Po dni a kousek je tedy naše plachetnice opět námořní. Je nadále jasný, krásný den, ovšem na rozdíl od vnitrozemské cesty tady venku fouká celkem čerstvý zápaďák. Přioblékáme se a vytahujeme plachty.
Těch cca dvacet mil k bójkovišti v Craighouse je asi nejhezčí plachtící zážitek za tuhle plavbu. Slunce svítí, vítr fouká tak akorát na mírně zrefované plachty, ostrov Jura nás štítí před přílišnými vlnami.
Něco přes půl hodinu téhle cesty jsem strávil v kajutě, kde jsem se snažil domluvit naši návštěvu v palírně Jura. Požadavek na exkurzi dvacítky lidí zaměstnal nebohého člověka na druhém konci linky tak, že se neustále radil s nějakými dalšími kolegy, zatímco já jen koukal, jak mi naskakujou minuty hovoru na UK číslo. Po té cca půlhodině přišlo smutné odmítnutí, že na takové návaly nejsou zařízení. Chjo. Kolikrát ještě budu muset na Juře přistát, abych se do té palírny dostal?
Připlouváme do Craighouse, kde to takhle pod zářícím sluncem vypadá úplně jinak než před měsícem. Je tu i víc lodí, ale žádný přetlak. Přistání u bójky je ve znamení odlišných názorů Honzy a Karla trochu napínavé, ale nakonec stojíme. AURORA a AVOCATE přistávají necelou půlhodinu po nás. To už máme ve vodě člun a chystáme se na výsadek.
A tak jsem alespoň stanul na půdě Jury, když už ne v palírně. Prohlídka vesnice nám nezabrala dlouho. Populace celého ostrova, která na svém vrcholu v první třetině 19. století činila nějakých třináct set lidí, dnes spadla na necelé dvě stovky, z toho většina žije zde. Kdysi sem jezdil trajekt z pevniny; dneska jezdí malý trajekt jenom ze sousední Islay, případně se dá z Tayvallichu zavolat vodní taxi. Kromě palírny a jejího obchodu (zavřeného) jsme našli už jen malý kiosek se základními potravinami (zavřený), kostel (ano, zavřený), budku hasičů a pobřežní stráže.
Jeden znak civilizace tu ale fungoval, otevřená hospoda patřící k místnímu hotelu. Ta sice vypadala, že má kapacitu jen o trochu převyšující spojené posádky našich tří lodí, a byla už z půlky obsazená, ale my se neohroženě pustili do infiltrace, během které jsme si aspoň mohli popovídat s dalšími zde popíjejícími. Nikdy nezapomenu na ty dva Iry, kteří se vydali na čundr po Hebridách, protože tu prý je lepší počasí než u nich. A mimochodem, výčepák se ptal, odkud jsme, když nás chvíli poslouchal. Po potvrzení, že jsme Češi, nám řekl, že pro něj pár našinců pracuje, a později je poslal za námi do lokálu. Pozdravili jsme se, ale velkou radost z nás neměli – ne úplně neobvyklá reakce Čechů na krajany v zahraničí.
Do palírny se dnes nepodíváme, tak se aspoň zblízka podíváme na její whisky. Točíme rundy, zatímco zájemcům poskytuju amatérskou řízenou degustaci. Než se nadějeme, je jedna ráno a hospoda zavírá. Rozvozíme se v člunech zpátky na lodě a ještě chvíli si před ulehnutím povídáme.
Ráno všechnu tu vypitou whisky trochu cítíme. Počasí se přizpůsobilo našemu rozpoložení, echt skotská šedá deka je zpět. Snídáme opět zalezlí dole v salónku. Původní plán byl vyrazit ještě jednou ráno na břeh, kdy by měl být otevřený kiosek a taky obchod palírny. Chtěl jsem se podívat aspoň tam a do výsadku jsem se předem přihlásil, ale teď se na břeh nikomu nechce (i když nám na palubě došlo pivo!) a místo toho se chystáme na vyplutí, čímž je má smůla dokonána. Opravdu sem budu ještě někdy muset.
A kam dnes? Nabízí se vedlejší ostrov Islay. Tam ale zrovna probíhá každoroční hlavní kulturně-společenská akce, festival Feis Ile, a my se bojíme, že se do jediné maríny na ostrově nevejdeme, kór se třemi plachetnicemi. Nakonec se rozhodujeme to zkusit s tím, že v případě neúspěchu bychom zkusili ostrov Gigha (jo, tady jsem použil svůj náhradní plán z RYA kurzu). Vyplouváme.
Plavíme se v celkem příjemných podmínkách, podle skotských měřítek. Vítr kolem dvaceti uzlů (kousek za polovinou trasy ale musíme refovat), vlny mírné, asi dvakrát sprchne, ale nic příliš mokrého ani studeného. V jednu chvíli se zhorší viditelnost, ale na světla a mlhový roh to ještě není. Tvoří to akorát tu správnou atmosféru, když se proti nám vynoří poctivý oldschoolový gaflový keč a majestátně propluje okolo.
Na posledních cca pět mil a přiblížení se do Port Ellen si beru od Marcely kormidlo a doplňuju si zkušenosti z nočního příjezdu i o denní světlo. V maríně je k mému mírnému údivu místo ještě na pár lodí. Jako největší z naší flotily si bereme hammerhead, ať se klukům z druhých dvou lodí líp manévruje do prstů. Po měsíci tak už podruhé přirážím s plachetnicí k místnímu molu. To bych ještě na začátku roku nečekal. Jako místa znalý mazák jsem vyběhl do obchůdku kousek od maríny a dotáhl na loď nějaké plechovky. V Port Ellen bylo znatelně více lidí než před měsícem, kdy vesnička vypadala téměř opuštěně.
Už během cesty jsem si ověřil, že do žádné palírny se v době festivalu a pořadníků jen tak nedostanu. Feis Ile má nicméně každý den své těžiště u jiné palírny, součástí je i různý doprovodný program, říkal jsem si, že se zkusím podívat aspoň na tohle. Dnešek připadal na Bowmore, která leží ve stejnojmenném hlavním městečku ostrova. Když jsem kolegy z posádky s tímhle konceptem ještě za plavby seznámil, našlo se několik zájemců, ale teď, po přistání, kdy navíc začalo zase slušně pršet, se nikomu do nějakého dobrodružství nechtělo. Nepochodil jsem ani na AVOCATE. Výsadek z AURORY se pro změnu s nikým neradil a vyrazil už dřív na vlastní pěst. Inu. Na autobusovou zastávku jsem se tedy postavil sám.
Návštěvu Bowmore vezmu stručně: přelidněno, i ve všech podnicích, velmi mokro. V palírně jsem se nedostal ani do návštěvního centra, ale ve stáncích na dvoře bylo možno aspoň ochutnat pár panáků. Podařilo se mi i koupit láhev festivalové edice whisky jako dárek pro kamaráda v Edinburghu. Zpátky do Port Ellen jsem si musel vzít taxi, bus už pro dnešek skončil. Řídila ho velice sympatická slečna, se kterou cesta příjemně utekla.
„Já se omlouvám za tu vozovku. Tady všude je v podloží rašelina a ten asfalt se na ní prostě propadá a vlní, kór když po něm jezdí náklaďáky.“
„Madame, tam, odkud jsem, by tohle byla celkem luxusní státovka.“
Marína v Port Ellen se mezitím zaplnila do posledního místa a objevily se i lodě vyvázané na své kolegyně u hammerheadů (tedy i na nás). K mému překvapení je tady i JON BOY pod vedením Ivana, se kterým jsem se potkal před pár dny v Largs. Ahoj, kocábko, jak se pořád máš?
Vyrazit na večeři a nějakou tu pintu je ve festivalovém Port Ellen dost netriviální úloha. Nakonec se nám daří podobným způsobem jako včera v Craighouse postupně infiltrovat místní echtovní pub Ardview Inn, kde pak trávíme velice společenský večer (cca hodinu před půlnocí došlo i na dvojjazyčný duet Včelky Máji v podání našich kluků a party Němců, se kterými jsme se tam seznámili).
Vstáváme opět do mokré šedi. Někteří členové posádky začínají brblat; já mám trochu výhodu, že takhle jsem Skotsko poznal a až do včerejška vlastně velmi příjemné počasí bral spíš jako prchavý bonus.
Jisté vzrušení v maríně vzbudila loď, která se při manévrech během odplutí dostala o těch osudových pár čísel dál z bezpečné oblasti a najela kýlem do bláta. Vlastními silami se osvobodit nedokázali. Jachtaři na molech nejdříve tvořili takové internetové fórum naživo, kde má každý názor, ale pak se snad i díky svému fortelu jachtařského instruktora prosadil Ivan. Na jeho pokyn dovezl na dinghy výsadek z uvízlé plachetnice prodloužený spinakrový výtah na břeh, kde se pak za něj povedlo loď naklonit a osvobodit její kýl z bláta. Posádka se rozhodla znovu přistát a trochu se před dalším pokusem o vyplutí uklidnit, ale chudák skipper za kormidlem měl nervy tak rozložené, že se mu nedařilo provést potřebné manévry. Museli mu pomáhat kluci z dinghy, kteří několikrát do lodi zatlačili jako remorkér.
Doplňujeme ještě v krámku zásoby pak už taky jdeme na vyplutí. To naše je taky komplikované, ale naštěstí organizovaně: musíme kooperovat s na nás vyvázanou Bavárkou, která ještě nevyplouvá a která se pak posune na naše původní místo. Tedy ještě jednou ahoj, Islay! Letos už zřejmě definitivně, ale určitě se hodlám vrátit. Ty palírny tady se samy neprozkoumají