Nejbližší port of entry (celní přístav)a také cíl je Chateaubelair. Jakmile se přiblížíme k zátoce, posádka prochází loď a přesně dle mého povelu hlásí vše divné. Při této kontrole se zjistilo, že ráhno není v pozici, v jaké by mělo být. Cestou se poškodil Gooseneck. Vypadl z něj jeden šroub a v důsledku toho se část dost pokřivila. Do doby, než to vyřešíme, jsme tedy bez hlavní plachty.
Hned jakmile nás místní zbystří, blíží se k nám na všech různých možných i nemožných plavidlech. Je dobré říct, že všichni místní jsou černoši a bohužel se s nimi nedá moc domluvit žádným společným jazykem. Nakonec ale pochopíme, že krom nabídky prapodivných produktů a živočichů nám nabízí pomoc s kotvením. Nabídku přijímám a poté jsme vedeni na místo poblíž skály, ale s ideální hloubkou a písčitým dnem.
Kotvíme s přehledem na první pokus mezi dvěma staršími plachetnicemi. Cena za pomocnou ruku je 5 XCD, dobrý obchod. Krom poškozeného ráhna, navíc zjistíme, že došel plyn v láhvi. Dávám pokyn k přepojení na druhou láhev. Jsem trochu smutný po zjištění, že i druhá láhev je prázdná. Večeře ten den musel být tedy studený kompromis.
To, co následuje je jeden z nejsilnějších zážitků. Počasí je velmi pochmůrné, mlha, pořád trochu prší. Jedná se o sopečný ostrov. Zátoka má černý písek. Ve vesnici jsou spíše chatrče než domy. Jediné, co značí možnost nějaké civilizace je malý jeřáb nachystaný na opravu mola. Jsme v posledním státě, kam potřebujeme dorazit, sedáme s Lucii na dinghyho a hledáme celní úřad.
Těžko se pro atmosféru a náladu hledají slova. Vesnice je uprostřed džungle. S nikým se nedomluvíme. Máme poškozenou loď. Počasí nemůže být depresivnější. Navíc během 15 minut končí avízovaná otevírací doba celního úřadu. Hned jakmile se přiblížíme s dinghym k pláží, míří k nám skupinka místních. Netušíme, co chtějí. Nakonec se ukáže, že chtějí pomoct. Bez otázek a možnosti odmítnout nás s dinghym vytahují vysoko na pláž a následuje další nabídka dalších možných i nemožných věcí. Vytahuji pasy a jeden z našich nových kamarádů snad chápe, že chceme najít celní úřad.
Cestou mu několikrát ve všech jazycích, co znám zkouším naznačit, že bych potřeboval bankomat. Marně. Na žádost o ATM nás dovede do něčeho, co vypadá jako obchod a tam se zřejmě ptá, jestli ATM prodávají. Nebylo velkým překvapením, že je neprodávají. Poté tedy zamíříme na celní úřad. Nikdo tam není – nečekaně. Nebýt nástěnky nevím, jak bych poznal, že jde o úřad a už vůbec nevím, jak bych ho našel. Cesta vedla přes několik soukromých dvorků. Později mi dojde, že to zas tak blbé místo není. Kdyby na druhé straně úřadu nebyla probíhající stavba mola po hurikánu, úřad by byl přímo u něj.
Hurá! Přišel úředník. Trochu mluví i anglicky, všechno se otáčí k lepšímu. Ne tak docela. Vysvětluje nám, že sice se můžeme proclít, ale imigrační úředník tam bude až ráno a on nemá oprávnění nám dát razítko. Útěchou nám je, že jsme se aspoň domluvili, že poplatek (celkem cca 5000 Kč) mu nedáme v XCD, protože nemají bankomat, ale v amerických dolarech a eurech. Dostáváme pokyn ať se pro razítko vrátíme ráno, do té doby nemáme oficiálně vstup do země povolen.
Při odchodu si s Luckou všimneme, že instrukce u imigračního okna jsou dokonce ve třech světových jazycích: Francouzsky, Anglicky a Česky! Fakt česky, nechápeme. Vracíme se na loď. Část posádky se jde podívat na ostrov (i když fakticky ještě nesmíme). Posádka je za den přespalá a večer vybíjí energii oslavami.
Další den ráno zjistíme, že je všechno jinak. Ta šíleně depresivní zátoka není zas tak depresivní, místy něco i připomíná skutečnou stavbu a dokonce najdeme i místo, kde si dáme dobrou kávu. Na imigračním vyřídíme vše už bez problémů. S charterovkou se domluvíme, ať vše necháme opravit a doplnit a dovezeme jim účet. Svět je zase parádní. Domluvíme se na opravu a doplnění všeho na ostrově Bequia ve stejné zemi. Sice bez hlavní plachty, ale vyrážíme. Máme před sebou zhruba dalších 25 NM. Počasí je ideální. Mezi Sv. Vincentem a naší destinací vítr v poryvech sílí k 30 uzlům. S nevyváženou lodí, jen na kosatku, to k ideálnímu plachtění má daleko, ale i tak pokračujeme.
Už daleko na moři před cílovým kotvištěm nás lákají místní na lodi k jejich bójce. Jsme už 5. den na cestě a posádka i já by chtěla nějaký ten „Chill“. Domlouvám se s místními na bójce na dvě noci a ceně 40XCD (=350 Kč). Najdou nám bójku blízko u pobřeží. Tentokrát není oficiální a tím pádem ji moc nevěřím. Jsou tu jen 4m hloubky a naprosto průzračná voda, kontrola lana a ukotvení bójky se přímo nabízí. Co jsem našel na dně mě úplně nepotěšilo, ale na druhou stranu očekávám nádherné počasí, takže ani nevyděsilo. Bójky jsou ukotvené k velmi silnému a těžkému řetězu, který je místy zatížen menším betonovým blokem. Fakticky teda na několika blocích je několik lodí a hlavním nosným prvkem je právě silný řetěz. Ze všech okolních lodí jsem rozhodně ten nejnervóznější, ale nechávám to být. Kdyby se mělo zhoršit počasí, tak budu řešit dál.
Na ostrově je civilizace v podstatě jen v zátoce, kde stojíme. Podél pobřeží se vleče Belmont walk. Hezká procházka. Nábřeží je plné restaurací a barů, ve městě tržnice se vším exotickým a čerstvým ovocem, co se u nás nenajde. Jakmile se vrátím zpět na loď zjišťuji, že na lodi byl už chlapík na opravu ráhna a moje skvělá posádka vše obstarala i beze mě. Později najdeme i místo, kde nám doplní plynovou láhev a vše je zase v naprostém pořádku.
Posádka už několik dní natáčí takové malé Prostřeno a dnešní kuchaři se rozhodli udělat grilovačku na pláži. Nápad bohužel nevyšel, protože motor na Dinghym spíše nefunguje, než funguje a opuštěná pláž, kde bychom to mohli realizovat je dobrou míli daleko. Nakonec grilujeme na lodi místní ryby a ochutnáváme všechny možné druhy ovoce, které v Evropě dostaneme maximálně v mizerné kvalitě.
Na odvrácené straně ostrova se nachází záchranná stanice želv. Velím, že to přeci nemůže být dál než tři bloky a polovinu posádky jsem tím nalákal na procházku napříč ostrovem. Cestou se ještě snažíme najít bankomat. Ve městě jeden je, hurá! Konečně máme zase nějaké východo-karibské dolary. Tady na Bequii se sice většinou kartou dá zaplatit, ale nedá se na to spolehnout.
Nakonec dorazíme k želvám. Naši představu o něčem ve stylu volného plávání v ohraničeném moři nebo aspoň akváriu se moc nedaří naplnit. Nicméně jsou zde velké kádě, kde se želvy množí a později se dostávají do moře. Želvy vidíme a jsme rádi, že přispíváme na dobrou věc. Navíc cesta skrze ostrov za to rozhodně stála. Zbytek dne se věnujeme odpočinku, dobrému jídlu a v mém případě, plánování zpáteční cesty. Část posádky vyrazila do baru. Ráno jsem zjistil, že se cestou zpět na Dinghym ztratili a přes hodiny hledali naši loď. Navíc jsou zde ryby, co vyskočí po každém světle a ty začaly páchat atentát na čelovky, navíc koušou.
Rozhodujeme se provést všechny celní formality pro opuštění země už zde, nechci absolvovat znovu zážitky z Chateubelair. Na úřadě trávím dobrou hodinu času ve frontě, a to jsou přede mnou jen dva jiní skippeři. Posádka zatím doplňuje zásoby. Všichni jsme si oblíbili místní pivo Pitton (vlastně ze Sv. Lucie) a tak se ho snažíme sehnat za dobrou cenu.
Plán je takový, že vyrazíme do nejsevernější zátoky na Sv. Vincentu. Plavbu plánuji na skoro celý den.
Nakonec dorážíme už odpoledne do zátoky Cumberland. Opět hned jak se přiblížíme, loví nás jeden místní, že nám pomůže. Zde vzhledem k prostoru a hloubkám kotvíme a přivazujeme se k palmě. I přes mé prosby v charterovce jsem se nedomohl pořádného lana. Vážeme dohromady všechno, co máme a doufám, že to bude stačit. Vyšlo to. Kotva se tváří, že drží dobře. Nejsem moc šťastný z hloubkoměru ukazujícího pouze 0,5m pod kýlem, a to je momentálně příliv. Přiliv tu není nijak výrazný, rozdíl by měl být 20-30 cm, jako ve středomoří. Nicméně vzhledem k udávané hloubce pod kýlem to znamená, že s každou trochu větší vlnkou, si kýlem rýpneme do písku. Mám teorii, že hloubkoměr je zkalibrovaný jinak, než mi při předávce řekli. Ve vodě si svou teorii potvrdím, v žádné části lodi nemám méně než 80 cm, to je půl metru za odlivu.
Nerad se orientuji podle ostatních a radši dávám na svůj úsudek, ale stojí tu takhle víc lodí i s větším ponorem, tak to nechám být. Zátoka je dobře chráněná, vlny by přijít neměly. Snad jen nepřijede žádný blbec na motoráku ve skluzu. Vesnice je opět v podstatě jen džungle. Chlapík, co nám pomáhal se uvázat nás láka do zvláštní restaurace na pláži. V restauraci se po chvíli odehrává zvláštní scenérie, kdy jeden místní se pustí do jiné skupinky, řev, rány… Jen čekám, jestli za chvíli vytáhnou lopaty pro jeho zakopání. Nakonec odchází po svých a abychom neurazili, tak vyrážíme do restaurace na pár drinků. Náš pomocník nám nabídl odvoz (stojíme cca 15 m od pevniny), tak ani nevytahujeme Dinghyho a necháme se odvést. Nutno říci, že náš pomocník svůj motor opravuje, proto nás dopravuje na břeh ručkováním po laně, na kterém máme přivázanou loď.
Správně bychom rozhodně neměli na pevninu vstupovat. Podle našich pasů jsme už zemi opustili. Nicméně i přes má upozornění jsme to riskli všichni, včetně mě. Výhled stojí za to! Část jde na kopec do džungle pro fotku, my s Luckou a dalšími se procházíme až do vedlejší vesnice nasávat místní atmosféru.
Další den ráno vyrážíme zpět k Pittonům na Sv. Lucii. Náš kontakt na nás už čeká a upřesňujeme si, jakou bójku bychom rádi. Tentokrát volím variantu blíže k vesnici. Rovnou nám nabízí, že mě odveze na celní úřad a ukáže co a jak. Souhlasím. Lucku beru s sebou a posloucháme nabídku výletů, co nám dokáže zajistit. Formality na imigračním trvají opět více jak hodinu a zde krom imigračního, musíme navštívit ještě port-authority. Vstup do země nás jako charterovou loď stoji nekřesťanské peníze.
Po chvíli se necháváme odvést zpět k lodi a domlouváme se s ostatními na programu na další dny. Zde zůstaneme opět dvě noci, ať si to tu trochu užijeme. Nakonec se domluvíme, že další den dopoledne vyrazíme k sopce a odpoledne na šnorchlovací výlet. Dnešní program je volný. Opět se necháváme odvést na pevninu, protože náš motor na Dinghym moc nefungoval od začátku a před pár dny ho navíc posádka nechtěně utopila v moři.
Společně procházíme malé, malebné městečko. Jedním z prvních cílů je bankomat. Po chvilce procházení městem zjistíme, že žádný nefunguje, jak má. Během krátké procházky nás neustále oslovují různá individua a nabízí nám vše od čerstvých ryb, přes rekreační drogy až po zpěv a tanec. Vše odmítáme. Po chvíli se k nám přidá jiný typ člověka, než jsme zatím zvyklí (zejména barvou pleti a kvalitou mluveného projevu), s ním se do řeči dáme. Navede nás k dalšímu bankomatu, o kterém ví, ale bohužel rovněž nefunguje.
Začíná se stmívat a vyrážíme aspoň ne benzinku koupit něco na pití. Úspěšně. Jdeme si sednout a něco vypít na blízké molo. K našemu údivu k nám přichází opět chlapík, co nás navedl k bankomatu a nejde s prázdnou, nese s sebou asi 10 krabic pizz! Vůbec nechápeme, co se to děje, ale pouštíme se do řeči. Prý mu nás bylo líto, tak nám donesl jídlo. Jedná se o Američana, ubytovaného na sv. Lucii se snoubenkou a její mámou už několik týdnů a nudí se… Dělíme se společně aspoň o pití, které máme. Zábava pokračuje do pozdních nočních hodin. Ve městě celkově není moc lidí (potkali jsme teda jednu další posádku z Brna), zabíráme si celý jeden bar pro sebe.
Zábava se natahuje dál až do ranních hodin. Zatím nejlepší párty z celé dovolené. Během noci si děláme spoustu kamarádů nebo alespoň „kamarádů“. S Luckou se rozhodnu vrátit na loď a užít si chvilku romantiky sami na lodi. Se svým dopravcem jsme domluvení, že nás odveze i zpět na loď. Dinghyho s sebou nemáme a je to dobrou půl míli daleko. Nakonec najdeme jednoho z „kamarádů“, kterého náš původní odvoz prý pověřil ať se o nás postará. Ochotně nastupujeme k němu do člunu.
Chvilku jsme znepokojení, že jeho člun napřed asi 5 minut driftuje na moři, než se mu v úplné tmě podaří nastartovat motor. Nakonec přeci jen jedeme. Dobrá nálada nás přejde v momentě, kdy nám oznámí, že už je noc a má noční taxu za odvoz v korunách cca 750,- na osobu. Chvilku se dohadujeme, nakonec mu dáme méně, ale pořád výrazně více než se nám líbí. Jen se děsím, jak dopadne zbytek posádky, protože s výrazně větším počtem osob, a hlavně výrazně větší hladinou alkoholu, bude ochota platit nesmyslnou částku výrazně nižší. Po zhruba hodině dorazí a dle očekávání dochází k mohutné diskuzi. I oni platí výrazně víc, než by se slušelo, ale všichni už chtějí bez pochyb spát, tak diskuzi vzdávají.
Dokončení příště.