, že jsme se do toho společně pustili.
Jak to ale v životě bývá, vše pěkné jednou končí, ale zase něco další začíná. Děti se nejdříve drží s rodiči a postupným dospíváním se to obrací. I já jsem chtěl být samostatný, trávit volný čas i dovolenou hlavně se svými přáteli či s přítelkyní. Tak asi chápete, že i ta největší loď nemůže být nikdy dostatečně velká, když tam máte rodiče. A to nemyslím vůbec nijak zle…
Pokračování příště