Jirka Žabokrtský je skipper. Takže normálně je na moři. Ale teď, momentálně zrovna v téhle chvíli, courá sám Austrálií. No, sám… úplně sám ne. Ale na plavbu snad taky dojde. Takže čtěte, jak vypadá skipper na suchu. -red-
Píše Jirka Žabokrtský:
Věnováno Meggie, Ann a Michelle. Mým krásným průvodkyním po barech, pubbech, tančírnách, plážích a krokodýlích doupatech v Cairns. A zvláště díky Meggie za nejlepší večeři, co jsem jedl na jižní polokouli.
Dedicated to Meggie, Ann and Michelle, my beautiful guides in bars, pubs, dance halls, beaches and crocodile dens in Cairns. And especially thanks to Meggie for the best dinner I have ever eaten in the southern hemisphere.
Kde začít? Byl jsem v motelu v Bundabergu. Každý Australan ví co je to Bundaberg. Bundaberg je pro Australany to, čím je pro Skoty Highlands, pro Američany Kentucky nebo Tennessee a pro Čechy Božkov. Snad jen s tím rozdílem, že v Božkově vám natočí rum do PET láhve za pár korun a nejdražší whisky je ve Skotsku na Vysočině, nejdražší bourbon je v Kentucky atd., atd. Zkrátka a jednoduše Bundaberg je městečko v Queenslandu s nejlepší a i nejznámější výrobnou rumu v Austrálii. Už jen ty třtinové plantáže kilometry a kilometry před Bundabergem by vám měli napovědět.
Takže sedím v motelu a přemýšlím jak si rozvrhnout volný čas. Původně jsem měl namířeno do Brisbane, ale to je ještě skoro 400 km a já slíbil holkám, že se stihnu na víkend vrátit do Cairns. Ann má krásné dvaadvacáté narozeniny a já jim zjevně slíbil, že je vezmu na narozeninovou plavbu. Tvrdí mi to všechny tři, takže ač si to nepamatuju, musí to být pravda. Takže mám tři dny na 1500 km dlouhou cestu na sever a potom možná den na to abych někde sehnal nějakou loď. V tom volá Meggie. Jak se mám, co dělám, kde jsem a co mám v plánu dělat. Tak jsem jí to všechno popsal a ona, že se určitě nesmím vracet na sever, dokud jsem neviděl Sunshine Coast. Tak to hned googlím a říkám, že je to stále ještě více než tři hodiny autem. To už jsem klidně mohl do toho Brisbane. Nedala si říci. No co. Přání krásné ženy mi vždy bylo rozkazem.
Vyspím se tedy, ráno brzy vstanu a vyrazím na Sunshine Coast. Ještě jsem si v online mapách prohlížel možné trasy a ejhle. Jedna z nich vede více než 150 km v zeleném. To je skoro dvě hodiny cesty lesem (respektive v Austrálii buší). To si dám líbit. To by určitě mohlo být zajímavé.
Tak ráno jsem nevstal. Tedy nevstal jsem brzy. Ono když většinu týdne spíte z důvodu šetření v autě, tak si tu postel v klimatizovaném pokoji holt chcete užít. Nu což. Mám přece dovolenou. Kdyžtak pojedu večer o to déle. V deset jsem vyrazil. Po pár kilometrech jsem doplnil palivo a už si to ženu na jih. Asi jsem si nevybral zrovna nejfrekventovanější trasu, ale to je vlastně dobře. Silnice se sice místy dost zužuje, ale téhle civilizované pobřežní části je, na rozdíl od vnitrozemí, stále asfaltová. Jede se krásně. A už jsem v buši. V tom značka u silnice. „Řidiči pozor! V nejbližších 40 km můžete na silnici očekávat stáda divokých koní. Přizpůsobte tomu svou jízdu.“ To určitě říkám si. To je jen další australský turisticky-marketingový tah. Už jedu Austrálií skoro týden a přes všechny výstražné tabule u silnic, upozorňující na výskyt volně se toulající zvěře, jsem žádného klokana, koalu, wombata, ptáka Emu ani ptáka Edu ve volné přírodě dosud neviděl.
Takže si to šinu buší standardní úspornou rychlostí 90km/h a kochám se okolím. V tom za mnou zazní všechny trubky Apokalypsy. Dojel mne klasický šedesátimetrový australský trailer a zjevně ho svou vyhlídkově pomalou jízdou brzdím v jeho poslání. Co teď? Když uhnu, tak skončím v nějakém stromě v buši. Když zpomalím, tak skončím pod jeho přední nápravou. Když zrychlím, tak nebudu šetřit palivo a ani se nebudu moci kochat okolím! Prokletá volba! V tom zahlédnu periferním viděním vpravo pohyb. Přes údolí je na obzoru vidět stádo divokých koní. ONI OPRAVDU EXISTUJÍ!!!
To ne! To musím vidět! To musím fotit! Co mám dělat? Zastavit nejde. Zpomalit nejde! Sešlápl jsem tedy plyn. Tomu trucku za mnou ujedu, někde se otočím a sem se vrátím! Na tachometru mám 120km/h. Řidiče trucku to zjevně pobavilo. Asi si říká: „Teď jsem ho vystrašil, tak si ho ještě vychutnám. Sraba.“ Také zrychluje. Oba jedeme 120km/h. Zrychluju na 150km/h. Získávám menší náskok, ale zároveň už se trochu bojím.
Během krátké chvilky jsme oba ujeli více než 5km. Tohle nejde, to přeci nebylo v plánu! V tom pár set metrů přede mnou zahlédnu písčito-šotolinovou cestu odbočující do buše. Mám jen zlomek vteřiny na rozhodnutí. Odbočit, nebo jet dál a celý den si to vyčítat! To dám. Dá se v tomhle autě odbočovat smykem? Normálně by to bylo volant-spojka-ručka-spojka-plyn, jenže tohle auto je automat. Co to asi udělá, když z klasické rovnice vynechám tu spojku? Mé korejské SUV z australské půjčovny to zvládlo. Zadním pneumatikám, jsem pravděpodobně ubral pár tisíc kilometrů životnosti a část z toho oblaku písku a štěrku, co se za mnou zvedla, skončila až o pár km dál v moři, ale odbočil jsem. Ještě chvíli poslouchám v dálce mizící apokalyptické troubení trucku a říkám si: „ Tak co? Kdo je tu srab? Srabe!“
A co dál. Mám se vrátit? To nemá cenu. Je to už několik kilometrů a stejně tam nebylo kde zastavit. Teď jsem na cestě skrze buš a dokonce vede na správnou stranu. Vyrazím vpřed. Když pojedu dále, tak je určitě někde musím najít. Už po pár stech metrech slavím částečný úspěch. Vprostřed cesty leží povědomá hromádka. Zastavím, vystoupím a jdu se podívat blíže. Sáhnu do ní, líznu si, fuj! Ještě že jsem do toho nešlápl. Pár let jsem se mezi koňmi pohyboval, takže to poznám. Tohle je pravé a nefalšované koňské lejno. Sice už trochu staré, ale přesto tu někde musejí být. Pojedu dál. Mám na hledání všechen čas světa. A skoro tři čtvrtě nádrže benzínu.
Asi dvě hodiny jezdím, více či méně zarostlou buší. Nebloudím. Vydavatel Krásy jachtingu ví, že jsem se schopen ztratit ve dne uprostřed New Yorku, ale v divočině nebo na moři? To ne. (Doufejme, doufejme – poznámka vydavatele) Tam jsem doma. Stačí zvednout hlavu a podívat se kde je slunce. Takže zvedám hlavu a vidím slunce. Otočím hlavu a vidím další. A další. Sakra! Asi jsem trochu zanedbal pitný režim. To napravíme. Holky mne na cestu vybavily desetilitrovým kanystrem s pitnou vodou.
O pět litrů později už vidím jen jedno slunce. A slyším vrtulník. Nepředpokládám, že by po mne někdo vyhlásil pátrání, takže to bude asi jen lesní stráž. Nebo lesní protipožární stráž. Nebo lesní proti-nezvaně-návštěvnická stráž. Měl bych se odsud pohnout, než na mne někoho pošlou. Nevím, jestli je sem vjezd zakázán, ale neznalost zákona nikdy neomlouvá. Mohl bych se sice ohánět svým novinářským průkazem, ale to je asi všechno co bych mohl. Odhadnu tedy kde jsem a kde bych asi tak měl být a vyrazím dále.
Na další křižovatce mám na výběr mezi špatnou a ještě horší cestou. Na těch špatných jsem nic nenašel, takže už mi zbývají jen ty druhé. Těžce stoupám na jakýsi muldovatý kopec. To přece není možné. Jasně jsem v té půjčovně říkal, že chci SUV. Proč mi dali takového dýchavičného chcípáka? Pak si toho všimnu. Na displeji vozidla mi svítí zelená kolonka ECO. V rámci šetření životního prostředí a paliva jezdím ze zásady v ECO módu. Přepnutí na drive mód SPORT je jen dílem okamžiku. Následující dvě muldy přeletím. Uff. Asi jsem si měl říci ještě o čtyřbodové pásy. Na kopci zastavím a jdu se podívat, co jsem to vlastně vyjel. Ze shora to tak drsně nevypadá. Asi jsem měl jen veliké oči.
Už se tu toulám nějak dlouho. Měl bych zamířit zpět k hlavní silnici a zkusit to ještě po ní. Třeba je znovu uvidím a bude to alespoň na teleobjektiv. Jízda terénem mne ovšem baví. Mírně pod plynem a s oblakem prachu za sebou si to svištím buší. Přeskakuju mírné zvlnění a ejhle. Za další zatáčkou stojí pár mužů v pracovním a s velkými stroji. Nevím, jestli jsem byl více překvapený já, nebo oni. Budou se mne ptát, co tu dělám? Sázím na drzost. Auto mám s australskou SPZ, na hlavě australský kožený klobouk a na očích černé brýle. Přikládám ruku ke klobouku a kynu mužům na pozdrav. Nesundávám nohu z plynu a jedu dále. Snad si budou myslet, že je jen přijel zkontrolovat nějaký Boss z ústředí. V lesích ČR tohle většinou funguje.
Už tu v okolí provokuju moc dlouho. Říkám si, že už opravdu musím zamířit k civilizaci, když v tom je uvidím. Nevím, jestli je to stejné stádo jako to co jsem viděl první, ale jsou krásní. Krásní, svobodní a divocí. Zastavuju auto a vypínám motor. Někde jsem četl, že největší počet smrtelných úrazů v Austrálii mají na svědomí divocí koně. Ovšem to je mi v tuhle chvíli ukradené. Musím se dostat blíže. Jsou od mne asi třista metrů. Třista metrů přes travnatě-křovinatou pláň, zjevně plnou australských hadů a pavouků. Já jsem v sandálech. No a co. Hadi se mne určitě bojí více než já jich a s pavouky už se třeba nějak domluvím. I když jim asi neuteču. Přece jen mají několikanásobně více nohou než já.
Přiblížím se ke stádu asi na dvěstě metrů, když si mne hlídací hřebec všimne. Postaví se do pozoru směrem ke mně a upozorní ostatní. Klisny s hříbaty klidně mizí v buši a on stále hlídá. Troufnu si přiblížit se ještě o padesát metrů, kvůli lepší pozici na focení, ale blíže už ne. Chvíli se pozorujeme, jako bychom zvažovali své možnosti. Říká si, jestli by mne zvládl? Já jeho určitě ne. Po nějakém čase se hřebec rozhlédne po okolí, jestli je stádo v pořádku pryč, zařehtá na rozloučenou a také mizí v buši. Pomalu se vracím k autu. I kdybych dnes už nic neviděl, tak tohle za to stálo! Vyrážím směr Sunshine Coast a potom zpět na sever. 
PS: Pokud by jste o mne dlouho neslyšeli, tak mne zavřeli v Port Douglas za to, že jsem se snažil ukrást nějakou loď, abych mohl splnit ten nerozvážný alkoholový slib 😛 !